Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Hurónský smích vám udělá přátele a pomůže zvládnout bolest

  • 19
Naši dávní předkové se zřejmě smáli dříve, než začali používat jazyk. A když si později jazyk osvojili, dařilo se jim s jeho pomocí vyvolávat úsměv na tváři jiných ještě lépe.

Smíchem reagujeme na situace, příběhy nebo představy vymykající se běžným zvyklostem. Smích se projevuje dost zvláštně: mimovolnými pohyby svalů tváře a celého těla, změnami rytmu dýchání a velmi specifickými zvuky.

Zjevně však nejde o nějakou anomálii nebo překlep evoluce. Naopak, podle evolučních biologů smích pomáhal přežít v neklidném lidském pravěku, například tak, že stmeloval lovecké skupiny.

Z ryze praktického hlediska pomáhá smích přežít i dnes. Týká se to například obézních potomků pravěkých lovců, kteří se již nemusí honit za potravou desítky kilometrů, ale k jejímu získání jim stačí vynaložit energii rovnající se několika krokům k nejbližšímu supermarketu nebo automobilu.

Jedna vědecká studie totiž zjistila, že dostatek smíchu může nahradit nedostatek pohybu: stačí se prý aktivně smát aspoň deset minut denně, protože takto namáháme mnohé svaly, zrychlujeme tep, a organismus tak spálí mnohem více kalorií než v klidu.

Možná se lékem na obezitu někdy stane předpis na pravidelnou konzumaci komedií. Ale pozor: pouze těch, které vás rozesmějí až k pláči.

Lepší než ibuprofen

Smích se také ukázal, možná trochu nečekaně, jako vynikající prostředek tišící bolest. Uvolňuje totiž do organismu chemické látky, které působí jako přirozená anestetika. Nesmí to však být žádné distingované chichotání, ale hurónský smích, při kterém vás rozbolí břicho.

Vedoucím výzkumného týmu, který studuje vliv smíchu na snížení prahu bolesti, je britský antropolog a evoluční psycholog Robin Dunbar; u nás mu vyšla kniha Příběh rodu Homo (Academia, Praha, 2009). Experimenty jeho týmu z Oxfordské univerzity ukázaly, že lidé cítili méně bolesti poté, co si vychutnali bláznivou komedii.

Britský, český a jiné humory

Na britské Univerzitě v Hertfordshire psychologové zkoumali rozdíly v chápání humoru u různých národů, a to díky mezinárodnímu výběru anekdot a hlasování o jejich kvalitách na internetu.

Zjistili, že lidé z Austrálie, Nového Zélandu, Irska a Británie mají nejradši anekdoty, v nichž se hraje se slovy. Tyto vtipy jsou často nepřeložitelné. Příkladem, který se do češtiny převést dá, může být třeba anekdota:

"Přijdete večer do klubu?" ptá se postarší lord svého stejně starého přítele. "Ještě nevím. Mám domluvenou dámskou návštěvu. Budu-li moci, tak nepřijdu, ale nebudu-li moci, pak určitě přijdu."

Američanům a Kanaďanům se nejvíce líbí vtipy, v nichž někdo působí hloupě.

Příklad: Texasan se ptá: "Vy jste odkud?" Absolvent Harvardovy univerzity (považované za snobskou a nafoukanou školu): "Pocházím z místa, kde věty nezakončujeme tímto příslovcem." Texasan: "Dobře. Tak ty jsi odkud, vole?"

Oproti tomu lidé z evropského kontinentu, například z Francie, Dánska či Belgie, se podle výzkumu nejvíce smějí anekdotám poněkud surrealistickým. Třeba:

Přijde vlčák na poštu a do telegrafního blanketu napíše: "Haf. Haf. Haf. Haf. Haf. Haf. Haf. Haf. Haf." Poštovní úředník přelétne text a zdvořile říká: "Je to jenom devět slov. Můžete za stejnou cenu poslat ještě jedno haf." "Jenže," odpoví pes, "to by pak nedávalo žádný smysl."

Jako univerzální anekdotu, jíž se bez ohledu na národnost smějí muži i ženy, mladí i staří, badatelé určili tuto:

Dva lovci jsou v lese na lovu, když tu náhle jeden z nich upadne. Zdá se, že nedýchá, oči má v sloup. Druhý lovec vytáhne mobilní telefon a volá záchranku: "Můj přítel je mrtvý! Co mám dělat?"

Operátor odpovídá mírným hlasem: "Uklidněte se. Pomohu vám. Nejdříve se ujistěte, že je opravdu mrtvý." Ve sluchátku je chvíli ticho, pak se ozve výstřel. Nato lovec říká: "Dobrá. A co mám udělat teď?"

Experimentátoři nejdříve otestovali účastníky pokusu, jaký mají práh bolesti. Potom je rozdělili do dvou skupin. Jedna se čtvrt hodiny dívala na video s komediemi, druhá na přenosy, které vědci považovali za nudné, například na golfový turnaj nebo na přenos z parlamentu.

Výsledkem bylo pozoruhodné zjištění: ti, kteří se dívali na komedie vyvolávající nakažlivý smích, potom méně vnímali bolest. Podle vědců se jejich práh bolesti zvýšil asi o deset procent. Neméně překvapujícím objevem byl fakt, že ve druhé, "nudné" skupině se práh bolesti naopak snížil; jako kdyby smích náš organismus chránil a nuda ho naopak rozkládala.

Důležitý byl i typ smíchu. Tichý, zdrženlivý smích neměl žádoucí fyziologický efekt, pomáhal pouze hlasitý hurónský řev. Profesor Dunbar vysvětlil, že zřejmě pouze takovýto nekontrolovatelný řehot uvolňuje do těla endorfiny, které vytvářejí mírnou euforii a současně potlačují bolest.

Nechce to moc intelektuálně, prosím

Stejný efekt však zdaleka nemá každý komediální program. Zvítězil Mr. Bean. "Skoro se to bojím říci, ale měli jsme jednu sérii s Michaelem McIntyrem (špičkovým britským komikem) a mysleli jsme si, že je skutečně dobrý. Podle všeho je však jeho humor příliš náročný na to, než aby někoho dokázal rozesmát až k slzám," konstatoval pro BBC Dunbar.

"Výsledky se zlepšily po bláznivých komediích s Mr. Beanem. Situační komedie typu seriálu Přátelé měly také částečný úspěch," dodal oxfordský antropolog. V našich podmínkách by tedy jako lék proti bolesti uspěly spíše komedie typu Trhák nebo možná i některé nezapomenutelné scény s Járou Cimrmanem.

Pokud jde o samotný průběh experimentu, komplikace spočívala v tom, že vědci nemohli měřit hladinu endorfinu přímo. Museli by totiž zavést mezi dva sousední bederní obratle dobrovolníků dlouhou tenkou jehlu. "Po této proceduře by asi z jejich tváří úsměv rychle zmizel, což by nepochybně ovlivnilo výsledky," poznamenal Dunbar.

Místo tohoto nepříjemného úkonu zvaného lumbální punkce tedy vědci raději měřili práh bolesti nepřímo, třeba tak, že zkoušený člověk dostal do rukou pytlík s ledem (protože odolnost vůči chladu se podobá odolnosti vůči bolesti) a měřila se doba, po kterou ho dokázal udržet.

Tajemství spočívá v endorfinech. Profesor Dunbar, možná ke škodě věci, nechce vyvíjet nový lék proti bolesti, ale zkoumat úlohu smíchu ve vytváření lidských společností v období vzdáleném dva miliony let do minulosti. Všechny opice se totiž dokážou smát, ale pouze člověk se směje tak, že tím současně uvolňuje do svého organismu endorfiny. Dunbar předpokládá, že tyhle zvláštní chemické látky umějí nejen potlačovat bolest, ale také upevňují vztahy mezi lidmi.

Zvířata se také smějí

Před více než deseti lety vyšel v americkém vědeckém týdeníku Science článek Jaaka Pankseppa. Tvrdil v něm, že mnohá zvířata se umějí smát, ale my jejich smích neregistrujeme, protože se smějí jinak než my. Opice a psi například vydávají hlubší zvuky podobné funění, krysí smích se podobá pištění ve velmi vysokých tónech. V každém případě je takovýto smích charakteristický pro zvířata žijící ve skupinách.

Smích tedy není jen lidskou vlastností. I proto, že části mozku, jež smích řídí, leží v jeho vývojově nejstarších vrstvách, jež mají i zvířata. Na ocenění humoru však už potřebujeme správnou funkci části mozku zvané čelní lalok.

Rozdíly ve velikosti čelního laloku u lidí a různých zvířat jsou velké; platí, že čím menší čelní lalok, tím víc instinktů; větší čelní lalok už umožní vykonávat i složitější úkony. U koček například tvoří jen 3,5 procenta mozku, takže snaha vycvičit je se míjí účinkem. Lepší je to se psy: jejich čelní lalok zabírá sedm procent mozku. Percentuálně největší čelní lalok mezi zvířaty má šimpanz: až 17 procent mozku, u člověka tvoří asi jednu třetinu mozku.

Nemáme-li v pořádku pravý čelní lalok, přesněji jednu jeho konkrétní část, nedokážeme humor náležitě ocenit. Ukázaly to experimenty s lidmi, kteří měli nejrůznější postižení mozku. Z druhé strany je zajímavé, že poškození jakýchkoliv jiných částí mozku nevede ke ztrátě schopnosti ocenit humor.

Ilustrační snímek

V rámci tohoto scénáře připravují vědci z Oxfordu další experimenty. Měly by ukázat a zhodnotit dopad smíchu na spolupráci uvnitř skupiny, změřit, zda a jak se pod jeho vlivem změní pracovní výkon nebo zda se díky němu k sobě členové skupiny chovají velkoryseji.

Očekávaný kladný výsledek pomůže vysvětlit, proč před dvěma miliony let začali první lidé vytvářet velké skupiny čítající až sto jedinců. Jiní primáti žijící vedle našich předků dokázali zformovat maximálně padesátičlenné skupiny. Tato "teorie skupinového smíchu" pracuje například s vizí, podle které sedávali naši předci u ohně a společně se smáli, což vedlo ke vzniku prvních klaunů. Takže předek Mr. Beana, tedy přesněji herce Rowana Atkinsona, nejspíše bavil lidi už před dvěma miliony let.

Smích je společenská záležitost

O samotě se smějeme jen málokdy. Smích je ritualizovaná společenská aktivita a šíří se jako nakažlivá nemoc. Noční televizní dialogy v prázdném obýváku provázené nuceným smíchem nás nechávají chladnými, zato jsme však schopni se s chutí zasmát vtipu, který ve veselé společnosti někdo vypráví v cizím jazyce, přestože jsme nerozuměli jedinému slovu. Jen si všimněme, kolik úsilí třeba v běžné konverzaci strávíme tím, že se snažíme jeden druhého rozesmát (tím spíš, pokud jde o kontakt různých pohlaví).

Vědci to potvrdili zajímavým výzkumem, který vedl Feroud Seepersand. Tento výzkumník smíchu si pořizoval záznamy o běžné konverzaci, kterou zaslechnete v libovolné kavárně či restauraci. Každých 30 sekund si poznamenal, o čem dotyční mluví. Ukázalo se, že dvojice vydržely u stejného tématu podstatně déle, když se při jeho probírání aspoň jeden účastník rozhovoru zasmál, než když téma nepřišlo k smíchu ani jednomu.

"Jako by nás smích vybízel k tomu, abychom v kontaktu se svým partnerem setrvali i nadále. Mozek nás zaplaví endorfiny a my se vůči dotyčné osobě cítíme pozitivně naladěni," konstatuje Robin Dunbar v knize Příběh rodu Homo.