Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvPo skončení první světové války mnozí Indové věřili, že nastal čas na změnu jejich postavení ve vlasti, jež byla přes půlstoletí britskou kolonií prvořadého významu. Doufali v odměnu za lidskou, materiální a finanční podporu, kterou vydatně přispěli k britskému válečnému úsilí a k vítězství dohodových mocností.
Na oplátku jim měly být přiznány jisté pravomoci, jak otevřeně deklaroval například ministr pro Indii Edwin Montagu. Zejména šlo o pozvolný rozvoj místní samosprávy a ustavení odpovědné vlády v rámci britského impéria.
Již krátce po válce se ukázalo, že to se změnou britské koloniální politiky nebude nijak horké, spíše naopak. Indická zákonodárná rada přijala represivní Rowlattův zákon, kterým ještě více posílila bezprecedentní pravomoci bezpečnostních složek z doby války.
Britští úředníci znovu zaujali svá předchozí místa v civilní službě a indičtí vojáci po návratu z bojišť velice rychle zjistili, že s nimi už není zacházeno jako se spojenci, nýbrž jako s „domorodci“. Všeobecné rozčarování pak přiživila hospodářská krize a epidemie španělské chřipky.
V reakci na projednávání urážlivého Rowlattova zákona zahájil Móhandás (Mahátma) Gándhí, věrozvěst nenásilného odporu, horečnou agitační činnost. Mnoho protestních shromáždění se konalo po celé zemi. V rozporu s Gándhího představou byly ale pokojné protesty někdy doprovázeny násilnostmi a vyžádaly si i několik obětí na životech, zvláště když proti nim zasahovala vláda.
Gándhí na snímku s indickým vicekrálem, Lordem Louisem Mountbattenem a jeho chotí z 11. dubna 1947
Obzvlášť silnou odezvu měla Gándhího výzva v severozápadní provincii Paňdžáb, odkud pocházela více než polovina vojáků nasazených v zámoří. Když byli dva hlavní organizátoři kampaně z rozhodnutí úřadů deportováni z Amritsaru, rozhořčený dav v ulicích vypálil vládní budovy a zabil i několik Britů. Pacifikací oblasti pověřil paňdžábský místoguvernér Michael O´Dwyer brigádního generála Reginalda Dyera. Ten ihned vydal zákaz shromažďování.
Navzdory zákazu, o kterém věděl zatím málokdo, se v neděli 13. dubna odpoledne sešlo k poklidnému protestu na amritsarském prostranství Džalijánválá bágh více než 10.000 mužů, žen a dětí. Někteří z nich do města zavítali oslavit hinduistický jarní svátek, který připadal na ten den.
K prostranství chráněnému ze tří stran vysokými zdmi dorazil i generál Dyer s 50členným oddílem. Bez jakéhokoliv varování vydal rozkaz k palbě. Během necelých patnácti minut vystříleli vojáci do vyděšeného davu 1650 nábojů a odpochodovali pryč.
Podle vyšetřovací komise za sebou zanechali 379 mrtvých a 1200 zraněných, kteří však většinou zraněním podlehli. Indické odhady hovoří o 1000 obětech. Generál Dyer před vyšetřovací komisí prohlásil, že zákrok byl nutný pro vyvolání „morálního a všeobecného účinku“.
Připustil rovněž, že střelba by zřejmě trvala déle, kdyby vojákům nedošly náboje. Dyer byl zbaven velení, ale jinak potrestán nebyl. Jako národní hrdina byl vnímán v Británii, kde mu dokonce uspořádali veřejnou sbírku, která vynesla 26.000 liber šterlinků.
Amritsarský masakr, následné vyhlášení stanného práva v Paňdžábu a zesílené represe vůči místním obyvatelům trvale zatížily britsko-indické vztahy. Britská správa se v očích milionů umírněných Indů naprosto zdiskreditovala a dosud loajální stoupenci koruny se proměnili v přesvědčené nacionalisty. Rok poté vyhlásil Indický národní kongres celoindickou kampaň nespolupráce, která přispěla po druhé světové válce k vyhlášení nezávislé Indie.
