Státní informační politika ve vzdělávání? Internet do škol? Všechno je pravděpodobně trochu jinak! Nestala se koncepce, která měla původně sloužit k rozvoji informační vzdělanosti a pomoci prohloubit spolupráci na všech úrovních českého školství, prakticky jen dobrým obchodem?
Samotné Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR se staví k celé záležitosti značně ostražitě. Jakýkoliv pokus o získání informací jinou cestou než zasláním otázek v písemné podobě s tím, že budou v zákonné lhůtě zodpovězeny, ministerští úředníci striktně odmítají. Podle informací, které nám poskytl jeden z pracovníků MŠMT, je to i ze strachu o vlastní pracovní místo. Personální pohyby v souvislosti s koncepcí státní informační politiky ve vzdělávání však nezasahují pouze nižší úřednická místa – současný ředitel odboru, který má SIPVZ ve svém referátu, je na této pozici již x-tým mužem v pořadí.
Celý projekt, ať již nazýván „Internet do škol“ či jinak, je od chvíle schválení příslušného materiálu vládou ČR poněkud nejasný a neprůhledný. To je vzhledem k miliardovým částkám, které do této akce tečou, více než na pováženou. A navíc, české vysoké školství, které se na vzniku koncepce státní informační politiky ve vzdělávání významně podílelo a 
které svým způsobem mohlo zajistit určitou garanci odbornosti a nezávislosti, bylo z další realizace prakticky vytěsněno. O co vlastně jde? V současnosti, jak se zdá, mají prioritu komerčně nejzajímavější části projektu – to jest vybudování rozsáhlé síťové infrastruktury, dodávky hardware, software a vybudování školského portálu.
Záměr předkladatelů původní Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání byl ale jiný. Jeho prvoplánovým cílem nebylo zavedení internetu do škol a jeho zpřístupnění žákům, ale další vzdělávání učitelů v oblasti informačních a komunikačních technologií, tak aby byli schopni využívat informační technologie a přenášet počítačovou gramotnost na své žáky. Namísto podpory vlastních aktivit učitelů a jejich žáků je celé vzdělávání prakticky zredukováno na úroveň základních vzdělávacích kurzů ECDL – v lepším případě na školení typu „jak pracovat s produkty společnosti Microsoft“. Tato školení mají pevné osnovy, jsou ukončována přísnými zkouškami a nedávají prostor invenci ani aktivitě učitelů. Jedinou motivací tak zůstává možnost „úřednického růstu“ v rámci kariérního žebříčku.
Kde je tedy zakopán pes? K přerodu koncepce státní informační politiky ve vzdělávání na tzv. projekt „Internet do škol“ došlo pravděpodobně v dubnu 2000, kdy tehdejší ředitel příslušného odboru bez jakéhokoliv výběrového řízení - a to čistě úřednickou cestou - požádal o odbornou pomoc soukromou společnost, která se následně na další realizaci koncepce svým způsobem podílela, a to až do ukončení platnosti uzavřené smlouvy. Zárukou odbornosti měl být pravděpodobně fakt, že se tato společnost podílela na tvorbě i jiného projektu pro státní správu. Ovšem v naprosto jiné oblasti, nežli je školství a vzdělávání – v oblasti duchem i posláním naprosto protikladné. Direktivy jsou v oblasti vzdělávání narozdíl od jiných oblastí značně kontraproduktivní a potlačují vlastní invenci a aktivitu těch, pro které je tento projekt určen.
Ministerstvo nebralo a nebere v potaz skutečnost, že na poměrně velkém množství českých základních a středních škol je výpočetní a komunikační technika již několik let k výuce úspěšně využívána a že tyto školy získaly za tuto dobu i dostatek zkušeností. Nabídka předem určených softwarových balíčků může být sice uspokojit základní potřeby některých škol, ale těm, kteří jsou již při implementaci informačních a telekomunikačních technologií ve výuce dále, by spíše prospěly účelové dotace na vývoj vlastních, ze zkušeností vycházejících aplikací. Ostatně výběrová řízení, která celý projekt, tj. i výběrové řízení na nákup software provázejí, působí ne zcela korektním dojmem. Fakt, že některá výběrová řízení byla zadávána tak, aby podmínkám vyhověl pouze jeden z uchazečů, je přinejmenším zarážející.
