Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zaostalí Arabové měli strach ze vzdělaných židovských přistěhovalců

Seriál aktualizováno 
Před 70 lety byl založen stát Izrael. Co vše tomuto aktu předcházelo, co vadilo Arabům na Židech vracejících se do své pravlasti nebo jak se muslimové paktovali s Hitlerem, si můžete přečíst v dalším díle seriálu o vzniku Izraele.

Demonstrace proti nové Bílé knize omezující židovskou migraci do Palestiny, 1939 | foto: Library of Congress / public domain

Britské lavírování

Na počátku 20. století nemělo zřízení židovského státu na území Palestiny šanci. Jednání židovských předáků s úřady Osmanské říše k ničemu nevedla. Tento kdysi mocný stát, založený roku 1299, byl od 16. století ryze islámský. Jeho hospodářství však upadalo a odtrhávaly se od něho okrajové státy. Vliv Istanbulu klesal. Hovořilo se o „nemocném muži na Bosporu“. Turci, kteří dobyli Izrael v roce 1517, ho nazvali Sýrií.

Židům přišla vhod první světová válka, protože sultán Mehmet V. se přiklonil na stranu Německa proti Dohodě. Jeden z vůdců sionistické organizace Chajim Weizmann si uvědomil, že po vítězné válce se Palestina, jak ji Britové říkali, dostane pod vliv Londýna. Požádal proto britskou vládu, aby podporovala vznik židovského státu. Když tam umožní příliv kolonistů, pak „Židé tuto zemi zvelebí a vytvoří nanejvýš účinnou obranu Suezského průplavu a cesty do Indie“.

Vznik státu Izrael

Seriál Karla Pacnera k výročí 70 let od založení Izraele dne 14.5.1948

Takový slib politiky v Londýně potěšil. V roce 1916 se státy Dohody rozhodly, že po vítězné válce se Palestina stane britským mandátním územím. Ministr výzbroje David Lloyd George, ministr zahraničí Arthur Balfour, vikomt Alfred Milner a maršál Jan Smuts přiměli válečný kabinet, aby souhlasil s vytvořením židovské Palestiny.

A tak poslal ministr Balfour 2. listopadu 1916 lordu Edmondu de Rothschildovi, známému finančníku a předsedovi Světové sionistické organizace, dopis: „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoli jiné zemi.“ S deklarací souhlasilo 50 států.

Britská vojska obsadila Palestinu v roce 1917. Britům a Francouzům účinně pomáhaly v bojích proti Turkům utlačované arabské kmeny. Osmanská říše se po válce rozpadla, vznikla Turecká republika ve značně omezených hranicích.

Při návštěvě Palestiny podepsal Weizmann s králem Fajsalem, který vládl v Sýrii, dohodu o podpoře židovskému přistěhovalectví. Fajsal, který se vzápětí stal králem v Iráku, napsal: „My Arabové, a zvláště pak ti vzdělaní mezi námi, pohlížíme s nejhlubšími sympatiemi na sionistické hnutí… Vřele vítáme Židy zpátky doma.“

Konference vítězných mocností v dubnu 1920 v San Remu potvrdila, že Francouzi budou dočasně spravovat Sýrii a Libanon, zatímco Palestinu, Zajordánsko (dnes Jordánsko) a Irák Britové. Jakmile politici těchto států získají dostatek zkušeností, Paříž a Londýn jim dají plnou samostatnost. Ve skutečnosti to byl slib, který evropské mocnosti nechtěly nikdy splnit. Palestina se pro Brity stane základním kamenem jejich vlivu na Blízkém východě. Židé dostanou území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem i s Jeruzalémem.

Cesta k vytvoření židovského státu se otevřela. Avšak ne nadlouho. Skupina britských zpravodajců z Káhiry vedená plukovníkem Thomasem E. Lawrencem, která za války spolupracovala s arabskými náčelníky, známá jako Arabské byró, měla proti Balfourově deklaraci zásadní námitky: Příliv Židů by pobouřil místní arabské obyvatelstvo, vnesl by tam neklid.

Napětí mezi muslimy a ostatními existovalo odjakživa. Navíc Arabové lpěli na tradičních způsobech rybaření, zemědělství a průmyslové výroby, zatímco přistěhovalci přinášeli moderní metody, jimiž se v tamních složitých klimatických a přírodních podmínkách snáze prosazovali.

Nový ministr pro kolonie Winston Churchill, který požádal Lawrence, aby mu dělal poradce, lavíroval. Při návštěvě Jeruzaléma na jaře 1921 potvrdil, že Židé se mohou do Palestiny dál stěhovat, dokonce zasadil strom na hoře Scopus vedle Hebrejské univerzity, aby tím dal najevo sympatie k sionismu. Přijal i delegaci muslimů a arabských křesťanů, kterým řekl, že se nemusí obávat žádných změn.

V roce 1922 nastínil ministr britskou koloniální politiku v Bílé knize. „Bílá kniha sice souhlasila s židovským přistěhovalectvím,“ napsal historik Vladimír Nálevka v knize Čas soumraku, „ovšem za dvou podmínek: nebude překročena ekonomická potence Palestiny a politicky nežádoucí osoby budou z přistěhovalectví vyloučeny. Tento dokument vyvolal rozkol v sionistickém hnutí. Umírněné křídlo Chajima Weizmanna se i nadále orientovalo na Velkou Británii, kdežto radikálové v čele s Vladimírem Žabotinským odmítali brát na její imperiální politiku ohled.“

Chajim Weizmann

(* 27. 11. 1874, Motal, Rusko – dnes Bělorusko, † 9. 11. 1952, Rechovot, Izrael)

Byl třetím z patnácti dětí obchodníka s dřevem. Studoval chemii na univerzitách v Německu a Švýcarsku. V roce 1904 emigroval i s manželkou, která byla lékařkou, do Velké Británie, kde se stal profesorem biochemie na Manchesterské univerzitě. Za první světové války vedl laboratoře Královského námořnictva. Objevil způsob umělé výroby acetonu, který byl zapotřebí k výrobě výbušnin. Napsal 100 vědeckých prací a získal 110 patentů.

K sionismu se dostal za svého pobytu ve Švýcarsku. Styků s britskými politiky, které navázal jako vědec, využil k nátlaku na ně, aby vydali Balfourovu deklaraci o podpoře židovské Palestiny. V roce 1918 ho tam vyslala britská vláda, aby posoudil tamní situaci. O dva roky později byl zvolen prezidentem Světové sionistické organizace.

V roce 1934 napomohl ke zřízení Ústavu Daniela Sieffa ve městě Rechovot v Palestině, který se zaměřil na chemické výzkumy. Vzápětí si tam nechal postavit dům. Za druhé světové války se přičinil o založení Židovské brigády.

V únoru 1948 přesvědčil prezidenta Trumana, aby podporoval vznik Izraele. V únoru 1949 byl zvolen prvním izraelským prezidentem. Sieffův ústav byl přejmenován na Weizmannův institut.

Boj v nejvyšších sionistických kruzích trval několik let. Radikálové museli ustoupit.

Arabové se nechtěli s novými imigranty smířit. Nejvíc vadili velkostatkářům, kteří se báli, že ztratí svou vládu nad chudými beduíny a arabskými dělníky. Jeden z nich, bývalý turecký důstojník a potom britský agent Amín al-Husajní, se stal muftím, tedy nejvyšším náboženským hodnostářem, v Jeruzalémě, třetím svatém městě islámu. Podle názoru Paula Johnsona v knize Dějiny 20. století to byla velká chyba. „Rok před tím byl Husajní odsouzen k deseti letům nucených prací za podněcování protižidovských výtržností. Měl nevinné modré oči a mírné, takřka servilní vystupování, ve skutečnosti to byl profesionální vrah, který zasvětil celý život rasové nenávisti.“

Husajní vedl Araby k tomu, aby napadali židovské farmy, kibucy a domy. Židovská samospráva v roce 1920 ustavila ozbrojenou organizaci Hagana (hebrejsky obrana).

Příliv Židů pokračoval. Během třetí vlny po skončení první světové války se přistěhovalo na 35 tisíc lidí, především z Ruska, zachváceného bolševismem, a z Rumunska. Arabové – ten paradox – jim s chutí prodávali svou půdu, na které noví osadníci stavěli kibucy.

Britské úřady vyhlásily v roce 1922 první sčítání lidu v Palestině. Zjistily, že tam žije 752 tisíc lidí, z toho takřka 590 tisíc muslimů, 84 tisíc židů, přes 71 tisíc křesťanů, necelých 8 tisíc obyvatel patřilo k jiným skupinám.

V roce 1929 vznikla Židovská agentura (Jewish Agency), která nabídla britské mandátní správě spolupráci při organizaci přistěhovalectví. Avšak silné arabské klany tomuto přílivu bránily. Dařilo se jim to jenom zčásti – při druhém sčítání v roce 1931 tam bydlel už dvojnásobek židovských obyvatel.

Koncem srpna 1929 se rozšířily fámy, že Židé zabíjejí v Jeruzalémě Araby a obsadili svatá místa muslimů. Ve městě Hebron zmasakrovali Arabové ortodoxní židy, 67 bezbranných lidí zavraždili a 50 zranili. Jiní Arabové tam zase zachránili podle izraelského historika Toma Segeva 435 Židů. Nepokoje zachvátily celou Palestinu. Než britští vojáci přivolaní z Egypta zajistili klid, měli Arabové 178 mrtvých a 87 zraněných, Židé 133 mrtvých a 399 zraněných.

Vyšetřovací komise zjistila, že útok na Židy podnítil muftí Husajní. Ovšem další britské šetření se vyslovovalo nepříznivě i vůči sionistům.

Už koncem roku 1933 požádal Husajní arabské souvěrce, aby ozdobili své domy portrétem Adolfa Hitlera, nového vůdce Německa. Arabové se přiklonili k Hitlerovi podle hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“.

Přelomové osmičky

Muftí mohl vytvořit vlastní takzvanou osvobozeneckou armádu. Tato síla vystupňovala v letech 1936–1939 útoky proti britské správě a Židům. V Jaffě dokonce vypuklo povstání. Ovšem současně jeho lidé tajně likvidovali vlivné Araby, kteří by se mu mohli postavit do cesty. „Koncem třicátých let přestaly – aspoň na veřejnosti – umírněné arabské názory existovat,“ posteskl si Johnson.

Hagana, která měla 10 tisíc mužů ve zbrani a dalších 40 tisíc v záloze, pomáhala úřadům při potlačování nepokojů. Třebaže Britové Haganu neuznávali, jejich tajné služby s ní navázaly styky a umožnily jí vytvoření židovské policie (Jewish Settlement Police), jejímž úkolem bylo chránit osady, dále pomocné síly (Jewish Auxiliary Forces) a speciální noční jednotky (Special Night Squad). Jedině pravicová skupina Irgun, která se od Hagany odštěpila v roce 1931, bojovala proti útlaku jak od Britů, tak od Arabů se stejnou vehemencí.

Husajní navázal v roce 1936 styk s nacisty. Dostával od nich i peníze na financování nepokojů. Když ho chtěli Britové zatknout, utekl do zahraničí.

Londýn si potřeboval zajistit klid na Blízkém východě a volnou plavbu přes Suezský kanál do Indie. Proto ustoupil tlaku arabských států, které měly ze židovského státu obavy. Ministr pro kolonie Malcolm MacDonald vydal 9. listopadu 1938 novou Bílou knihu, která dosavadní britskou politiku změnila. Zavedla kvóty pro přistěhovalce – každý rok smí připlout maximálně 15 tisíc, a to na dobu pěti let. Potom by měli o přistěhovalectví rozhodnout Arabové, což by znamenalo jeho konec. Bílá kniha dokonce deklarovala, že „židovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské většiny“.

Tím vláda Nevilla Chamberlaina popřela Churchillovu Bílou knihu i Balfourovu deklaraci. Dokument odmítli nejen Židé, ale i Arabové. Tím vyřkli rozsudek smrti nad statisíci Židů, kteří nemohli uprchnout z Evropy před nacismem.

Hagana boj nevzdala. Vytvořila úderné síly (Haganah‘ Strike Force) Palmach, které se pustily do organizování ilegálního přistěhovalectví. Avšak některé lodě s těmito lidmi občas objevili u palestinských břehů britští vojáci a námořníci. Jejich pasažéry eskortovali na Kypr, kde pro ně zřídili speciální tábory.

„Konečné řešení židovské otázky“

Vůdce německých nacistů Adolf Hitler měl antisemitismus ve svém programu. Když se začátkem roku 1933 ujala jeho strana NSDAP moci, hned to dali svým židovským spoluobčanům pocítit. Nejprve vyhlásili 1. dubna bojkot židovských obchodů, bank, lékařů a právníků. Vzápětí přijal říšský sněm zákon o „rasové očistě“ státních úřadů – zaměstnance židovského původu vyhodily. Do prvních koncentračních táborů putovali nejen známí demokratičtí politici a novináři, sociální demokraté a komunisté, ale i někteří představitelé sionismu.

Legalitu pronásledování vytvořily dva ústavní zákony přijaté Říšským sněmem 15. září 1935 v Norimberku – to jsou proslulé Norimberské zákony. Zbavily Židy příslušnosti k Německé říši. Další nařízení jim upíralo občanská práva. Zákon o německé cti a německé krvi zakázal manželské a mimomanželské vztahy mezi židovyským a nežidovským obyvatelstvem. Židé nesměli zaměstnávat nežidovské pracovníky.

V roce 1937 poslal vůdce SS Heinrich Himmler své důstojníky Herberta Hagena a Adolfa Eichmanna do Palestiny. Měli zjistit, jestli tam Německo může Židy odsunout. Třebaže vystupovali jako novináři, britské úřady v Haifě jim odmítly udělit víza, směli projet do Egypta. V Káhiře se setkali s agentem Hagany Feivalem Polkesem, se kterým debatovali o plánu sionistů na přesídlení evropských Židů do této oblasti. S arabskými náčelníky v Palestině se nesetkali. Nicméně zjistili, že Britové od plánu vytvořit izraelský stát upustili.

Zpočátku směli Židé z Německa emigrovat, mířili do Palestiny a do zámoří. Mnozí se vykoupili, zanechali doma nemovitosti a cennosti. Někteří přecházeli hranice do západní Evropy ilegálně, ale válka s Francií a Británií od září 1939 i tuto cestu uzavřela. Před tím poslali Němci do Palestiny 10 tisíc židovských dětí.

Ve třicátých letech přicestovalo do Palestiny 145 tisíc lidí, z toho 15 tisíc tajně. Ovšem právě uprchlíci z Německa, Československa, Polska a zemí západní Evropy byli vzdělaní a zemědělství, obchod a průmysl v Palestině pozvedávali na vyšší úroveň. Zaostávání Arabů se ve srovnání s židovským obyvatelstvem prohlubovalo. A tím i nenávist starousedlíků vůči nově příchozím.

Když Herschel Grynszpan, Žid polského původu s německým pasem, zastřelil v Paříži tajemníka německého vyslanectví Ernsta von Ratha, nacisté se krutě pomstili. Už dlouho čekali na příležitost. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 v Německu, Rakousku i v Sudetech, které už byly součástí Třetí říše, rozpoutali pogrom. Příslušníci oddílů SA v hnědých uniformách ničili židovské obchody, restaurace, ordinace a kanceláře, jejich majitele šikanovali, zapalovali synagogy. Ubili nejméně 91 Židů. Do historie vešlo toto běsnění pod názvem „Křišťálová noc“ – podle rozbitých výloh obchodů.

V dalších dnech nacisté zavřeli na 30 tisíc Židů do koncentračních táborů. A Židy vyloučili z hospodářského života. Pojišťovny nemusely platit majitelům nemovitostí za utrpěné škody. Naopak Židé museli odvést do říšské pokladny odškodné ve výši jedné miliardy marek, to bylo 10 procent příjmů státu za rok 1938. Někteří ekonomové tvrdí, že tato suma zachránila Německo před státním bankrotem, který hrozil.

Pronásledování Židů se stupňovalo. Nesměli navštěvovat kina, divadla, koncerty a ostatní veřejné akce, rovněž tak „árijské“ školy včetně vysokých. Jejich řidičské průkazy ztratily platnost. Zakázali jim jezdit vlaky a tramvajemi, Museli nosit na šatech šesticípou žlutou hvězdu s nápisem Jude (Žid), aby se odlišili od ostatních. Tyto předpisy platily nejen v Německu a Rakousku, ale ve všech zemích, které si Němci podrobili, tedy i v Protektorátu Čechy a Morava, v Polsku. Vyšla jim vstříc i slovenská vláda v čele s knězem Jozefem Tisem. Ve fašistické Itálii sice tyto zákony přijali, ale prakticky je neuplatňovali.

Začátkem roku 1939 zbývalo v Německu 180 tisíc Židů. Odsuneme je do okolí Lublinu na území Polska, rozhodl Hitler. Když v červnu 1940 padla Francie, zrodil se nový nápad – pošleme je na Madagaskar. Ale to bylo příliš složité.

V létě 1941 změnil vůdce názor: Zlikvidujeme je, úplně je zlikvidujeme! Pověřil tím ministra vnitra Heinricha Himmlera, který přenesl tento rozkaz na Reinharda Heydricha, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt – RSHA). V této centrále už se k tomu chystali – od ledna 1939 existovala Říšská ústředna pro vystěhování Židů, v jejím čele stál Eichmann.

Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 nařídil Hitler vybudovat na území Polska šest vyhlazovacích táborů. V českých zemích se stalo hlavním shromaždištěm Židů město Terezín, odkud je vozili na smrt. Definitivní příkaz ke zničení evropských Židů vydal Heydrich na tajné poradě na zámečku u jezera Wannsee na předměstí Berlína 20. ledna 1942.

„Konečné řešení židovské otázky“, jak delikátně nacisté nazývali toto vraždění, dostal na starost osvědčený Eichmann. Už dřív se s velitelem vyhlazovacího tábora v Osvětimi domluvil, že nejjednodušším způsobem likvidace bude smrt v plynové komoře – obětem namluví, že se jdou vysprchovat. V létě 1941 si to vyzkoušeli na skupině sovětských zajatců. Eichmann organizoval transporty Židů z většiny okupovaných zemí, od listopadu 1944 rovněž z Maďarska.

„V Evropě se zprávy o pronásledování Židů v Německu setkávaly s nedůvěrou a neporozuměním,“ napsal Werner Holzmüller v memoárech Prožité dějiny. „Lidé si neuměli představit, že by kulturní národ 20. století mohl upadnout do takového barbarství.“

Arabská legie SS

„Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako kdyby Bílá kniha neexistovala,“ prohlásil David Ben Gurion, předseda Židovské agentury. „A budeme bojovat proti Bílé knize, jako kdyby nebyla žádná válka.“

Většina Židů obývajících Palestinu s ním souhlasila. Začali se hlásit do britské armády, zvláště pak v době, kdy německo-italská vojska vedená maršálem Erwinem Rommelem ohrožovala Egypt. V roce 1943 dokonce vznikla Židovská brigáda s pěti tisíci vojáky. V září 1944 ji Spojenci nasadili v Itálii. Další Židé pracovali v tajných službách a seskakovali v hlubokém týlu zemí okupovaných Němci. Celkem sloužilo v britských ozbrojených silách přes 30 tisíc palestinských Židů.

V květnu 1942 se sešla v hotelu Baltimor v New Yorku mimořádná sionistická konference. „Při zřizování židovské národní domoviny v Palestině se Židé už nemohou opírat o Británii,“ prohlásil Ben Gurion. „Abychom dosáhli tohoto cíle, měla by tam vládnout Židovská agentura namísto britské mandátní správy.“

Do závěrečné rezoluce, známé jako Baltimorský program, se poprvé dostal požadavek na zřízení židovského státu. Budeme za něj bojovat s Brity i s Araby.

V září 1937 muftí Husajní nařídil zavraždění guvernéra Galileje Louise Andrewa. Britové jeho vrahy chytili, zato muftí utekl do Sýrie. Odtud odešel do Bagdádu, kde podnítil vzpouru proti Britům, kterou vojáci krvavě potlačili.

Za pomoci Němců uprchl na podzim 1941 Husajní přestrojený za služku italského diplomata z Teheránu na turecké hranice. A odtud do Evropy. Hned ho přijal v Římě Benito Mussolini, v listopadu v Berlíně Hitler. Stejně jako indický nacionalista Subháš Čandra Basu i on hledal pomoc u nepřátel Spojenců.

Himmler udělil muftímu hodnost SS-Standartehführer, což odpovídalo postavení plukovníka. Zato jeho bratra Džamila al Husajního Britové internovali.

Když v roce 1942 dojednával Eichmann s rabinátem v Bratislavě převoz 50 tisíc slovenských a maďarských židovských dětí výměnou za vojáky zajaté Spojenci, intervenoval u Himmlera, nechtěl další Židy v Palestině. Vůdce SS mu vyhověl a transakci zakázal.

Zato když biskup Angelo Giuseppe Roncalli, který byl v letech 1935–1944 apoštolským delegátem v Turecku a Řecku, dohodl příchod několika tisíc židovských sirotků do Istanbulu, odkud odjeli do Palestiny, opět protestoval, ale tentokrát marně. Navzdory jeho snahám se Roncallimu, který se později stal papežem Janem XXIII., podařilo domluvit s tureckou vládou, že nevydá několik stovek židovských uprchlíků do Německa, jak nacisté požadovali. Tajně mu přitom pomáhal německý vyslanec Fritz von Papen.

Roku 1942 otevřel muftí v Berlíně Islámský centrální institut. Jeho muslimské sítě usnadnily Němcům invazi do Tuniska a Libye. Prosadil vytvoření Arabské legie SS, kterou měli tvořit arabští studenti v Německu. K jeho překvapení však tihle mládenci neměli zájem vstupovat do armády. Nakonec do ní získal zajaté francouzské vojáky pocházející ze severní Afriky.

V létě 1943 navštívil Balkán okupovaný Němci. V Sarajevu, které spadalo pod Chorvatsko, žádal, aby zlikvidovali všech 15 tisíc bosenských Židů. Zachránilo se jich jenom 6 tisíc. Husajní podporoval nábor do muslimské divize Handschar, který zahájili Němci v únoru. Část těchto vojáků bojovala u Stalingradu. Později se účastnila bojů s partyzány v severní Bosně. Přitom se dopouštěla válečných zločinů – vypalování vesnic, vraždění a mučení podezřelých civilistů, zabíjení zajatců. Ovšem podle znalců jsou takové krutosti pro Balkán typické.

Na jaře 1945 se muftí obával, že ho Spojenci postaví před soud jako válečného zločince. Když požádal Švýcary o vízum, nedostal je. Vzdal se Francouzům, kteří chtěli jeho autority využít na Blízkém východě. Později uprchl do Egypta, kde mu poskytl azyl král Faruk. Do Jeruzaléma se už nepodíval.

Arabové fandili Němcům a Italům. Některé naverbovala německá rozvědka. Část britská kontrašpionáž odhalila, ale na mnohé nepřišla.

Od Irgunu se odštěpili ještě větší extrémisté – skupina Lechi vedená Alfredem Sternem z Polska, známá spíše jako Sternův gang. Proti Britům v Palestině útočila po celou dobu války. Sterna zastřelila policie v roce 1942, ale jeho skupina fungovala dál. Irgun Menachema Begina se přidal až v roce 1944.

Když dva členové Lechi zavraždili 6. listopadu 1944 v Káhiře ministra pro Blízký východ Waltera E. Guinnesse lorda Moyneho, pomáhaly Hagana a Irgun Britům pátrat po pachatelích. Tato akce nazvaná Saison (Období lovu) Irgun velmi demoralizovala. Začátkem roku 1945 byli dva vrazi v Káhiře pověšeni.

V červenci 1946 zase vyhodil gang polovinu Hotelu krále Davida v Jeruzalémě, kde měli Britové velitelství. Zahynulo přes 90 Židů, Arabů a Angličanů. Tenhle zločin Londýnem otřásl. A některé britské vojáky přiváděl k antisemitismu.

Útěky přes Československo

Po masakru v Kielci začali polští Židé prchat přes Československo na západ a jih Evropy. Přes východní Německo obsazené Rudou armádou nemohli. Tuhle cestu volili rovněž maďarští Židé, protože hranice mezi Maďarskem a Rakouskem byly zaminované.

Od začátku jim pomáhala československá zahraniční rozvědka, která jako sektor III/Ab patřila pod ministerstvo vnitra. Vedl ji sedmatřicetiletý Zdeněk Toman, komunista ze slovenské Sobrance, původním jménem Zoltán Goldberger, který se v londýnské emigraci důvěrně sblížil s ministrem vnitra Václavem Noskem.

Židy vozily zvláštní vlaky do amerického pásma Německa. Odtud putovaly buď do jihoevropských přístavů a do Palestiny, anebo na nějaký čas do britské okupační zóny. Československá vláda projednávala tuto situaci poprvé 26. července 1946. Samozřejmě tajně.

Přesně o měsíc později tvrdil ministr sociální péče Zdeněk Nejedlý na poradě kabinetu, že československým územím prošly tisíce polských Židů, nyní je jich v okolí Náchoda na čtyři tisíce a podle sdělení amerických židovských organizací jich v nejbližší době může přijít až 70 tisíc. Zůstat tady nechtějí, jejich cílem je západ. Současně musíme požádat o pomoc při jejich zásobování mezinárodní organizaci UNRRA.

Začátkem srpna propukly během sjezdu partyzánů v Bratislavě další nepokoje. Někteří lidé přepadali Židy, rabovali jejich byty a rozbíjeli výlohy obchodů, zranili několik lidí včetně jednoho Brita.

Přes naše hranice přešlo už 60 tisíc polských Židů, oznámil Nejedlý na schůzi vlády 16. srpna. Čeká se, že jich bude na tři čtvrtě milionu.

Českoslovenští politici byli k Židům příznivě nakloněni. První to deklaroval sám prezident Edvard Beneš po návštěvě bývalého poslance Angelo Goldsteina z Tel Avivu na Hradě 4. října: „Pokládám zřízení židovského státu v Palestině za jediné možné a spravedlivé řešení světové židovské otázky vůbec. Proto kdekoli se mi naskytne příležitost, budu vždy pomáhat k jeho uskutečnění.“

V říjnu vzkázal ministr zahraničí Jan Masaryk Tomanovi, aby se u něho zastavil. „Víte, co je můj koníček – Židé!“ řekl mu. „Prosím vás, zavřete oči, když někteří polští Židé přecházejí naše hranice.“ Prospěje to obrazu Československa v zahraničí, zvláště v USA.

Stejný názor zastával i komunistický premiér Klement Gottwald. Věděl, že s tím souhlasí i sovětský vůdce Stalin, který čekal, že budoucí židovský stát se stane na Blízkém východě levicovou baštou proti zpátečnickým arabským režimům.

Toman, který tehdy byl stoprocentním stalinistou, tuto akci zorganizoval za pomoci svého švagra Imricha Rosenberga. Dokumentaristovi Martinu Šmokovi, který v devadesátých letech připravoval o této akci televizní film, to řekli při interview pracovníci Jointu, kteří pracovali v Praze. Tranzitní střediska z Polska byla v Náchodě a Broumově.

Pro československou rozvědku to byl především výhodný kšeft. Kromě nákladů za pobyt, které přišly asi na 250 tisíc dolarů měsíčně, platil Joint Tomanovi pokutu za ilegální přechod hranic ve formě paušálu. A Joint ještě v roce 1948 ručil za jednu dolarovou půjčku Československu.

Za půl roku požádal šéf židovské záchranné organizace American Joint Distribution Committee v Praze Israel Gaynor Jacobson československou vládu, aby dočasně anebo trvale umístila část z 200 tisíc lidí, kteří už přešli do amerických okupačních pásem, na svém území. Z toho 125 tisíc těchto uprchlíků žilo za války v SSSR anebo bojovalo v armádě proti Němcům. „Tito Židé uprchli přes Československo do amerických oblastí v Rakousku a v Německu a s pomocí československé vlády, která dovolila průchod…, byli s to zachránit své životy,“ psal Jacobson 18. března 1947.

Konec II. dílu.

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY XX. STOLETÍ, jejíž dotisk vyjde letos v létě.

Autor:



Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

Válka, která se nekonala. S čím jsme se nebránili v září 1938

Známá fotografie zachycující trojici řopíků typu A-180 zesíleny v oblouku...

Večer pátku 23. září 1938 byl v Československu všechno jen ne klidný. Ve 22:30 byla vyhlášena...

Opustili své rodiny a následují volání Vůdce. Začíná konec Československa

Hurá do vlaku a jedeme na Čechy – německé jednotky vagónují v září 1938 před...

Je září 1938, Mnichovská dohoda bude podepsána teprve za několik dní a přípravy na invazi do...

Kdyby nepřišla zrada spojenců, do bojů by se zapojily stovky řopíků

Stěny pevnůstek byly maskovány tmavou omítkou nebo nejrůznějšími maskovacími...

Mnichovská zrada promění Benešovu linii opevnění v nekonečné tuny nevyužitého betonu. To však zatím...

Mohlo české těžké opevnění v roce 1938 odolat útoku wehrmachtu?

Porážka bez boje

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky...

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

K čemu sloužily, se přesně neví. Rusové odtud asi chtěli vládnout ČSSR

Falešné Rudé právo. Tiskovina vypadající jako zvláštní číslo Rudého práva byla...

Tankocaching Nikdo dodnes přesně neví, k čemu měly takzvané komandatury původně sloužit. Sovětská armáda je...

Kamila Moučková: Lidé by měli víc přemýšlet a nedat se tak snadno

Profesi bych neměnila, řekla legendární hlasatelka Kamila Moučková.

VIDEO S ozbrojenými vojáky za zády jako první oznámila Kamila Moučková z obrazovky televizním divákům...

Nejčtenější

Vyřešil jsem nejslavnější záhadu, tvrdí devadesátiletý britský matematik

Britský matematik Michael Atiyah (2018)

Britsko-libanonský matematik Michael Atiyah tvrdí, že našel důkaz jednoho z nejslavnějších nevyřešených matematických...

„Je to jen bonus!“ Slavný matematik největší záhadu vyřešil jinou záhadou

Heidelberg Laureate Forum 2018 - Michael Atiyah

Devadesátiletý matematik, sir Michael Atiyah, vystoupil před odbornou veřejností, aby představil své řešení tzv....



Zelená Sahara, o hodinu delší den a rozpad Afriky. Co čeká naši planetu?

Budoucnost

Na základě současných poznatků dokážou vědci odhadnout, co se stane v daleké budoucnosti. Připravili jsme pro vás výběr...

Tentokrát vás vyděrači při masturbaci nenatočili, uklidňuje policie

účet trhlý

Do mnohých e-mailových schránek dorazila zpráva o napadení daného účtu a instalaci viru, který uživatele pomocí kamery...

Po 50 letech se poletí k Měsíci, vesmírným turistou bude japonský miliardář

Prvním vesmírným turistou, který se vydá na oběžnou dráhu kolem Měsíce, bude...

Prvním vesmírným turistou, který se vydá na oběžnou dráhu kolem Měsíce, bude japonský miliardář Júsaku Maezawa....

Další z rubriky

Teror na obou stranách, zbraně z ČSR. Stát Izrael se rodil v bolestech

David Ben Gurion čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel...

Navzdory sabatu hájili Židé svůj nově vzniklý stát i o sobotách. Takřka klíčový význam pro ně měly dodávky zbraní z...

Chtěli jsme nad Prahu, vítr nás zahnal jinam. Podívejte se, bylo to krásné

Kunratický zámek

Získat povolení k letu balonem nad Prahou není úplně jednoduché. Nám se to ve spolupráci se zážitkovou agenturou...

OBRAZEM: Kutilové přilákali do Holešovic tisíce lidí. Přijďte také

Na pražském Výstavišti začal první ročník kutilského veletrhu pro celou rodinu...

Na pražském Výstavišti začal první ročník kutilského veletrhu pro celou rodinu Maker Faire Prague 2018. Desítky...

Najdete na iDNES.cz