Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak Američané vybudovali Nebeskou laboratoř. Exkluzivní seriál o dobývání kosmu

aktualizováno 
Po vysazení lidí na Měsíci v rámci projektu Apollo vypustíme kosmickou stanici, na jejíž palubě budou kosmonauti pracovat dlouhé měsíce. Tento výhled se vyjasnil v létě 1963. Hlavně tam musíme zjistit, jak se chová lidský organismus během dlouhodobého pobytu v beztíži.

Bez těchto znalostí nemůžeme pomýšlet ani na vytvoření měsíční základny (pobyt v šestinové tíži působí z fyziologického hlediska stejně škodlivě, jako stav beztíže na oběžné dráze), ani na lety k nejbližším planetám. Vojáci pracují na své stanici MOL, z níž chtějí pozorovat důležité strategické objekty na Zemi. Co kdybychom spojili svoje síly a upravili jejich projekt?

Ve Středisku pilotovaných letů (MSC – Manned Spacecraft Center, dnešní Johnsonovo středisko kosmických letů) v Houstonu nad tím uvažovala malá skupina odborníků, kterou vedl náměstek ředitele pro techniku Joseph F. Shea. Mohli bychom použít velitelský a služební modul Apolla a upravený měsíční modul použít jako skladovací prostor. Vojáci chtějí dopravovat své kosmonauty v lodích Gemini, ale nové Apollo bude o hodně větší, tak by to šlo.

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy
8.díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli
9.díl Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové?
10.díl K planetám sluneční soustavy
11.díl Člověk buduje první příbytky v kosmu
12.díl První mimozemské mezinárodní setkání

Z takové orbitální základny by měli kosmonauti nejen studovat Slunce a další astronomické objekty, ale také pozorovat Zemi pro meteorologii, klimatologii, kartografii, geologii, ekologii. Pozorování by se dalo rovněž využívat prakticky, jako třeba pro územní plánování, vyhledávání zdrojů surovin a vyhodnocování důsledků různých katastrof a tak dále.

Změna priorit NASA

Logika nabádala, že nejprve je třeba zvládnout prostor okolo Země a teprve potom se vydat dál. Avšak soupeření mezi Sovětským svazem a Spojenými státy tuhle posloupnost zvrátilo. Po tom, co Sověti vypustili Jurije Gagarina jako prvního člověka do vesmíru, potřeboval prezident John Kennedy vrátit Američanům sebedůvěru a zemi statut technicky nejrozvinutějšího státu na světě. Jeho poradci mu řekli, že dopravení člověka na Měsíc do konce šedesátých let je pro Moskvu těžko dosažitelné. Proto vyhlásil v květnu 1961 toto úsilí za celonárodní úkol.

Priority NASA se musely změnit. Myšlenka vybudovat kosmickou stanici, která zrála několik let, sice nepadla, byla však odsunuta do pozadí. Projekt Apollo měl i silnou politickou podporu, proto byl Kongres k NASA velmi štědrý. Vedení agentury tedy mohlo dát část peněz i na studie o výhledech kosmického programu na další desetiletí – v letech 1962–1965 zaplatilo za více než 140 zakázek asi 70 miliónů dolarů.

Jakmile se v červnu 1962 rozhodlo o způsobu letu na Měsíc, mohl NASA přenést část odpovědnosti za měsíční programy svým dodavatelům a věnovat se více úkolům po Apollu.

Příbytek na bázi Apolla

Mohli bychom použít velitelský a služební modul Apolla a upravený měsíční modul použít jako skladovací prostor – uvažovali nejprve v Houstonu. Ale to by bylo přece jenom málo. Specialisté tedy přemýšleli o další možnosti: Co kdybychom místo lunárního modulu udělali větší válcový obytný prostor a opatřili jej vlastním klimatizačním systémem?

Nad podobnými otázkami si od roku 1961 lámali hlavu také inženýři v konstrukční kanceláři firmy North American Aviation, která loď Apollo vyvíjela. Navrhla tři varianty, jak ji využít pro dlouhodobé lety, umožňující expedice trvající 120 dní až jeden rok. Nejjednodušší počítal pouze se zvýšením kapacity klimatizačního systému velitelského modulu a se zvětšením zásob ve služebním modulu. Za nejvýhodnější, ale současně nejnákladnější se jevil vývoj nového obytného modulu se samostatným systémem zabezpečení životních podmínek, tedy dodávky kyslíku, odstraňování vydýchaného oxidu uhličitého a vodní páry i regulace teploty v obytných prostorách. Jenže v tomto případě by celková hmotnost transportní lodi a obytného modulu překračovala nosnou kapacitu vyvíjeného Saturnu 1B.

Schéma transportní lodi Apollo
Schéma transportní lodi Apollo

Přesto se centrále NASA ve Washingtonu návrh líbil. Všichni také počítali s tím, že se podaří zvýšit výkon nosiče, a proto dali svým houstonským podřízeným pokyn, aby v započaté práci pokračovali. Zrodil se projekt Extended Apollo, zkráceně Apollo X.

V Houstonu také uvažovali o využití Saturnu 5, jehož nosnost na nízkou oběžnou dráhu ve třístupňové verzi měla překračovat stovku tun. Interně tady rozvíjeli projekt Olympus, který vycházel z dřívější představy Wernhera von Brauna – velká rotující stanice s posádkou 12 až 24 osob a s životností pěti let.

Kromě toho pracovaly v rámci kontraktů také soukromé společnosti. Firma Douglas Aircaft zkoumala variantu stanice bez umělé gravitace. Válec o délce 31 metrů by byl rozdělen na obytné prostory, laboratoř s centrifugou pro krátkodobé vytváření umělé tíže a kapitánský můstek, odkud se měly řídit systémy stanice. Součástí by byl i hangár, ve kterém by parkovala až čtyři Apolla.

Společnost Lockheed měla navrhnout stanici s umělou gravitací. Neměla mít tvar kola, jak se dosud čekalo, nýbrž rotujícího velkého písmene Y. V jeho středu se mělo nacházet řídicí středisko stanice a přístaviště transportních a nákladních lodí. V ramenech by byla na jednotlivých patrech různě velká umělá tíže, rostoucí směrem od středu k jejich koncům.

Odborníci NASA dávali přednost dlouhodobé stanici s umělou gravitací. Dosavadní zkušenosti s vlivem beztíže na člověka je totiž během krátkodobých pilotovaných letů dost znepokojovaly.

Zvrat v Kongresu

Koncem roku 1963 hodnotil náměstek ředitele NASA pro pilotované lety George E. Mueller letové zkoušky kosmických lodí v rámci projektu Apollo. Přitom si uvědomil, že ke splnění Kennedyho požadavku nebudou potřebovat tolik letů, jak se původně počítalo. Nikdo sice nemohl předpovídat skutečný vývoj situace, přesto se zdálo, že v zásobě zůstane deset nebo dokonce více raket Saturn. A ty se mohly využít na návazné programy.

Avšak najednou se změnil postoj Kongresu. Po dvou tučných létech, kdy dával na kosmonautiku peníze plnými hrstmi, tok financí přiškrtil. Přesto ještě v létě 1964 Michael Yarimovich, odpovědný na ústředí NASA za výhledové studie pilotovaných letů kolem Země, prohlašoval projekt Apollo X za stěžejní cíl pro blízkou budoucnost. Nemělo se jednat jen o pilotovanou laboratoř, nýbrž také o její dopravní zabezpečení.

V té době generální ředitel NASA James E. Webb na žádost prezidenta Lyndona B. Johnsona předložil vládě i Kongresu studii o těchto výhledech. Zákonodárci ji podrobili zdrcující kritice. Především jim vadil nedostatek konkrétních informací o budoucích projektech. Webb a jeho náměstek Robert C. Seamans namítali, že s dlouhodobými kosmickými lety člověka nemají dost zkušeností. Vždyť zatím nejdelší let amerického kosmonauta v projektu Mercury trval jen 35 hodin. Teprve projekt Gemini vnese do těchto úvah větší jasno.

I když mnozí pracovníci NASA doufali, že Kongres vyhlásí za cíl nějaký mimořádný projekt, například pilotovanou expedici na Mars, opak byl pravdou. Rozpočet na projekt Extended Apollo zredukovali poslanci na polovinu. Hlavně museli zajistit, aby Pentagon měl dost peněz na válku ve Vietnamu, která se do nekonečna prodlužovala a prodražovala, a na sociální výdaje v rámci programu „Velké společnosti“. Navíc Apollu X konkuroval projekt vojenské stanice MOL.

Přesto Mueller měl v rozpočtu dostatek prostředků, aby mohl pomýšlet na využití techniky vyvíjené pro měsíční program i později a jinak. Nechtěl dráždit své chlebodárce slovem „extended“, tedy „rozšířený“, a proto ho nahradil pojmem „applications“, tedy „aplikace“. Na ústředí vzniklo 6. srpna 1965 nové oddělení s názvem Saturn-Apollo Applications Program Office, zkráceně AAP. Jeho ředitelem se stal generálmajor David Jones.

Práce pro Huntsville

Mueller se sice snažil stále lobovat v Kongresu, aby zvýšil financování výhledových pilotovaných projektů, ale s nevalným úspěchem. Pomoc v řešení mu poskytl Wernher von Braun.

Ovšem to se dalo čekat. Marshallovo středisko v Huntsville v Alabamě, které von Braun řídil, si potřebovalo zajistit právo na další existenci. Dosud hlavně navrhovalo stále silnější a modernější rakety, jenže konstrukční práce na Saturnu 5 skončily a jejich sériová výroba běžela na plné obrátky. A větší nosiče – jako například typ Nova, o kterém von Braun uvažoval pro přímé lety kosmonautů na Měsíc – už nikdo nechtěl.

Ovšem stavba kosmických lodí, družic a sond nebyla v kompetenci MSFC. Proto se již od roku 1962 jeho oddělení výhledových studií zabývalo hledáním nových cílů. Mezi nimi byl i návrh vývoje laboratoře, vytvořené přestavbou prázdného posledního stupně nosné rakety na oběžné dráze. Nazývali to „laboratoř z prázdného stupně“ (spent-stage laboratory). Nebyl to sice zcela originální nápad, o podobném řešení hovořila studie firmy Douglas na využití už nepotřebných stupňů S-4 vyrobených pro nosiče Saturn 1, které mezitím nahradil zdokonalený typ Saturn 1B.

Von Braun a Hans Koelle, kterého povolal z Německa do Huntsville, uvažovali dost velkoryse. Druhý stupeň Saturnu 5, označovaný S-2, by mohl sloužit jako hangár pro lodě Apollo a prázdný stupeň S-4B bychom mohli vybavit jako družicovou laboratoř. Později by se mohly jednotlivé díly pospojovat a vytvořit velkou stanici. MSFC si na svůj účet objednalo studii o využití montážních dílů ze Saturnu 5 také u firmy North American Aviation, jen aby mělo svou ideu podpořenou i odjinud.

S těmito podklady šli konstruktéři z MSFC v červenci 1965 k Řídicímu výboru pro pilotované lety na ústředí NASA. Muellerovi se jejich postup líbil a uvolnil na jeho další pokračování 150 tisíc dolarů. Rozhodlo se, že první varianta bude založena pouze na prázdném použitém stupni S-4B. Interně mu říkali „mokrá orbitální dílna“ (wet orbital workshop), protože startoval ze Země plný pohonných látek. Podrobné projektové studie zahájil von Braun a Koelle pouhé dva týdny před tím, že vzniklo oddělení AAP ve Washingtonu.

Jedna z prvních variant
Jedna z prvních variant "mokré dílny"

S konstruktéry v MSFC začali spolupracovat jejich kolegové z houstonského Johnsonova kosmického střediska (JSC – Johnson Space Center), kteří se starali o provozní otázky. Řešily se problémy týkající se úprav stupně, zejména stykovacího systému pro připojení transportních lodí, bloků s vědeckým vybavením založených na adaptovaném měsíčním modulu, přechodové komory pro výstupy do volného prostoru, systémů zabezpečení životních podmínek a dalších věcí, potřebných pro život kosmonautů na oběžné dráze.

Pochybnosti o účelu

Finanční situace NASA se stále zhoršovala, protože USA se zaplétaly do války ve Vietnamu stále hlouběji. Kosmonautice nepřispívaly ani vnitřní nepokoje sociálního i rasového původu. Původní ambiciózní plány AAP z roku 1966, předpokládající 13 startů Saturnů 1B a 16 Saturnů 5, se staly pouhou chimérou.

Kongres stále více vyčítal NASA neujasněnost vědeckých cílů programu a jeho pochybného přínosu pro národní potřeby. Tuto nejasnost si uvědomovala i vědecká komunita, a proto se nehodlala v projektu hlouběji angažovat. Vznikl začarovaný kruh – vědci nechtěli navrhovat experimenty, které měly jen malou šanci na realizaci, a zákonodárci nechtěli dát peníze na experimenty, které nebyly navrženy.

AAP se propadal stále hlouběji, až v pozdním létě roku 1968 měl být zrušen. Jedinou útěchou pro NASA byl úspěšný postup lunárního projektu Apollo, který však zkalil a zdržel nešťastný požár, při němž zahynuli W. Grissom, E. White a R. Chaffee.

Také technické potíže související s vytvořením „mokré orbitální dílny“ komplikovaly postup projekčních prací.

Na obzoru „suchá dílna“

V průběhu roku 1969 prosadili konstruktéři názor, že jednodušší bude vybavit družicovou laboratoř už na Zemi. Saturn 5 měl i ve dvoustupňové variantě dostatek nosnosti, aby mohl vynést na oběžnou dráhu prázdný trup stupně S-4B, samozřejmě bez raketového motoru J-2, který nepotřeboval. Odpadne nutnost dopravovat nahoru vnitřní vybavení a jeho instalace. Mueller sice namítal, že takové zjednodušení neposlouží získávání zkušeností s novými úkoly kosmonautiky, ale nakonec i on souhlasil. Nový generální ředitel NASA Thomas O. Paine podepsal tento projekt 18. července 1969.

Znamenalo to však začít s projekčními pracemi v podstatě znova. První start americké orbitální laboratoře se tedy opět odsunul. Konstruktéři jí nyní říkali „suchá orbitální dílna“ (dry orbital workshop).

Hlavní částí, označovanou OWS (Orbital Workshop), se stal prázdný trup stupně S-4B. Jeho horní, podstatně větší prostor zaujímala původní nádrž na kapalný vodík. Pod ní se nacházela podstatně menší původní nádrž na kyslík. Ta měla kosmonautům sloužit k odkládání odpadu. Proto ji konstruktéři vybavili vzduchovou propustí se dvěma hermetickými víky, jimiž se měly odpadky vyhazovat do vzduchoprázdného odpadního prostoru.

Nad klenutým vrškem kyslíkové nádrže umístili podlahu prostoru pro posádku. Tvořila ji mříž z titanových nosníků, vytvářející síť otvorů ve tvaru rovnostranných trojúhelníků. Počítalo se s tím, že kosmonauti budou boty se speciálními podrážkami pootočením zachycovat v těchto otvorech, a tím se jim umožní stát na místě bez držení rukama.

Schéma laboratoře Skylab
Schéma laboratoře Skylab

V horní části vodíkové nádrže umístili poklop vedoucí do malé válcovité přechodové komory označované AM (Airlock Module). Z průlezu na jejím boku mohli kosmonauti ve skafandrech vystupovat ven do volného prostoru. Dveře na stropě vedly do dalšího prostoru MDA (Multiple Docking Adapter), který sloužil dvěma účelům. V prvé řadě na jeho dalším konci a na boční stěně byla umístěna dvě stykovací zařízení, ke kterým se měly připojovat transportní lodi Apollo. Uvnitř tohoto modulu byl také ovládací pult astronomických dalekohledů ATM (Apollo Telescope Mount).

Dalekohledy konstruktéři umístili do válcového pouzdra v ose osmiboké trubkové konstrukce, potažené izolační polyesterovou folií ve tvaru osmibokého hranolu. Celý ATM byl otočně připojen k modulu MDA příhradovou konstrukcí a během startu se nacházel nad celou sestavou laboratoře. Teprve po navedení na oběžnou dráhu a po odhození aerodynamického krytu se ATM vyklopil o 90° do boku a tím uvolnil horní – hlavní – stykovací uzel pro přílet transportní lodi.

Aby se konstrukce stěn laboratoře příliš nenamáhala, rozhodli se projektanti, že uvnitř nepoužijí běžný vzduch o normálním tlaku kolem 1000 hPa, nýbrž směs 32 % kyslíku a 68 % dusíku. Pak stačil tlak přibližně třetinový, pouhých 340 hPa.

V lednu 1970 vybral ředitel NASA Paine ze stovky různých návrhů pro nový projekt název Skylab. Podplukovník letectva Donald Steelman, přidělený do NASA, si toto jméno odvodil od „Laboratory in the sky“, tedy „Laboratoř na nebi“, neboli „Nebeská laboratoř“. Název se okamžitě ujal.

Rychle také pokračovala stavba pozemního ověřovacího kusu i letového exempláře. Upravovala je firma McDonnell Douglas Aircraft z původních stupňů S-4B výrobních čísel 211 a 212 ve svém závodě západní divize v Huntigton Beach v Kalifornii, zatímco východní divize v St. Louis budovala přechodovou komoru. V huntsvillském MSFC vyráběli konstrukci pro umístění astronomických přístrojů ATM a stavěli stykovací modul MDA.

Koncem září 1972 se všechny části z různých koutů USA sešly na kosmodromu na Floridě, kde proběhla jejich konečná montáž a usazení na nosnou raketu.

Na start už netrpělivě čekala první posádka laboratoře Charles Conrad, Jr., Paul J. Weitz a lékař doktor Joseph P. Kerwin. Vždyť svůj výcvik začali už v říjnu 1970.

Charles Conrad, Jr Paul Joseph WEITZ Joseph Peter Kerwin
Posádka Conrad, Weitz, Kerwin

Skylab odstartoval

Saturn 5 výrobního čísla SA-513 odstartoval dne 14. května ve 13:30 místního letního času. Po necelých deseti minutách byl budoucí Skylab na perfektní kruhové dráze ve výši 435 km, od plánované se lišil o pouhé stovky metrů.

Saturn 5 se Skylabem na rampě LC-39A
Saturn 5 se Skylabem na rampě LC-39A

Když se odpojil náklad od druhého stupně, odpadl také již nepotřebný aerodynamický kryt. Na další povel se nejprve sklopil ATM o 90°. Odborníci trnuli obavami kvůli velké hmotnosti zařízení, které na Zemi vážilo 11 tun, ale všechno proběhlo bez závad. Jakmile zaklaply zámky fixující nosnou konstrukci v předepsané poloze, rozestřely se panely slunečních baterií na ATM, které kosmické lodi dodaly vzhled holandského větrného mlýna.

Těsně před ztrátou spojení vyslala sledovací stanice v Madridu na pokyn z Houstonu povel k odklopení dalších křídel se slunečními články, umístěnými na boku OWS. Od vypuštění uplynulo 26 minut.

Když Skylab navázal spojení se stanicí na ostrově Guam, zjistilo houstonské středisko, že panel číslo 1 na boku OWS dává místo plného výkonu okolo 5 kW jenom 25 W. Panel číslo 2 nereagoval vůbec.

Pozdější analýza telemetrických dat ukázala, že 63 sekund po startu – zhruba v okamžiku maximálního aerodynamického namáhání – se protimeteorický štít odklopil od stěny rakety a proud vzduchu ho odtrhl. Na jednom boku přitom povolil pásek, uzavírající nosník složených panelů slunečních baterií. Stačilo jen nepatrné pootevření proti směru letu, aby se panel číslo 2 utrhl a zřítil se k Zemi.

Na druhém boku OWS došlo podle předpokladů ke štěstí v neštěstí: Zkroucené trosky štítu zabránily nežádoucímu rozevření i tohoto nosníku, jinak by byl následoval svého druha a katastrofa by byla úplná.

Situace vypadala dost špatně. Skylab měl z panelů na ATM k dispozici pouze polovinu zdrojů elektrického proudu. Osud další čtvrtiny byl ve hvězdách a nebylo jisté, jestli se někomu podaří přimět vzpurný panel k poslušnosti.

Elektrická energie postačila jen k udržování základního provozu (klimatizace, osvětlení, ledničky, stabilizace aj.), což reprezentovalo asi 3,8 kW. Na experimenty zbýval asi 1 kW – musely by se tedy drasticky omezit.

Část spotřeby elektřiny mohly krýt palivové články z Apolla. Měly však zásoby kyslíku a vodíku na 17 dní. Po této době bude naopak ze zdrojů v Skylabu zásobovat systémy v Apollu, které spotřebují právě ten 1 kW, rezervovaný na pokusy.

Potřebujeme slunečník!

Tento uzavřený kruh omezoval pracovní pobyt posádky laboratoře asi tak na dva týdny. Plných 28 dní podmiňovalo rozevření zbývajícího bočního panelu.

Už z tohoto hlediska byl start první posádky Skylabu na pováženou. Brzy se ukázalo, že ztráta slunečních baterií nebude největším problémem. Na obzoru vystupoval nový nepřítel – teplota uvnitř laboratoře začala stoupat.

Stržený protimeteorický štít z hliníkového plechu měl totiž současně sloužit jako tepelná ochrana, v podstatě vytvářet z trupu Skylabu velkou termosku. Teď pralo slunce přímo do stěny kosmické laboratoře.

První zvýšení teploty uvnitř obytných prostor Skylabu zaregistrovalo řídicí středisko po třech hodinách letu. Již 15. května naměřily teploměry 38 °C. Den nato ukazovaly 43,5 °C a přes drobné výkyvy se zdálo, že nic nedokáže další růst teploty zastavit. Odborníci se báli, že na povrchu Skylabu by mohla teplota dosáhnout až 150 °C. Takový žár ohrožoval pevnost hliníkových slitin, z nichž trup lodi postavili. Ve vnitřních prostorách mohlo navíc dojít teplem k rozkladu laků a obložení z umělých hmot a k tvorbě jedovatých plynných zplodin.

Také vliv tepla na potraviny vzbuzoval obavy, i když chladicí zařízení ledniček mohlo čelit teplotě okolí do 50 °C. Jenže po 48 hodinách letu se teplota nebezpečně přibližovala této hranici. Nebylo možno složit ruce v klín a nečinně vyčkávat. Řídicí středisko se rozhodlo natočit laboratoř tak, aby její podélná osa nebyla kolmo ke Slunci, což je poloha nejvýhodnější k zachycování energie slunečními bateriemi. Pootočení o 40° snížilo toto množství na jednotku plochy asi o 35 % původního výkonu, což na udržování základních funkcí Skylabu ještě postačovalo.

Tím se stabilizovala teplota na 38–39 °C, takže zásobu potravin přestala ohrožovat. Natočení Skylabu samo o sobě nemohlo být konečným řešením. Ostatně vzhledem ke ztrátám na elektrické energii byla i tak situace kritická. Musíme vymyslet nouzové zaclonění. Vymýšleli ho jak odborníci v Houstonu, tak v Huntsville i v řadě dodavatelských firem.

Na nejlepší řešení přišel člověk, od něhož to nikdo nečekal – Jack A. Kinzler, vedoucí oddělení technických služeb v JSC. Jeho dílně, která normálně zásobovala součástkami jiné tvůrčí týmy, nikdo nedal pokyn k zahájení podobné činnosti. Kinzler se o potížích Skylabu dovídal postupně a neúplně z řečí svých kolegů a ze zpráv v televizi. Neznal ani přesné rozměry a poměry na Skylabu, jenom věděl, že do kabiny Apolla nelze složit předmět delší než půldruhého metru. Také věděl, že při instalaci nového stínítka nemohou kosmonauti pracovat nad tělesem OWS, kde nejsou žádná přidržovací madla a kde trosky štítu představují možné nebezpečí pro jejich skafandry.

Kinzlera, koumáka, který byl vyučený mechanik, napadlo: Proč nepoužít přechodové komůrky pro vědecké přístroje a z ní nevztyčit deštník?

Měl k dispozici padákový nylon a místo teleskopických trubek, které neměl, použil skládací laminátové rybářské pruty, kus po 12,50 dolarů. Hotový prototyp deštníku předvedl 18. května řediteli střediska Kraftovi a svému sousedovi Conradovi, veliteli Skylabu.Kraft okamžitě objednal tří kusy deštníku o rozměrech 6,6 × 7,2 metru. Maxime A. Faget, náměstek ředitele JSC pro technické věci, k němu doplnil způsob upevnění do standardního kontejneru na vzorky vystavované vakuu. Ověřovací model předali 2. května do zkušební laboratoře a jeho tvůrce si povzdechl: „Za normálních okolností bychom na tom pracovali ne šest dnů, ale šest měsíců!“

Šití deštníku
Šití deštníku

Definitivní letový kus odeslali letadlem na mys Canaveral 24. května večer.

Opraváři se připravují

Ať již bylo poškození Skylabu jakéhokoli druhu, jedna okolnost vystupovala do popředí čím dál tím zřetelněji: Zásahem ze Země se situace vyřešit nedá. Opravu musí provést kosmonauti přímo na místě, ať zákrokem z kabiny Apolla nebo operací na povrchu družicové laboratoře.

Někteří odborníci začali uvažovat trochu jinak: Co kdybychom nechali havarovaný Skylab plavat a během 12 až 15 měsíců vypustili nebeskou laboratoř další? Druhý exemplář máme k dispozici, zatím nám slouží k ověřování různých procedur tady na Zemi. Také raketu Saturn 5 stačí přivézt ze skladiště do Kennedyho kosmického střediska. Jenže bez finančního požehnání Kongresu nemůžeme nic vypustit – a to byla ta největší překážka.

Ostatně ani posádka Skylabu nechtěla o něčem takovém slyšet. Temperamentní Conrad vykřikoval bojová opravářská hesla hned v noci ze 14. na 15. května, krátce po vypuknutí průšvihu. Čtyřicetiletý Weitz, letecký inženýr a námořní pilot, stejně starý lékař dr. Erwin, mu mohutně přizvukovali.

Ředitel projektu William Schneider nechtěl zbytečně riskovat. Hned zkraje odložil start posádky a odpočítávání Saturnu 1B zastavil na T–22 hodin a 15 minut. Původních pět dnů odkladu se nakonec prodloužilo na deset.

S přibývajícím časem se ukazovalo, že se stav Skylabu nezhoršuje a že tedy není třeba pospíchat se záchrannou akcí.

Jankovitý Skylab však ještě neřekl své poslední slovo. Jeho dřívějším pootočením se radiátor termoregulačního systému dostal do jeho stínu. Účinnost chladicího systému zintenzívněla tak, že teplota zásob pitné vody klesla nepříjemně blízko k bodu mrazu. Vytvořený led by mohl poškodit potrubí, případně ohrozit funkci čerpadel. Elektrické přitápění se technikům v Houstonu za dané situace nezdálo nejvýhodnější. A tak nezbylo než znovu upravit natočení Skylabu vzhledem ke Slunci. Po několika pokusech se teplota vody ustálila na 3 °C, zato uvnitř Skylabu vylétla znovu přes 40 °C. Jednu chvíli indikoval teploměr dokonce 49 °C, což už bylo jen o stupeň pod možnostmi ledniček s potravinami.

Tyhle komplikace málem způsobily další odklad startu, tím spíše, že kosmonauti v kritických dnech prodělávali dodatečný namáhavý výcvik. Conrad, Weitz i Kerwin se však cítili ve výborné kondici a proti odkladu protestovali.

Večer 22. května potvrdil ředitel projektu konečné datum startu Apolla. Kosmonauti poletí jen s desetidenním zdržením, 25. května v 9 hodin dopoledne místního času.

Honba za Skylabem

Na rampě LC-39B Kennedyho kosmického střediska probíhaly poslední přípravy. Technici vymontovali prostřední křeslo v kabině, které patřilo Kerwinovi, aby na podlahu mohli připevnit složený deštník a dvě další pomocné zástěny, a pak je tam zase vrátili. Conrada a jeho kolegy znepokojovala černá mračna, která po ránu vystupovala nad východním obzorem. Hrozící bouřka představovala komplikaci. Start do mraků nabitých elektřinou nebyl žádoucí. Na druhé straně úzké startovní okno neponechávalo možnost vyčkat příznivějšího počasí. Buď Saturn 1B odletí v rozmezí pouhých sedmi minut, nebo až za pět dnů.

Saturn 1B s transportní lodí Apollo na rampě LC-39B
Saturn 1B s transportní lodí Apollo na rampě LC-39B

Nakonec odstartovali. Oba stupně Saturnu IB pracovaly bez závad, takže po devíti minutách a pětačtyřiceti sekundách se Apollo ocitlo na plánované dráze.

Po prověrce systémů, dvě a půl hodiny po startu, mohli kosmonauti zahájit první manévr vedoucí k setkání. Závěrečný přibližovací manévr spustili sedm hodin po vzletu z Floridy. Let po přechodové dráze sice probíhal nad západním Pacifikem v době, kdy Apollo bylo mimo dosah sledovacích stanic.

Nad Guamem už Conrad hulákal do mikrofonu starý lovecký pokřik ze štvanic na jeleny, převzatý spojeneckými letci v době 2. světové války: „Tally ho! Tally ho! ... Na něj, na něj! Jdem' na něj! Na Skylab! Máme ho ve slunečním světle před sebou na půl druhé míle! Každým okamžikem se zvětšuje! Hurá!“

Takhle viděla laboratoř první posádka při příletu
Takhle viděla laboratoř první posádka při příletu

Conrad měl pravdu. Apollo se přibližovalo ke Skylabu rychlostí devíti metrů za sekundu, takže brzy bylo možno rozeznat první podrobnosti. Zatímco Conrad vyrovnával rychlost, zápasil Weitz s televizní kamerou, pro těsnou kabinu Apolla příliš rozměrnou.

Přesné zdokumentování situace bylo důležité. Na Zemi pořizovali jeden záběr za druhým přímo z obrazovky, a fotografie získané polaroidem během deseti sekund okamžitě putovaly k příslušným technikům. Snímky i ampexový záznam doplňovalo podrobné hlášení posádky Apolla. Předpoklady odvozené z telemetrických sledování se bohužel potvrzovaly jeden po druhém.

Panel se slunečními bateriemi na jedné straně Skylabu úplně chyběl. Na jeho místě čněl do prostoru svazek přetrhaných drátů. Stržený protimeteorický štít vytvořil na druhém boku lodi balík zmačkaného plechu. Poblíž uviděl Weitz kryt druhého bateriového panelu pootevřený na konci asi o 45 centimetrů. Dalšímu rozevírání zřejmě zabránil zkroucený pásek ze silného plechu, v němž byl nasázen jeden nýt vedle druhého, a který se ovinul kolem krytu jako zkřivený prsten.

Na první pohled se zdálo, že zábranu budou moci odstranit vhodným nástrojem přímo z otevřených dveří kabiny Apolla při letu ve formaci. Času k práci měla posádka dost, v případě potřeby mohla vydržet ve své lodi pět dnů, na tak dlouho měla vodu a potraviny. Hůře to vypadalo s pohonnými látkami pro manévrovací motorky RCS. Jen počáteční průzkumné manévry spotřebovaly asi 50 kilogramů monometylhydrazinu a oxidu dusičitého, což představovalo 7 procent zásob.

Conrad proto prozatím zavěsil Apollo na adaptéru MDA, umístěném v ose Skylabu, kde menší loď vypadala za vodicím zařízením jako ryba na udici.

Její posádka se jídlem posilovala pro nastávající úkol. Když se po večeři oblékali do skafandrů, dostali z Houstonu nepříjemnou zprávu: Průzkum pořízených fotografií ukázal, že kosmonauti nebudou se svými nástroji schopni zkroucený pásek přeštípnout či rozříznout. Naděje spočívala spíše v tom, že při páčení za pootevřený panel se zkroucený prstenec sesmekne nebo nějak povolí.

Obavy Houstonu se naplnily. Conrad s Weitzem vynaložili všechny své síly a vystřídali během asi hodiny postupně veškeré nástroje z vybavení, ale s panelem nepohnuli ani o píď.

Po neúspěšných pokusech jim řídicí středisko doporučilo loď pevně spojit se Skylabem. První dva pokusy se nezdařily, protože na stykovacím uzlu byla elektrická závada. Teprve když znovu vystoupili do prostoru a složitě chybu opravili, s laboratoří se spojili.

Po dvaadvaceti hodinách perné práce si kosmonauti mohli odpočinout. Zatím stále na palubě své transportní lodi.

Nový slunečník

Po sedmihodinovém spánku poprvé přešli kosmonauti na palubu Skylabu, přesněji do jeho stykovacího modulu MDA. Na obličejích měli lehké dýchací masky. Detekční proužky naštěstí nezjistily v ovzduší žádné jedovaté látky, a tak je mohli brzy odložit. MDA ležel trvale ve stínu modulu ATM s hvězdářskými dalekohledy, proto tam bylo poměrně chladno, pouhých 10° C. Zato v prostorách vlastní laboratoře panovalo vedro.

Po úvodní zběžné revizi přenesli Weitz a Kerwin složený deštník z Apolla do horní části Skylabu, kde se nacházela přechodová komůrka pro vědecké přístroje. Tam museli odšroubovat vnitřní dvířka komory a do vzniklého otvoru 20 × 20 cm připevnili za zadní stěnu kontejner obsahující složený deštník.

Pak na dálku otevřeli příklop ve vnější stěně. Weitz uchopil první nástavnou část teleskopické tyče, zasunul ji na osu připraveného deštníku a otvorem utěsněným mnoha vrstvami teflonu zahájil vysouvání.

Kupodivu to šlo. Když tyč dlouhá metr a dvacet centimetrů skoro zmizela v otvoru, nasadil na ni Kerwin další, pak třetí a konečně čtvrtou. Špice složeného stínítka vyčnívala nyní 6 metrů do vesmíru. Rozevření deštníku se sice nepovedlo dokonale, protože materiál – nylon laminovaný pohliníkovanou polyesterovou folií – v chladu kosmického prostoru ztuhl, ale i tak bylo hned zřejmé, že provizorní deštník funguje. Posádka mohla Skylab otočit tak, aby na jeho sluneční panely dopadalo co nejvíce slunečního světla.

Všichni byli spokojeni. Měřicí přístroje ukazovaly očekávaný příkon elektrické energie, aniž by hrozilo nebezpečí, že se posádka Skylabu upeče. Teplota uvnitř pracovních prostor naopak klesala, sice pomalu – asi o 1 °C za hodinu – ale vytrvale. Vyrovnala se teprve po třech dnech na 28 až 30 °C.

Nesnadné zabydlování

Po úklidu vnitřních prostor a přemístění nákladu na definitivní místa, se začala posádka věnovat i vědeckému vybavení laboratoře. Zbývající panel na boku OWS zatím nedokázali vyklopit, proto museli stále počítat s nedostatkem elektřiny. Navíc zjistili, že špatně pracuje i nabíječka akumulátorových baterií, využívající přebytečného proudu z panelů ATM. To komplikovalo některá pozorování, při nichž budou muset na denní straně oběhu kolem Země odklonit sluneční panely od Slunce.

Přesto 28. května zahájili kosmonauti první lékařské pokusy: odběr krve a sledování srdeční činnosti při šlapání na ergometru. Během pokusu si stěžovali na fyzické potíže, o kterých referovali řídícímu středisku na neveřejném kanálu. Utajování informací o běžném zdravotním stavu mezi novináři vyvolalo velký rozruch a vedlo ke spekulacím o možnosti předčasného návratu posádky na Zemi. Ovšem lékaře tím neznepokojili – ty nepříjemnosti zavinila zvýšená námaha organismu, vystaveného značné teplotě. Nicméně ředitel letu připomněl posádce, že neveřejný způsob spojení je podle pravidel vyhrazen pro havarijní situace, k soukromým hovorům s rodinami a pouze pro důvěrné lékařské informace v případě vážných problémů.

Potíže na ergometru nebyly nijak velké. Přesto se program prvního dne na stanici omezil na přípravu teplého jídla v mikrovlnce.

„Na jídelním lístku je toho taková fůra.“ posteskl si Weitz, když do lékařských protokolů zapisoval množství zbytků, „že to snad v životě všechno nesním.“

Po večeři je čekal ještě úklid. Conrad uvedl do provozu stereomagnetofon, sloužící k rekreačním účelům, nálada hned stoupla o dvě stě procent a všichni si libovali: „To je ono. S muzikou jde všechno jinak od ruky.“

Když se obyvatelé Skylabu konečně ukládali do hnědých spacích pytlů, napadlo je, jak snadno si člověk zvykne na prostředí bez gravitace.

„Je to čistě otázka dohody,“ prohlásil za všechny tři doktor Kervin. „Prostě si řeknete, že tady to je strop a dole podlaha. Od toho okamžiku vás už mozek, vede sám a oči to potvrzují.“

Další den, 29. května, kosmonauti poprvé použili dalekohledy ATM a poprvé snímkovali zemský povrch přístroji EREP. Tento pokus však museli zkrátit oproti plánu na polovinu, protože vypadla další nabíječka akumulátorů.

Horší bylo, že po této napohled drobné závadě se množství elektrické energie, kterou měl Skylab ještě k dispozici, přiblížilo ke spodní hranici, potřebné jen pro zajištění provozu služebních systémů laboratoře. Znemožnilo by to jakékoli pokusy.

„Je to ostuda,“ posteskl si Conrad, „kvůli kousku kovu, který svírá zaseknutý panel, budeme nakonec jen zbůhdarma lítat jak na kolotoči. Přitom by stačilo několik liber síly, opřít se do toho, aby děťátko vypadlo a všechno by mohlo jít tak, jak se sluší!“Další výzkumnou činnost přerušil pátek 1. června, který představoval v kosmickém prostoru první den volna.

Jako všichni pozemšťané si i Conrad, Weitz a Kerwin přispali o tři hodiny. Mluvčí střediska novinářům shovívavě řekl: „My je budit nebudeme. Ať zavolají sami, pokud budou od nás něco potřebovat.“

Méně obvyklým bodem nedělního zaměstnání byl úklid nebeské domácnosti, který zabral skoro celé dopoledne. Z různých koutů Skylabu totiž neustále vyplouvalo všeliké harampádí a smetí, jak je tam odložili nejen kosmonauti, ale často i technici už během pozemní montáže.

Ani smetí nemohli v kosmickém prostoru podceňovat. Normálně je ukládali do plastikových pytlů, které po uzavření putovaly do malého přechodového tunelu a odtud do skladiště odpadků.

V jeho prostorách panovalo vakuum, aby se odpařením vody zabránilo nežádoucímu hnití. Jakmile však Conrad otevřel vlastní příklop odpadové jímky, nafoukl se pytel jako balón vzduchem, který zůstal uvnitř spolu s odpadky, a jen s obtížemi ho pístovým zařízením vytlačil do odpadového prostoru. S touto komplikací konstruktéři na Zemi nepočítali. Posádka kosmické lodi musela napříště dávat zatracený pozor, aby přechodovou komoru neucpala. Pak by nezbylo nic jiného, než obléci skafandry, evakuovat celý Skylab a oddat se činnosti, která by připomínala čištění žumpy.

Zlatým hřebem na závěr nedělního programu byla sprcha ve speciálním uzavřeném bubnu. Vyžadovala jen tři litry vody, která se v beztížném stavu dokonale rozptýlila na drobné kuličky, a po opláchnutí těla byla odsáta do odpadní nádrže. Kosmonauti, kteří se v přehřátém prostředí cítili ulepení od potu, si nezvyklou lázeň nemohli vynachválit, třebaže dokonalé odstranění posledních zbytků vody jim trochu působilo obtíže.

Prodloužené štípačky

Stanici stále ohrožoval nedostatek elektřiny. Odborníci na Zemi se proto dál pokoušeli vymyslet způsob, jak zaseknutý panel uvolnit a rozevřít.

Bez ohledu na nadcházející víkend odletěl v pátek 1. června Russel Schweickart, velitel záložní posádky Skylabu, do Huntsvillu. Rozhodl se, že ve vodním tanku, kde ležela maketa Skylabu, musí najít způsob, jak odstranit překážku bránící rozevření zachovaného panelu se slunečními bateriemi. Malér spočíval hlavně v tom, že na oblém boku OWS nebyla zvenčí žádná držadla, ani záchytné smyčky – původně totiž neexistoval důvod k tomu, aby tam někdo z kosmonautů vůbec lezl.

Po třech dnech simulací se vedení letu rozhodlo, že pokus o uvolnění panelu není přehnaně nebezpečný a že zisk v případě úspěchu operace převyšuje podstoupené riziko. O den později předal Houston dálnopisem kompletní plán na budoucí zásah posádce Skylabu: Prostudujte ho, prodiskutujte a nacvičte!

Kosmonauti pohlíželi na tuhle akci vcelku optimisticky, i když sázky na výsledek zněly jen 1:1. Conrad se zásadně stavěl proti televiznímu přenosu akce a prohlašoval: ,,To přece není žádnej tyjátr, to je zatraceně vážná práce!“

Třebaže o uvolnění panelu pořád přemýšleli, museli normálně pracovat. Dělali lékařské pokusy, pozorovali zemský povrch i Slunce.

Specialisté na Zemi rozhodli, že kosmonauti použijí k přeštípnutí pouta štípaček na kabely, které patří k výbavě stanice. Pro jistotu si však zacvičili i s pilkou na kosti, což byla struna z wolframové oceli s očky na konci, kterou Kerwin vyhrabal ze své chirurgické brašny.

Ve čtvrtek 7. června velká operace začala. Zatímco Conrad a Kerwin vystoupili ve skafandrech do volného prostoru, staral se Weitz o Skylab.

Aby štípačky na kabel dosáhly až ke zkroucenému pásku, museli jejich násadu prodloužit pěti hliníkovými trubkami. Vznikl tak 7,5 metru dlouhý nástroj, který se však ve stavu beztíže jenom obtížně ovládal. Jakmile se Kerwin pokusil nasadit ostří nůžek na pásek, odklonil ho moment setrvačnosti od boku Skylabu. Když se zkusil přidržet jednou rukou konstrukce ATM, nestačila mu druhá ruka k ovládnutí dlouhé násady. Nakonec se mu přece jenom podařilo ostřím nůžek zachytit na správném místě. Delší rukověť nástroje zaklínil Kerwin o konstrukci dalekohledu a Conrad po ní přeručkoval jako po hrazdě až k okraji pootevřeného panelu. Za ním se odvíjely 18 metrů dlouhé hadice s přívodem kyslíku a chladicí vody do skafandru, poutací lano a ještě další speciální lano, uchycené dvěma karabinkami za trubky nosné konstrukce ATM. Na druhém konci lana se kýval hák jako u jeřábu.

Nastala rozhodující chvíle. Conrad nasadil nůžky lépe k pásku a na konci je přidržel. Kerwin vší silou přitáhl k sobě lanko upoutané na kratší rukověti kleští. Očko na dlouhé rukověti se začalo posouvat, čelisti nůžek se sevřely a zakously se do hliníkového plechu. Když prstenec povolil, Kerwin se málem utrhl od Skylabu, ale v tom okamžiku o to vůbec nedbal. Conrad zaklesl hák za výstupek panelu, poodstoupil zpět o pár kroků, shrbil se a přes rameno táhl za lano vší silou.

Šlo to ztěžka a pomalu, ale šlo to.

Panel se otevíral jako krokodýlí tlama. Trochu, ještě trochu – a dost. V mrazivém chladu kosmického prostoru zatuhlo totiž mazání kloubového mechanismu, takže Conradovi se přes všechno jeho úsilí úkol podařil jen zčásti. Harmonika složených slunečních článků na vnějším okraji svírala dosud ostrý úhel kolem 20°.

Přesto řídící středisko okamžitě zaregistrovalo zesílení elektrického proudu. Měli vyhráno. Se zatuhnutím mechanismu předem počítali. Později postačilo natočit panel ke Slunci, aby klouby rozmrzly, a za půl dne se rozevřel úplně.

Práce kosmonautů však neskončila. Kerwin se vyšplhal na konstrukci ATM, aby vyměnil zaseklou kazetu v koronálním spektroheliografu za novou. Potom musel otevřít a zajistit dvířka rentgenového spektrografu, které se zasekly.

První skutečně pracovní výstup do volného kosmu trval 4 hodiny a 15 minut.

Návrat první posádky

Druhý výstup do volného prostoru uskutečnili Conrad a Weitz 19. června. Museli vyzvednout šest kazet s filmy z kamer hvězdářských dalekohledů ATM. Potom Conrad udeřil kladivem do boku ATM. V podstatě opakoval akce z prvé kosmické vycházky. Otřes vyvolaný úderem měl pomoci zaseknutému relátku v regulátoru dobíjení akumulátorů. Při prvních pokusech však kosmonauti mlátili kladivem nazdařbůh, zatímco tentokrát řídicí středisko přesně označilo bod na povrchu Skylabu, pod nímž se skrývala vadná součástka. Dobře mířený pohlavek přivedl relé k rozumu, takže situace Skylabu v dodávce elektrického proudu se opět zlepšila.

O pár dní později, 22. června, posádka nastoupila do transportní lodi, aby se vrátila na Zemi.

Apollo s první posádkou po přistání v Pacifiku
Apollo s první posádkou po přistání v Pacifiku

Přistáli 1540 km jihozápadně od San Diega, 11 km od hlídkující letadlové lodi USS Ticonderoga. Kosmonauti okamžitě putovali do karantény. Conrad se podle vlastní výpovědi cítil nejlépe. Zato dr. Erwin pociťoval po návratu silnou nevolnost.

Přesto se první posádka Skylabu vrátila v lepším stavu, než se čekalo. Stačila jediná klidná noc na palubě letadlové lodi, aby se Conrad, Weitz i Kerwin docela vzpamatovali.

Předčasný konec

Skylab navštívily ještě další dvě tříčlenné posádky. Kosmonauti Alan L. Bean, Jack R. Lousma a Owen K. Garriott pobývali v Nebeské laboratoři od 28. července do 25. září 1973. Gerald P. Carr, William R. Pogue a Edward G. Gibson od 16. listopadu téhož roku až do 8. února 1974.

Astronaut Lousma končí se prchou
Astronaut Lousma končí se prchou

Výzkumy na Skylabu proběhly mimořádně úspěšně. Největší podíl mělo astronomické pozorování Slunce, a to zejména v oblasti ultrafialového záření. To se podílelo na celkovém objemu uskutečněných výzkumů 32 % a plán byl překročen zhruba o 7 %. Všechny tři expedice přivezly asi 127 tisíc snímků Slunce. 

Astronaut Garriott se chystá vyjmout kazetu se snímky Slunce z ATM
Astronaut Garriott se chystá vyjmout kazetu se snímky Slunce z ATM

Na druhém místě se umístily fyziologické a lékařské experimenty, zaměřené zejména na dlouhodobý vliv kosmického letu na lidský organizmus. Uskutečnilo se celkem 922 různých vyšetření, tedy o třetinu víc, než se původně plánovalo.

Astronauti Carr (dole) a Pogue v horním patře orbitální dílny
Astronauti Carr (dole) a Pogue v horním patře orbitální dílny

Jen o něco méně času věnovali kosmonauti dálkovému průzkumu Země. Hodně to zavinily potíže s energetickým systémem laboratoře na počátku první expedice. Přesto pořídili kosmonauti na 46 tisíc snímků.

Pavouk Arabella usnoval během experimentu na Skylabu tuto síť
Pavouk Arabella usnoval během experimentu na Skylabu tuto síť

Před odpojením svojí lodi od laboratoře posádka poslední expedice použila části zásob pohonných látek Apolla k tomu, aby vymanévrovala Skylab o 11 km výše. To mělo zajistit, aby brzděním o atmosféru zanikla nejdříve po devíti letech – nejspíš v březnu 1983. Plánovalo se, že ji během některého z prvních letů navštíví posádka raketoplánu, který byl ve vývoji. Mohla by k němu připojit pohonný modul, který by laboratoř buď vynesl znovu na vyšší dráhu, nebo jej bezpečně pohřbil někde v opuštěných oblastech oceánu.

Avšak Slunce bylo podstatně aktivnější a načechraná zemská atmosféra brzdila Skylab intenzivněji. V roce 1978 bylo zřejmé, že může zaniknout nejpozději následující léto.

Příprava jednoduchého raketového tahače pro Skylab sice pokračovala více méně podle harmonogramu, ale problémy s vývojem hlavních motorů raketoplánu jeho start stále oddalovaly. Na postavení automatického tahače, schopného autonomního letu bez podpory raketoplánu, nezbýval čas.

Přesto se pracovníci NASA pokusili o nemožné. V červnu 1978 se jim podařilo obnovit práci povelového a telemetrického systému, dobít část akumulátorů a převést laboratoř do orientace, v níž atmosféra kladla nejmenší odpor. Tím se sice prodloužila její životnost, ale pouze o několik týdnů. Ve washingtonském ústředí 25. července 1978 ustavili Havarijní pracovní skupinu Skylab (Skylab Contingency Working Group), kterou vedl William G. Bastedo. Havarijní tým měl koordinovat práce vedoucí buď k zabránění pádu laboratoře, nebo alespoň ke snížení následných rizik.

V červenci 1979 přišel rozhodující okamžik. Pracovníci řídicího střediska se rozhodli o řízení sestupu Skylabu tak, aby dopadl pokud možno do oceánu tím, že jej ve vhodný okamžik rozrotují. Převalující se těleso bude mít vyšší odpor a začne strměji sestupovat. Podařilo se to jen částečně.

Zbytky Skylabu sice z větší části spadly 11. července 1979 do Indického oceánu, ale část z nich zasáhla území Austrálie jihozápadně od města Perth. Trosky naštěstí nikoho nezabily, ani nezpůsobily žádné škody. Pouze starosta městečka Esperance poslal na ministerstvo zahraničí USA obsílku, žádající zaplacení pokuty 400 australských dolarů za nepovolenou skládku odpadu na území obce. Dodnes není částka uhrazena ...

Životy hlavních postav

Charles CONRAD, Jr. (* 2. 6. 1930, Philadelphia, stát Pennsylvania - † 8. 7. 1999, Ojai, stát Kalifornie) – americký vojenský letec a kosmonaut

Vystudoval letecké inženýrství na Princetonské univerzitě. Po získání titulu bakaláře v roce 1953 vstoupil do válečného námořnictva a absolvoval letecký výcvik. Vzhledem k výtečnými výsledkům byl zařazen do Školy zkušebních pilotů na základně Patuxent River. Zda pak několik let sloužil jeho instruktor. Na počátku šedesátých let létal na stíhačkách na letadlových lodích. V září 1962 byl přijat do tým kosmonautů NASA. Svůj první let do vesmíru uskutečnil v roce 1965 na lodi Gemini GT-5 jako druhý pilot. Pak mu byla v následujícím roce svěřena funkce velitele letu Gemini GT-11. V listopadu 1969 se jako velitel Apolla 12 stal třetím pozemšťanem, který stanul na povrchu Měsíce. Naposled letěl v roce 1973 jako velitel posádky SL-2, první, která pracovala na palubě družicové laboratoře Skylab. V rámci této expedice se zúčastnil dvou výstupů do volného prostoru. Z týmu kosmonautů i z NASA a z válečného námořnictva odešel v prosinci 1973. Zastával pak různé manažerské funkce v podnicích pracujících v oblasti raketového, leteckého a kosmického průmyslu. Zahynul na následky zranění, které utrpěl při havárii motocyklu, který řídil.

Paul Joseph WEITZ (* 25. 7. 1932, Erie, stát Pennsylvania) – americký vojenský letec a kosmonaut

Vystudoval letecké inženýrství na Pennsylvanské státní univerzitě. Po získání titulu bakaláře v roce 1954 nastoupil k vojenskému námořnictvu a jeden rok sloužil nejprve na torpédoborci, než byl přijat do pilotního výcviku, který ukončil v roce 1956. Pak létal jako stíhač v různých jednotkách amerického válečného námořnictva, než byl v dubnu 1966 přijat do týmu kosmonautů NASA. První kosmický let uskutečnil v roce 1973 jako pilot v posádce SL-2, první, která pracovala na palubě družicové laboratoře Skylab. V rámci této expedice se zúčastnil jednoho výstupu do volného prostoru. Podruhé startoval v roce 1983 na palubě raketoplánu Challenger během expedice STS-6 jako velitel. Tým kosmonautů opustil v roce 1988. Potom pracoval v různých manažerských funkcích v NASA. Definitivně odešel z kosmické agentury z funkce náměstka ředitele Johnsonova kosmického střediska v květnu 1994 do důchodu.

Joseph Peter KERWIN (* 19. 2. 1932, Oak Park, stát Illinois) – americký lékař a kosmonaut

Po absolvování nižšího vysokoškolského vzdělání ve filozofii pokračoval od roku 1953 ve studiu všeobecné medicíny na lékařské fakultě Severozápadní univerzity v Chicagu, kterou ukončil v roce 1957. Potřebné atestace získal ve Všeobecné nemocnici v hlavním městě Washingtonu. Potom pokračoval ve studiu letecké medicíny na Námořní škole leteckého lékařství na základně Pensacola na Floridě, kterou absolvoval v prosinci 1958. V roce 1962 také skončil letecký výcvik. Sloužil jako příslušník lékařské služby válečného námořnictva. Do týmu vědců-kosmonautů NASA byl přijat v červnu 1965. Do vesmíru se vypravil pouze jednou v roce 1973 jako vědecký pracovník první posádky, která pracovala na palubě družicové laboratoře Skylab. Od počátku osmdesátých let koordinoval činnost svých kolegů během kosmických letů. V letech 1984–1987 zastával funkci náměstka ředitele Johnsonova kosmického střediska pro vědu. Po odchodu z NASA i z námořnictva v roce 1987 pracoval u firmy Lockheed, kde se podílel na vývoji různých systémů pro budoucí kosmické stanice. Po řadě dalších zaměstnání odešel v roce 2004 do důchodu.


Technika

Skylab

Kosmická laboratoř o vzletové hmotnosti 76,3 tun (včetně transportní lodi 89 tun) má celkovou délku 36,12 m a objem obytných prostor 361 m3. Největší část označovanou OWS (Orbital Workshop) tvoří adaptovaný třetí stupeň S-4B rakety Saturn 5 o průměru 6,58 m a délce 14,66 m. Na místě motoru J-2 je umístěn radiátor termoregulačního systému. Upravená kyslíková nádrž slouží jako prostora pro ukládání odpadu. Vodíková nádrž je obytným prostorem.

Je rozdělena na dvě podlaží, z nichž spodní je děleno dále příčkami na ložnici (6,5 m2), jídelnu se studovnou (9,3 m2), koupelnu s klozetem (2,8 m2) a pracovnu (16,7 m2). Klimatizační systém udržuje teplotu atmosféry, skládající se z 32 % kyslíku a 68% dusíku, v rozmezí 15,5 °C až 32 °C. Obytný objem činí 280 m3. K bokům OWS byla připojena dvě křídla slunečních baterií o rozpětí 21 m. Pro orientaci a stabilizaci v prostoru slouží silové setrvačníky a systém plynových trsek na stlačený dusík. Boky měl krýt protimeteorický štít z hliníkového plechu o síle 0,6 mm, který měl být pružinovými závěsy držen ve vzdálenosti 120 mm od vlastní stěny laboratoře.

Na OWS navazuje přechodová komora AM (Airlock Module) válcového tvaru o průměru 3,05 m a délce 5,37 m, sloužící k výstupům do volného prostoru. K ní je připojen stykovací modul MDA (Multiple Docking Adapter) o průměru 3,05 m a délce 5,30 m se dvěma stykovacími uzly. Výklopně je připojen blok ATM (Apollo Telescope Mount) se sedmi astronomickými přístroji. Má tvar nízkého osmibokého hranolu o výšce 3,35 m a průměru 2,13 m. K němu jsou připojeny 4 rozkládací panely slunečních baterií do tvaru kříže, každý o délce 15 m.


 Prameny

 - W. D. Compton, C. D. Benson: Living and working in space: A history of Skylab. (NASA History Series SP-4208). Washington 1983.
 - R. W. Newkirk, C. G. Brooks: Skylab: A chronology. (NASA History Series SP-4011). Washington 1977.
 - L. F. Belew, E. Stuhlinger: Skylab: A guidebook. Huntsville, AL 1973

Internet:
http://www.kosmo.cz
http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
http://www.kosmonautix.com - Encyclopedia Kosmonautica

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti...
Zajali jsme špatné Němce! Co se stalo, když Sověti vypustili Sputnik

Závod o vypuštění první družice dospěl do finále. Sovětům se podařilo díky osekání programu připravit ke startu před Američany. Když přišel okamžik startu,...  celý článek

Stanice ISS „míjí“ Měsíc. (2. 8. 2015)
Pod povrchem Měsíce je obří tunel. Objevila ho japonská sonda

Japonská vesmírná agentura JAXA odhalila na Měsíci obrovskou jeskyni, která by podle expertů mohla v budoucnu sloužit jako základna astronautů. Poskytla by jim...  celý článek

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký...
Když byl Sputnik „trik propagandy“. Utajený finiš závodu o vesmíru

V oznámení startu družice Američané SSSR předběhli. Jejich projekt se ale výrazně zpomalil. Mohly za to nejen technické komplikace, ale také fakt, že výrobce...  celý článek

Avokádové quacamole
Avokádové quacamole

Rychlovka, kterou zvládne a miluje každý.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.