FATální záležitost
Patří k největším mysteriím světa osobních počítačů. V některých jedincích už pouhá zmínka o ní vyvolá hrůzu, obzvláště citlivým povahám vyvstane na čele studený pot a chytnou je žaludeční křeče. Snad jde o moderní variantu Medúzy či o novou Pandořinu skříňku. Noční můra pécéčkových poddaných má jménoFAT.
Jakmile v jejich rozhovoru dojde na tato tři písmena nebo jejich delší variantu "File Allocation Table" (alokační tabulka souborů), většinou to neznačí nic dobrého. Stesky jako "rozsypala se mi FAT" nebo "mám zavirovanou fatku" vyvolávají u publika nelíčenou soustrast a špatně tajené zděšení.
Co se tedy skrývá za onou strašidelnou FAT? Co to vůbec je a jak to funguje? Abychom pochopili činnost FAT, musíme si nejdříve ujasnit organizaci dat na disketách a pevných discích.
Struktura diskových médií
Aby mohly operační systémy (DOS, Windows atd.) pracovat s disketou nebo pevným diskem, musí být příslušný nosič dat předem opatřen jednotnou záznamovou strukturou. To se dějepříkazem format. Při formátování se dané médium rozdělí na mnoho stejně velkých elementárních oblastí, sektorů. Každý z těchto sektorů pojme u formátu DOS 512 bajtů a představuje nejmenší fyzicky adresovatelnou jednotku disku.
Protože však DOS má (z historických důvodů) pro adresaci jednotlivých datových elementů k dispozici pouze 16 bitů, je jejich počet omezen na 65 536 (216). Pokud by tedy chtěl DOS používat jako nejmenší jednotku sektory a přímo je spravovat, zvládl by tak celkem jenom 32 MB (65 536 x 512 B) což je při dnešních množstvích dat nemyslitelné.
Řešení tohoto problému se jmenuje cluster; v běžné angličtině to znamená obecně "shluk" (chomáč, trs, hrozen ap.) a do oficiální počítačové češtiny bývá překládán jako "přiřazovací jednotka". Cluster - nejmenší "správní" jednotka na diskovém médiu - zpravidla představuje skupinu několika sektorů. Disketové clustery zahrnují jeden nebo dva sektory; z kolika sektorů se skládá cluster na pevném disku, závisí na jeho velikosti, případně - je-li disk rozdělen na tzv. oddíly (partitions) -na velikosti jeho oddílu (viz připojenou tabulku). O velikosti a počtu clusterů na disketách a pevných discích vászpraví mj. také příkaz chkdsk.
Takovéto sdružení několika sektorů do jednoho celku má však jednu podstatnou nevýhodu: čím větší cluster, tím nehospodárnější je ukládání dat. I na maličký soubor se totiž spotřebuje celý jeden cluster, jehož kapacita pak zůstává z velké části nevyužita. Nepatrný soubor o několika bajtech obsadí v např. 900MB oddílu celých 16 KB, v 500MB oddílu stále ještě 8 KB. Informace o konkrétně "proplýtvaném" místě na disketě, pevném disku nebo CD- -ROM (i ty jsou organizovány podobně) podává sharewarová utilita Waste. Informuje také o tom, kolik místa by se promarnilo u stejného souboru při odlišné velikosti diskového oddílu, a tím také jiné velikosticlusteru.
Jelikož toto plýtvání je tím menší, čím menší je cluster, nabízí se na první pohled logický závěr - pracovat zásadně s co nejmenšími oddíly. To však zase není dobré z důvodů organizace a přehlednosti.I z tohoto důvodu byly zavedeny systémy jako FAT32 nebo NTFS. K těm se samozřejmětaké postupně dostaneme. Ale až někdy příště.
