Není lehké si přiznat, že budoucnost začíná už dnes. Chceme být do budoucna hubení, ale dnes nedokážeme odolat pokušení svíčkové s dvanácti knedlíky. Nechceme umírat na rakovinu plic a přesto si dnes neodepřeme ani jednu z dvacítky cigaret. Chtěli bychom mít na důchod naspořenou slušnou částku, ale nemáme chuť si dnes kvůli tomu něco odpírat a posílat část výplaty na účet penzijního spoření.
Jaroslav PetrJe vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz. |
Schopnost odepřít si momentální požitky s vyhlídkou na větší zisky v budoucnu v nás pomalu klíčí už od dětství. Někdo je v tom lepší, jinému to moc nejde. V plné kráse to odhalily slavné pokusy, v kterých dával americký psycholog Walter Mischel malým dětem želatinový bonbon s tím, že na chvíli odejde. Dětem slíbil, že když bonbon do jeho návratu nesnědí, dostanou pak ještě jeden. Když bonbon hned slupnou, nedostanou už nic.
Některé děti dokázaly odolat pokušení a dočkaly se po chvíli bonbonové prémie. Jiné se držely zásady, že lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše. Bonbon snědly hned a prémii nezískaly. Zajímavé je, že děti schopné odolat pokušení s vidinou většího zisku byly o mnoho let později úspěšnější ve škole a dalších životních aktivitách.
I studium je investicí do budoucna, která momentálně nepřináší efekt, vyžaduje značné úsilí a odříkání a zúročí se až s odstupem času. Ve světle výsledků Mischelova bonbonového testu nepřekvapí, že ve třídách a posluchárnách sedí žáci a studenti, kteří pilně studují, vedle těch, kteří se zrovna nepřetrhnou. Ti druzí zhusta považují školní docházku za zjevné mrhání časem, který by mohli strávit příjemněji. Je mezi nimi významný podíl těch, kteří by jako děti v Mischelově bonbonovém testu odříkání propadli.
Jazyk formuje myšlení
Podle behaviorálního ekonoma Keitha Chena z Yale Business School sehrává v naší ochotě vzdát se momentálních požitků ve prospěch budoucích zisků významnou roli i jazyk, kterým mluvíme. Chen cituje ruského lingvistu Romana Jakobsona, který došel k závěru, že jazyky se liší v tom, co jsme jimi nuceni říct, a nikoli v tom, co je nám dovoleno s nimi vyjádřit. Podle Chena se určitá omezení daného jazyka promítají i do způsobu myšlení. Číňané si zakládají na rodině a rodinné vazby jsou pro ně velmi důležité. Chen je přesvědčen, že je k tomu pohání čínština.
Když Čech řekne: "Jdu za strýcem", pak to znamená, že jde k příbuznému, s kterým ho mohou vázat různé typy rodinných pout. Není jasné, zda je to strýc z matčiny nebo otcovy strany. Může to být bratr jednoho z rodičů a tedy pokrevní příbuzný. Ale může to být i manžel sestry jednoho z rodičů. S takovým "přiženěným" strýcem nás neváže pokrevní příbuzenství.
Čínština má pro každý z mnoha různých typů strýce speciální výraz. Když řekne Číňan: "Jdu za strýcem.", pak je z volby příslušného výrazu zcela jasné, jaké pouto jej s tímto strýcem váže. Číňané si uvědomují příbuzenské vazby lépe než my a více si je považují i proto, že si je mnohem důkladněji připomínají pokaždé, když o své rodině promluví.
Co je "teď" a co je "potom"
Jazyky se kromě mnoha jiných rysů liší v tom, jak vyjadřují budoucí aktivity. Švédský lingvista Östen Dahl rozdělil jazyky do dvou základních skupin. V jedněch není nutně na první pohled patrný rozdíl mezi tím, co se odehrává teď a co se bude odehrávat zítra, za rok či za sto let. K těmto jazykům patří třeba čínština, japonština, finština, islandština nebo němčina. A pak jsou jazyky, kde je jasný rozdíl mezi tím, co se děje teď a co se teprve bude dít. K nim patří angličtina, italština, řečtina, ruština a spolu s ní další slovanské jazyky včetně češtiny.
V češtině je jasný rozdíl mezi tím, jestli student právě teď "jde na přednášku" nebo zda zítra "půjde na přednášku". V čínštině a dalších jazycích neoddělujících přítomnost od budoucnosti je tento rozdíl mnohem méně jasný.
Pokud člověk od dětství mluví jazykem, který příliš nerozlišuje mezi současností a budoucností, pak mu přítomné a budoucí do určité míry splývá. Takový člověk si snáze uvědomuje, že budoucnost začíná už dneska. Tento náhled na tok času má tendenci zohlednit ve svém jednání.
Pokud se však učíme od kolébky mluvit řečí, která vyjadřuje to, co bude, jinak než to, co je, stává se pro nás budoucnost něčím, co je od dneška "oddělené". Takový člověk se pak chová (větší či menší měrou), jako kdyby se budoucnost nacházela v separátním vesmíru. Má silnější sklon žít dneškem a zítřkem si nelámat hlavu. Velmi výstižně a úsporně je tento přístup k životu vměstnán do českého úsloví: "Nač stahovat kalhoty, brod je ještě daleko."
Jazyk a spoření
Keith Chen sledoval ekonomické ukazatele a parametry 76 národních ekonomik, a to jak těch rozvinutých, tak i rozvojových. Zajímal ho hrubý národní produkt a jeho růst, ale třeba i to, jaký podíl populace spoří a jak velké úspory si ukládají. Velkou pozornost věnoval v rámci zkoumaných zemí chování jednotlivých lidi. Zjišťoval, zda kouří, sportují nebo jak zdravě se stravují, kolik si našetřili na důchod a jakému zdraví se těší ve stáří.
Vedle toho sledoval Chen i další faktory, které mají na ekonomické dění v dané zemi vliv. Například do ochoty ke spoření se promítá nejen výše finančního příjmu, ale také vzdělání, věk, právní systém země, náboženské vyznání a kulturní hodnoty. Proto věnoval Keith Chen enormní pozornost zemím, jako je Švýcarsko. Jeho obyvatelé sdílejí jeden právní systém, mají stejnou strukturu příjmů, ale liší se jazyky. V rámci jednoho státu se tu hovoří jak jazyky, které neoddělují striktně přítomnost od budoucnosti (němčina), tak i jazyky, které tak činí (italština, francouzština).
Všechny Chenovy analýzy vyústily ve zjištění, že na chování lidí má velmi silný vliv jazyk, kterým běžně hovoří. Mluvení řečí ostře odlišující přítomnost od budoucnosti snižuje v průměru o 30 procent pravděpodobnost, že si člověk spoří na stáří. Vliv řeči na ochotu spořit je tak stejně razantní jako vliv nezaměstnanosti. Nejmenší chuť ke spoření zjistil Keith Chen u obyvatel Řecka. Jen o málo spořivější jsou Poláci, Portugalci, Izraelci, Britové a Američané. Ti všichni mluví jazyky, které oddělují přítomnost od budoucnosti.
Pokud už se lidé s mateřštinou, která klade ve vyjadřování důraz na rozdíl mezi "teď" a "potom", rozhodnou spořit, pak našetří asi o čtvrtinu méně než lidé hovořící jazykem, kde mezi "teď" a "potom" není rozdíl tak propastný.
Jak jsme na tom
Zajímavé je v Chenově statistice postavení Čechů. Navzdory tomu, že čeština odděluje přítomnost od budoucnosti, patříme v žebříčku profesora Yale Business School rozhodně mezi spořivější národy. Šetříme jen o málo méně než Korejci, hovořící jazykem stírajícím rozdíly mezi přítomností a budoucností, a o něco více než Nizozemci, jejichž mateřština patří rovněž do skupiny jazyků neoddělujících přítomnost od budoucna.
Vliv jazyka se podle Keithe Chana promítá i do dalších životních aktivit a postojů. Mezi lidmi s mateřštinou rozlišující přítomnost od budoucnosti je o 24 procent více silných kuřáků a o 13 procent je tu vyšší i výskyt obezity. Tito lidé si pod vlivem své mateřštiny neuvědomují s takovou naléhavostí, že dnešní kouření má za následek zítřejší rakovinu a že přejídáním si do budoucna zaděláváme na kila navíc. I proto jsou populace hovořící jazyky neoddělujícími přítomnost od budoucnosti obecně ve stáří zdravější.
V úsporách se zatím "rizikovost" češtiny neprojevila. Avšak alarmující trendy v rostoucích počtech kuřáků či konzumentů drog, nárůst podílu obézních lidí v populaci nebo tradičně vysoká spotřeba alkoholu ukazují, že máme nepříjemně silné sklony užívat si bez ohledu na budoucí následky. V tomto ohledu Chenovy teorie spíše potvrzujeme.
Manipulace s časem
Názor, že jazyk ovlivňuje způsob našeho myšlení, není nový. Razil jej už počátkem 20. století švýcarský jazykovědec Ferdinand de Saussure. Ale ani za sto let se tento náhled na vliv jazyka nedočkal obecného přijetí ze strany odborníků. Například harvardský psycholog Steven Pinker je přesvědčen, že lidé přemýšlejí v jakési univerzální gramatice, která je nezávislá na jejich mateřštině. Jazyk proto nemá podle Pinkera na způsob našeho uvažování větší dopad.
Manipulace s vnímáním času a naším náhledem na budoucnost či minulost však na naše jednání zcela jistě vliv má. V jednom pokusu dostali lidé částku peněz a měli sami rozhodnout o tom, kolik si ponechají na okamžitou spotřebu a kolik si uloží na horší časy. Polovina účastníků viděla při rozhodování v zrcadle svou vlastní tvář. Druhá polovina viděla počítačem upravený portrét, který ukazoval jejich vlastní tvář poznamenanou stářím. Stáří se tak těmto dobrovolníkům rázem přiblížilo. Asi nikoho nepřekvapí, že lidé konfrontovaní s tím, jak budou jednou vypadat, ukládali "pro strýčka Příhodu" větší podíl.
Ještě zajímavější pokus provedla harvardská psycholožka Ellen Langerová. Dávala starým lidem za úkol, aby vyprávěli o dvacet let starých vzpomínkách, jako kdyby se staly teď. U těchto lidí došlo ke zlepšení zdravotního stavu. Neomládli rovnou o těch dvacet "přeskočených" let, ale určitý "návrat v čase" byl u nich jasně patrný nejen po stránce duševního stavu, ale i v tělesných funkcích.
Měli bychom učit děti čínsky?
Nad vlivem jazyků na rozhodování jednotlivých lidí a chod společnosti bychom asi rukou mávat neměli. Ostatně bychom tím jen dali zapravdu Chenovi v tom, že naše mateřština patří do skupiny "rizikových jazyků" a ponouká nás k ignorování budoucích rizik.
Nabízí se například otázka, zda a nakolik by naše děti pomohla obrnit proti nepříznivými vlivům češtiny výuka cizích řečí ve školách? Nikdo takový výzkum zatím neprovedl, takže odpověď na tuto otázku neznáme. Pokud by však byla kladná, pak bychom si svou situaci stávající výukou jazyků příliš nevylepšili. Válečné generace donucené užívat "prospěšnou" němčinu už tvoří v populaci obyvatelstva České republiky menšinu. Následující generace se učily ve škole vedle mateřštiny také ruštinu, jež ale patří do stejně "rizikové skupiny" jako čeština. Ani boom angličtiny není z tohoto hlediska přínosem.
V současnosti se zavádí do základních škol výuka druhého jazyka. Pokud bychom brali závěry Keithe Chena vážně, pak by stálo za zvážení, jaké řeči se budou děti učit. Před italštinou, španělštinou či francouzštinou by možná měla dostat přednost němčina, japonština nebo čínština. Návrat latiny a řečtiny do školních tříd se z tohoto hlediska nejeví jako příliš prozíravý.
