„Vítejte v Muzeu Titan Missile! Nasaďte si helmy a vstupte do nedávné minulosti studené války!“ – tak vítá turisty Dean Hendrix, průvodce v bílé helmě, který zde dříve i sloužil jako voják. Za jeho zády se v arizonské pustině, v poušti plné obrovských, vyčouhlých kaktusů saguaro, rozkládá bývalá ostře hlídaná vojenská základna Titan II Missile Complex.
Pohled na raketové silo. Odtud by těsně před koncem světa vylétla raketa Titan II.
Dnes už si máme dávat pozor jen na chřestýše, ale téměř čtvrt století byl tento komplex jedním z nejutajenějších objektů v USA. Sem mohla pouze hrstka přísně prověřených. Den co den, noc co noc od 15. července 1963 do 8. května 1986 tu byli vojáci připraveni – stejně jako posádky dalších osmnácti atomových sil v blízkosti arizonského Tusconu – chránit USA před raketovou hrozbou SSSR.
Vstup do sila pro obsluhující personál
Raketové motory pro raketu Titan II
Betonový kryt atomového sila váží 760 tun. Podle mezinárodních dohod musí být stále z poloviny otevřen, aby svět měl tuto i další bývalé jaderné základny pod kontrolou. Díváme se do téměř padesátimetrové hloubky, kde se v podzemním úkrytu v pouštním žáru pod slunečními paprsky leskne špička obrovské jaderné hlavice.
Hlavice rakety Titan II
„V dobách, kdy svět rozdělovala železná opona, ani jedna ze stran nechtěla nechat nepřítele ovládnout svět. Proto propukly závody ve zbrojení,“ začíná prohlídku vážným tónem Dean, který se na průvodcovské vizitce pyšní tím, že v bývalém atomovém silu jako dobrovolník odpřednášel již více než 1000 hodin. „Soupeři usilovali o to, mít víc raket, nukleárních bomb a letadel než nepřítel. Všichni byli pořád připraveni začít válčit, ale naštěstí k ozbrojenému konfliktu nikdy nedošlo,“ říká.
V roce 1986 rakety Titan II skončily v propadlišti dějin. Byly nahrazeny pokročilejšími raketami Minuteman. Když pak americký prezident Ronald Reagan v prosinci 1987 podepsal se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem dohodu o likvidaci raket středního a krátkého doletu, staly se z obávaných vojenských základen definitivně atrapy.
Všechno vypadá jako dřív, ale jaderné hlavice už jsou prázdné. Jeden z komplexů – dvacet kilometrů jižně od Tucsonu – dobrovolníci z 390. vojenského útvaru strategických střel před několika lety obnovili, a tak dnes bývalý supertajný objekt slouží jako trochu bizarní turistická atrakce.
„Každá střela Titan II nesla jednu vodíkovou bombu,“ vysvětluje Dean, který jako zbrojní expert a analytik na základně v 80. letech pracoval. „A vodíkové bomby jsou ty nejdestruktivnější síly, které kdy člověk vytvořil. Proto pokyn k jejich odpálení mohl vydat jedině prezident USA. Ovšem pozor! Mezikontinentální balistické rakety Titan II byly odstrašovací zbraně. Neměly být použity k zahájení válečného konfliktu, ale jen v případě, že by nepřítel zaútočil a vypustil směrem na Spojené státy své jaderné rakety.“
Opevněná sila byla vybudována tak, aby přečkala i důsledky jaderného výbuchu ve své těsné blízkosti. Stálou posádku tvořili čtyři lidé: velitel mise, jeho zástupce a dva experti – analytik a technik. Jejich úkolem bylo udržovat střelu v připravenosti a vyčkávat na příkaz k odpálení.
USA měly 54 nukleárních raket Titan II. Ty byly v arizonském Tucsonu, v Little Rock v Arkansasu a v kansaské Wichitě. Každá raketa měla nést jednu vodíkovou bombu. Pro zajímavost: dnešní americké balistické střely už jsou zase mnohem sofistikovanější. Minuteman nese hned tři jaderné nálože, z nichž každá může být zaměřena na jiný cíl…
Cisterna na palivo
Vstup do sila hlubokou šachtou po kovových čtyřpatrových schodech chrání před vpádem nepovolaných několik zamčených klecí, které fungují na podobném principu jako voliéra. Nejdřív se jedny dveře zamknou, pak se teprve mohou odemknout další.
Průvodce sestupuje do míst, kam mnoho let před tím mohla vkročit jen noha nejprověřenějších. Vlastně minimálně čtyři nohy. Do srdce jaderného dispečinku museli jít vždycky alespoň dva lidé. Jeden neustále kontroloval druhého. Jeden druhého nesměl ani na okamžik spustit z očí.
Řídící centrum a odpalovací pult: Stisknutí červeného tlačítka vlevo na stole by ještě před pár lety pravděpodobně znamenalo konec světa.
V podzemí chrání vchod další soustava dveří, těžkých několik tun. Za nimi se cesty rozcházejí. Vlevo se jde do centrálního dispečinku, vpravo dlouhou spojovací chodbou k raketě. Zvláštní koridor připomíná kotelnu. Všude je mnoho trubek táhnoucích se podél nízkého a úzkého tunelu. Většina z nich jsou tlumiče nutné k tomu, aby start rakety silo nerozboural.
Zleva: Ochranné kombinézy obsluhy, turista drží v ruce takzvaný odpalovací manuál, poslední kontrola před odpalem rakety.
Za skleněným krytem kolem rakety se na nás šklebí figuríny techniků ve skafandrech. Nad hlavou pak kolem obrovské rakety prosvítá dolů do útrob sila polední slunce. Kdyby byl rozkaz prezidenta býval přišel, rakety měly být odstartovány do 60 vteřin. Přes oceán by letěly osm minut.
V řídicím centru si můžu zalistovat spisy v červených deskách s nápisem Přísně tajné. Jsou tu vystaveny obleky a nejrůznější přístroje, které byly posbírány z osmnácti arizonských jaderných základen kolem Tucsonu. Jsou tu také ony dva osudné klíčky, kterými se nikdy neotočilo. A kdyby… nebylo by už cesty zpátky. Ani Sověti totiž nedokázali své střely zastavit.
Zámky ke zkázonosnému cirkusu jsou však umístěny v centrálním dispečinku tak, aby jeden člověk nemohl na oba dosáhnout.
„Takže si to vyzkoušíme,“ říká Dean a posadí do velitelského křesla před hlavní ovládací panel desetiletého klučinu. „Až řeknu teď, otočíme oba klíčkem,“ ano?
"Teď!" Cvak! Kdo by si nechtěl zahrát na pána světa… Ozve se výstražné houkání, známé z mnoha akčních filmů. Netvor je vypuštěn z klece. Silo se otvírá, odpálení a následné katastrofě už nelze zabránit.
Naštěstí je to jenom jako…
