Málokterý díl leteckých katastrof jsem sledoval s takovým napětím jako tento. Důvodem nebyl terorista na palubě nebo zásah raketou. Tentokrát jsem ale opravdu nedokázal dopředu odhadnout, jak to dopadne. Letadlo bylo totiž málem přelomené vejpůl a piloty čekalo náročné přistání za nepříznivých podmínek. Navíc se kabina cestujících proměnila v kabriolet...
Letecké katastrofy - dokumentTento článek vychází z kanadské dokumentární rekonstrukce Mayday, kterou vysílá Česká televize pod názvem Letecké katastrofy. Článek připravujeme ve spolupráci s ČT.
Většina snímků v tomto článku pochází právě z dílu Na vlásku (Hangign By A Thread), který vysílá Česká televize na programu ČT1 v úterý 8. ledna od 21:20. Stránky pořadu (česky) |
Havajské ostrovy. Ráj surfařů i turistů. Několik kilometrů nad plážemi se ale odehrálo drama, na které letecký průmysl hned tak nezapomene. O cestujících nemluvě.
28. dubna 1988 se let 243 havajských Aloha Airlines připravoval ke startu. Boeing 737-200 stál na ranveji letiště Hilo na nejjižnějším z havajských ostrovů. Cestující čekal nenáročný let. Havajské aerolinky zajišťují mnoho krátkých letů. Ten den jich mělo například toto letadlo za sebou již osm.
V pilotní kabině seděl zkušený kapitán Robert Schornsteimer, pro Alohu létal jedenáct let. První důstojník, Madeline "Mimi" Tompkinsová, měla za sebou devět let služby a očekávala brzké povýšení. Ani letušky nebyly žádné začátečnice. Pod vedením Clarabelly Lansingové, která sloužila neuvěřitelný pětadvacátý rok, obsluhovaly cestující na palubě ještě Michelle Honda a Jane Sato-Tomita, se čtrnácti- a devatenáctiletými zkušenostmi.
Byla to velmi zkušená posádka v letadle, které bezpečně létalo z jednoho havajského ostrova na druhý už devatenáct let. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tento let měl být něčím výjimečný. Snad jen Gayle Jamamoto, jedna z pasažérek, mohla mít určité pochybnosti. Při nástupu do letadla si všimla praskliny v trupu. Nakonec nestihla nikomu z personálu nic říci. A sama vlastně nevěděla, zda je to něco, kvůli čemu by si měla dělat starosti.
Boeing 737 po jedné hodině odpolední odstartoval. Tohle letadlo při vzletu a přistání často drnčelo a chvělo se. Ale posádka a stálí cestující si na to už zvykli.
Na takto krátkých linkách většinu času letu zabere stoupání do cestovní výšky. Dvacet minut trvalo, než vystoupali do výšky sedmi tisíc tří set metrů (v českém překladu chybně uvedeno 3 700 m). Letušky proto roznášejí nápoje už během stoupání, ale pasažéři jsou po celou tuto dobu připoutáni.
Ve 13:45 zbývá pouhých dvacet minut do konce letu. Pasažéři relaxovali, posádka si užívala let podle zaběhnutého scénáře. Náhle se ale z kabiny cestujících ozval ohlušující výbuch.
"Všechno bylo vysáváno ven z letadla," vzpomíná Patricia Aubrey, jedna z cestujících. To, co popisuje, se nazývá explozivní dekomprese. Dochází k ní ve chvíli, kdy ve zlomku sekundy poklesne tlak v kabině. V tomto případě byly následky katastrofální.
Exploze a tlak vzduchu vyrval kovové pláty a vzpěry, které držely letadlo pohromadě - celkem 35 m2 trupu. Několik předních řad se ocitlo bez střechy a částečně i bez podlahy. Všude kolem cestujících (naštěstí připoutaných) se rozprostírala obloha.
Letušky ale připoutané nebyly!
"
Věci prostě vyletěly z letadla," vybavuje si Patricia. "Vlasy nám takhle vlály. Všichni seděli na svých sedadlech. Kromě letušek... Viděla jsem letušku, jak ji to mrštilo do uličky. Viděla jsem, jak jí vlají vlasy, a viděla jsem krev. Ale to bylo všechno, najednou byla pryč."
Letuška, která zmizela, byla všemi milovaná Clarabell Lansingová. Její kolegyně, které byly ve chvíli havárie dále od osudného místa, na tom byly o něco lépe. Jane zasáhly trosky, Michelle mrštil tlak na podlahu u patnácté řady.
V pilotní kabině nebylo slyšet slova. Pilotům ale bylo jasné, co se stalo, alespoň přibližně. A stačilo, aby se kapitán ohlédl, a spatřil, že vidí oblohu tam, kde ještě před chvílí byla střecha. Bylo potřeba neprodleně jednat, neboť cestující byli ve smrtelném nebezpečí. Vysátí už jim sice nehrozilo, tlaky se srovnaly, byla tu však jiná zdravotní rizika.
"Jen si to představte: vršek letadla byl odtržený, cestující nemohli použít rezervní kyslík, protože nejdůležitější rozvody byly pryč. Ve výšce přes sedm tisíc metrů je kyslíku jen velmi málo a pasažéry postihuje stav zvaný hypoxie," objasňuje rizika Greg Feith, letecký expert. "Čím déle zůstanou v této výšce, tím větší fyzické postižení jim hrozí. Střecha letadla byla pryč, do kabiny vál vítr o rychlosti 480 kilometrů za hodinu, třikrát větší, než je síla hurikánu. Lidé měli oblečení vhodné pro Havaj na jaře, ne pro minus padesát stupňů. Ještě chvíli v této výšce a lidé by zemřeli."
Rychlý sestup
Kapitán převzal od Tompkinsonové velení nad letem a zahájil rychlé klesání (1 200 m/min). Potřebovali se dostat do výšek, které by jim umožnily volně dýchat. Při prudkém klesání zažívali cestující další hrůzu. Trosky jim bránily ve výhledu na pilotní kabinu; když se letadlo rozlomilo, propadla se jeho příď asi o metr. Podlaha se prohýbala, letadlo se bortilo, drželo jen na podlahových nosnících. Navíc nebylo jasné, zda jsou piloti živí, nebo mrtví. Michelle se nemohla jít podívat a interkomem se jí nepodařilo dovolat. I na takové situace jsou letušky vycvičeny.
Umíte řídit letadlo?
"Michelle nás obcházela, dlaně svinuté do kornoutu, a křičela každému z nás do ucha: 'Umíte řídit letadlo?' Bylo to hrozné. Všichni jsme se báli. Byl snad pilot taky mrtvý? Protože nikdo nedokázal říct, jestli někdo je v pilotní kabině," vzpomíná Patricia.
Piloti ale byli v pořádku a dělali vše, co bylo v jejich silách. Mimi Tompkinsonová se snažila kontaktovat věž v Honolulu. Nejbližší místo, kde se mohli pokusit přistát, byl ostrov Maui. Letiště Kahaluji leží mezi dvěma horami. Dělil je ale on něj třítisícový vrchol. Aby od místa, kde došlo k explozi, doletěl na letiště Kahaluji a vyhnul se tomuto vrcholu, musel pilot opatrně manévrovat.
Tři minuty po explozi se posádce poprvé podařilo navázat hlasový kontakt se zemí, konkrétně s věží na letišti v Maui. Požádali o nouzové přistání a dispečer neprodleně zalarmoval hasičskou základnu.
Ve třech tisících metrech, západně od hory, zpomalil pilot letadlo, a co nejpozvolněji točil vpravo směrem ke Kahaluji. Pasažéři konečně cítili, že letadlo někdo řídí.
Howard Kitaoka tisknul ruku letušce Jane, která byla v bezvědomí: "Prostý stisk ruky je v takové chvíli velice... velice emocionální."
Posádka vůbec nevěděla, co se dělo za nimi. Letadlo stále letělo… Kapitán se teď musel soustředit především na řízení letadla, ale nevěděl, k jakému poškození vlastně došlo. Ze záznamů vyplývá, že se původně domníval, že jde pouze o chybějící dveře.
Křehké přistání
Ani za normálních okolností není přistání na letišti v Maui procházkou růžovou zahradou, prudký vítr pilotovi tento manévr ztěžuje, jak se dá. Ale piloti letu 243 měli mnohem závažnější problém - letadlu začala selhávat hydraulika, nezbytná k řízení.
Kapitán proto raději přešel na ruční řízení. Musel nesmírně opatrně manévrovat tak, aby nenamáhal narušenou kostru letounu. Nevěděl, jak výrazný náklon si může dovolit, a rozhodně nehodlal zjistit, jaký si dovolit nemůže.
Aby zajistil lepší stabilitu, požádal druhou pilotku, aby vysunula podvozek.
A vzápětí zjistili, že jejich smůle ještě není konec. Kontrolky hlásily, že se vysunul levý a pravý podvozek, ale kontrolka předního kola se nerozsvítila. Absence předního kola při přistání by u letadla v takovémto stavu byla pravděpodobně osudná.
Téměř nesrozumitelným rádiovým spojením ohlásila Mimi letišti nejen to, že skutečně potřebují sanitku, ale také to, že jim možná nefunguje podvozek. Kapitána čekalo rozhodnutí: riskovat přistání s nejasně vysunutým podvozkem, nebo postupovat předpisově?
"Směrnice pro tento případ říkají, že pilot má přeletět letiště, aby dispečeři viděli na podvozek a informovali ho, jestli je spuštěný, nebo ne," vysvětluje Feith. "Pilot pak musí udělat okruh kolem letiště na přiblížení, a teprve potom přistát." Ale s letadlem, které se může každou chvíli rozpadnout a kde každý manévr znamená riziko navíc, je to něco jiného.
Kapitán rozhodl: "Řekněte, že máme problémy... ale hodláme přistát, třeba i bez předního kola. Ale měli by vědět, že kontrolka nesignalizuje vysunutí předního kola. "
Zatímco letuška instruovala cestující a usazovala je do bezpečnostní polohy, piloti řešili další problém: jak nastavit klapky a jakou rychlost zvolit pro bezpečné přistání. Existuje složitý vzorec referenční rychlosti při přiblížení na přistání. I v takové krizi musí pilot sáhnout po manuálu.
Jak ale připomíná Feith: "Piloti nejsou na zvládnutí situace, kdy letadlu chybí vršek, trénovaní. V tu chvíli se z nich stávají zkušební piloti. Aerodynamika letadla byla drasticky odlišná od jejich zkušenosti. Museli se řídit čistě vlastním úsudkem."
Podle vzorce v manuálu se piloti rozhodli: bezpečná přistávací rychlost je 282 km/h. Nedařilo se ale zpomalit a zároveň klesat, takže letadlo nakonec přistávalo rychleji.
První dobrá zpráva
"Kolo se vysunulo! Zavolejte věž, kolo se vysunulo," volal záchranář s dalekohledem první šťastnou zprávu dne. Posádka to přijala s povděkem. I tak je ale čekalo nejtěžší přistání kariéry.
Vycítili to samozřejmě i cestující. Utěšovali jeden druhého. "Vedle mě seděla žena, její manžel byl na druhé straně, v další řadě. Natahovali k sobě ruce a snažili se dotknout prsty, aby se rozloučili. To byl dojemný okamžik," vypráví Patricia. "Tehdy jsem si opravdu myslela, že zemřu, protože oni se spolu loučili."
"Nejvíc mě uklidňovalo, že má žena a mé děti věděly, co k nim cítím," vzpomíná Howard Kitaoka. "Nepotřeboval jsem jim říkat, 'Miluju vás' nebo 'Mám o vás starost', protože jsem věděl, že to musejí cítit."
Přistání
Rychlost, se kterou čtyřicetitunový kolos na zem dosedl, se nakonec vyšplhala na 320 km/h. Zpětný tah ale letadlo včas zabrzdil. Poškozený "kabriolet" se zastavil. Všichni na palubě přežili.
Cestující, kteří se ještě před několika sekundami loučili se životem, teď pilotům z celého srdce děkovali.
Jedinou obětí se tak stala letuška Clarabell. Její tělo nebylo nikdy nalezeno.
Skutečné záběry pořízené krátce po přistání
Vyšetřování nehody
"Je to jedna z nejpozoruhodnějších leteckých nehod v historii. S takovým poškozením žádné letadlo ještě nepřistálo. Pilotní kabinu se zbytkem trupu držely pouze podlahové nosníky. Doslova visely na vlásku," žasne Feith.
Vyšetřovatelé detailně prostudovali trup a pokusili se určit jak je možné, že konstrukce letadla zůstala vcelku. "Poškozena byla vrchní část letadla. Jak se příď ohýbala dolů, tyto prvky konstrukce se napjaly, a to je udrželo v rovině," vysvětluje Jim Wildey. "Takže i když se konstrukce málem rozlomila, tato část byla pořád ještě dost pevná, aby držela pohromadě. Kdyby k poškození došlo ve spodní části trupu a příď by se ohýbala takto, konstrukce by byla stlačena, ohnula by se a příď by se určitě utrhla. Takže bylo štěstí, že k poškození došlo v horní části."
Před vyšetřovateli ovšem stála daleko závažnější otázka: kdo nebo co nehodu zavinilo?
Boeing 737 patří k velice spolehlivým letounům. Od svého uvedení do provozu roku 1969 jich bylo prodáno přes pět tisíc. To znamená, že každých pět sekund někde na Zemi jedna sedmtřisedmička startuje.
Tento konkrétní Boeing 737 patřil k prvním, pocházel z května 1969. Byl projektován na dvacet let provozu a sedmdesát pět tisíc vzletů. Tento počet byl v případě poškozeného letadla překročen. I když mnoho letů bylo velmi krátkých. Trup byl vystavován neustálému zatížení přetlakem.
"Trup letadla vlastně dýchá - roztahuje se a smršťuje v závislosti na výšce," poskytuje trefné přirovnání Greg Feith. "Na zemi se smrští, ve výšce sedm tisíc dvě stě metrů se trup roztahuje. Tento koloběh se neustále opakuje - tak se vytváří přetlak. Za delší dobu se konstrukce oslabí a fakt, že toto letadlo mělo za sebou vysoký počet cyklů, vzletů a přistání, pravděpodobně souvisel s tím, že došlo k oslabení konstrukce trupu."
Takové obecné vysvětlení nemohlo vyšetřovatelům stačit, zvlášť s přihlédnutím k počtu aktivních Boeingů stejného typu. Hledali tedy dále.
Jim Wildey, expert na vlastnosti kovů, našel pod mikroskopem prasklinky u otvorů, kde byly nýty.
Letadla se staví z mnoha jednotlivých panelů. Ty se pak spojují silným adhezívním lepidlem, epoxidem. Nýty drží panely pevně pohromadě, epoxid spoje utěsní. U letadla společnosti Aloha se ale lepidlo časem rozlepilo a námaha zůstala na nýtech.
Boeing o tomto problému detailně informoval už nějakých patnáct let před nehodou, a to v technických publikacích rozesílaných všem leteckým společnostem.
Ale místo toho, aby letadla odstavili a podrobili je důkladné prohlídce, prováděli inspektoři Alohy jen příležitostné kontroly. Často v noci, kdy jsou lidé ve službě nejméně pozorní. Pracovali za umělého osvětlení. Ty drobné praskliny prostě unikly pozornosti.
Greg Feith upozorňuje i na to, že dokumenty nebyly pro cílovou skupinu příliš srozumitelné: "Příkazy k udržování letové způsobilosti jsou velmi složité a formulované jako právní dokument. Aloha potřebovala někoho, kdo by tyto dokumenty převedl do jednoduché angličtiny mechanikům a opravářům."
Příliš velká prasklina
Ale i když selže tolik prvků, mělo by letadlo být připraveno. Trup letounů je vybaven výztuhami, každých 25 cm po celé délce. Jestliže se objeví trhlina, může postupovat jen k další výstuze.
To by mělo zajistit tzv. kontrolovanou dekompresi. Namísto toho se utrhlo 35 metrů čtverečních. Proč?
Vyšetřovatelé se z rozhovoru s Gale Yamamoto dozvěděli, kde prasklina byla.
Matt Austin, odborník na dynamiku výbuchů, přišel s další teorií: prasklinu původně skutečně zastavily výztuhy. Jenže těsně pod škvírou stála letuška Clarabell Lansingová.
Podle Austina její tělo na okamžik zablokovalo pojistný ventil: "Všechen vzduch, který unikal, najednou neměl kam. Takže vznikl velký přetlak." Ilustruje to na vodě ve vaně: "Voda odtéká odpadem. Jestliže přiblížíme zátku k odpadu, okamžitě jej prudce uzavře, a vzniklá síla je jednoduchým příkladem toho, co je 'vodní kladivo'."
Konečný závěr ale vyřčen nebyl. Důkaz o tom, co se stalo, leží na mořském dně. Nebudeme pravděpodobně nikdy vědět, co se v okamžiku exploze přesně stalo.
Největší podíl viny byl přičten společnosti Aloha - za špatný režim údržby. Nehoda se stala zásadní pro historii letectví, i na jejím základě došlo ke změně postupů, které učinily moderní letectví bezpečnějším.
Tělo Lensingové navždy zmizelo v oceánu. Na počest veteránky letušek byla na letišti v Honolulu založena pamětní zahrada - pod širou havajskou oblohou, na níž strávila větší část svého života.
Odkazy
- Popis letu na Wikipedii.org (anglicky)
- Popis nehody (anglicky)
