Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak se tajily lety do vesmíru. Exkluzivní seriál o dobývání kosmu

aktualizováno 
O vypuštění první sovětské družice jsme se dověděli až po jejím startu. Totéž o Gagarinovi. Totéž o všech družicích a kosmonautech. O žádných haváriích jsme neslyšeli, i když jsme tušili, že bez nich není možné jít kupředu.

Rampa pro raketoplán Buran a raketu Eněrgija na Bajkonuru

Jedině když už se nedaly zamlčet, je sovětské sdělovací prostředky oznámily, ale příčiny vždycky zamlžily. Existenci plánu na vysazení Rusů na Měsíci Sověti tvrdě popírali. Teprve ve druhé polovině osmdesátých let, po nástupu Michaila Gorbačova na kremelský trůn, začínaly i v Moskvě pomaloučku padat informační bariéry.

Naproti tomu Američané mluvili o svých plánech roky a měsíce dopředu, zprávy hovořily o ztrátách umělých družic a automatických sond, televizní reportáže ukazovaly rakety v plamenech na mysu Canaveral i rozpad raketoplánu při startu v přímém televizním přenosu.

Všichni jsme měli pocit, že Sověti utajují všechno, kdežto Američané jsou naprosto otevření a říkají všechno. Nakolik je to pravda?

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7. díl První ztracené životy
8. díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli
9. díl Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové?
10. díl K planetám sluneční soustavy
11. díl Člověk buduje první příbytky v kosmu 
12. díl První mimozemské mezinárodní setkání\
13. díl Jak Američané vybudovali Nebeskou laboratoř
14. díl Češi se v kosmu neztratili.
15. díl Letadlem do vesmíru 
16. díl Kosmická stavebnice MIR
17. díl Raketoplány: dopravní prostředek budoucnosti - nebo minulosti?
18. díl Jak lidstvo otvíralo okno do vesmíru dokořán
19. díl Jak se staví mezinárodní kosmická stanice
20. díl Špioni míří do vesmíru
21. díl Havárie Columbie

Zakrývající společnost

V Sovětském svazu panovala utajovací mánie od začátku. Byla spolu s cenzurou neodmyslitelnou součástí bolševické diktatury, protože umožňovala zakrývat problémy a nedostatky i nespokojenost lidí. O odstraňování obtíží mluvili na veřejnosti povětšinou jenom političtí funkcionáři, kdežto odborníci, kterých se týkaly, museli zůstat potichu.

Po válce označila sovětská vláda za tajné i telefonní seznamy s odůvodněním, že podle nich němečtí okupanti zatýkali příslušníky inteligence a komunistické funkcionáře. Tajné bylo všechno: osobní a pracovní hodnocení lidí, rozsudky soudů, všechny výzkumné ústavy a továrny související s vojáky.

Lety do vesmíru trpěly ještě jednou zátěží – opíraly se o raketovou techniku, která měla prvořadý strategický význam. Proto o ně pečovali cenzoři a utajovači v uniformách, na ně pak dohlíželi straničtí propagandisté. Zprávy o kosmonautice musely vyhovovat dvěma protichůdným požadavkům: sdělit co nejméně faktů a přitom dokázat obrovský význam daného činu. A to se často dalo dělat jenom rozkošatělými frázemi. Jejich autoři žili ve vakuu, a proto si neuvědomovali jejich nadutost a faleš, z níž měla veřejnost, rozhodně tedy naše, legraci.

Můžete namítnout: Také letadla byla prvotně vojenská, a přesto jsme znali jména jejich hlavních konstruktérů, používané typy a podobně. Proč takový rozdíl? Patrně vycházel z tradice – dělostřelectvo bylo tradičně utajenější. Aspoň tak to vysvětlovali někteří sovětští novináři. Kromě toho tyto stroje létaly i v zemích Varšavské smlouvy a později i u jiných spojenců Moskvy. Navíc bombardéry se adaptovaly na dopravní letadla. Tradice vytvářely v ruské společnosti železná pouta.

Naproti tomu Spojené státy jsou otevřenou společností s hlubokými demokratickými tradicemi. Pravda, i tam byly původní projekty umělých družic a kosmických lodí vedeny jako tajné, ale spíš proto, že vycházely většinou z vojenského prostředí. Jakmile prezident Dwight Eisenhower zřídil Národní úřad pro letectví a vesmír, kterému přiřkl všechny civilní projekty, a Pentagonu zůstala odpovědnost pouze za projekty vojenské, situace se změnila. NASA muselo všechny úkoly zadávat veřejně, k soutěži výzkumným laboratořím a průmyslovým firmám. Třebaže i tam zůstala mnohá tajemství, zpravidla neměla charakter tajemství nejvyššího státního významu, ale spíše průmyslového či vědeckého. V Sovětském svazu se takové přísné rozdělení na civilní a armádní složky neuskutečnilo.

SOVĚTSKÝ SVAZ

Ministerstvo všeobecného strojírenství

Už od doby války ukrývali Sověti všechny vojenské podniky, ústavy, zkušebny a střelnice pod krycí názvy a čísla. Tento systém zřejmě vznikl při formování infrastruktury odpovědné za vývoj atomové bomby. Tehdy dostávaly jednotlivé laboratoře čísla poštovních schránek – "jaščiků", proto se jim začalo říkat "jaščiky". Tyto poštovní schránky byly v Moskvě, aby se nedalo zjistit, kde sídlí příjemce pošty. Teprve po soustředění zásilek se vypravovaly na místo určení speciální poštou.

Raketová pracoviště se skrývala pod různými označeními. Například Koroljov začínal po válce ve Vědecko-výzkumném ústavu číslo 88 (Naučno-issledovatělskij institut No. 88 – NII-88), z něho se pak vydělila jeho Zvláštní konstrukční kancelář 1 (Osoboje konstruktorskoje bjuro No. 1 – OKB-1). A k tomu patřilo i číslo poštovní schránky. Ovšem i tyto instituce se občas přejmenovávaly, takže z OKB-1 vznikla Ústřední konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (Centralnoje konstruktorskoje bjuro experimentalnogo mašinostrojenija – CKBEM), později dále Vědecko-výrobní sdružení Energija (Naučno-proizvoditělnoje objediněnije Energija), nyní Koroljovova Raketo-kosmická společnost Energija (Raketno-kosmičeskaja korporacija Energija imeni S. P. Koroljova), Kaliningrad, od 1996 město Koroljov, Moskevská oblast.

Letiště Jubilejnyj pro přistávání raketoplánu Buran na Bajkonuru
Letiště Jubilejnyj pro přistávání raketoplánu Buran na Bajkonuru

Také vládní orgány odpovědné za řízení zbrojních oblastí byly zakamuflované. Pro podniky zabývajícími se atomovými zbraněmi bylo po válce vytvořeno ministerstvo středního strojírenství. Rakety a kosmické lety dosud spadaly pod ministerstvo vyzbrojování vedené generálem Dmitrijem Ustinovem, které bylo v roce 1953 přejmenováno na ministerstvo obranného průmyslu a v roce 1957 na Státní výbor pro obrannou techniku. A v květnu 1965 vzniklo raketové ministerstvo – pod krycím názvem ministerstvo všeobecného strojírenství.

Dmitrij Fjodorovič Ustinov
Dmitrij Fjodorovič Ustinov

Reportéři na Gagarinově startu

Na starty prvních sovětských družic a automatických sond na přelomu let 1957–1960 nikdo novináře nezval. Zprávy o jejich vypuštění formulovali sami vedoucí inženýři, k uveřejnění je podepisoval hlavní konstruktér Sergej Koroljov, patrně se souhlasem předsedy státní komise, což býval funkcionář ministerstva obranného průmyslu či státního výboru. Ovšem Koroljov dbal na to, aby všechny tyto události zachytili kameramani a fotografové raketové základny nebo jeho konstrukční kanceláře – a jejich filmy zůstávaly státním tajemstvím.

Zatímco skutečné snímky Sputniku 1 a Sputniku 2 obletěly celý svět, nosnou raketu Sověti utajili. Byla to totiž první mezikontinentální raketa R-1, kterou dostala armáda do výzbroje. Televizní stanice a filmové žurnály se proto musely spokojit s nejasným záběrem, na němž z oblaku kouře vystupuje jakási špička rakety, ale ta byla falešná.

Teprve k vypuštění prvního kosmonauta Jurije Gagarina v dubnu 1961 pozvali dva reportéry z ústředního komunistického deníku Pravda – nepochybně se souhlasem sekretariátu ÚV KSSS a vedení KGB. Když napsali reportáž, musel ji někdo schválit, nevíme však kdo – jestli Koroljov, případně jeho zástupce, důstojník KGB či někdo z aparátu ÚV KSSS.

KGB také vybrala a prověřila skupinu filmových dokumentaristů a fotoreportérů, aby připravili obrazové dokumenty o prvním kosmonautovi. Oba hlavní kandidáty Gagarina a Germana Titova, rovněž třetího Grigorije Něljubova, vozili po Moskvě a všude je snímali. Dopředu taky nafilmovali jejich nástup do kosmické lodi, možná i krátký slavnostní proslov před tím – ale to nevíme.

Vypuštění prvního člověka do vesmíru zaregistrovala stanice radiotechnické špionáže USA na ostrůvku Shemya na Aleutských ostrovech už ve 13. minutě letu. Do Bílého domu dorazila tato zpráva ve 23. minutě. Zato tisková agentura TASS a moskevský rozhlas mlčely. Teprve 50 minut po startu to Moskva oznámila. Zdržení způsobil ministr obrany Rodion Malinovskij, který zapomněl podepsat povýšení Gagarina o dva stupně – z nadporučíka na majora.

Ředitel rozhlasu dostal dopředu tři obálky, z nichž jednu měl otevřít na zvláštní příkaz – nejspíš telefonický z ÚV KSSS či z Kremlu. V první byla zpráva o Gagarinově startu, ale bez zmínky o povýšení. Druhá obsahovala oznámení o jeho smrti v průběhu přistání. Ve třetí vyzývala sovětská vláda ostatní svět, aby pomohl při záchraně kosmonauta, který kdesi havarijně přistál. Čtvrtá, která by hlásila kosmonautovu smrt během vypuštění anebo letu vesmírem, neexistovala – tohle zřejmě chtěli Sověti utajit.

Nový „Bajkonur“

Po návratu do Moskvy se na tiskové konferenci sesypala na Gagarina spousta otázek, zvláště od západních novinářů velmi zvědavých. Kosmonaut na ně odpovídal všelijak – na některé stručně, na jiné vyhýbavě, na další frázemi. Bylo vidět, že není zvyklý hovořit na veřejnosti. Všichni si všimli, že za ním sedí jakýsi muž, který mu napovídá – byl to cenzor z KGB.

Třebaže byli žurnalisté z Gagarina nadšení, určitá pachuť z jeho prvního vystoupení zůstala. Svou pověst si trochu napravil při návštěvě Velké Británie, kde se ho novináři už tolik nevyptávali na jeho let, nýbrž na běžný život a pocity – teď už mohl být dost upřímný.

Sověti také zfalšovali několik údajů o jeho letu, z toho dva nutné k uznání kosmického rekordu.

Předně nechtěli odkrýt místo startu, které bylo raketovou zkušební základnou a chtěli tam instalovat i první bojové rakety R-7. Jeho oficiální název zněl 5. vědecko-výzkumný zkušební polygon (5-tyj naučno-issledovatel'skij ispytatělnyj poligon – 5-NIIP) ministerstva obrany, krycí jméno Taškent-90. Místo aby přiznali, že leží u železniční stanice Ťuratam, tvrdili, že je poblíž městečka Bajkonur, ale to leží 320 kilometrů na severovýchod. Přitom aspoň vedení vojenské rozvědky GRU muselo vědět, že Američané přesné umístění této základny znají jak z přeletu špionážního letadla U-2, tak z rádiového odposlechu. Později nazvali město o 50 tisících obyvatelích, které tam vyrostlo, Leninsk a nakonec ho přejmenovali na Bajkonur.

Také zatajili způsob přistání. Kosmonauti, kteří létali na lodích typu Vostok, přistávali mimo kabinu – ve velké výšce se z ní vystřelili a snesli se na padáku vedle ní. Mezinárodní letecká federace FAI by totiž návrat mimo loď neuznala. Proto musel sportovní letecký komisař Ivan Borisenko oznámit do pařížské centrály FAI falešné údaje.

Tvar kabiny dlouho kamuflovali. Na vojenských přehlídkách v letech 1969 a 1971 předváděli její maketu zavěšenou pod helikoptérou, ale v aerodynamickém krytu s posledním stupněm rakety, navíc s přidaným prstencem, aby se netočila. I když je pravda, že o tvaru přistávacího modulu ve tvaru koule se obecně vědělo.

Deset let tajila Moskva raketu R-7, která vynášela první družice, automatické sondy a kosmonautiky a ve zdokonalené podobě funguje dodnes. Až v létě 1967 ji poslali na aerosalon do Paříže.

Když začali vypouštět ve druhé polovině šedesátých let novou generaci lodí Sojuz, ukázali náčrtek dvou spojených lodí. Nicméně až v první polovině sedmdesátých let, kdy se chystala společná výprava Sojuz–Apollo, toto plavidlo představili.

Cenzurní zvyklosti

Moskva zásadně neoznamovala termíny startů družic, sond a lidí dopředu. A když něco selhalo, vypuštění se muselo odložit anebo nastala havárie, bylo nejjednodušší o tom nepsat.

Když však vznikla mimořádná situace za letu, systém zkolaboval a na začátku vydával rozporuplné údaje (to jsme zažili při tragických haváriích Vladimíra Komarova v Sojuzu 1 a posádky Sojuzu 10, kteří zahynuli během přistávání), příčiny těchto neštěstí se zamlčovaly, teprve po mnoha letech vycházely najevo podrobnosti. Totéž platí o leteckém neštěstí, při němž zahynul Gagarin.

Každý článek o kosmonautice museli sovětští novináři předkládat cenzuře. Na kosmodromech a řídicích střediscích to bylo jednoduché – tam tito cenzoři, vesměs důstojníci KGB, působili trvale. Reportéři je znali, nejednu skleničku s nimi vypili, takže se o ledasčem s nimi domluvili. Navíc odtajňování různých drobností si mohli okamžitě vyjednat s hlavními konstruktéry.

Složitější situace byla v Moskvě. Články vozili redakční kurýři zpravidla ve sloupcových obtazích na cenzurní úřad. Někteří reportéři tam měli své známé, ale jindy dostávali jejich výplody ke schválení neznámí úředníci KGB, navíc úředníci nepříliš znalí novinářské práce i samotné kosmické techniky. Někdy proto vycházely články zkomolené anebo s posunutým smyslem.

Postupem doby se kosmonauti i odborníci pouštěli do psaní memoárů a odborných článků. Měli určitou autoritu, proto do nich nové informace snáze prosazovali. Například první velitel kosmonautů lékař plukovník Jevgenij Karpov otiskl v armádním deníku Krasnaja zvězda seriál o svých svěřencích, kde každého dost podrobně charakterizoval a nazval křestním jménem. Jakmile tedy startoval například Alexej Leonov, bylo jasné, že to je malíř obrazů Ljoša. A tak dále.

Zahraniční návštěvníci

Prvním cizincem, kterého pozval Kreml na Bajkonur, byl francouzský prezident Charles de Gaulle v roce 1966. Ale před tím, než mu Leonid Brežněv poslal pozvánku, tam postavili hotel odpovídající západním standardům. Dalšími návštěvníky byli následující rok nejvyšší představitelé komunistických stran zemí Varšavské smlouvy včetně Antonína Novotného z Československa – předváděli jim novou sovětskou raketovou výzbroj a navrhovali instalovat některé nové zbraně na území východního Německa a Československa.

V létě 1975 zavítali na Bajkonur poprvé američtí odborníci a kosmonauti. Chystal se společný let lodí Sojuz a Apollo a Američané žádali o jeho návštěvu. Sověti kličkovali, vymlouvali se, až Američanům došla trpělivost a dali si podmínku: "Buď uvidíme kosmodrom, kabinu a raketu Sojuzu, anebo z plánovaného letu sejde." Pravda, tato výhrůžka by byla asi těžko uskutečnitelná, protože expedice měla odstartovat podle mezistátní dohody, ale zapůsobila.

Když Spojené státy projevily nezájem o další společnou výpravu, rozhodla Moskva, že zahájí lety pilotů ze zemí Varšavské smlouvy. První startoval Čechoslovák Vladimír Remek – 10. března 1978. Následovali další, později rovněž letci ze zemí, kde chtěl mít Sovětský svaz politický vliv, jako třeba Sýrie, Afghánistán a podobně.

Nicméně i českoslovenští novináři, které důkladně prověřila KGB, museli dávat před odesláním číst své reportáže – samozřejmě v ruštině – sovětským cenzorům.

Vystupování pod pseudonymy

Když v roce 1950 založilo několik západních propagátorů kosmických letů Mezinárodní astronautickou federaci, usoudilo vedení sovětské Akademie věd, že je nutné, aby v ní zasedali rovněž její zástupci. Odborníci, kteří v této oblasti pracovali, však museli zůstat ve skrytu. Proto Astronomická rada Akademie založila Stálou mezioborovou komisi pro koordinaci a kontrolu vědecko-teoretických prací v oblasti meziplanetárního spojení, do níž jmenovala lidi, kteří neměli k této práci bezprostřední vztah. Jejím předsedou se stal aerodynamik Leonid Ivanovič Sedov z Ústředního aerohydrodynamického institutu.

Ve vyprávění o svém životě, který diktoval Gagarin dvěma reportérům Pravdy, se poprvé objevily dvě vedoucí postavy sovětské kosmonautiky – Hlavní konstruktér a Teoretik kosmonautiky. Pod Hlavním konstruktérem se skrýval Koroljov, pod Teoretikem kosmonautiky Mstislav Vsevolodovič Keldyš. Jejich skutečná jména zůstávala tajemstvím. Keldyš, který se zabýval aplikovanou matematikou, na veřejnosti vystupoval, dokonce v té době zastával funkci viceprezidenta Akademie věd. Většina jeho pracovních úkolů zůstávala tajná, proto ho zpočátku nikdo nespojoval s raketami a kosmonautikou.

Mstislav Vsevolodovič Keldyš
Mstislav Vsevolodovič Keldyš

Postupem doby se rozvinula možnost, aby přední specialisté psali své úvahy – samozřejmě ve velmi obecné rovině – pod pseudonymy do ústředního komunistického deníku Pravda. Sergej Pavlovič Koroljov jako "profesor K. Sergejev", stavitel raketových motorů Valentin Petrovič Gluško jako „profesor V. Petrovič“, odborník na řízení raket Boris Viktorovič Raušenbach jako "profesor V. Ivančenko", další odborník na řízení Michail Sergejevič Rjazanskij jako "M. Michajlov", Koroljovův náměstek Boris Jevsejevič Čertok jako "B. Jevsejev", lékař, který dohlížel na kosmonauty, Oleg Grigorjevič Gazenko jako "O. Gorlov" a podobně. Je zajímavé, že přitom Gazenko vystupoval veřejně, dokonce jezdil do zahraničí na mezinárodní astronautické kongresy.

V létě 1963 prozradil existenci Koroljova a Gluška bezděky sám první tajemník KSSS Nikita Chruščov. Pořádal svatbu kosmonautů Valentiny Těreškovové a Andrijana Nikolajeva, kterou na jeho přání živě přenášela televize. Během svatebního veselí zapomněl na kamery a pronesl přípitek na počest na hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova. Koroljov vstal a šel si s ním přiťuknout. Potom se ptal po jeho manželce. Nakonec k sobě pozval manžele Gluškovy.

Západní sdělovací prostředky se tedy mohly rozepsat, že hlavním konstruktérem raket je Koroljov a motory mu dodává Gluško. Před tím o Koroljovově roli pouze spekuloval v roce 1959 moskevský zpravodaj deníku New York Times. Sovětští občané, stejně jako obyvatelé zemí podřízených Moskvě se tyto informace dověděli ze západních rozhlasových stanic.

Pravdu povolil až Gorbačov

Teprve když Koroljov zemřel, odtajnil ho oficiální nekrolog. Přesto právě život Koroljova vyšel plně najevo, až když do Kremlu nastoupil Michail Gorbačov a vyhlásil "glasnosť" čili otevřenost. Do té doby se nesmělo psát ani o tom, že byl v letech 1938–1944 vězněn, že chystal vyslání člověka na Měsíc a další podrobnosti. Někteří autoři jeho životopisů věznění delikátně obcházeli a jiní ho lehce naznačovali, protože lidé v komunistických zemích uměli číst mezi řádky. Teprve začátkem devadesátých let začaly vycházet podrobnosti o tom všem najevo, nejhlouběji je popsal Jaroslav Golovanov v tlusté knize "Koroljov – fakta a mýty" v roce 1994.

Gluško – v pořadí třetí hlavní konstruktér – prosadil své odtajnění ještě za svého života. V roce 1969 redigoval Encyklopedii kosmonautiky ještě pod jménem G. V. Petrovič. Ale další vydání z roku 1985 už podepsal jako Gluško a dal si tam i odstaveček o sobě. Ovšem zmínka o jeho skutečné funkci vyšla najevo až v okamžiku smrti – a to bylo za Gorbačova.

Za Gorbačova se také poprvé začaly dopředu ohlašovat termíny startů a televize mohla přinášet živou reportáž ze startu. Předtím to bylo možné pouze během projektu Sojuz – Apollo v létě 1975. A pak při startech internacionálních posádek v programu Interkosmos.

V září 1989 také mohlo ministerstvo zahraničí poprvé vyslat na Bajkonur skupinu zahraničních novinářů. A jejich reportáže nikdo nekontroloval, každý mohl napsat, co chtěl. Přitom telefonické spojení se zahraničím bylo dokonale zajištěno – na Bajkonuru se ozvala pražská redakce za několik minut, zatímco v Moskvě za půl hodiny nebo za hodinu.

Nicméně zvláště na počátku Gorbačovova obrození museli novináři některé věci ještě prosazovat různými úskoky a cestičkami. Golovanov, který byl reportérem deníku Komsomolskaja pravda, dal pracně dohromady příběhy všech členů první dvacítky kandidátů kosmických letů. Když přinesl obsáhlý článek svému šéfredaktorovi, ten se zděsil: "Tohle mi nikdo nepustí."

Golovanov ho tedy nabídl šéfredaktorovi večerníku Izvěstija. Ten se zachoval statečněji. Když jednou v Kremlu potkal Gorbačova s jeho poradcem, členem politbyra Alexandrem Jakovlejevem, řekl mu, že má ohromně zajímavý článek o prvních kosmonautech, ale bojí se, že přes kosmickou cenzuru neprojde. Gorbačov se obrátil na svého poradce, který byl otcem "glasnosti", a požádal ho, aby si ho přečetl.

Jakovlev si vzal obtahy a druhý den volal šéfredaktorovi: "Tys mně dal! Skoro celou noc jsem nespal…" Šéf Izvěstijí se už sesouval v křesle, když Jakovlev pokračoval: "Četl jsem ty kosmonauty. Otiskni je. Je to konečně pravdivý příběh." Seriál vyšel, celý svět z něho citoval, potom ho Sláva vydal v roce 1986 jako brožuru pod názvem "Kosmonaut číslo jedna".

Přibližně o tři roky později začal vyplouvat na povrch zpackaný nezdařený projekt vysazení prvních lidí na Měsíci. Postupně se k němu vyjadřovali zúčastnění odborníci a přitakávali jim kosmonauti. Naplno to napsal Vasilij Pavlovič Mišin, nástupce Koroljova, za jehož vedení projekt Luna probíhal, v brožuře "Proč jsme neletěli na Měsíc?". Vyšla koncem roku 1990.

V devadesátých letech potom každý raketový inženýr a kosmonaut, který byl schopen uchopit pero, napsal aspoň jednu knihu vzpomínek. Rusko procházelo hlubokou hospodářskou krizí a pro mnohé mohly být honoráře zajímavým příspěvkem k životu.

Nezbytnost tajemství

Chruščovův syn Sergej tvrdil ve svých pamětech, že utajování letadel, raket a tanků "považoval otec do značné míry za přehnané". Na druhé straně byl právě první tajemník ÚV KSSS rád, že se při vítání kosmických hrdinů nemusí o slávu s nikým dalším dělit. Jinak by jistě odpor KGB a stranické byrokracie hladce překonal. Když se chtěl pochlubit šéfem výzkumu atomových zbraní Igorem Kurčatovem, vzal ho s sebou na státní návštěvu do Velké Británie – navzdory domácím protestům. Stejným způsobem mohl představit Koroljova třeba Američanům.

Po pádu Chruščova na podzim 1964 bylo takové odtajnění nemyslitelné. S Leonidem Brežněvem se vrátil do Kremlu stalinismus, zákulisní praktiky a podezíravost. Navíc nový stranický vůdce neměl k raketovým konstruktérům a kosmonautům tak blízký vztah jako Chruščov.

"V Koroljovově době se všem včetně něho naivně zdálo, že tajemství je nutno zachovávat proto, že my jsme vpředu," napsal Golovanov, "že tajemství je nutné proto, aby nás nepředehnali." Ovšem musíme dodat, že později, za Brežněva, bylo tajemství zapotřebí proto, aby nevyšlo najevo, jak sovětská kosmonautika – stejně jako celá země – zaostala.

SPOJENÉ STÁTY

Na první pohled by se mohlo zdát, že americká vláda byla v otázkách souvisejících s kosmonautikou zcela otevřená, ale je to jen zdání. Její utajovací metody byly jiné než jejich sovětských protivníků. Vojensky důležité informace se zakrývaly stejně pečlivě, ale za pomoci jiných prostředků. Jednou z věcí, které nemohly americké vládní prostředky ovládat tak striktně jako sovětské, byla oblast masových sdělovacích prostředků. Noviny, rozhlas a televize se přímo neřídily vládními úřady, cenzura oficiálně neexistovala, ale přece jen byly prostředky, kterými mohli být reportéři ovlivňováni. Zejména byl velmi propracovaný systém šíření klamných informací a maskování důležitých informací poskytováním obrovského množství nepodstatných podrobností zdánlivě technického rázu.

Musíme si také uvědomit, že na rozdíl od Sovětského svazu, který mohl využít rozsáhlých téměř pustých oblastí bez většího počtu obyvatel, americké kosmodromy a raketové střelnice pro zkoušky balistických raket se nacházely tak blízko hustě obydlených míst, že utajování startů velkých raket bylo zcela iluzorní.

Atlantická střelnice na mysu Canaveral na Floridě byla od nejbližšího většího města Titusville, sídla okresu Breward, vzdálena pouhých 20 kilometrů. V roce 1950, kdy byl společný zkušební polygon pozemní armády a letectva nazvaný Joint Long Range Proving Ground založen, toto městečko již mělo téměř 5 000 obyvatel a rychle rostlo. Pouhých 55 km ve vnitrozemí Floridy bylo v té době asi padesátitisícové město Orlando. Navíc na sever i na jih se nacházelo velké množství menších turisticky využívaných míst, takže utajit start nebylo myslitelné.

Podobná situace byla i na západní tichomořské střelnici Western Test Range, rozkládající se zčásti na základně vojenského letectva Vandenberg Air Force Base, zčásti na původním zkušebním polygonu válečného námořnictva Point Arguello Missile Test Center. Ve vzdálenosti necelých 20 km od ramp základny se nachází město Lompoc, které rychle začalo růst v září 1941 krátce před vstupem USA do druhé světové války, kdy na pozemcích dnešního kosmodromu vznikl výcvikový tábor branců pozemní armády Camp Cooke. Na konci padesátých let, kdy se tam začaly zkoušet rakety středního doletu Thor a připravovala se první základna mezikontinentálních raket Atlas, počet jeho obyvatel překročil 5 000. V celém okresu Santa Barbara, jehož nezanedbatelnou část zabírá kosmodrom, žilo v té době kolem 150 tisíc obyvatel.

Ani tady se nedají starty raket utajit. Do parku ve čtvrti Mission Hills se pravidelně sjíždějí fandové kosmonautiky ze západu USA, aby zde pozorovali starty nosných raket s družicemi.

Přes to všechno i v USA se pilně utajovalo.

Výzkumy u firmy RAND

Třebaže Spojené státy v druhé polovině padesátých let minulého století zdánlivě pracovaly pouze na přípravě vědeckých družic pro Mezinárodní geofyzikální roky (MGR), ministerstvo obrany se prakticky od konce druhé světové války zajímalo o vojenské využití vesmíru. Hlavní pozornost se zaměřovala na globální fotografický průzkum území SSSR a jeho satelitů, odkud hrozilo Západu nebezpečí. Úvahy o možnosti optického průzkumu vycházely ze studií firmy RAND v letech 1946 až 1953. James Lipp z této společnosti na počátku padesátých let rozpracoval ideu televizního pozorování z oběžné dráhy v rámci programu "Feed Back", který byl tak tajný, že se o něm veřejnost dozvěděla až v devadesátých létech. Autoři uvažovali o tom, že televizní záběry se budou na palubě družice zaznamenávat na magnetickou pásku a vysílat se budou až při přeletu amerických pozemních základen. RAND dokonce zadal zakázku na předběžné studie kompaktního videomagnetofonu tehdy málo známé kalifornské firmě Ampex. Výsledky výzkumného úkolu si ještě dnes můžeme připomenout, když vezmeme do rukou videokazetu.

Koncem čtyřicátých let se USA cítily silné a nepřemožitelné díky tomu, že měly dočasný monopol na nukleární zbraně. Domnívaly se, že odstrašující účinek použití uranové a plutoniové bomby v Japonsku zabrání Stalinovi v případném vojenském ohrožení Západu. Ale tento monopol dlouho nevydržel a stejně tak SSSR rychle USA dohonil i ve vývoji termonukleárních zbraní. Prohlubovala se studená válka.

V poslední době se objevily informace o tom, že Američané měli svého člověka v bezprostřední blízkosti hlavního konstruktéra Koroljova. Jeho identita sice dosud nebyla odhalena, ale existují nepřímé důkazy o tom, že CIA znala dost přesně, jak daleko jsou sovětští konstruktéři při vývoji raket dlouhého doletu, které by mohly ohrozit území USA, o amerických základních v Evropě a dalších zemích v blízkosti sovětských hranic nemluvě.

Koncem první poloviny padesátých let totiž ve firmě RAND pracovali na dalším přísně tajném úkolu, o kterém jsme se dozvěděli teprve počátkem 21. století. Šlo o výzkum možností odhalit starty mezikontinentálních raket na základě detekce infračerveného záření, které vyzařují spalné plyny vytékající z trysek raketových motorů.

Studie firmy RAND 16. března 1955 vyústily v zahájení programu vojenského letectva WS-117L, který měl za úkol nejen vyvinout prostředky optického průzkumu území protivníka, ale i systémy včasného varování před útokem mezikontinentálních balistických raket, ale také prostředků elektronického průzkumu pro odposlech nepřítele a jeho technických prostředků.

Obranná agentura pro výzkum

Z historických důvodů existovala v USA určitá řevnivost, nebo chcete-li soutěživost mezi jednotlivými druhy vojsk – pozemní armádou, vojenským letectvem a válečným námořnictvem. Zejména první dvě složky proto v oblasti raketového a kosmického vývoje rozbíhaly paralelní programy s téměř identickými cíli. Pro armádu v jejím Redstone Arsenalu u alabamského města Huntsville v rámci armádní organizace pro balistické rakety (ABMA – Army Ballistic Missile Agency) Wernher von Braun po úspěšném dokončení projektování taktické řízení střely Redstone vyvíjel raketu středního doletu 2400 km Jupiter jako společný projekt pozemní armády a námořnictva. ABMA vznikla krátce před tím, 1. února 1956. Jak se zvyšoval vojenský význam balistických raket, jejichž vývojové zkoušky byly roztříštěny do řady různých organizací, vznikla nutnost koordinace jejich činnosti. Proto 31. března 1958 vzniklo velitelství pro munici a rakety (AOMC - Army Ordnance Missile Command), pod které spadla již zmíněná ABMA, původní Redstone Arsenal vyrábějící munici, Laboratoř proudového pohonu (JPL – Jet Propulsion Laboratory) v Pasadeně a střelnice White Sands Proving Ground v pouštích Nového Mexika.

Pro vojenské letectvo v rámci programu WS-315A stavěla firmou Douglas raketu podobných kvalit Thor. Její vývoj podléhal zprvu Leteckému výzkumnému a vývojovému velitelství (ARDC – Air Research and Dvelopment Command), ale později byla odpovědnost za její bojové nasazení převedena pod velitelství strategického letectva (SAC – Strategic Air Command).

Po úspěšném vypuštění Sputniku 1, které znamenalo pro většinu Američanů šok, usoudil Pentagon, že taková roztříštěnost vývoje neprospívá pokroku v americké raketové a kosmické technice. Jednání o tom začala na ministerstvu obrany již v polovině listopadu 1957. Ministr obrany McElroy 7. února 1958 podepsal rozkaz 5105.41, kterým byla zřízena Agentura pro pokročilé výzkumné programy (ARPA – Advanced Research Projects Agency). Její první ředitelem se stal Roy W. Johnson. V roce 1972 se organizace přejmenovala na DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency).

Kromě programů WS-117L a WS-315A získala tato organizace pod svoji pravomoc i von Braunův projekt Orbiter a vypouštění družic Explorer, který byl veřejný. Zpočátku ARPA koordinovala přípravu sond řady Pioneer, které měly být vysílány k Měsíci. Dozoru ARPA podléhal i vývoj nosných raket včetně von Braunova projektu Juno V, z něhož se později zrodila rodina raket Saturn.

Civilní NASA

ARPA se velice rychle zbavila všech "civilních" projektů. Na základě zákona PL 85-568 ze dne 29. července 1958 zahájil 1. října 1958 činnost Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). NASA dostal také za úkol vyvinout první meteorologické družice ve spolupráci s firmou RCA (Radio Corparation of America). Tento krok je jednou z typických ukázek "veřejného utajování". Přestože meteorologické družice Tiros byly deklarovány jako zdokonalení prostředků předpovídání počasí pro civilní potřeby – což samozřejmě pravda byla – eminentní zájem o ně měli i vojáci. Fotoprůzkumné družice potřebovaly znát předpověď oblačnosti nad oblastmi jejich zájmu, aby se neplýtvalo drahocenným fotografickým materiálem. V době, kdy se rozbíhal civilní program Tiros, firma RCA již měla v kapse zakázku na podobné vojenské meteorologické družice, při jejich vývoji se mohly použít zkušenosti získané při stavbě družic pro NASA.

NASA získala také částečnou kontrolu nad využíváním nosných raket. Nosiče Saturn I, IB a V, o které neměli vojáci zájem, byly spolu s von Braunovým týmem v ABMA v Huntsville převedeny pod civilní kosmickou agenturu. Z jeho oddělení vývoje (Development Operations Division) vzniklo k 1. červenci 1960 Marshallovo středisko kosmických letů (MSFC - Geroge C.Marshall Space Flight Center). Do NASA přešla již dříve, 3. prosince 1958, pasadenská JPL.

Špionážní družice

V rámci velmi širokého programu WS-117L se u ARPA skrývala řada jednotlivých úkolů. Nejvyšší prioritu měla fotografická rozvědka s využitím záznamu na fotografický film, vyvíjená v rámci programu s krycím názvem Corona. Teprve mnohem později – vlastně dlouho po jeho ukončení – získaly tyto družice ještě další označení, a to Keyhole (tedy "Klíčová dírka") KH-1.

Raketa Thor-Agena B s družicí Discoverer 36 (program CORONA)
Raketa Thor-Agena B s družicí Discoverer 36 (program CORONA)

V rámci tohoto programu vypouštěli tělesa Discoverer, o nichž se v oficiálních zprávách o jejich startu pouze hovořilo, že "slouží k dalšímu průzkumu vesmíru". Tedy podobnost s programem sovětských družic řady Kosmos, bedlivě utajovaných, nikoli náhodná. O tělesech Discoverer bylo známo, že se od nich oddělují přistávací pouzdra, a proto i američtí novináři spekulovali, že jde o špionážní družice. Oficiálně byl program Corona společně s dalšími generacemi průzkumných družic Argon a Lanyard odtajněn až v roce 1995.

U dalších fotografických špionážních družic již Američané pouze uváděli jejich start, a dokonce jim nepřidělovali žádná jména či jiná označení. Zveřejnili je teprve o několik desítek let později. Jedná se většinou o pouhé číselné označení bez vnitřního smyslu, z něhož nelze usoudit zhola nic o účelu té které družice. Teprve od roku 1984 se při startu uváděl krycí název družice sestávající ze zkratky "USA" a prostého pořadového čísla, přidělovaného v pořadí, v němž družice startovaly.

Další skupina specialistů pracovala i na alternativním projektu Samos (Satellite and Missile Observation System), který měl využívat fototelevizní přenos snímků. Tento způsob se však neosvědčil. Byl sice operativnější – analytici na Země dostávali snímky do rukou během několika málo hodin –, ale jejich rozlišení nebylo valné. Přesto se výsledky přísně utajovaly a nikdo později netušil, že velice úspěšné měsíční družice Lunar Orbiter, které pro NASA vytvořily unikátní podrobný fotografický atlas lunárního povrchu pro potřeby programu Apollo, děkovaly za svou bezvadnou činnost tomuto původně vojenskému programu.

ARPA také odpovídala za vývoj družic včasné výstrahy. První zkušební tělesa se objevila pod označením MiDAS (Missile Defense Alarm System). Pod patronaci této agentury spadal i vývoj geodetických a navigačních družic pro vojenské účely, z nichž se později vyvinul dnešní globální navigační systém GPS (Global Positioning System).

Jedním z nejutajovanějších projektů prvního období existence organizace ARPA byly družice pro elektronický průzkum. Aby se zabránilo možnému úniku informací, první z nich vydávali za vědecké družice řady GRAB (Galactic Radiation and Background). Opět šlo jednu z možností utajení pravého účelu těchto těles. Kdyby někdo zjistil, že nesou vysoce citlivou aparaturu pro příjem radiových signálů v širokém rozmezí frekvencí, pak by mohli vojáci říci: "Co má být? Zjišťujeme, jaký rádiový šum nám přichází z vesmíru a jak bude ovlivňovat naše rádiové spojení tady na Zemi."

Je ironií, že u oficiální zprávy o startech několika těchto družic došlo zřejmě k tiskové chybě – byly označeny za GREB místo GRAB. Dodatečně tedy pro ně vymysleli výklad Galactic Radiation Experiment Background, název, který nedává mnoho smyslu. Skutečné cíle programu GRAB byly zveřejněny až v roce 1998.

Organizace ARPA také vytvořila na území USA první počítačovou síť spojující významné vojenské organizace zabývající se pokročilým výzkumem a některé prověřené civilní výzkumné organizace, jako například Massachussettský technologický institut. Tato síť, využívající paketového přenosu dat pod názvem ARPAnet, byla přímým předchůdcem Internetu.

Technické zajištění přípravy průzkumných družic ke startu podléhalo ARPA, jejíž existenci všichni díky počátečnímu propletení s civilními kosmickými programy dobře znali. Avšak pro využití informací získaných špionážními družicemi a jejich další rozvoj bylo nutno zřídit mnohem utajovanější organizaci.

Národní průzkumný úřad

Organizace NRO (National Reconnaissance Office) vznikla jako přísně tajný útvar při ministerstvu obrany USA 6. září 1961 a její existenci Američané přiznali až po skončení studené války v září 1992. Jejím prvním ředitelem byl Joseph V. Charyk.

Joseph V. Charyk
Joseph V. Charyk

O zřízení podobného úřadu začal uvažovat prezident Eisenhower v únoru 1958. Impulsem k urychlenému operačnímu nasazení fotoprůzkumných družic a ke vzniku specializovaného pracoviště pro vyhodnocování získaného materiálu bylo i sestřelení průzkumného letounu U-2 nad SSSR v květnu 1960.

NRO má za úkol zajišťovat vývoj, projekci, konstrukci a provoz především průzkumných družic všeho druhu. Mohou být mezi nimi být i tělesa pro sledování startu balistických raket a dále družice, které sice přímo nesbírají špionážní data, ale zajišťují provoz jiných těles.

Snímek tajné družice NRO pořízený amatérem ze Země
Snímek tajné družice NRO pořízený amatérem ze Země

Příkladem může být například družice USA 198, vypuštěná v prosinci 2007. Jejím hlavním úkolem je rychlý přenos obrazových dat z fotoprůzkumných družic letících nad severními oblastmi ruské Sibiře. Kdyby museli Američané čekat na přenos ze záznamu z palubní paměti, mohlo by to trvat i několik hodin. Takto je možno dobu zkrátit na interval nejvýše několika minut. Ale skutečné poslání družice úřad sám nezveřejňuje. A k jejich startům se veřejně hlásí teprve od prosince 1996.

V NRO pracuje kolem 3 000 zaměstnanců. Její ústředí se nachází ve městě Chantilly ve státě Virginia, západně od Washingtonu. Hlavní pozemní stanice leží ve Fort Belvoir jižně od hlavního města USA při řece Potomac.

NRO úzce spolupracuje s dalšími organizacemi. Jsou to zejména National Security Agency (NSA), National Geospatial-Intelligence Agency (NGA), the Central Intelligence Agency (CIA), Defense Intelligence Agency (DIA), United States Strategic Command a Naval Research Laboratory (NRL). Právě NRL se podílela především v šedesátých letech na vývoji a stavbě první generace již zmíněných družic pro elektronický průzkum.

Získaná data NRO zpracovává zejména pro výzvědnou službu CIA a samozřejmě i pro Pentagon; v tomto případě se jedná především o operační data, která potřebují pro právě probíhající vojenské akce. Ve výjimečných případech poskytuje vybrané méně citlivé údaje i jiným uživatelům, jako například Agentuře pro mimořádné události (FEMA – Federal Emergency Management Agency), spadající pod ministerstvo vnitra. Poslední větší množství dat poskytla při zjišťování rozsahu škod, které způsobil hurikán Katrina v jižních oblastech USA. Ale i v těchto případech uvolňuje NRO data velice neochotně a jen tehdy, když je nelze získat z jiných zdrojů, například z družic dálkového průzkumu Země, provozovaných soukromými společnostmi na komerčním základě.

Získávané údaje samozřejmě slouží i v boji proti světovému terorismu. Uvolňují se pouze pro potřeby vládních institucí USA a pouze na jejich uvážení záleží, zda je poskytnou spojencům. Hlavním důvodem pro utajování většího množství dat i spřáteleným státům je neochota NRO prozradit výkonnost svých technických prostředků.

Podle úvah odborníků na kosmickou rozvědku za dobu své existence provozovala organizace NRO nejméně dvacet různých typů průzkumných družic. Rozsah utajování přitom nejlépe ilustruje fakt, že z nich pouze tři typy – všechny starší než 30 let – úřad odtajnil.

 Životy hlavních postav


Dmitrij Fjodorovič USTINOV (*17. 10. 1908, Samara, † 20. 12. 1984, Moskva) – sovětský technik, voják a politik

Po ukončení průmyslové školy v Makarjovu pracoval jako zámečník v různých továrnách. V roce 1929 začal studovat na strojní fakultě Polytechnického institutu v Ivanovo-Vozněsensku, ale brzy přešel na Baumannovu vysokou školu technickou v Moskvě. Vysokoškolská studia dokončil na Leningradském vojenském strojírenském institutu v roce 1934, kde získal titul inženýra. Poté nastoupil do Vědeckovýzkumného námořního dělostřeleckého ústavu, nejprve jako řadový technik, později jako vedoucí vývoje a konečně jako jeho ředitel. V letech 1941 až 1957 stál v čele Lidového komisariátu pro vyzbrojování, který se po válce v roce 1946 přeměnil na ministerstvo vyzbrojování a 1963 na ministerstvo obranného průmyslu. V roce 1944 byl povýšen do hodnosti generálporučíka dělostřelectva. V létech 1957 až 1965 byl náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR a od září 1965 ministrem obrany. Tuto funkci zastával až do své smrti. V roce 1976 byl povýšen do hodnosti maršála.

Mstislav Vsevolodovič KELDYŠ (*10. 2. 1911, Riga, Lotyšsko, † 24. 6. 1978, Moskva) – sovětský vědec

Narodil se v starobylé ruské šlechtické rodině. Tento původ mu ve dvacátých letech minulého století znesnadnil cestu za vzděláním. Teprve později vystudoval fyziku a matematiku na Moskevské státní univerzitě. Po jejím ukončení v roce 1931 nastoupil jako výzkumný pracovník v Ústředním aerohydrodynamickém ústavu (CAGI). V roce 1937, poté co obhájil doktorskou disertaci, začal přednášet na Moskevské státní univerzitě. Vzhledem k výjimečným vědeckým schopnostem byl v roce 1943 jmenován členem-korespondentem Akademie věd SSSR. Jejím řádným členem se stal o tři roky později, kdy byl také jmenován náčelníkem Vědeckovýzkumného ústavu č. 1 (NII-1) ministerstva leteckého průmyslu. V roce 1954 spolu s Koroljovem předložil sovětské vládě návrh na vypuštění umělé družice. Později pracoval v Stěklovově matematickém ústavu Akademie věd SSSR a v letech 1953 až 1978 byl ředitelem Ústavu aplikované matematiky, který dnes nese jeho jméno. V roce 1961 byl zvolen předsedou Akademie věd SSSR; tuto funkci vykonával dalších 14 let. Byl považován za hlavního teoretika sovětské kosmonautiky.

Roy William JOHNSON (*5. 9. 1905, Michigan City, stát Indiana, † 22. 7. 1965) – americký ekonom a manažer

Vystudoval ekonomiku a řízení na Michiganské univerzitě, kde v roce 1927 získal titul bakaláře. Po absolvování vysoké školy se po tři roky živil psaním reklamních textů, než zakotvil u firmy General Electric. Tady pracoval v ekonomickém odboru. V roce 1939 spolu se svým nadřízeným přešel k firmě Schick, která stála na pokraji zhroucení, ale kterou společně zachránili. Po vstupu USA do druhé světové války pracoval se svým kolegou ve vládním Výboru pro válečnou výrobu. V roce 1944 se vrátil k firmě General Electric, kde rychle postupoval v řídicích funkcích, až v roce 1948 dosáhl funkce výkonného viceprezidenta. V únoru 1958 ho na základě osobní známosti vybral tehdejší ministr obrany McElroy do funkce prvního ředitele nově vznikající organizace ARPA. Funkci nastoupil 1. dubna 1958. Poté, co byl v důsledku převedení civilního kosmického programu do nově vzniklého NASA drasticky omezen rozpočet ARPA, na protest proti tomu v listopadu 1959 rezignoval a vrátil se zpět k firmě General Electric.

Joseph Vincent CHARYK ( 9. 9. 1920, Canmore, provincie Alberta, Kanada) – americký technik a manažer

Pocházel z rodiny ukrajinských přestěhovalců do Kanady. Vystudoval letecké inženýrství na Univerzitě provincie Alberta, kde v roce 1942 získal titul bakaláře. Doktorskou disertaci obhájil na Kalifornském technologickém institutu (Caltech) v roce 1945. Pak nějaký čas přednášel na Stanfordově univerzitě a na Caltechu. Jako asistent pracoval také určitou dobu v Laboratoři proudového pohonu (JPL). V padesátých letech pracoval jako inženýr u letecké firmy Lockheed Aircraft. V roce 1960 přešel na ministerstvo obrany, kde zastával funkci asistenta náměstka ministra pro vojenské letectvo. V té době se podílel na přípravných organizačních pracích vedoucích ke vzniku NRO. Z titulu své funkce na ministerstvu se v září 1961 stal prvním ředitelem NRO. V roce 1963 byl z obou funkcí uvolněn, aby se podílel na vytvoření soukromé společnosti Communications Satellite Corp. (COMSAT) pro provoz civilních spojových družic, která se později stala výkonnou částí nadnárodní organizace Intelsat. Stal se prvním prezidentem a ředitelem COMSATu. V roce 1979 byl jmenován výkonným generálním ředitelem a předsedou správní rady; tyto funkce zastával až do svého odchodu do důchodu v říjnu 1985. V prosinci 1982 ho prezident Reagan jmenoval do funkce místopředsedy Poradního bezpečnostního výboru pro kosmické komunikace. Za zásluhy o rozvoj americké kosmonautiky byl v roce 1973 zvolen akademikem Národní inženýrské akademie.


Další vojenské kosmické organizace

Když prezident Reagan 23. března 1983 vyhlásil Strategickou obrannou iniciativu (SDI - Strategic Defense Initiative), sledoval tím dva kroky: za prvé rozvoj technik vedoucích k vývoji technik umožňujících přenesení protiraketové obrany USA do vesmíru a za druhé donutit SSSR k obdobným krokům. Přitom doufal, že technická náročnost takového úkolu povede k nepřiměřenému zatížení sovětské ekonomiky, což povede ke zhroucení sovětského impéria. Říkalo se tehdy, že Reagan chce Rusy "uzbrojit".

V návaznosti na SDI vzniklo v roce 1984 na ministerstvu obrany další oddělení pod názvem Organizace pro strategickou obrannou iniciativu (SDIO – Strategic Defense Inititive Organization). I když vetší část jeho činnosti byla přísně utajování, rámcové úkoly byly záměrně zveřejňovány. To si vyžadovala právě Reaganova koncepce nucení sovětských protivníků investovat další a další prostředky do zbrojení.

V roce 1993 za prezidenta Clintona byla koncepce obrany proti balistickým raketám v důsledku ukončení studené vílky s Ruskem změněna a případná obrana proti balistickým raketám byla zúžena zejména na nasazení raket proti taktickým raketám na bojištích. V souvislosti s tím se organizace přejmenovala na Organizace pro obranu před balistickými raketami (BMDO – Ballistic Missile Defense Organizacion). V současné době se tato organizace nazývá Agentura pro obranu proti raketám (MDA – Missile Defense Agency).

Dalším významným vojenským útvarem zabývajícím se kosmickým prostorem bylo Americké kosmické velitelství (USSPACDECOM - United States Space Command). Vzniklo v roce 1985 jako nadřízený orgán třem původním kosmickým velitelstvím jednotlivých složek amerických ozbrojených sil. Jeho sídlo bylo na letecké základně Patterson v blízkosti města Colorado Sprinch ve státě Colorado. Jeho úkolem byl dohled nad výkonnými jednotkami zajišťujícími po technické stránce provoz všech typů vojenských družic - od špionážních přes geodetické, kartografické, spojové, meteorologické po vojenské, vědecké a technologické satelity. Významným úkolem kosmického velitelství bylo i udržování celosvětové sítě radarových sledovacích stanice, které registrovaly pohybu umělých kosmických objektů - družic, posledních stupňů nosných raket i "kosmického smetí" - a zjišťování parametrů jeho drah. Zatímco provozní údaje o vlastních družicích - včetně parametrů jejich drah ve vesmíru - byly a jsou v plném rozsahu utajovány, dráhy ostatních umělých kosmických těles byly volně k dispozici komukoliv na světě, a to prostřednictvím NASA.

V roce 2002 došlo k velké reorganizaci struktury amerických ozbrojených sil a kosmické velitelství se stalo jednou z šesti operačních velitelství podléhajících jedinému velení strategických sil se sídlem na letecké základně Offutt v Nebrasce.

V souvislosti se zpřísněním režimu po teroristickém útoku na New York a Washington se do jisté míry omezil i přístup k datům o drahách kosmických těles. Jejich distribuci zajišťuje organizace Space Track, která před umožněním přístupu k jejich databázím žadatele prověřuje. Databáze jsou z důvodu zabezpečení vojenských počítačových sítí umístěny na zvláštních serverech mimo doménu .mil, tedy mimo sítě Pentagonu.

* * *

Vojáci by nejraději utajili všechno, co se jich týká – to je normální. A právě z tohoto koláče informací se musí ukrajovat kusy, které se odtajňují a zveřejňují. To se ani v budoucnosti nezmění.

Během studené války Sověti utajovali mnohem víc věcí než jenom vojenské. Domnívali se, že díky tomu jim Američané nevidí do karet, a proto na sebe mohou neustále strhávat všechna možná prvenství. Byla to falešná představa. Jakmile Spojené státy vložily do rozvoje kosmonautiky všechen svůj vědecký a průmyslový potenciál, v mnoha oblastech je předběhly. Nicméně musíme počítat s tím, že řada tajemství vědeckých a průmyslových zůstane a bude uvolňována až tehdy, když se podaří v dané oblasti udělat nový kvalitativní skok. A tento přístup je normální ve všech odvětvích.

Jiří Kroulík, redaktor Letectví a kosmonautika v letech 1966–1986, šéfredaktor v letech 2003–2005:

V sedmdesátých letech existoval v redakcích odborných časopisů (ale v zásadě i v jiných) pro vojenskou a jinou techniku tzv. Seznam utajovaných skutečností. Podrobně vypočítával, co se nesmí otisknout. Šlo o aplikaci autocenzury, kde si šéfredaktor a redaktoři v zájmu další existence časopisu či novin (odstupňované tresty od peněžitých pokut až po ukončení vydávání časopisu) či výpovědi ze zaměstnání museli sami pečlivě zvážit, co se bude tisknout. Pokud Seznam něco zakazoval, bylo možné např. u vojenských letadel či vojenských raket z naší výzbroje publikovat cokoli jen v případě, že šlo o údaje převzaté z tisku "spřátelených zemí". V takovém případě se vše muselo pečlivě doložit.

Poněkud jiné to bylo s kosmickými programy, kosmickými nosiči apod. Tam záleželo do určité míry na odvaze šéfredaktora, co svým podřízeným schválil. Atraktivní byly například články o tajených ruských nosných raketách založené na výpočtech využívajících známých dat o hmotnostech vynášených družic, jejich drahách atd. Autoři k tomu využívali rovnic Ciolkovského a dalších pionýrů raketové techniky.

Někdy tak vznikly zajímavé články přinášející informace blízké skutečnosti. Platí to především o článku věnovaném utajované raketě Proton, který napsal ing. Bedřich Růžička, CSc., a publikoval v roce 1972 v časopisu L+K. Vypočítaná data se natolik přibližovala skutečnosti, že sovětské velvyslanectví začalo nejrůznějšími cestami prověřovat, zda autor není ve spojení s nějakým zdrojem informací přímo v Rusku. Jeho pracovníci se vyptávali jak v našem vydavatelství, tak ve Vojenské akademii v Brně, kde Růžička působil. Nakonec zřejmě dospěli k závěru, že autor je odborník, protože proti němu nic nepodnikli.


 Prameny

 - http://www.kosmo.cz - Český kosmonautický portál
 - http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
 - http://www.astronautix.com/ - Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví a kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40. Držitel Náprstkovy medaile za popularizaci vědy - nejvyššího ocenění Akademie věd za tuto práci

Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).





Nejčtenější

Být první nestačí. Spermie musí projít záhadným „pracovním pohovorem“

Vajíčko si podle některých vědců aktivně vybírá, kterou spermii vpustí k...

Spermie vyrážejí k vajíčku a ta nejrychlejší spermie vajíčko oplodní. Přibližně tak si většina lidí představuje...

Otázka dne: Jak může dítě v děloze přežít týdny hlavou dolů?

Dítě vydrží v děloze několik týdnů hlavou dolů. Vy to ovšem doma nezkoušejte,...

Jak může dítě v děloze přežít týdny hlavou dolů, tedy v poloze, která u dospělého vede spolehlivě ke smrti? To je téma...



Měla to být revoluce v létání. Před 50 lety poprvé vyjel Concorde z hangáru

První premiéra Concorde na veřejnosti v Toulouse.

Letiště Toulouse-Blagnac, pondělí 11.prosince 1967. Veřejnost má poprvé možnost na vlastní oči spatřit Concorde, první...

Rozhodněte: bude nejlepším smartphonem iPhone X, Samsung S8 nebo jiný?

Mobil roku

Hlasujte v jubilejním 20. ročníku ankety Mobil roku. Vyberte nejlepší letošní smartphone a vyhrajte jednu z...

Čínská letadlová loď bude asi mít elektromagnetický katapult na letadla

Vizualizace nové čínské letadlové lodě Type 002

Nová třída letadlových lodí čínského námořnictva Type 002 bude pravděpodobně vybavena elektromagnetickým katapultem pro...



Další z rubriky

Fenka Lajka zahynula krutou smrtí. Zabil ji stres a vysoká teplota

Fenka Lajka byla potulným zvířetem chyceným v jedné z moskevských ulic.

Před 60 lety, 3. listopadu 1957, se dostal do vesmíru první živý tvor. Sověti vypustili družici Sputnik 2 se psem,...

Podívejte se na přímý přenos z ISS. Za 93 minut obletí celý svět

Pohled z ISS

Máte-li rádi pohled z okénka letadla, pohled optikou kamer na ISS budete milovat. Pohled výšky 400 kilometrů je v...

Poslední šance, pošlete své jméno na Mars. Opravdu tam poletí

Pošlete své jméno na Mars na sondě InSight.

Dnes máte opravdu poslední šanci se vypravit na Mars. Samozřejmě nikoliv osobně, ale prostřednictvím sondy InSight,...



Najdete na iDNES.cz