Nakonec se udělal horký slunný den. Přesto vedoucí jednoho ze středisek Úpravny vody Želivka Petr Pěkný vyráží na obhlídku úpravny s mikinou v ruce. Co chvíli ji totiž bude potřebovat. Exkurze úpravny, kterou dnes provozuje akciová společnost Pražské vodovody a kanalizace, člen skupiny Veolia voda, se povětšinou odbývá v podzemí, kde voda z nádrže sráží teplotu k nějakým 12 stupňům Celsia.
Želivka zásobuje pitnou vodou hlavní město od roku 1972. Jde o největší úpravnu vody v České republice. Potřeby Prahy pokrývá ze tří čtvrtin, o zbytek se stará služebně starší Kárané. Podolská vodárna dnes plní roli záložního zdroje. Za těch čtyřicet let v Želivce vyrobili 4 050 472 938 kubíků vody (data platná ke konci roku 2011).
Celý proces začíná pod patou bezmála šedesátimetrové hráze. Byť byly nádrž i úpravna budovány od roku 1965 jako jedno dílo, patří v současnosti dvěma majitelům. Vodu z nádrže tak Úpravna vody Želivka nakupuje od Povodí Vltavy.
"Vodu můžeme odebírat z různých hloubek," vysvětluje inženýr Pěkný a odemyká dveře domku pod hrází. Drobná stavba, takzvaná kalníková šachta, zakrývá mnohem větší jámu, na jejímž dně jsou vidět dvě trubky - každá o průměru 1 400 mm. Tudy proudí voda ze dvou odběrových pilířů sdruženého objektu vodárenské nádrže. V každém je pět "oken" v různých hloubkách. V současnosti se odebírá „surová“ voda z hloubky 25 nebo 33 metrů.
Voda pro PrahuÚpravna vody Želivka zásobuje hlavní město pitnou vodou od roku 1972. Potřebu pokrývá ze 75 % Dodnes tu vyrobili více než 4 biliony kubíků vody. Denně v průměru vyrobí 240 tisíc kubíků. Maximální výkon úpravny (jedné z největších v Evropě) je 7 000 litrů za sekundu. |
Na vstupní domek navazuje čerpací stanice surové vody. Jak název napovídá, má za úkol dostat vodu na kopec do úpravny. Připraveno je na to jedenáct čerpadel různého výkonu, zapojují se podle potřeby. Během prohlídky technologie se upravovaly tři kubíky vody za vteřinu, úpravna však při 100% zatížení zvládne až 7 m³ za sekundu.
"Roční průměr je něco přes 240 tisíc kubíků za den, spotřeba však kolísá podle ročního období," sype Pěkný statistiky. "Více vody vyrobíme v zimním období, v létě jsou Pražané na dovolených, studenti na prázdninách," dodává. Kvalita vody v nádrži se mění v závislosti na počasí. "Nejlepší je v zimě a v létě. Na jaře a na podzim se voda v jezeře mísí a je víc znečištěná," navazuje. Sestupujeme z haly, kde z podlahy trčí tělesa motorů, dolů do podzemí. Hned se znatelně ochladí, oranžové světlo sodíkových výbojek oblizuje spletence obřích trubek a ventilů. Je slyšet syčící vodu.
Úpravna vody byla budována v několika etapách. Záhy se totiž ukázalo, že výkon nebude stačit stoupajícím potřebám hlavního města na dodávky pitné vody. Proto se začalo s budováním dalších dvou linek, které výkon úpravny zvýšily na současných 7 000 litrů za sekundu.
Voda z přehrady se odebírá ze dvou pilířů, které mají odběrová okna v různých hloubkách. Ze sdruženého objektu putuje do čerpací stanice surové vody, která ji vytlačí do úpravny.
Jakmile je voda dopravena na kopec, přidává se do ní výjimečně kyselina sírová. Na jeden kubík jí připadne 5-10 gramů podle momentální kvality vody (týká se dvou měsíců v roce, kdy se kvalita vody z přehrady přechodně zhorší). Kyselina mírně sníží pH vody. Děje se tak kvůli následujícím čisticím procedurám, které jsou u nižšího pH účinnější.
Z čerpací stanice pokračuje voda výtlačnými řady do rozdělovacího objektu, odkud je voda dále rozvedena na jednotlivé linky. Dávkování chemikálií se liší podle (stáří) linky, v zásadě však probíhá úprava následovně. Do vody je dávkován síran hlinitý. Ten funguje jako tzv. flokulační činidlo. Způsobí, že se nečistoty - ať organické nebo anorganické - vysrážejí do vloček, které je možné zachytit. Na 1. lince se suspenze zdrží až sedmnáct minut ve flokulační nádrži, na (modernější) 2. a 3. lince je proces o něco rychlejší. Poté suspenze putuje na obou dvou linkách na pískovou filtraci.
Filtrace probíhá ve dvou hektarových halách. Voda prochází přes pískové filtry o velikosti zrna 1,1-1,6 milimetru.
"Ten písek je tady už čtyřicet let," prohodí Pěkný, jen co otevře dveře do haly filtrace 1. Hned u vchodu je zaparkovaná dvojice kol. "Je to tady opravdu rozlehlé," naváže na můj nechápavý pohled, "vždyť tahle hala má jeden hektar," dodává. Budova zajisté bodovala v některém věstníku socialistického inženýrství. Sloupy uprostřed ji rozdělují na dvě lodě, každou z nich překlenuje několik padesátimetrových vazníků. "Zimy jsou tady naštěstí mírné," ocení pohledem střešní profily Pěkný.
Kola jsou tady však pro jiné, my vyrážíme pěšky. Míjíme ještě dvě akvária s pstruhy. Plní roli "důlních kanárků". Kdyby se s vodou z přehrady něco stalo, odnesli by to jako první. Proto jsou také pod neustálým kamerovým dohledem.
Jak se upravujeOdbornými termíny je úprava vody ze Želivky založena na procesu přímé filtrace zahrnujícími destabilizaci, agregaci a jednostupňovou separaci na pískových filtrech. Lidsky řečeno to zahrnuje tyto postupy: - snížení pH pomocí kyseliny sírové - přidání síranu hlinitého - písková filtrace - ozonizace - doalkalizace vápenným hydrátem - zabezpečení chlorem |
Na lince jedna je 32 pískových filtrů, dvojka filtruje na dvanácti. Jeden zabírá plochu necelých sto metrů čtverečných. Výška písku je 1,6 metru. Jde o křemičitý písek frakce 1,1 až 1,6 mm. Voda (suspenze) přes něj projde zhruba za hodinu. Životnost filtru je poměrně krátká, pohybuje se od 25 do 70 hodin. Pak je nutné písek doslova vyprat proudem vody a vzduchu. Pod vanami s pískem jsou v mezidně umístěny scezovací hlavice, které jímají čistou vodu. Potrubí ji odvádí z obou linek na ozonizaci.
Už poněkolikáté vycházíme z chladné tmy podzemí do oslňujícího slunečného dne. "Voda z praní nakonec skončí v odkalovací nádrži Rýzmburk," pokračuje ve výkladu Pěkný. Kousek od oplocené nádrže stojí zásobníky na tekutý kyslík. "A to nás přivádí k další části," navazuje Pěkný a vede mě do objektu ozonizace. "Dřív jsme ozon vyráběli ze vzduchu, dnes z kyslíku," ukazuje na obří přístroj v rohu haly, na kterém se pohupuje cedule Mimo provoz.
Původní ozonizátor nahradily dva o poznání menší generátory od firmy ITT Wedeco. V současnosti jsou schopny vyrábět až 16 kg 12% ozonu za hodinu. "Má silné oxidační účinky. Do vody ho přidáváme kvůli dezinfekci. A také proto, že má potom voda lepší chuť," vysvětluje můj průvodce a vede mě kolem generátorů napojených na trubky opět do podzemí.
Odkalovací nádrž Rýznburk, kde končí voda určená k praní písečných filtrů.
Míříme do haly, kde se do vody přidává vápenný hydrát, který zpět upraví pH vody nahoru. Po cestě ještě inženýr Pěkný vysvětluje systém ochrany a zabezpečení. "Ozon spadá do kategorie velmi toxický, je velmi karcinogenní," vysvětluje cestou kolektorem, kterým rozvádějí trubky vápenného hydrátu a chloru. "Chlor dokonce spadá do méně škodlivé kategorie," uklidňuje mě. Vzpomenu si při tom na několikastránkové prohlášení o případných rizicích, které jsem musel při příchodu na vrátnici pročíst a stvrdit podpisem.
V hale na nás čeká typický obrázek, změť litinových, ocelových a plastových trubek. Tady se do vody přidává hydrát a chlor. Smrticího plynu do vody dávkují 1 gram na kubík. Zabezpečen je ve střeženém a kontrolovaném skladu v sudech po 600 kilech. "Celá technologie je podtlaková, takže nehrozí, že by samovolně unikl," uklidňuje Pěkný.
Ze Želivky voda teče štolovým přivaděčem na okraj Prahy do vodojemu Jesenice. V obřích bazénech je vyrovnávací zásoba 200 tisíc kubíků.
A to je, co se úpravy týče, vše, teď už jen zbývá dopravit vodu k zákazníkovi. Z toho důvodu byl směrem ku Praze vybudován štolový přivaděč. "Je to ražená štola o průměru 2,6 metru," popisuje ji Pěkný. Měří necelých 52 kilometrů a přivede vodu na okraj Prahy do Vestce, kde je umístěn vodojem Jesenice. "Hloubka štolového přivaděče se pohybuje od osmi do 180 metrů v závislosti na terénu," popisuje Pěkný. "Je možné ho rozdělit a kvůli revizi vodu zčásti odčerpat," dodává inženýr na závěr.
Aby voda mezi Želivkou a Jesenicí plynule tekla, je na Želivce před štolou regulační vodojem o objemu 16 600 metrů kubických a na konci ve vodojemech regulační uzávěry. V Jesenici voda natéká do dvou vodojemů, každý s objemem 100 tisíc kubíků. Odtud pokračuje dále pěti vodovodními řady do pražské distribuční sítě a posléze k zákazníkům. Zde je také provedena poslední úprava, a sice dochlorování na požadovanou úroveň.
