Je to jen pár dní, co se vědcům díky teleskopu Kepler podařilo odhalit hned několik planet teoreticky velmi vhodných pro život (více v článku Objevili jsme planety podobné Zemi). Ale co to vlastně znamená? Jak by mohli mimozemšťané vypadat a proč zrovna takto?
Levotočivé, nebo pravotočivé?
"Předpokládá se, že v prvních dnech naší planety, kdy se primitivní život rodil v pravěkém oceánu, se nabízely tisíce jeho různých forem. Potom se zrodilo jedno určité schéma, patrně úplnou náhodou. A tento život nám vnucuje falešnou představu, že je jediný nevyhnutelný a možný." Isaac Asimov (1976) - spisovatel sci-fi |
Když jsem v sedmdesátých letech chystal knihu Cesta na Mars 1998-1999, požádal jsem Antonína Vítka a Ladislava Pivce z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd, aby zauvažovali nad tím, jak nezvykle by mohl život na Marsu vypadat. A oni vymysleli organické látky s pravotočivou asymetrií.
Organické látky biologického původu, které dosud známe, mají z neznámých důvodů pouze levotočivou asymetrii, stáčejí světlo doleva. Kosmonauti však v knize najdou na Marsu jednoduché organické látky, které se od všech známých zásadně odlišují: aminokyseliny glycin a alanin, které jsou součástí nukleových kyselin, tedy nositelek dědičnosti, a jsou vybaveny pravotočivou asymetrií.
Pravotočivý glycin a alanin jsme nazvali látkou X – Xantipa. Tento život na Marsu už vyhynul, rozváděl jsem příběh v knize. Avšak za krátký čas se probudil k životu v hermeticky uzavřených schránkách se vzorky na planetoletech a začal ohrožovat kosmonauty. Zkušenost posádky ukázala, že Xantipu lze zvládnout silným ozářením. Radiace tedy vyléčila nemocné kosmonauty a dá se říci, že jsme vyháněli čerta ďáblem.
Vítkův a Pivcův fígl je jedinečným příkladem toho, s jakými záludnostmi se budou muset vědci při pátrání po životě ve vesmíru vypořádat.
Dokážeme je vůbec rozpoznat?
V dalekých končinách vesmíru nejspíše přebývají (pokud vůbec existují) inteligenti naprosto odlišní od všeho, co známe. Jak by mohli naši nebeští sousedé vypadat? Na to panují rozličné názory, často protichůdné. Zamýšleli se nad tím někteří vědci, ale častěji autoři sci-fi.
Budou se nám líbit?Režisér Steven Spielberg nám ve filmu E.T. na počátku 80. let ukázal mimozemšťana, který nám na první pohled připadal jako odpudivá zrůda. Jeho žebernaté tělo připomínalo něco mezi tučňákem a přerostlou žábou. Na žirafím krku měl posazenou širokou hlavu s rozplácnutým nosem a svraštělou tváří. Zato jeho oči přitahovaly. Zpočátku jsme v nich četli plachost a obavy, potom jsme v nich našli moudrost, něhu a porozumění. Nejdřív tento tvor skřehotal, ale zakrátko se naučil několik lidských slov a gest. Nejvíc nás dojímalo jeho toužení: "Domů, domů…" Trvalo nějakou chvíli, než si děti, které ho ochraňovaly, na něj zvykly. Dokonce si ho zamilovaly, byť to byl šereda k pohledání. Ošklivost mimozemšťana přecházela do krásy. Pokud se setkáme s kosmickými inteligencemi, může trvat dlouho, než si na jejich vzezření zvykneme, to je ponaučení ze Spielbergova E.T. Každý člověk v sobě nosí, byť neuvědoměle, nějaký ideál krásy. Někteří lidé ho mění podle módy. Jen si vzpomeňte, jak se za krásku vydávala vyzáblice Twiggy. Pro mnohé z nás byla ošklivá. V dávné minulosti vyznávali lidé ženy oblých tvarů, jako byla třeba Věstonická venuše. U některých domorodých kmenů to platí dodnes. Nicméně v moderním světě se lidé s nadváhou střetávají s různými potížemi. |
Odborníci předpokládají, že život by se nejspíš mohl vyvinout na planetách podobných Zemi. Pokud by tam žili nějací tvorové, stěží by se podobali člověku. Vývoj lidského druhu je totiž neopakovatelný. Biolog George Gaylord Simpson z Harvardovy univerzity už v roce 1964 v časopisu Science kategoricky napsal: "Vývoj bytostí podobných člověku na jiném nebeském tělese není opakovatelný."
Americký genetik a nositel Nobelovy ceny G. W. Beadle zdůraznil jinými slovy totéž: "Pravděpodobnost objevení člověka a dokonce i vzniku nervové soustavy podobné naší je velmi malá, neboť existuje nekonečný počet jiných možností."
Studium zkamenělin paleontology jednoznačně ukazuje, že nějaký ústřední peň vedoucí od prvoka k člověku neexistuje. Naopak, strom vývoje života se neustále rozděloval a člověk je konečným pupenem větve, která už se dál nedělí. Lidoopi nebyli jediným tvorem, který směřoval ke zvyšování objemu mozku a k rozvoji dalších předpokladů inteligence.
Místo určitých druhů mořských ryb a vodních rostlin mohly totiž zatoužit po životě na pevnině jiné organismy. A život by směřoval úplně jinam.
Proč se tak stalo? Co určilo tento vývoj? Postupoval podle nějakých zákonitostí, anebo byl náhodný? Nevíme.
Dravý ještěr neuspěl
Období před 200-65 miliony let patřilo plazům, z nichž největší respekt budili veleještěři. Kdyby nevyhynuli, mohli opanovat Zemi. Před lety se pokusila skupina sovětských badatelů simulovat na počítači další vývoj plazů. Jako dominantní tvor jim nakonec vyšel bezocasý dravý ještěr cinognatus. Byl chytrý, schopný pohybovat se po zadních končetinách, zatímco přední se podobaly lidským rukám. Jeho fosilie, o něž se opírali, se našly v Jižní Americe, Jižní Africe, Číně a Antarktidě. Byl metr vysoký a měl velkou hlavu.
Britský spisovatel A. C. Clarke |
Po vyhynutí veleještěrů dostali příležitost k rozvoji ptáci. Zpočátku se živili především rostlinami. Když se jim vyvinul silný zobák, mohli rovněž sbírat maličké plazy, ryby a hmyz. Kdyby jejich vývoj pokračoval, mohli získat po stamilionech let velké hlavy s rozvinutými mozky, krátké krky, křídla přeměněná na ruce nebo nohy s prsty.
Také se mohlo stát, že by z moří vystoupili na pevninu delfíni, velryby či chobotnice. Postupem času by získali končetiny, aby se snáze pohybovali. Jestliže by jejich mozky v soupeření s okolním prostředím vyhrávaly, musely by mohutnět a zlepšovat svou činnost. Nakonec by se jeden z nich postavil na zadní, a uvolnil si tak přední končetiny, naučil by se vzpřímeně chodit a ovládl by souše.
V posledních letech vědci zjistili, co zabránilo chobotnicím, které se umí učit, aby se vyvíjely do vyšších forem. Matky chobotnice totiž po tom, co se vylíhnou vajíčka s jejich potomky, umírají, a nemají tedy možnost předávat mladým své zkušenosti. A to bylo rozhodující. Mořští biologové zjistili, že na některých místech matky chobotnice ještě nějakou dobu přežívají, takže mohou své potomky učit novým dovednostem. V tomto případě by se mohla inteligence těchto chobotnic dál vyvíjet. Ale je to proces, který potrvá tisíce a možná statisíce let, než se výrazněji projeví.
Savci zvítězili, ale proč?
Avšak nejdravější ze všech byli savci, kteří se prudce vyvíjeli a začali všechny potencionální soupeře nelítostně omezovat. Získávali odolnost a obratnost. Jedni z nich, hominidé, se na stromech naučili vzájemně koordinovat svou činnost. Aby ji mohli dál rozvíjet, sestoupili ze stromů, naučili se chodit po zadních, a tím získali volné ruce k další práci. Proč se tak stalo? Nevíme.
A co kdyby příroda zahubila také savce? I to se mohlo přihodit. Na jejich místo by mohl nastoupit hmyz. Anebo obojživelníci. Anebo měkkýši, třeba osminožci. Vývoj k rozumu by mohl začít u nich.
Kdyby ani tyhle skupiny neobstály? Potom by třeba celou planetu obepjaly rostliny. Těžko by však mohly získat aspoň špetku inteligence. Nicméně mohly expandovat natolik, že by zabránily vyššímu vývoji zbývajících živočichů.
Ovšem jak vznikl u člověka rozum? To je další kardinální otázka, s níž si vědci nevědí rady. Byla to souhra náhod? Anebo měl život tento vývoj od svých prapočátků takto zakódovaný?
Nejdokonalejší je člověk. V našich podmínkách
"Jestliže se nám podaří někdy se setkat s mimozemskými bytostmi, určitě to nebudou koule, krychle, či kotouče," soudil vývojový biolog Robert Bieri. "Je pravděpodobné, že se budou podobat nám."
Čím by byla těla těchto kosmických inteligentů chráněna? Šupinami, chlupy, peřím, mechem, nebo blanami? Z hlediska zoologie a biologie se zdá nejvhodnější kůže a ochlupení.
Kdyby žili v obdobných podmínkách jako my, jak by vypadali? Kůži zelené barvy by neměli. Rozmnožovací orgány v hrudi také ne. Systém tykadel také ne. Ani by neměli zvýšenou odolnost vůči změnám teploty a tlaku.
Bieri se domníval, že konstrukce člověka je nejdokonalejší. Vždyť je to výsledek vývoje veškerého života na Zemi. Vzhledem k 92 stabilním prvkům, možným formám energie a omezenému času je množství řešení přísně ohraničeno. Také nesmíme zapomínat na pravidlo konvergence, tuto podivuhodnou vlastnost přírody, která vede k utváření stejných, či podobných morfologických, tedy vnějších a vnitřních tvarových poměrů organismů a fyziologických znaků živočichů a rostlin. Rovněž přitažlivost a další fyzikální síly ohraničily možnosti.
Vědci si všimli, že živočichové a rostliny, kteří se vyvíjejí nezávisle na sobě, se při překonávání stejných, či obdobných problémů k sobě nakonec přibližují nejen strukturou, ale i podobností fyziologických systémů, způsoby chování a reakcemi.
Ovšem na konečnou podobu našich potenciálních kosmických sousedů budou působit fyzikální a chemické podmínky jejich mateřské planety. Patrně nejdůležitější bude hodnota přitažlivosti.
Nezvládnutelní giganti
Lidské tělo je konstruováno tak, že jeho nejvýhodnější výška se pohybuje mezi 150 a 180 centimetry, hmotnost mezi 50 a 85 kilogramy a v hlavě má mozek o objemu asi 1 400 centimetrů krychlových. Trpaslíci a obři jsou výjimkami. Nicméně ani jejich rozměry nepřekračují určité meze, většinou hranice 60 a 240 centimetrů.
Všichni souhlasíme s tím, že vaše teorie je šílená. Rozcházíme se jen v tom, zda je dostatečně šílená, aby bylo pravděpodobné, že je pravdivá. Mám pocit, že tato teorie není dostatečně šílená. Dánský fyzik Niels Bohr |
Giganti se přírodě nepovedli. Paleontologové našli ostatky (zpravidla jenom zuby a čelisti) tří druhů obřího lidoopa, jehož nazvali Gigantopithecus blacki, na území dnešní Číny, Indie a Vietnamu. Byl to největší známý primát. Ve stoje se tyčil do výšky tří metrů a vážil až 540 kilogramů.
Ani jeho síla však nestačila k přežití. Jiní tvorové, menší, mrštnější a nejspíš i s poměrně lepším mozkem, ho v boji o existenci přemohli. Vyvážit rozměry těla a rozměry mozku do harmonického souzvuku, který by z nějakého tvora učinil pána ostatních, tedy není jednoduché.
Určité hranice vyměřil známý spisovatel sci-fi a myslitel Arthur Clarke v knize Profily budoucnosti, když uvažoval o proměnách života. Co by se stalo, kdyby se naše výška zdvojnásobila? "Člověk bude vážit osmkrát víc, zatímco plocha a příčný průřez kostí se pouze zečtyřnásobí. Velikost napětí, které vzniká v kostech, se proto zvýší na dvojnásobek. Gigant o výšce 3,5 metru je myslitelný, ale jeho kosti se budou často lámat, a bude se proto muset pohybovat velmi opatrně. Aby mohla tato varianta Homo sapiens vzniknout, musely by se udělat podstatné změny v jeho konstrukci, protože jednoduché zvětšení rozměrů nestačí. Nohy by musely být proporcionálně silnější, jak to známe z příkladu slona. A o slonovi víme, že svými rozměry už takřka přesahuje meze pro suchozemské tvory."
Nabízejí se dvě možnosti. Buď by musel mít rozumný gigant kosti z kovu, což by vyvolalo řadu neřešitelných biochemických problémů. Anebo by musel přebývat ve světě s nižší přitažlivostí, případně dokonce v širokém vesmíru, kde by ho nic nesvazovalo, ale kde by musel zápasit s krutými životními podmínkami. Clarke si však nedovedl představit, jak by mohl fungovat mozek podobný lidskému v desetinásobném zvětšení.
Vyspělí giganti i lívance?
Vyspělé bytosti by se mohly vyvinout i na planetě s nižší přitažlivostí, třeba 0,75 G. Zřejmě by tam byl také nižší tlak vzduchu, odhadl Stephen H. Dole, specialista na bioinženýrství.
Obyvatelé takového světa by museli mít lepší dýchací systém než my, s větším žeberním košem, plicními laloky a dýchacím ústrojím. Menší planetu s řidší atmosférou by nepochybně obklopovalo i slabší magnetické pole. Proto by tam byla průměrná přírodní radiace vyšší, a to ze dvou důvodů. Nižší gravitace by způsobila, že během formování tohoto tělesa by se v jeho kůře usadilo víc těžších minerálů, včetně radioaktivních. A za druhé by slabší krunýř radiačních pásů i ochranná atmosférická clona propouštěly víc kosmického záření. Dědičné změny u nových generací inteligentních bytostí by probíhaly rychleji a rovněž genetický vývoj všech živočichů a rostlin by byl prudší.
Nemohli bychom se tedy setkat ve vesmíru s vyspělými sousedy, kteří by byli menší? Vždyť přece známe mnoho savců o velikosti 30 centimetrů.
"Podrobnější studie ukazuje, že tito živočichové mají značně jiné proporce a jejich končetiny jsou menší než u člověka," napsal Clarke. "Jestliže by byl člověk v dané tíži zvětšený na šest metrů přespříliš křehký a nemohoucí kvůli své váze, potom člověk zmenšený na 30 centimetrů by byl naopak beznadějně neohrabaný a přitom mimořádně svalnatý." V jeho organismu by se musely změnit některé základní životní procesy, protože vnitřní orgány by nebyly v potřebných proporcích k ostatnímu tělu. Nesmíme zapomenout, že menší mozek nemůže uskutečňovat tak složitou činnost jako mozek větší.
Inteligenti by mohli obývat i planetu s vyšší přitažlivostí, třeba s 1,5 G. Jejich tělo by muselo mít níže položené těžiště, a být silnější, neobešli by se bez větších nohou i srdce. Vyšší tíže by je mohla vést k častějším pádům. Proto by měli vládnout vyšší silou, rychleji reagovat na situace a přesněji kontrolovat své pohyby. Měli by se naučit předcházet úrazům a nemocem – vyvrtnutí kotníků, natržení svalů, špatné činnosti některých vnitřních orgánů.
Silnější vrstva ovzduší a radiačních pásů by propouštěly méně kosmického záření. Pro tyto kosmické sousedy by to znamenalo, že by u nich probíhaly genetické změny mnohem pomaleji než na Zemi. Nakolik by je to zatěžovalo, nebo naopak zvýhodňovalo? Nevíme.
Setkání třetího druhu podle ...
|
Srdce na pravé straně
Xantipa, kterou pro mou sci-fi vymysleli chemici Vítek a Pivec, vychází z výzkumů o asymetrii aminokyselin starých šedesát let. Dnes dospívají biologové k závěru, že počáteční točivost se mohla v historii Země několikrát změnit, nynější levotočivý typ převládl před 3,8 - 3,5 miliardami lety. To znamená, že pravá asymetrii může být dokonce i u některých planet, či měsíců sluneční soustavy. Výzkum některých meteoritů to naznačoval.
Pravostranné aminokyseliny umí naši chemici vyrobit. Když je porovnávali s levostrannými, ukázalo se, že se skládají ze stejných atomů a rovněž jejich fyzikální vlastnosti jsou shodné. Přesto by se organismus založený na bílkovinách levostranných nemohl shodnout s organismem na pravostranných bílkovinách. Odmítal by je jako cizí, nepřátelské. Důvody neznáme.
Kdybychom se setkali s mimozemšťany, kteří by se nám vnějškově podobali, což je velmi nepravděpodobné, ale budiž, mohly by být jejich základem aminokyseliny pravotočivé. Podle našich primitivních představ by tito sousedé měli srdce na pravé straně, zatímco žlučník a slepé střevo napravo. Muž ze Země by si nesměl vzít dívku z této planety. A pozemský kosmonaut by se nemohl tamního jídla ani dotknout.
Nemohly by existovat biologické systémy založené na látkách s oběma točivostmi? Možná ano, ale takový život by musel vycházet z jiných principů. Organismus živých tvorů založených na takových sloučeninách by byl komplikovanější, protože by musel mít až dvojnásobné množství stavebních kamenů.
Biochemie a fyziologie těchto organismů by byly neobyčejně složité. Lékařské umění inteligentů tohoto typu by muselo být na mnohem vyšší úrovni než naše, aby dokázalo takové zázraky jako nynější pozemská medicína. I uvnitř každého druhu by byl zřejmě větší počet variací, takže inteligentní bytosti by a zvířata by se více lišily. Například by mohlo být větší rozpětí ve výšce, hmotnosti, vzhledu, vlastnostech, schopnostech a tak dále. Záleží na představivosti autorů sci-fi.
"Uhlíkový šovinismus"
Náš svět je založen na uhlíku. Bílkoviny tvoří přibližně 30 % uhlíku, 50 % kyslíku, takřka 20 % dusíku a nepatrné příměsi síry a vodíku. Uhlík má totiž mimořádnou vlastnost: jeho atomy se snadno spojují do dlouhých a komplikovaných řetězců, které jsou natolik stabilní, že se přidáním dalších látek nerozpadají.
Avšak astronom a astrobiolog Carl Sagan, stejně jako mnozí další odborníci, se domnívá, že to nemusí být jediný základ života. Dokonce mluvil o "uhlíkovém šovinismu".
Koperníkova teorie, Galileo Galilei a inkvizice První tvrzení: Slunce je středem světa a co do místa zcela nepohyblivé. Rozhodnutí: Všichni se vyslovili, že uvedená věta je filozoficky pomatená, absurdní a formálně kacířská, především proto, že výslovně odporuje tvrzením, které na mnoha místech uvádí Písmo Svaté, jak co do smyslu slov, tak co do jejich běžného výkladu od svatých otců a doktorů teologie. Druhé tvrzení: Země není středem světa a také ne nepohyblivá, ale pohybuje se jako celek a kromě toho i denním pohybem. Rozhodnutí: Všichni se vyslovili, že toto tvrzení filozoficky zaslouží téhož rozhodnutí a pokud se týká teologické pravdy, je přinejmenším rovno omylu ve víře. Svaté oficium, Řím, 24. 2. 1616 |
Vědci a scifisté uvažují o životě založeném na jiných základech, například na křemíku. Uhlík a křemík se od sebe příliš neliší, mají stejnou prostorovou skladbu a podobné vlastnosti. Jenže už krátké samostatné molekuly křemíku (tříatomové)se snadno rozpadají. Když se přesto podařilo dlouhé řetězce atomů křemíku spojit, ukázalo se, že jim chyběly řetězce postranní, pro život naprosto nezbytné.
Na základě křemíku, čpavku či fluorovodíku "se nemohou rozvíjet mimořádně složité syntézy chemických reakcí podobných těm, které jsou charakteristické pro živou hmotu", napsali už v roce 1953 laureát Nobelovy ceny chemik Harold Urey a jeho žák Stanley Miller.
Křehotinky z křemíku
Ovšem to je antropocentrický pohled. Co když je uhlík nejvhodnější základ života právě za podmínek, jaké máme tady na Zemi? A co když se za jiné situace lépe hodí křemík?
Antonín Vítek z Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV před lety uvažoval: "Co kdyby se atomy uhlíku spojovaly do řetězců s jinými atomy křemíku namísto uhlíkových? Anebo kdyby se uhlík spojoval nikoli se sírou, nýbrž se selenem? Jistě, v našem prostředí by se tyto molekuly snadno rozpadaly, nebyly by příliš stabilní. Avšak může existovat prostředí, jehož složení by stabilitu těchto molekul zvyšovalo."
Hypotéz na toto téma je mnoho. Například G. C. Pimental z Kalifornské univerzity v Berkeley navrhl báze křemík-kyslík-křemík nebo křemík-dusík-křemík. Nicméně křemík by mohl druhý prvek vytlačit, a pak by se vynořily křehké životní formy pouze z křemíku.
Vytváření velkých molekul křemíku by mohlo probíhat jak za nepřítomnosti vody a čpavku, tak za mimořádně vysokých teplot a tlaků, nadhodil Peter Molton z Marylandské univerzity. I když cestu, jak by se mohl křemíkový život z jednoduchých anorganických látek vyvinout, si americký chemik neuměl představit. Další možností je kombinace tří prvků, podobně jako uhlík, vodík a kyslík vytvářejí život pozemský. Celkem jich napočítal dvanáct kombinací.
Myslitelné jsou i další formy života. Například v roce 2010 objevila Felisa Wolfe-Simonová z Astrobiologického ústavu NASA v Mountain View v Kalifornii bakterii, u níž vyměnila fosfor za arzén.
Vědci rovněž uvažují o životě, který by místo vody potřeboval kapalný čpavek. Přitom za vysokých tlaků by to bylo teoreticky možné za teplot od 32 do 93 stupňů.
Rozum pod vodou?
Na Zemi se největší mozky vyvinuly během stamilionů let u tvorů, kteří vyšli z moří na pevninu. Nejvyspělejší organismy také zřejmě mají i nejmenší nervové buňky a tkáně.
Mohly by se vyvíjet vyspělé mozky v podzemí, nebo ve vodě? Odborníci soudí, že nikoli. I když ve vodním prostředí by to bylo asi snazší, jak nám to naznačují pokusy s delfíny a s chobotnicemi.
Lze tedy říci, že by se inteligentní bytosti nemohly rozvíjet v kapalném prostředí? Odborníci jsou na rozpacích. Mozek se vyvíjel současně s chováním člověka, s využíváním nástrojů a s rozvojem řeči. I obyvatelé vodní říše používají nějaké druhy vzájemné komunikace a mají určité společenské chování. Jenže hustota a viskozita vody nedávají podmínky k tomu, aby tam sestrojili nástroje k použití pod vodou. Od potápěčů víme, jak je obtížné používat ve vodě páky k ulomení kusu skály, nebo k odtržení a otevření lastury. A když hodíme do moře kámen, ve vodě se dráha jeho letu prudce lomí, protože jeho energii rychle pohltí kapalné prostředí. To zřejmě platí i pro metanové oceány na některých nebeských tělesech.
Kalifornští astronomové Donald Goldsmith a Tobias Owen v roce 1980 připomněli, že osminožci, mořské hvězdice a raci mají okončetiny, jimiž s předměty manipulují. "Je možné, že na planetě pokryté oceánem by se mohly rozvíjet rozumné bytosti i z předků, kteří by spíše připomínali měkkýše než savce. Teplota vody by jim nahrazovala teplou krev savců."
Ovšem to je ojedinělý názor. Americký astronom čínského původu Su-Shu Huang zdůraznil, že podvodní svět nezná oheň, prazáklad civilizace! Vždyť pro rozvoj inteligencí, které chtějí usilovat o kontakt se svými kosmickými sousedy, je život na pevnině naprosto nezbytný.
Většina odborníků se shoduje, že kosmické bytosti zrozené v kapalném prostředí nás nemohou zajímat. Jedině suchozemští tvorové.
Nezvyklé smyslové orgány
Na Zemi přebývá spousta zvířat, která se od liší člověka i svými smyslovými orgány. Podobné rozdíly můžeme čekat i u našich vyspělých kosmických sousedů.
My vystačíme s jedním párem očí, jedním párem uší a jedním čichem, které jsou v blízkosti mozku a úst. Hmatové orgány jsou na místech, která se stýkají s prostředím.
Pro kontakt s vnějším prostředím by mimozemšťané mohli mít světelné detektory umožňující vidění, detektory chemických látek zprostředkovávající chuťové a čichové vjemy, detektory reagující na změny tlaku i na zvukové vlny. V některém prostředí by se jim hodily smysly zachycující magnetické pole, vidění v jiné oblasti spektra, vnímání nižších, či vyšších frekvencí zvuku.
Údajný mrtvý mimozemšťan, kterého natočili lidé v lese v Rusku.
Hmotný intelekt
Představy vědců a autorů sci-fi o potenciálních kosmických inteligencích se ničím neomezují, jsou prakticky bez konce. V roce 1964 nabídl sovětský astronom Viktor Ambarcumjan naprosto odlišnou, nicméně jednotnou představu o nich a navrhl pro ně termín hmotný intelekt.
"Předběžné úvahy ukazují, že nemůžeme zamítnout možnost takových nositelů civilizace. Například takovým nositelem civilizace může být kybernetický systém, jehož jednotlivé části nejsou schopny samostatné existence. Jiným příkladem může být systém, který tvoří samostatné, ale úzce specializované kybernetické stroje a automaty (…) Je třeba zdůraznit, že biologický vývoj může zpočátku postupovat k vytvoření systémů skládajících se z jednotlivých členů. Ovšem ve stadiu biologickém mohou vzniknout podmínky pro zrození nositelů civilizace úplně jiného druhu."
Polský spisovatel sci-fi Stanislav Lem si dovedl představit civilizaci ryze biologickou, nicméně vymykající se našemu chápání. "Myslím, že kosmickou přítomnost Rozumu nemůžeme zpozorovat nikoli proto, že nikde neexistuje, nýbrž proto, že se chová tak, jak to nečekáme," napsal Lem v knize Summa technologiae v roce 1967. "Můžeme zpočátku předpokládat, že neexistuje pouze jeden Rozum, nýbrž že jsou možné 'různé' Rozumy. Avšak i kdybychom usoudili, že existuje pouze jediný Rozum, takový, jaký máme my, můžeme se ptát, jestli se během vývoje nezmění do té míry, že se nakonec přestane ve svých projevech podobat vlastnímu počátečnímu stavu."
Dokonce nadhodil, že biologická technika by se mohla zformovat dřív než technika fyzikální. "V takovém světě se bytosti přetvářejí proto, aby měly možnost žít v prostředí, které je obklopuje, na rozdíl od lidí, kteří přetvářejí prostředí podle svých potřeb."
Živé organismy se mohou zdokonalovat i jinými cestami. Jsme svědky získávání nových vlastností například klonováním, tedy pomocí metod genového inženýrství. Takové organismy, pro něž se vžilo označení genorgové, by mohly existovat v prostředí, které bylo před tím pro ně nepřátelské.
Probíhají první pokusy s implantováním kybernetických systémů lidem i s vytvářením umělých inteligentních mozků. I s takovými druhy života musíme ve vzdáleném vesmíru počítat, byť si ho zatím neumíme představit.
Opportunity se prohání po povrchu Marsu od roku 2004. Za tu dobu stihlo najezdit přes 35 kilometrů
Lidský rod raritou?
Někteří vědci hovoří i o čistě nebiologické inteligenci. Není možný život založený na úplně jiných principech, než s jakými máme zkušenosti? Nadhodili to fyzici Gerald Feinberg, laureát Nobelovy ceny, a Robert Shapiro v listopadu 1979 na konferenci SETI v College Parku v Marylandu. Život může pulzovat v plynných mlhovinách, v kůře planet, v oceánech, v atmosférách, dokonce i na povrchu neutronových hvězd. Není vyloučeno, že my jsme takovou raritou, že se nám nikdy nepodaří opustit náš koutek vesmíru a kolonizovat Galaxii. Tato výsada patří jiným, mnohem obvyklejším formám inteligentní hmoty.
Co to je život a jak vypadá inteligence?O vyčerpávající definici života probíhají diskuse. Z našeho antropomorfistického pohledu, tedy na základě života, jak ho známe na Zemi, by měly živé organismy splňovat těchto šest podmínek:
Živé organismy jsou tvořeny buňkami, někteří biologové však soudí, že k životu patří i nebuněčné organismy, jako jsou viry. Na co tedy můžeme ve vesmíru narazit?
Prostě přestupujeme do říše snů a nevědomosti. Vědci budou zápasit nejen s určením, co vlastně mají před sebou, ale i se zjištěním, nakolik je zkoumaný objekt inteligentní. I pro rozumné jednání nám totiž chybí spolehlivá kritéria. Neumíme si vysvětlit, jak vznikl život, a jak se neinteligence změnila na inteligenci, a jak se tedy zrodil člověk. |
Někteří fyzici uvažují o životě na úrovni elementárních částic, kterých už známe přes 200. To je mnohem víc než stavebních bloků, že kterých se skládá obyčejná hmota. V zásadě proto není vyloučena možnost, že se mohou dostatečně složité inteligentní systémy (jak neživé, tak i živé) z elementárních částic vyvinout.
Robert L. Forward je fyzik, který zkoumal v Hughesových laboratořích v Kalifornii problémy mimozemských civilizací a mezihvězdných letů. V roce 1980 vydal sci-fi Dračí vejce (Dragon's Eggs), v níž popisoval život na povrchu neutronové hvězdy. Tyto hvězdy jsou pozůstatkem po výbuchu supernov a mají průměr 10 - 20 kilometrů a uvnitř mají nepředstavitelnou hustotu. Obsahují totiž hmotu 1,5–2 našich sluncí. Na povrchu vznikají miniaturní pohoří a údolí, soptí vulkány. Forward si tam představoval obyvatele vážícího 70 kilogramů, jejichž tělo by se podobalo měňavce o průměru 5 milimetrů a výšce 0,5 milimetru. Energii k životu by získával z nitra hvězdy.
Obrovský úspěch měl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Michael Crichton s knihou a filmem Kmen Andromeda. Popisoval tam zachycení mimozemské sondy se smrtícími viry, vytvořenými na základě krystalů síry.
Úspěchy ve výzkumu umělé inteligence ukazují, že i takové nezvyklé organismy mohou obývat vesmír. Ukázal to už v roce 1957 britský astrofyzik Fred Hoyle ve sfi-fi Černý mrak (Black Cloud), kde popsal inteligentní mrak prachu a plynu, který bloudí vesmírem a živí se vysáváním energie z hvězd. Jeho mozek se skládá ze složité soustavy částic, jimiž protékají elektrické proudy, tedy systém podobný naší nervové soustavě.
Ústy Černého mraku se Hoyle vysmál antropomorfismu pozemšťanů: Žijete na povrchu pevného tělesa, jste proto omezeni velikostí, do níž může člověk vyrůst, a tím i jeho mozek. Máte nedostatek chemických potravin, ze své hvězdy berete jen nepatrnou část energie. Žijete proto takříkajíc z ruky do úst. Intelekt se proto vyvinul velmi obtížně. Ovšem potom může mozek začít soupeřit s kostmi a svaly. "Jenže první kroky na této cestě jsou neobyčejně těžké. Tak těžké, že váš případ je mezi planetárními formami života výjimkou."
MARS. Vědec ve skafandru zkoumá povrch fiktivní planety ve vesmírném simulátoru v Maroku. Mise s výzkumným robotem Google Lunar X-Prize Roverse v saharské poušti je součástí projektu, v rámci nějž se provádí experimenty a připravuje se na budoucnost, kdy by měli lidé přistávat na Marsu. Zaměřuje se především na oblasti inženýrství, operací na povrchu planet, astrobiologie, geofyziky a geologie.
Ústa, smysly a mozek na jednom místě
Inteligentní bytosti na jiných planetách by se měly vyznačovat oboustrannou symetrií a jejich mozek by měl být umístěn na jednom konci těla, blízko nejdůležitějších smyslových orgánů, domnívá se americký biolog Robert Bieri.
Vychází ze stavby člověka a zvířat. Známé fyzikální a chemické vlastnosti prvků, existující formy energie a podmínky prostředí, které umožnily vznik života a jeho další vývoj, přísně vymezují možnosti evoluce. Mnozí býložravci a masožravci, kteří se vyvíjeli v oceánu, vyšli na pevninu, kde se adaptovali. Oba typy organismů jsou všeobecně charakterizovány oboustrannou symetrií, protože viskozita prostředí, tedy vnitřní tření, lepivost a přilnavost, vyžadují protáhlou linii umožňující rychlé pohyby. Ovšem to nevylučuje, že některé organismy, které zůstaly v oceánu, jsou uspořádány podle pravidel paprskovité symetrie.
Všichni tito tvorové mají v části, která je na vrcholu trupu a kterou my nazýváme hlavou, otvor pro přijímání potravy. Okolo úst jsou i nejdůležitější smyslové a hmatové orgány. Hlava je pokladnicí schraňující mozek.
Toto rozmístění není náhodné. Pro každého dravce je nejvýhodnější mít ústa co nejvýše od země a u ryb co nejvíce vpředu. Proto tam musí být orgány zjišťující charakter a stav potravy, stejně jako mozek. I to je přirozené, protože mozek musí být o všem informován bezprostředně, okamžitě a stejně rychle musí být plněny jeho příkazy. Kdyby na jedné straně těla byly smyslové orgány a na druhé straně mozek, pohyboval by se takový organismus neobratně, pomalu a hrozilo by nebezpečí pokroucení informace.
Stačí dva páry končetin?
Živý tvor může klouzat po naplavenině, či na sněhu, kroutit se jako červ, plazit se jako had nebo měnit místo pomocí nohou či tlap. Co je lepší a dokonalejší? Nepochybně nohy či tlapy, aspoň podle našich zkušeností. Dokážou rychle a snadno manévrovat, stačí jim malé množství energie a jejich kroky vyvolávají jen nepatrné tření.
K urychlení svého pohybu vynalezl člověk kolo. Proč nám ho nedala moudrá příroda? Měla své důvody. Jednak nenašla vhodné místo pro jeho upevnění k organismu a jednak dopravní prostředek vytváří silný tlak na nosný povrch, takže se opravdu nehodí pro pohyb v terénu. Ve volné přírodě potřebujeme upravené dopravní prostředky.
Kolik nohou, či tlap je nejvýhodnějších? Známe stonožky s mnoha páry nohou, zatímco člověk a mnozí jiní živočichové vystačí s jedním párem končetin pro pohyb a s druhým párem pro činnost, upozornil americký biolog Robert Bieri.
Studium zkamenělin ukazuje, že suchozemské i vodní prostředí způsobilo omezení mnoha přívěsků. Toto pravidlo se nazývá Willistonův zákon. Lichý počet nohou je zbytečný, i když někdy se za lichou tlapku považuje ocas. Nicméně mnoho organismů na Zemi vystačí se dvěma páry končetin. Vyspělé antropomorfní bytosti ve vzdálených kosmických světech by se dvěma páry mohly vystačit také.
