A opět ho tu máme v plné kráse. Tyrannosaurus rex, král dravých dinosaurů z období nejpozdnější svrchní křídy a zřejmě také nejmohutnější známý teropod všech dob. Jaké zvuky asi zaživa vydával? Na rozdíl od tvaru a velikosti těla, síly čelistního stisku, přibližné rychlosti pohybu nebo otázky jeho fyziologie nemůžeme o hlasových projevech tohoto dinosaura říci nic konkrétního.
Je to samozřejmě dáno nedostatkem důkazů. Zvuky ani anatomický zvukový aparát z měkké tkáně se bohužel ve fosilním záznamu nedochová. Nebo to přece jen není pravda? Jedna možnost, jak se dopátrat skutečnosti, nejspíš opravdu existuje.
Je to přitom velmi jednoduchá úvaha – tyranosaurus vydával nejspíš zvuky podobné těm, které vyluzují jejich nejbližší současní příbuzní – ptáci a krokodýlové. Mnohem méně pravděpodobné je, že by například řval jako lev nebo troubil po vzoru slonů. Krátce shrnuto, T. rex zněl spíš jako obří krokodýl než jako velcí savčí predátoři.
Tato úvaha nás sice příliš daleko neposouvá, tvůrci filmového dokumentu o tyranosaurovi z dílny BBC, který měl premiéru na začátku roku 2018 (pod názvem „The Real T. rex“, česky také „Znovuobjevení tyranosaura“ nebo „Tyrannosaurus rex: Nová odhalení“) však zašli ještě dál a zkusili si vytipovat dvě současná zvířata, jejichž akustický projev se podle jejich mínění tyranosauřímu mohl podobat. Nikoho jistě nepřekvapí, že jde o jednoho zástupce ptačí říše a jednoho zástupce říše velkých krokodýlovitých plazů.
Prvním z nich je bukač velký (Botaurus stellaris), středně velký druh brodivého ptáka z čeledi volavkovitých. Tento asi jako bažant velký pták hnízdí v rákosových porostech a živí se především menšími rybami a obojživelníky, pojídá také malé savce a hmyz, výjimečně pak plení hnízda jiných ptáků. Vzácně se vyskytuje i na našem území (kde podle odhadů hnízdí asi 30 až 40 jeho párů) a charakteristický je svým výrazným hlasovým projevem, zejména pak u tokajících samců. Právě tento zvuk využili tvůrci filmového dokumentu jako jeden z podkladů pro rekonstrukci hlasového projevu tyranosaura.
Paleontologové předpokládají, že mezi dospělci a mláďaty tyranosaurů se v jimi obývaných ekosystémech ustanovilo rozdělení potravních nik. Zatímco masivní plně dorostlí jedinci lovili větší kachnozobé a rohaté dinosaury, subadultní tyranosauři využívali svoji rychlost k lovu menších a hbitějších dinosaurů i jiných obratlovců.
Druhým zvířetem, jehož zvuk byl využit, je aligátor čínský (Alligator sinensis), spolu s aligátorem severoamerickým jediný žijící zástupce čeledi Alligatoridae. Jde o malý druh o délce maximálně kolem dvou metrů a hmotnosti do 50 kilogramů, dožívající se v zajetí až 70 let. Nápadný je zejména svými vokalizačními schopnostmi, protože v různých situacích dokáže reagovat mnoha různými akustickými projevy.
Do dálky se šířící aligátoří zvuky o nízké frekvenci byly zkombinovány s hlasitým hlubokým voláním bukače a poté zesíleny tak, aby jejich intenzita odpovídala velikosti dospělého tyranosaura (o délce 12 metrů a hmotnosti šesti a více tun). Výsledkem je děsivý, nízký tón, jehož vibrace nám snadno způsobí mrazení v zádech.
Podle paleontoložky Julie A. Clarkové z Texaské univerzity v Austinu, která se na přípravě dokumentu podílela, nemusel tyranosaurus ani otevírat tlamu, pokud chtěl podobný zvuk vytvořit – tato vokalizace podobný mechanismus nevyžaduje. Zvuk se pak mohl šířit do velkých vzdáleností a tvorové v blízkém okolí ho mohli spíše cítit než slyšet.
Expozici Muzea přírodní historie v Los Angeles doplňují hned tři jedinci druhu „T. rex“ v různých stadiích ontogeneze. Koprolit (zkamenělý trus) z Kanady patřil nepochybně dospělému nebo přinejmenším odrostlému subadultnímu jedinci. Dinosaurus, který se stal jeho kořistí, vážil zhruba od 200 do 750 kilogramů.
Je dokonce pravděpodobné, že býložraví dinosauři si postupně vyvinuli zvýšenou citlivost na tyto akustické vibrace, aby se dokázali včas dát na útěk, pokud se obří dravec přiblížil. Tvůrci zmíněného dokumentu dokonce spekulují, že podobné dunivé zvuky – které jsou často i podkresem hororových filmů – v nás vyvolávají strach a nepříjemné pocity právě proto, že jsou jakousi evoluční vzpomínkou na doby, kdy naše předky lovili dravci vydávající podobné zvuky.
Ačkoliv to může znít bláznivě, tyranosauří „řev“ v nás tak částečně i po desítkách milionů let stále rezonuje jako temné, kdesi v hloubce vědomí skryté varování. Profesor anatomie Lawrence Wittmer z Univerzity v Ohiu přispěl k této problematice svým výzkumem tyranosauří mozkovny (zejména oblasti středního ucha), při kterém mimo jiné potvrdil a doložil, že gigantičtí teropodi skutečně velmi dobře vnímali nízkofrekvenční zvuky.
Dokázali přitom zaznamenat i zvuky, které by člověk vůbec neslyšel, a jimi vydávané akustické projevy se mohly šířit zemí na kilometrové vzdálenosti. Je tedy možné, že tyranosauři vůbec neřvali a dorozumívali se pouze tímto relativně tichým, ovšem účinným a poněkud strašidelným způsobem?
Něco pravdy na tom nepochybně bude, ačkoliv je těžké tvrdit cokoliv s jistotou. Nepochybné je jen tolik, že Jurský park (a Jurský svět) má bohužel další věc špatně – tyranosauři ve skutečnosti určitě neřvali tak, jak jsme to mohli vidět v pěti dosud natočených populárních filmech s touto značkou. Pokud se ovšem nová rekonstrukce příliš neplete, realita mohla být ještě zvláštnější a v jistém smyslu děsivější.
Poslechnětě si, jak zněl řev tyranosaurů (v čase 2:30):
