Opláchl si obličej v kádi před domem, namočil do ní i hlavu a rukama si přejel dlouhé mokré vlasy a stáhl je z obličeje. Bezmyšlenkovitě prameny stočil a zakroutil si je nad pravou skrání do pevného uzlu, který obvázal pruhem kůže. Vlasy mu tak nebudou na výpravě překážet a jeho vzezření tím dostane majestátnější charakter. Je to tradice jejich germánského kmene, kterou si všichni muži oblíbili pro praktičnost i symboliku zároveň. Hlavně, aby mu dnes jeho mužnost byla co platná, problesklo Alwinovi hlavou. Sigiswert je tvrdohlavý, a pokud při vyjednávání se zrádci dojde k boji, budou na ně s Faramundem pouze tři a neochrání je ani jejich meče, natož divoké účesy…
Tento příběh se na webu Cestyarcheologie.cz objevil zhruba před rokem. Ač jsou jména postav smyšlená, zakládají se na skutečných historických událostech. A nejde jen o hrdiny příběhu, ale i o zmíněný účes - svébský uzel. Ptáte se, jak je možné, že víme, co si lidé česali před tolika roky? Tak my vám to prozradíme a na naší cestě za poznáním vlasových trendů minulosti vás vezmeme ještě mnohem hlouběji než jen k dva tisíce let vzdáleným Germánům. Takže, co že si to ten Alwin ráno vytvářel na hlavě?
Svébský uzel
Germánští muži byli pyšní na své dlouhé kštice. Z krásné trojkombinace pramenů archeologických, ikonografických a písemných známe velmi detailně jeden konkrétní mužský účes přelomu letopočtu: svébský uzel. Svébové byli Germáni původem ze severovýchodní Evropy, kteří se prohnali i naším územím.
Římský historik Tacitus o jejich kadeřnických zvyklostech zanechal následující řádky: „Pro tento národ je příznačné, že si vyčesávají vlasy z čela a svazují je do uzlu. Tím se odlišují Svébové od ostatních Germánů, tím se odlišují u Svébů svobodní od otroků. U jiných kmenů zavedlo tento zvyk příbuzenství se Svéby, nebo jak se často stává, snaha podobat se jim, ale setkáváme se s tím u nich jen zřídka a jen u mladých lidí. Svébové si však až do stáří češou vzpurné vlasy dozadu a často je svazují do uzlu na samém temeni; náčelníci je mají upravené ještě ozdobněji. Je to parádivost, ale nevinná, neboť jim nejde o to, aby dávali najevo lásku, oni se zdobí před zraky nepřátel, když se chystají do války, aby vypadali vyšší a strašnější.“
Díky bronzové plastice mužské hlavy právě s tímto účesem, která byla objevena na velkém kotli v královském hrobě v Mušově, také víme, že tento svébský uzel vypadal vskutku důstojně. A dokonce známe i jeho přesnou techniku uvazování - jeden takový měl totiž učesaný muž, jehož tělo bylo objeveno (v bažinách dalekého severu) v Německém Osterby. Tak co pánové, myslíte, že i vás by tento účes učinil hrůzostrašnějšími?
Svébský uzel
Hlava muže z Osterby
Sláva keltských knírů
A jak na tom byli Keltové? I ti o sebe pečovali a jejich vlasové variace byly vskutku nadčasové. Něco málo nám o tom zanechal ve svém díle Historická knihovna Diodóros Sicilský: „Galové (Keltové ze západních oblastí Evropy zvaných Galie - pozn. autorky) jsou vysocí, s provazci svalů a světlou pokožkou. I jejich vlasy jsou světlé, ovšem ne přirozeně. Napomáhají si k nim umělými prostředky, aby zvýraznili tu vzácnou barvu. Vlasy si myjí vápennou vodou a pak je sčesávají z čela na temeno hlavy a zpět na zátylek, takže vypadají jako Satyrové nebo Panové a jejich vlasy jsou pak těžké a drsné. Někteří z nich si holí vousy, jiní je však nechávají trochu růst; urození si pak holí tváře, ale pěstují si knír, překrývající jim ústa.“
Krásným příkladem je nám slavný český nález keltské hlavy z Mšeckých Žehrovic. Tato 25 cm vysoká opuková hlava zobrazuje keltského muže z 2. pol. 3. st. př. Kr. Podle rozboru specifického účesu - tonzury a zmínek v písemných pramenech, zabývajících se druidy na Britských ostrovech, se pravděpodobně jedná o sochu významného druida, nejspíše dřívějšího příslušníka místní komunity.
Velikost sochy přibližně odpovídá velikosti skutečné lidské hlavy, z ploché tváře vystupují oči mandlového tvaru a lichoběžníkovitý nos. Obočí je spirálovitě zakončené, stejně tak mohutný zakroucený knír. Ústa jsou vyznačena rýhou a mají koutky stočené dolů. Uprostřed úst zeje malý kulatý otvor, jehož význam nám však není znám. Na krku je umístěn nákrčník – torques, typický keltský šperk, který nacházíme v hrobech mužů i žen z vyšších společenských vrstev. Účes má podobu úzkého plastického příčně členěného pásu nad čelem od ucha k uchu, týl je zdrsněn a působí dojmem oholené hlavy. Docela se to s Diodórem shoduje, co říkáte? Takové krášlící úpravy jistě zabraly něco času. Dnešní hipsteři se svými vosky na vousy by se od Keltů mohli učit, jak se starat o kníry…
Keltská hlava z Mšeckých Žehrovic
Keltská hlava z Mšeckých Žehrovic
Cop oběti z Ellingu
Hodně podnětů do diskuze o účesových trendech poskytla bažinatá severní Evropa. Slyšeli jste někdy o Muži z Tollundu? Tento mumifikovaný muž byl nalezen v roce 1950 v dánské bažině Bjældskovdal a stal se jednou z nejznámějších severských mumií doby železné vůbec.
Méně známá však je Žena z Ellingu, která byl o 12 let dříve nalezena ve stejné bažině, jen o nějakých 80 metrů dále. Její tělo, zabalené do ovčí kůže a koženého kabátce s velmi jemnými stehy, objevil místní farmář. Žena, stejně jako tollundský muž, zemřela oběšením ve 3. století př. Kr. S největší pravděpodobností byla obětována, dokonce je i možné, že dobrovolně.
Tvář zhruba 25leté ženy nedokážeme rekonstruovat, avšak její účes se dochoval v naprosto perfektním stavu. A je pozoruhodný! Od temene hlavy byl spleten copánek až nad krk, kde se k němu přidal i zbytek vlasů, a všechny se pak zapletly do úhledného složitého copu. Tento celých 90 centimetrů dlouhý strukturovaný ohon byl patrně před oběšením protažen svou střední částí a tím byl celý účes zkrácen. Žena musela mít vlasy pro tento účes dlouhé alespoň metr. Její smutný osud tak alespoň přispěl k poznání sofistikovanosti a estetičnosti péče o krásu před více jak dvěma tisíci lety.
Rekonstrukce copu dívky z Ellingu
Návod na česání copu z Ellingu
Plné vlasy jehlic z Hallstattu
V některých obdobích ženy vlasovou péči dotáhly k dokonalosti. Třeba taková móda starší doby železné, to vám bylo něco! Jak potvrzuje množství archeologických nálezů ze solných dolů v rakouském Hallstattu, bronzové šperky, jemné látky, nadčasové vzory a složité účesy tvořily v té době designovou jednotu, dosahující (a mnohdy přesahující) kvality současného módního průmyslu.
Téměř dva tisíce hrobů, které se v 19. století na hallstattském pohřebišti podařilo najít, nám poskytuje detailní vhled do tehdejší práce s vlasy. V mnoha ženských hrobech se totiž v okolí hlavy nalezly bronzové doplňky, které nepochybně sloužily ke stylingu účesů. Jedním konkrétním se zabývaly rakouské archeoložky v rámci experimentu, který se pokoušel o rekonstrukci podoby účesu ženy z hrobu č. 45/1999. Ta měla hlavu obklopenou 9 cm dlouhými jehlicemi s kulovitým zakončením a také přiloženou bronzovou spirálu, patrně na uchycení konečků.
Inspirací se jim kromě samotných nálezů stala také bronzová vědra, tzv. situly z lokalit Certosa, Vače a Castelvetro. Na nich jsou totiž velmi názorně zobrazeny různé ženy s různými účesy. Kombinací těchto dvou pramenů dospěly dámy k několika variantám složitých vlasových pletenců, které umístěním jehlic nejlépe připomínaly jejich polohu v hrobě.
Rekonstrukce halštatských účesů
Rekonstrukce halštatských účesů
Grácie ze Skrydstrupu
O účesech doby bronzové nás opět nejlépe zpravují těla z dánských bažin. Dívka, která byla pohřbena na jihu dnešního Dánska ve věku 17-18 let, se stala jedním z nejpozoruhodnějších archeologických objevů současné Evropy vůbec (ač byla objevena již v roce 1935). Díky kyselinovému prostředí, které se vytvořilo v její dubové rakvi, zůstaly její ostatky v neuvěřitelně zachované podobě, a to včetně oblečení, kůže a - celého účesu.
Její život v době bronzové (konkrétně asi mezi lety 1300 a 1100 př. Kr.) rozhodně nebyl obyčejný. Jak ukazují aktuální stronciové analýzy, původem nebyla z oblastí Dánska, ale přistěhovala se tam ve věku 13-14 let. Jelikož její pohřeb vypovídá o vyšším postavení, uvažuje se, že důvodem pro její stěhování byl sňatek a upevnění spojenectví mezi regionálními vládci.
Složitost a elegance jejího účesu jsou překvapivé: pod vlněným provázkem obtočeným kolem dokola hlavy se protáhly jemné pramínky vlasů, které se navzájem propletly, zbytek vlasů se vyčesal nahoru a překryl jemnou síťkou z koňských žíní. Na obou skráních se do účesu navíc vpletly velké záušnice z pravého zlata. Jakou roli mohla tato mladá žena hrát za svého života, když si její smrt žádala takovéto kadeřnické služby?
Rekonstrukce účesu ženy ze Skrydstrupu
Žena ze Skrydstrupu
Elegance a bohatství dámy z Borum Eshoj
Podobně dechberoucí nálezy pocházejí taktéž z dánské lokality Borum Eshøj, kde bylo objeveno hned několik výborně zachovalých rakví ze 14. st. př. Kr. doby bronzové (mladý a starý muž a stará žena - možná členové jedné rodiny). Pro naše vlasové téma je velmi zajímavým nálezem hrob C, v němž byla pohřbena žena ve věku asi 50-60 let.
Oděna do dlouhé vlněné sukně přírodní barvy a stejně tak přírodní vlněné tuniky byla vybavena cennými oděvními doplňky. V oblasti pupku měla uvázaný bronzový zahrocený disk zdobený rytými spirálami (zvaný “tutuli”), který je pro danou dobu spojován se slunečním kultem a nemohla si ho jistě pro velkou symboliku, náročnost technologie výroby a cenu materiálu dovolit v té době každá. U pasu měla také parohový vyřezávaný hřeben a honosnou bronzovou dýku.
Samozřejmostí bylo také upravit zemřelé vlasy. Měla je umístěné ve vlněné síťce, zhotovené technikou zvanou sprang (tuto techniku si můžete vyzkoušet i vy, návod na podobnou ozdobu vlasů naleznete zde v PDF). Jelikož se ale během terénního výzkumu dělníci v nálezech příliš „přehrabovali“, všechny vlasy z lebky odpadly a dochovala se pouze kresba pramínku vlasů.
Vlasová síťka z Borun Eshoj
Rekonstrukce oděvu z Borun Eshoj
Dobová kresba nálezů z Borun Eshoj
Německé paničky z neolitu
No a jak na tom byli první zemědělci? Ač měli mnoho práce s rozvojem zemědělství a novými řemesly, přesto si našli čas i na krásu. Informují nás o tom nejen nálezy šperků a součástí oděvu, ale také drobné sošky. Ženských plastik z neolitu, mladší doby kamenné, existuje celá řada (na rozdíl od těch mužských, kterých je jako šafránu), a to jak z Evropy, tak z oblastního Předního východu.
Zaměřme se však na dvě, geograficky nám blízké. Jsou to dvě keramické hlavičky, které se dochovaly ze sošek vzniklých v době, kdy v prostoru střední Evropy pobýval lid kultury s lineární keramikou (o němž mimo jiné v loňském roce vyšel komiks). První z hlaviček byla nalezena na lokalitě Eilsleben a to, co má na hlavě, bychom mohli nazvat vrabčím hnízdem. Kudrnaté vlásky mohou zobrazovat buď krátký účes, nebo sofistikovaně stočené prameny na hlavě.
Druhá hlavička pochází z Ostheimu, a pokud nezobrazuje připnutý šátek (ano, v té době již textilie z rostlinných vláken počaly ovládat módu), naznačují ryté linie patrně copy či prameny připnuté nahoru a dozadu na temeno ve formě vznosného účesu.
Hlavička z Ostheimu
Hlavička z Eilslebenu
Hlava v ulitách z Aiterhofenu
Módní zvyky prvních zemědělců středoevropského neolitu byly vůbec zajímavé. Často a rádi se zdobili doplňky ze zvířecích zubů, kostí a dalších částí těl, což někteří badatelé spojují s dědictvím předcházejícího lovecko-sběračského období mezolitu. Trendy udávaly také využívat schránky vodních živočichů, a to nejen místních.
Za nejhonosnější byly považovány tzv. spondylové šperky, pocházející z lastur ostnovky (lat. Spondylus), žijící ve Středozemním moři. I u nás se nosily tyto spondylové pasové zápony, náramky či korálky, takže nadregionální trendy se prostě musely dodržovat už tehdy.
Z ulit se tvořily i vlasové pokrývky, jak dokládá například bavorské pohřebiště Aiterhofen - Oldmühle. Tam byly v několika hrobech objeveny nejen kostěné a lasturové doplňky oblečení, ale také množství ulit v oblasti hlav několika žen. Jednalo se o drobounké šnečí ulity, které mohly být buď našity na šátek či kapuci, nebo vpleteny do samostatné síťky či provázku obtočeného kolem hlavy. O tom, že tyto ženy rády o svou hřívu pečovaly, svědčí i nálezy kostěných a jemně zdobených hřebínků, které měly uloženy u hlavy. Prostě “haircare routine” není žádným moderním výmyslem dnešních blogerek, ale ženy jí propadaly snad odjakživa.
Ilustrace našich současných představ o vzhledu neolitické ženy s ulitami
Kostěný hřeben z Aiterhofen-Oldmühle
Vlasové doplňky ženy z Aiterhofenu
Něžná Venuše z Brassempouy
Asi nejméně toho zatím víme o tom, jak se česali lovci a sběrači starší doby kamenné-paleolitu. Něco málo naznačují opět sošky. Třeba mladopaleolitické torzo ženské figurky, které bylo objeveno již roku 1892 ve francouzské obci Brassempouy při výzkumu paleolitického naleziště Papežova jeskyně (Grotte du Pape). A od té doby nepřestává svět fascinovat.
Aby ne, vždyť sošku z mamutoviny vyřezal neznámý umělec už před 25 tisíci lety - stala se tak jedním z nejstarších detailních vyobrazení lidského obličeje vůbec. Zda šlo o řezbářovu fantazii či zda mu předlohou byla skutečná žena, dnes nepoznáme, v každém případě je zachycená tvář překrásná i z našeho estetického měřítka.
Je známa pod přezdívkou Lady with Hood (Dáma s kápí), neboť jemná rytina, která jí pokrývá celou hlavu, může naznačovat součást oděvu. Protože rysy této ženy jsou velmi precizní, předpokládáme, že i tyto linie zobrazují konkrétní styl účesu. Zda se jedná o rafinovanou prošívanou kožešinovou čapku, splétanou síťku nebo třeba zvláštní typ účesu, už ale necháme na vaší představivosti.
Venuše z Brassempouy
Willendorfská venuše
A na závěr proslulý archeologický bonbonek. Tuto rakouskou matronu, objevenou již v roce 1908, možná znáte. Vytesána byla z vápence taktéž v mladém paleolitu, tentokrát ovšem umělec ztvárnil dámu korpulentních rozměrů. Realisticky provedené tělo s rukama složenýma na prsou bylo původně patrně celé pokryto červeným barvivem, ovšem obličej zůstal nespecifikován.
Willendorfská venuše z období mladšího paleolitu (kultura gravettien, tedy zhruba 22-20 000 př. n. l.)
Zato s účesem si mistr řezbář důkladně vyhrál. Drobné bochánky kolem dokola hlavy naznačují, jak mohla mít upraveny vlasy. Může to být zobrazení krátkých vlnitých či pevně splétaných vlasů, pravděpodobnější se však zdá, že dáma měla pokrývku hlavy. Vzhledem k tomu, že v paleolitu ještě nebyly známy textilie jako takové, mohla by to být čepice například ze splétaného rákosu či lýka. Ať už se jednalo o skutečný doplněk či symbolické zobrazení, v reálném provedení na živo by to nepochybně byla elegantní součást oděvu.
Článek vznikl pro server Cesty archeologie a byl redakčně upraven. Původní verzi můžete najít zde.
