Johann Gellner (před válkou a na začátku války používal jméno Jan, zhruba od poloviny války do konce života pak John) přišel na svět v Terstu 18. května 1907 v rodině českého vojenského lékaře rakousko-uherské armády MUDr. Gustava Gellnera a jeho ženy Marie. Ačkoliv jeho rodiče byli židovského původu, konvertovali k římsko-katolické církvi, v jejím vyznání vychovávali i děti.
Po konci Velké války se Gellner starší s rodinou vrátil do vlasti, nejdříve do Olomouce, poté do Brna. Tam budoucí navigátor 311. perutě v Brně vystudoval právnickou fakultu, titul JUDr. získal 14. ledna 1930. V té době mezi lety 1929 až 1931 absolvoval základní vojenskou službu, kterou zakončil v hodnosti desátníka.
Po ní začal pracovat jako advokátní koncipient a v dubnu 1938 se z něho stává advokát a také mladší partner ve velké brněnské advokátní kanceláři JUDr. Emila Kostky.
Zadržen gestapem
Už tehdy byl vášnivým horolezcem, v letech 1935 až 1938 mu společně s Františkem Kroutilem vyšly čtyři díly publikace „Vysoké Tatry - Horolezecký průvodce“. Pátý díl už kvůli okupaci nevyšel. Ke kompletnímu vydání všech pěti dílů došlo až po válce. Také se podílel na plánování první československé expedice do Himálaje.
Na jaře 1938 se podle svého deníku dostal do křížku s gestapem. To ho zatklo po anšlusu Rakouska. U tamních úřadů totiž orodoval za svého strýce Arthura Lenhoffa. O co přesně šlo, ve svém deníku ovšem nepopisuje. Po zásahu československých úřadů byl po deseti dnech propuštěn.
Na podzim 1938 absolvoval na Slovensku mobilizaci. Ale podobně jako tisíce dalších mužů zakrátko vojenský stejnokroj zase odevzdal a demobilizoval.
O několik měsíců později přišel 15. březen a Gellner byl hned v prvních hodinách okupace zadržen a uvězněn v provizorním sběrném táboře na brněnském výstavišti. Po několika dnech byl propuštěn. Prakticky vzápětí se rozhodl z nyní již protektorátu odejít. Zamířil do Rakouska, poté přes Alpy se dostal do Mariboru a následně k příbuzným do rodného Terstu, který byl tehdy součástí Itálie.
Odchod do exilu
V polovině června získal na americkém konzulátu v Neapoli vízum pro cestu do USA, kam se doplavil na SS Champlain 30. června 1939.
Nebeští jezdci od 311. perutěJosef Ocelka: Říkali mu Vocelovej. Byl u prvního náletu 311. perutě, později jí i velel Vilém Jakš: Vicemistr světa v boxu za browningy. Jakše pohřbily vlny Biskaje Jan Gellner: Koktající advokát navigátorem. Gellner se stal legendou RAF i RCAF Petr Uruba: Nešťastné přistání. Urubův wellington sedl na obsazeném letišti Arnošt Valenta: Valenta byl jediný československý člen RAF, který se nevrátil ze zajetí Richard Husmann: Příběh skutečného nebeského jezdce. Husmann bojoval na západě i východě  |
Nějakou dobu po příjezdu pracoval jako zahradník. Ihned po vypuknutí války se snažil zapojit do odboje. S dalšími dvěma mladými Američany proto přejeli do Kanady, kde se dal k dispozici kanadské armádě. Ovšem než ho přijali, protloukal se, jak se dalo. Také se snažil organizovat československé dobrovolníky z řad emigrantů a poslat je do Francie, kde by vstoupili do formující se československé armády. Narazil však u oficiálních míst a také s konzulem.
Po půlroce, 25. dubna 1940, byl v nejnižší hodnosti AC2 nakonec přijat do zvláštní zálohy RCAF (Royal Canadian Air Force Special Reserve). Ve 33 letech už byl pro pilotní výcvik starý, a tak byl poslán do výcviku pozorovatelů.
Zhruba v té době se povedlo jeho manželce Hertě opustit protektorát a přes Itálii se počátkem června dostala do USA a následně do Kanady.
Koncem října 1940 Gellner dokončil pozorovatelský kurz, měl vůbec nejlepší hodnocení z 37 absolventů. Zakrátko obdržel i důstojnickou hodnost – Pilot Officer (P/O).
Cesta k Třistajedenáctce
Za několik dní následovala cesta do Británie, 15. listopadu se společně s dalšími kanadskými pozorovateli nalodil na Duchess of Richmond. Na ostrovy skupinka dorazila o deset dní později. Gellner ihned po příjezdu podal žádost, aby byl převelen k 311. československé bombardovací peruti. Do East Wrethamu nakonec přijíždí 3. prosince jako instruktor astronavigace.
Výňatek z Operation Record Book 311. perutě, v němž je zaznamenán příchod Jana Gellnera k jednotce.
„Nejprve jsem neměl skoro co dělat. Byl jsem přidělen jako instruktor navigace a jediné, co jsem dělal, že jsem každý den učil dvě nebo tři hodiny jedenáct navigátorů astronavigaci. Jednalo se o dost obtížný úkol, neboť na celé základně se nacházely jediné navigační tabulky. Byly zničeny při havárii Křivdova letounu 16. prosince a žádné další jsme neměli. To byla velká škoda, neboť téměř všichni navigátoři měli o astronavigaci značný zájem,“ zaznamenal si do svého deníku Gellner, jehož přepis je v knize Pavla Vančaty Letec po hvězdách.
Gellner se podle svých vzpomínek snažil ihned po příjezdu dostat do některé z operačních osádek. „Nejprve mi odpověděli, že je to naprosto vyloučeno, neboť moje služba na zemi je natolik cenná, že nebudou riskovat můj drahocenný život. Po opakovaném naléhání mi slíbili, že mi dovolí létat na kratší nálety, ale doposud svůj slib nedodrželi,“ zapsal si do deníku.
Navigátorem v operační osádce
Nakonec do operační osádky byl Gellner přidělen. Stalo se tak v lednu 1941. První ostrý start nakonec absolvoval 16. ledna, kdy na wellingtonu T2553 (KX-B) s kapitánem Sgt Vilémem Bufkou bombardovali náhradní cíl Emdem. Rozhodli se tak kvůli problémům s námrazou. „Dostali jsme se nad cíl okolo tři čtvrtě na osm a obávám se, že jsem odhodil pumy velmi narychlo, pilot mne žádal, abych si pospíšil, neboť s otevřenými dveřmi pumovnice jsme letěli na hranici pádové rychlosti,“ popisoval Gellner.
Problémy s námrazou pokračovaly i na zpáteční cestě, navíc se k tomu přidala i elektrická bouře. „Byli jsme rádi, že jsme se vůbec vrátili,“ zakončil popis svého prvního operačního letu Gellner.
Na další operační let, i vinou počasí, si musel navigátor počkat až do 11. února. To poprvé letěl na operační let s tehdy ještě Sgt Václavem Kordou, s nímž nakonec absolvoval 32 ze svých 37 akcí.
Ten na jejich první setkání vzpomínal v knize Pilotem R.A.F.: „První setkání mě poděsilo. Byl mi předělen jako navigátor. Já se ho zeptal, co dosud dělal. ‚Já - já byl a-a-dvokátem!‘ Musil jsem od něho, poněvadž obsah a způsob odpovědi mne přivedly do stavu blízkého zhroucení. A přece, jak byl tento první dojem nepravidvý a klamný! Myslím, že nepřeháním, řeknu-li, že dr. Gellner patřil k nejlepším navigátorům v Anglii, ale tato schopnost nebyla jeho jediným kladem. Byl to skvělý, obětavý kamarád nejkrásnějšího lidského charakteru,“ pokračoval Korda.
Nálety na Berlín
Přes počáteční rozpaky se nakonec stali sehranou dvojkou. V drtivé většině letěli se strojem T2972 (KX-G), o němž si v únoru Gellner zapsal do deníku, že „je to příšerný křáp“, na jiném místě ovšem o letounu poznamenal, že letěl „se starou dobrou 2972“.
„Jeho chladnokrevnost mě jednou nad Berlínem uvedla v úplné zoufalství. Dostali jsme se nad město. Letěl jsem v protiletecké palbě od jihu na sever. Když jsem obracel letadlo, ptal jsem se navigátora: ‚Shodils?‘ ‚Ne.‘ Asi to chce shodit všechno najednou při letu na jih. Ale na jižním okraji Berlína jsem se ptal znovu: ‚Shodils?' ‚Ne, leť nahoru‘,“ popisoval „trable“ s navigátorem Gellnerem Korda.
„‚Člověče,‘ křičím do mluvítka, ‚copak je to procházka, vždyť po nás střílejí jak diví!‘ ‚Ale nech je střílet, stejně nás netrefějí‘,“ vzpomínal Korda.
Wellington takto Berlín přeletěl ještě dvakrát z jihu na sever a dvakrát ze severu na jih. „Konečně odpověděl tuze spokojeným hlasem, že shodil. Když jsme přistáli na domácím letišti, zpovídal jsem svého navigátora: ‚Honzo, prosím tě, co znamenaly ty procházky nad Berlínem?‘ ‚-V-v-víš, V-v-vašíku, to je tak. Já Berlín znám. A najednou ti ne a ne najít hlavní poštu. A já se musil strefit do hlavní pošty.‘ ‚Proč?‘ ‚No proč, musil jsem se strefit a taky jsem se strefil.‘ ‚A kdyby nás sestřelili?‘ ‚A-a-ale kdepak. To nepřichází v úvahu!‘,“ dokončil vzpomínku Korda.
Kdy k této příhodě mělo dojít, není z Kordova vyprávění úplně jasné. Gellner podobnou příhodu ve svém deníku nezaznamenal. Lze tedy jen dodat, že Korda s Gellnerem byli nad hlavním městem třetí říše dvakrát 12. března a 17. dubna 1941.
Poškození chlouby německého námořnictva
Pětadvacátý Gellnerův let v noci z 1. na 2. července 1941 „zůstane navždy památným“, jak si poznamenal do deníku. Té noci totiž byl pro 311. peruť cílem přístav Brest. Společně s wellingtony 9. perutě měla zaútočit na křižník Prinz Eugen. Na Brest toho večera útočilo celkem 41 letounů, které dostaly různé cíle v přístavu. Ovšem i díky kouřové cloně se většina osádek snažila svrhnout náklad pum v cílové oblasti. Útok na dok č. 8, kde kotvil Prinz Eugen, a jeho okolí ohlásily čtyři letouny – osádka Sgt Mooreho ze 149. perutě, S/Ldr Cruickshankseho a Sgt Peatfielda z 9. perutě a P/O Kordy od Třistajedenáctky.
„Pumy shozeny pod kurzem 090°, spatřeno 5 explozí. 1000 lb dopadla na kraj doku č. 8, konec řady mohl zasáhnout loď,“ uvedla osádka v hlášení.
Hlášení z operačního letu (Individual Bombing Report) nad Brest v noci z 1. na 2. července 1941. Kordova osádka se během něj podílela na poškození německé válečné lodi Prinz Eugen kotvící v tomto přístavu.
„Samotný křižník nebylo vidět proti tmavé vodní hladině, ale zaznamenali jsme přímý zásah naší 1000liberní (454 kg, pozn. red.) pumou v doku č. 8 a konec řady našich 500liberních (227 kg, pozn. red.) pum mohl – vzhledem k směru letu a rozestupu mezi pumami – zasáhnout loď. Je to více než pravděpodobné,“ zapsal si Gellner do svého deníku.
Některá z pum skutečně zasáhla chloubu německého námořnictva a Prinz Eugen po útoku zůstal na několik měsíců ochromen. Po náletu bylo vyřazeno z činnosti zejména řídicí stanoviště palby. Na místě bylo 47 mrtvých, v dalších dnech zemřelo ještě 13 námořníků.
Eskadra německých válečných lodí – Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen – proplouvá Lamanšským průlivem. (jaro 1942)
Prinz Eugen v kodaňském přístavu (10. května 1945)
Která z osádek loď zasáhla, není úplně jasné. Dobové dokumenty úspěch přisuzují 9. peruti či osádce P/O Kordy. „Velitel letecké stanice Honington mně dodatečně oznámil zjištění o tom, že jedna z pum, vržených na přístav Brest, zasáhla záď německé válečné lodi Prinz Eugen a zničila řízení lodi. Zásahem byla loď učiněna neschopnou plavby. Z útočících squadron č. 9 a č. 311 pouze jediný pozorovatel, a to P/O Gellner hlásil, že se domnívá, že jedna z jeho pum zasáhla loď. Také P/O Korda po návratu hlásil, že prvá dávka pum jeho letounu padla do doku číslo 8,“ sdělil velitel peruti S/Ldr Josef Ocelka (hodnost W/Cdr odpovídající jeho funkci mu byla přiznána až v srpnu, více o Ocelkovi se dočtete v článku: Říkali mu Vocelovej) o několik dní později Inspektorátu československého letectva.
Dekorování našich letců na velšské základně Talbenny dne 24. 9.1942. To už působila 311. peruť několik měsíců pod Velitelstvím pobřežního letectva a Tallbeny byla její první operační bází v této roli. Václav Korda (druhý zprava) byl toho dne dekorován Záslužným leteckým křížem (DFC), jedním z nejvyšších britských vyznamenání, za dvě akce z roku 1941: zásah těžkého křižníku Prinz Eugen v Brestu a šťastný návrat s těžce poškozeným strojem z náletu na Kolín nad Rýnem. | foto: Czech Spitfire Club
Některé publikace a studie přisuzují úspěch na vyřazení lodě Prinz Eugen i wellingtonu od 149. perutě, který se však z akce nevrátil.
Právě i za tuto akci dostal Gellner později DFC (Distinguished Flying Cross, záslužný letecký kříž), v návrhu na jeho udělení je útok na Prinz Eugen zmíněn. „Je velmi pravděpodobné, že jednoho ze zásahů bylo dosaženo Flight Lieutenantem Gellnerem. Vždy prokazoval mimořádné navigační znalosti, jeho preciznost a přesnost zejména v astronavigaci je obtížné překonat. Prokázal rovněž velkou odvahu a obětavost ve službě,“ cituje kniha Letec ve hvězdách návrh velitele 3. bombardovací skupiny, pod níž Třistajedenáctka spadala, A/V/M Johna Baldwina. Zbývá dodat, že vyznamenání bylo uděleno 15. listopadu 1941, slavnostní dekorování pak 3. prosince v Ottawě.
Sbohem, Třistajedenáctko
To jsme ovšem o něco předběhli v čase. Gellner po úspěšné akci proti křižníku Prinz Eugen absolvoval u Třistajedenáctky ještě dalších dvanáct akcí, než byl po splnění turnusu odvolán z operačních akcí. Bilanci měl – 37 operačních letů a přes 190 operačních hodin (podle záznamů v perutní Operation Record Book nalétal 191 hodin a 10 minut, podle přehledu operační činnosti příslušníků 311. perutě 193 hodin a 37 minut a v návrhu k udělení DFC je uveden čas 194 hodin a 45 minut, pozn. red.).
Jan Gellner po dokončení operačního turnusu u 311. perutě | foto: archiv Lilo Gellner (via Pavel Vančata)
Ačkoliv túru dokončil 5. srpna 1941 náletem na Mannheim, u perutě nadále zůstával. Důvodem bylo, že vykonával funkci Squadron Bombing Leader (vedoucí bombometčík perutě) a Squadron Navigation Officer (hlavní navigační důstojník perutě) a jednotka za něj neměla náhradu, jeho nástupce byl teprve v kurzu. A tak u 311. perutě zůstal až do konce září, kdy odjel na dovolenou do Kanady. Ihned po vylodění se stal mediální hvězdou a v tamních novinách o něm vyšlo několik článků.
Gellner původně počítal, že se vrátí ke „svým“ Čechoslovákům od Třistajedenáctky, nestalo se tak. V Kanadě byl přidělen k velitelství RCAF a podnikl propagační cestu po výcvikových střediscích po celé Kanadě, kde přednášel o svých bojových letech. Následně se stal instruktorem navigace v Kanadě.
Pilotní výcvik
V závěru roku 1942 přešel na velitelství kanadského letectva do Ottawy, kde byl dotázán, jak si představuje své budoucí zařazení. Odpověděl, že by si chtěl splnit sen a stát se pilotem. Ačkoliv mu bylo už 35 let, žádost byla posvěcena. Zamířil tak do elementárky s dalšími dvěma navigátory, kteří rovněž měli za sebou operační turnus a stužku DFC. Výcvik Gellner nakonec, přestože několikrát havaroval, zdárně dokončil.
V červenci 1943 byl převelen k Transport Command RAF (Velitelství dopravního letectva, pozn. red.), kde měl přelétávat letouny přes Atlantik do severní Afriky. Svůj první přelet uskutečnil 3. září jako druhý pilot B-26 Marauder. Ovšem jeho kariéra dopravního letce netrvala příliš dlouho a už od listopadu prodělával na britských ostrovech výcvik na operačního bombardovacího pilota.
Zakončil ho 26. února 1944, po dalších kurzech byl 25. dubna 1944 převelen k 429. peruti RCAF. Zde se několik dní sžíval s prostředím, druhý operační turnus zahájil v noci z 30. dubna na 1. května za kniplem letounu Handley Page Halifax Mk. III sériového čísla LW694 a kódovým označením AL-Z.
Handley Page Halifax Mk. III, na stejném typu letounu absolvoval Gellner své dva operační lety u 429. peruti.
Druhý a zároveň poslední let uskutečnil Gellner na témže stroji následující noc. Při přistání se svým letounem havaroval. „Při návratu udělal hodiny a utrpěl poškození levého křídla, podvozku a vrtulí. Bylo nutné využít vyprošťovací techniku základny, poprvé od ledna, k odtažení letounu z přistávací dráhy,“ objevilo se v operačním deníku letiště Leeming, odkud 429. peruť operovala.
Pro Gellnera nehoda znamenala uzemnění a následné přeložení od operační perutě. Rovněž konec jeho letecké kariéry. Do konce války působil jako štábní důstojník v Londýně, kde se občas díky dobré znalosti němčiny podílel i na výsleších zajatých německých letců.
Poválečný život
S koncem války se pochopitelně rozhodoval, zda se vrátí do obnoveného Československa či nikoliv. Většina z jeho rodiny kvůli židovskému původu zahynula v koncentračních táborech (otec zemřel 8. ledna 1943 v Terezíně a matku zavraždili nacisté 30. ledna 1943 v Osvětimi), a tak i kvůli tomu se rozhodl zůstat v Kanadě. Zůstal také v letectvu, kde zastával různé administrativní funkce. Na Vánoce 1952 byl W/Cdr Gellner přeložen do Německa, velitelství RCAF se totiž rozhodlo využít jeho znalosti němčiny, stal se tak administrativním důstojníkem základny v Zweibrückenu.
W/Cdr Jan Gellner DFC, CD ke konci své více než osmnáctileté kariéry u kanadského letectva | foto: archiv Lilo Gellner (via Pavel Vančata)
V té době také dělal „jakéhosi manažera“ hokejovému týmu kanadských letců RCAF Flyers. „Značně pozvedl naši prestiž a společenskou úroveň. Vždy nám všem vtloukal do hlavy smysl pro fair play a sportovní chování. Díky tomu jsem byli respektováni,“ vzpomínal na Gellnera v knize Letec po hvězdách jeden z hokejistů.
V Německu působil až do konce června 1955. Během svého působení si nejen mezi letci, ale i obyvateli města vybudoval respekt. Dva místní deníky o jeho odjezdu informovaly svými články.
Další tři roky působil na RCAF Staff College. Dnem 14. listopadu 1958 byl Gellner po dosažení věku k penzionování propuštěn z RCAF. V kanadském letectvu strávil 18,5 roku. I přes četné havárie, zejména během jeho pilotního výcviku, však za celou dobu nebyl ani jednou zraněn.
Po odchodu z letectva začal pracovat jako zpravodaj pro Globe and Mail a Saturday Night, byl i spolupracovníkem řady dalších novin, například německého Die Welt. Jako válečný zpravodaj se účastnil i několika konfliktů, o nichž referoval. Jedna z jeho novinářských misí mířila i do Vietnamu, kde v jednašedesáti letech absolvoval s americkými vojáky průzkumnou hlídku. Na konci 60. let však pověsil kariéru zpravodaje na hřebík, přesto stále psal články do časopisů. Také sepsal několik knih a publikoval přes 500 odborných studií a článků o mezinárodních vztazích i vojenských otázkách. Od roku 1970 vyučoval dvanáct let jako hostující profesor politických věd na Yorské univerzitě v Torontu.
I v pokročilém věku stále nezanevřel na svou celoživotní lásku, a to hory. V roce 1977 zdolal ve svých 70 letech švýcarskou horu Jungfrau, na jejímž vrcholu oslavil se sklenkou šampaňského své narozeniny.
Jan Gellner, Lilo Mattheisová (druhá Gellnerova manželka) a průvodce Hans Hari po výstupu na švýcarskou horu Jungfrau. (22. července 1977) | foto: archiv Lilo Gellner (via Pavel Vančata)
Právě díky horolezectví poznal i svou druhou manželku. Poprvé Lilo Mattheisovou potkal v roce 1958 na výpravě ve Švýcarsku. Od té doby se pravidelně setkávali, když přijížděl do Alp.
Jeho první manželka Herta byla už v té době velmi vážně nemocná a od počátku 70. let žila u své sestry v rakouském Salzburgu, kde 15. dubna 1977 zemřela.
Po její smrti se Gellner 14. března 1978 v Torontu znovu oženil a vzal si Lilo, s níž žil až do své smrti, 27. dubna 2001 v 93 letech zemřel.
Hlavní zdroje:
Pavel Vančata: Letec po hvězdách, Václav Korda: Pilotem R.A.F., Jiří Rajlich: Na nebi hrdého Albionu 2, Miloslav Pajer: Křídla míří na Německo a archivní dokumenty uložené ve VÚA Praha.
