Bača v migu málem sestřelil špionážní SR-71, po revoluci děsil letce NATO

aktualizováno 
Ján Skladányi byl stíhačem československého a později i českého letectva. Přečtěte si strhující příběh jeho leteckého života, co mohl sestřelit, kdo se ho bál, jak zrušil náš poslední MiG-23UB a vycepoval jednoho generála AČR.

Už od mládí mu přezdívají Bača a není to náhoda. Má za sebou patnáct let služby v MiGu-23 i týdny bačování v horách. Na MiG-23 nedá dopustit a říká, že když po listopadu kolegům z NATO ukázali, co dovede, dodatečně je pořádně vyděsili. Ján Skladányi alias Bača přežil svou smrt (když ho zradil MiG-23UB), podle něj proto, že je dítě štěstěny. Dejme už tedy slovo samotnému protagonistovi.

Z Banské Hodruši do kokpitu

Já se k létání dostal vlastně nečekaně. Pocházím z Banské Hodruši u Žiaru nad Hronom, taková dlouhá vesnička v údolí to je, od cedule k ceduli deset kilometrů. Tam jsou moje základy, moje dětství, na to rád vzpomínám.

Legendy ve Flying Revue

V leteckém časopisu Flying Revue vychází seriál věnující se osobnostem čs. letectví. Dosud vyšlo:

pilot Josef Pavlík

Josef Pavlík

Václav Vašek při rozhovoru s autorem článku Janem Dvořákem.

Václav Vašek

Miroslav Král v kbelském muzeu

Miroslav Král

Oldřich Pelčák před L-410FG

Oldřich Pelčák

Ján Skladányi v kokpitu MiG-23 v Leteckém muzeu Kbely

Ján Skladányi

Když jsem řešil výběr na školu a viděl jsem u sestry, jak je to drahé, tak jsem si řekl, že půjdu k vojákům, tam je to zadarmo. Všichni mě zrazovali, že mě tam s tou mou proříznutou pusou brzy zavřou. A měli pravdu.

Já byl taková rebelská povaha, máloco jsem si nechal líbit, na spoustu věcí jsem měl svůj názor, tak jsem pak mezi kantory nebyl moc oblíbený. I vylít mě chtěli. Jenže já když viděl, že je něco zbytečné, že mi to selský rozum nebere, že to nemá logiku, tak jsem byl vždycky proti.

Oni tam byli zvyklí, že všichni sklapli a drželi hubu a krok, což se vlastně v armádě tak má dělat, uznávám, ale já byl troška jinej… Ale měl jsem štěstí, vždycky to nějak přešlo.

Studoval jsem na vojenské škole v Košicích na radiotelegrafistu a tam nás učil Radek Orlita. On byl mezi žáky známý tím, že dělal různé výstupy a rekordy, čekal v Tatrách na vlnu a tak. My se v kasárnách nudili, tak jsme mu chodili pomáhat uklízet. A on nás za to jednou svezl, už nevím, co to bylo za typ. To jsem letěl poprvé v životě a ohromně se mi to zalíbilo. To mi bylo tak šestnáct sedmnáct.Takže když pak ve třetím ročníku přišli s tím, že kdo chce lítat, ať se přihlásí, neváhal jsem. Šel do úelzetu (Ústav leteckého zdravotnictví) na prohlídku, ale moc jsem si od toho nesliboval, protože jako klučina jsem prodělal žloutenku. A představte si, já prošel. Asi jsem měl štěstí, a stal jsem se pilotem.

Souvrat? Já na to přijdu!

Po maturitě jsem zůstal v Košicích a tam jsem začal na Delfínku (Aero L-29 Delfin). Nejdřív ty jednoduché věci, pojíždění, zvednout příďák a tak, pak okruhy, přistání. Přistání je na lítání nejtěžší. Odletí každý, ale přistát, to už musíš umět. A mně to ze začátku moc nešlo. Někomu stačilo 30 až 40 okruhů, a já už jich měl padesát. A nic…

Nejsem totiž zrovna habán, takže jsem z toho Delfínku neviděl ven, jak jsem seděl nízko. Krk jsem natahoval, jak to šlo, ale odhad na přistání byl velice špatný. Nakonec nás, co jsme ještě neměli sóla, vzal velitel školy Emil Racko a že nás vyveze. Počasí bylo na levačku, bočák, hrůza. Normálně se nelítalo, ale nás, co jsme to neuměli, lítat poslali. Racko technikovi nařídil, ať mi dá nějaké starší éro - než sa prý chlapec zabije. Tak mi dali nějaký starší éro. A jsem tady, nezabil jsem se a přistávat jsem se naučil.

Ján Skladányi v kokpitu Aero L-39 Albatros (cca 1974-75)

Ján Skladányi v kokpitu Aero L-39 Albatros (cca 1974-75)

Pak jsme přešli na třicet devítky (Aero L-39 Albatros), tam už byla plynule stavitelná sedačka, takže jsem konečně viděl z letadla ven. Třicet devítka si nechala hodně líbit. Jen souvraty mi nechtěla dovolit. Ale já jsem furiant a zařekl jsem se: Ty souvraty se prostě musíš naučit! Ale pořád to bylo stejné: souvrat, vchod do souvratu, stáhnout plyn… buch! Vývrtka. No nic, tak vybrat a znovu do souvratu a znovu buch, vývrtka. Ve vývrtce to naštěstí stačilo pustit a to éro to vybralo samo, ale to mě nemohlo uspokojit. Říkám si, do prkýnka, co dělám špatně?!

A přišel jsem na to, chce to malinko zastavit a pak jen malino ťuknout. Já to měl vždycky ještě přitažený, a proto mi to padalo do vývrtky. Pak jsem se ho naučil a byl to můj nejoblíbenější prvek. Souvrat je totiž krásný, úžasný prvek – dokud se mohl lítat. Pak ho zakázali.

Země z dvaceti kilometrů

Z Košic mě převeleli do Žatce, k PVOS. Tam se lítalo furt. Když jsme v závěru výcviku na třídu lítali noční, tak se začalo v devět večer a skončilo se ve čtyři ráno. Za dva roky jsem šel do hotovosti. To se nepamatuju, že by se jednička vylítala takhle rychle jako v Žatci. To bylo na péefemkách jednadvacítkách. Tam se snadno povedlo letět ve výšce přes 22 kilometrů a to je krásný pohled. Obloha je tam černá, úžasná, je už vidět zakřivení Země.

V Budějovicích jsem zažil – už ve třiadvacítce - inverzi. Horní základna mraků ve třech stech metrech, a jak jste nad to vyskočili, ocitli jste se v pohádce. Šumava jak na dlani, Krušné hory, Krkonoše. Alpy. I Tatry! Kam oko dohlídne. Půl Evropy bylo vidět. Akorát pak musíte do těch mraků při přistání. Ve třech stech metrech do nich, a je to až na zem. Do toho se nikomu nechtělo, ale nebylo zbytí, všechno jednou končí.

Nebo když byla hotovost ve čtyři ráno. To letíte do tmy a nahoře v deseti kilometrech už vidíte vycházet sluníčko. Pak zase do té tmy sednete zpátky a za chvíli vidíte vycházet sluníčko ještě jednou, jenže už na zemi.

Fotogalerie

Když kolem Země letěla někdy v osmdesátých letech kometa, ze země byl vidět jen takový ocásek, ale z osmi devíti kilometrů jste viděli ohon přes půl oblohy. To byl úžasný pohled na tu kometu. A trvalo to několik týdnů! Krása přenádherná.

Divíte se, že tak mluvím? Ale nedivte, tyhle věci jsou i pro duši vojenského pilota úžasné. I pilot může být romantik. Žít se musí komplexně. Člověk, který se věnuje jen jediné věci, třeba žije jen lítáním, tak se ochuzuje o ten zbytek. To jsme třeba měli mezi sebou chudáka nebožtíka Slávu Mládka. Šli jsme na pivo a on i v té hospodě furt lítal. Až si jeden stoupl proti němu a říká: Ještě dva průlety, a nemáme co pít...

Zítra se budeš hlásit v Budějovicích

V Žatci jsem byl do kapitána, pak dělali v osmdesátých letech výběr na dvacet trojky, stavěli novou letku na emelky (MiG-23ML). Ze všech letišť PVOS dělali výběry. Já už měl první třídu, tak prý: Půjdeš do Budějic. Jenže mě se ze Žatce nechtělo. Žatec měl sice mezi piloty špatnou pověst, nikdo tam nechtěl sloužit, ale taková parta, co tam byla, taková už nikde jinde nebyla.

A navíc, Budějovičáci museli do Žatce a Žatečáci do Budějic. Říkám, proč?! Oni nechtějí z Budějic, my nechceme z Žatce. A prej: Né, pudeš. A já: Nikam nejdu! A objednal jsem se k veliteli divize. Velitel divize, VéDé, přišel k letectvu od dělostřelců a my mu říkali velitel děla, to je taky VéDé.

Tak jsem se mu nahlásil a říkám, soudruhu generále, nebo co on tehdy byl, já už nevím, já do Budějovic nechci, už tu mám partnerku a přidal jsem všechny ty další důvody. On mě takhle poslouchal, pokyvoval hlavou, tak si říkám, fajn, je to dobré, a když jsem domluvil, říká jen: Hm, dobrý, zítra se budeš hlásit v Budějicích.

Co se dá dělat, velitel má vždycky pravdu, tak jsem šel. Ale zvykal jsem si tam dlouho. Jihočeši měli jiné priority než já, nedružili se, jak my v Žatci. V Žatci jsme po lítání šli do Labutě na pivko, v klidu, v pohodě. To v Budějovicích nebylo. Skončilo lítání a šlo se domů. Ale bylo nás tam ze Žatce asi pět, tak aspoň něco. Já byl velitelem roje, ale pořád jsem něco rebeloval, chtěl zavádět žatecké manýry, a to se jim moc nelíbilo.

Ale co. Dělal jsem si výcvik, staral se o lítání a ostatní jsem nechal být. A jestli po mně budete něco chtít, tak pěkně poproste, já nikomu do zadku lézt nebudu. Zaplaťte mi minimum, co musíte, žádné hodnocení nechci, ale nebudu vám tu dělat šaška kvůli nějakým pohlavárům a někde tu skotačit, to ne.

SR 71: Mám záchvat, povolte odpal!

Ve třiadvacítce jsem létal víc jak patnáct let, osm set hodin v kabině, zážitků fůra. Byl to dobrý typ. I teď, když tu sedím po dvaceti letech, mi to nepřijde cizí. Všechno je na svém místě, podvozek, klapky, stavění křídla, ukazatele rychlosti, výšky… I ta vůně toho stroje ještě zůstala, všechno tu jakoby funguje.

Bylo to úžasné éro. Mělo své mouchy, ale když systémy fungovaly, bylo to něco. Dolet mělo kolem tisíce kilometrů. Když se podvěsily přídavné nádrže, tak i víc. Když byl cíl vysoko, tak to s přídavnou nádrží nešlo. To tu tenkrát s námi cvičili Rusové a ti to řešili po svém. Jednou takhle Rusa zvedli na vysoký cíl, tak on zahlásil: Razrešitě zbrosit bak! Ticho. Tak znovu: Razrešitě zbrosit bak! Nic, nikdo nic „neslyšel“. Rus se namíchnul a pak jsme slyšeli už jen: Bak zbrosil... A zase nikdo nic a dál ho naváděli, jakoby nic. To byly srandy.

Zbraňové systémy a lokátor měla třiadvacítka výborné, dokonce jsem do záchvatu dostal i „eserku“ (Lockheed SR-71 Blackbird). Oni letěli při průzkumu z jedné strany německých hranic ve výšce 25 km a my z druhé strany, pod Plzní směrem nahoru, ve výšce kolem 18 až 20 km. A jak jsem tu eserku dostal do záchvatu, z legrace jsem zahlásil na velitelské stanoviště: „Mám záchvat, povolte odpal!“ To jste měli slyšet to zděšení, co se ozvalo na rádiu: „Nééé! Nééé! Nestřílej!“

A do dneška mi to předhazují, že jsem prý mohl vyzkoušet, jestli by to opravdu sestřelilo tu eserku. Protože teď z druhé strany slyším, že eserka nebyla nikdy sestřelena. Tak jsem mohl být slavný. Ale to bych tady asi neseděl.

To éro si nechalo líbit plno věcí

Vážně, nechalo. Jednou jsem třeba prolítnul hejnem hus, to bylo ran! Křídlo poškozené, ale motor byl tak silný, že nedostatky v aerodynamice potlačil. Když se zapnula forsáž, to bylo jako když vás nakopne kůň, taková to byla síla, když to vyrazilo.

Horší bylo, když vysadil autopilot. Letadlo bylo stavěné na manévrování, ne na vodorovný let. O ten se staral právě autopilot a když vysadil, tak to bylo dost náročné na let i na přistání. Ale zvládnout se to dalo. Mělo to i přistávací automat, až do bodu podrovnání, člověk si jenom držel rychlost a to éro až do dvou metrů výšky letělo vlastně samo.

Při přistání se vyhazoval padák, ale nesměli jste letět rychleji než tři sta dvacet, jinak se padák utrhl. Když jste měli správnou rychlost a chtěli být na přistání kratší, tak se padák vyhazoval ještě ve vzduchu - to se krásně zbrzdilo. Při třech stech se podrovnávalo, přistávací rychlost byla kolem dvě stě padesáti. Nejrychlejší na přistání byla péefka (MiG-21PF), ta měla tři sta čtyřicet.

Problém byl se spárkou, jak tam přidali druhou kabinu místo palivové nádrže, narušili centráž. A když jsme dělali manévrovzdušné boje s tím, že to šlo na krev, jak se říkalo, na hranici éra i pilota, tak v těchhle krizových situacích se letadlo chovalo malinko jinak, než mělo. Na to jsem doplatil i já, ale o tom až později. A možná mám na tom, že to éro skončilo, nechtěnou zásluhu, protože poslední úbéčko jsem musel poslat do lesa, jelikož dělalo něco, co dělat nemělo. Téměř všechny stroje se pak daly sešrotovat a zachovalo se jen pár exemplářů. Je to škoda, takové stroje, a skončily na smetišti dějin.

Bača

Když mě na letišti namíchli, tak jsem se sbalil a šel na měsíc na Slovensko bačovat. Měl jsem tam u Krupiny a u Trenčína tetu a strejdu. Tak jsem vyrazil na čtrnáct dní do hor, jen salaš, ovce, klid. Dva týdny jsem se nemyl, neholil, s ovečkama v kolibě přespával.

Pořídil jsem si tam velkou fotku, kde jsem já a sto oveček. A když nás někdo začal na učebně brousit, co jsme všecko udělali špatně, vytáhl jsem tu fotku a přes ty ovečky jsem se na něho díval, usmíval jsem se a myslel si svoje.

Hromadný start v Žatci – 72 letadel do vzduchu za pět minut

V roce 1984 se soudruzi rozhodli, že nepříteli ukážou, co dovedeme. Na závěr Štítu (cvičení vojsk Varšavské smlouvy Štít 84 v září 1984) chtěli ukázat, že v Žatci do pěti minut odstartuje 72 letadel. Smysl to nemělo žádný, jen demonstrace síly. Ale stalo se.

Na generálce už byli všichni ti generálové i Husák a další na tribuně a hned před nimi na pojížděčce startovaly jedenadvacítky, sto decibelů v úrovni hlavy. Několik generálů po tom Štítu přežilo jen 14 dní. Jedním z důvodů mohla být i ta hlučnost, vždyť to byli staříci kolem osmdesáti.

Proti všem zásadám bezpečnosti

Startovalo se ze všech stran, proti sobě, proti všem zásadám bezpečnosti. Dvanáct ér se postavilo na jednu stranu dráhy, dvanáct ér na druhou stranu dráhy a po čtyřkách se to rozjíždělo. Když tihle zvedli kolečko, tak druzí pouštěli brzdy, a když tihle zvedali kolečko, další je už přelítali. Tam kdyby se něco stalo, to by bylo mrtvých. A do toho ještě my startovali ze startovky, to byla úzká krátká dráha, ze které se jen startovalo, ale nepřistávalo se na ní, další startovali z vedlejší dráhy, z trávy i z pojížděčky.

Poprvé o život

A tady mi šlo poprvé o krk, ale měl jsem štěstí. Vytáhli mě z dovolené, protože jim někdo vypadl. A rovnou na generálku. Tam byl chaos! Všechno to tam stálo za sebou, všechno se ofukovalo, bezpečnostní pokyny byly porušené všechny.

A jak přišel čas Č, pustil jsem brzdy a najednou mi došlo: Vždyť jsem nevysunul klapky! Vysunul jsem je, jenže mezitím jsem najel na takový hrb na té startovce. Věděl jsem o něm, ale už jsem tam léta nelítal, tak jsem na něj zapomněl.

A teď mě ten hrb vyhodil bokem, pravé kolo se zabořilo do rozbahněné trávy a za chvíli jsem tam zahučel celý. Sto padesát na rychloměru, příďák už se zvedal, teď zase padnul, no nazdar, to je konec, tohle nedám.

Co teď. Naštěstí „bedna“, jak jsme třiadvacítce přezdívali, měla na plnou forsáž tah jak sviňa, tak mě z toho vytáhla. Valil jsem to stopadesátkou ke Generálské cestě – to byla silnice lemovaná stromy a tam byli zakopaní dělostřelci a za tou cestou startovali z travnatého pásu jedenadvacítky z Bechyně. Za mnou lítaly drny, kabely, reflektory, všechno, co mi stálo v cestě. Co teď, co teď?! Měl jsem dvě sekundy na rozhodnutí, jestli vystoupím, nebo to projde. Mám, nemám…

Jenže kdybych vystoupil, tak to éro v tom lese všechno rozmašíruje, tak jsem to rval, ty stromy rostly před očima. Těsně před nimi jsem to vyrval kolmo nahoru a čekal, jestli padnu po křídle. Potlačil jsem a zmizel za lesem…

U mě dobrý, ale ti za mnou, když viděli tu obrovskou kouli toho všeho, co za mnou letělo, a z té koule se najednou vynořilo kolmo k nebi éro a vzápětí zase zmizelo za lesem, to musela být podívaná. Ale dal jsem to a dotáhl jsem se do skupiny. Bylo to o fous… Musí mít člověk štěstí. A to já jsem měl. Nic jiného v tom není. Měl jsem párkrát v životě víc štěstí než mí kamarádi. Musíš tomu věřit.

Neobvyklá přistání

Nová videosérie Flying Revue vám nabízí záznamy přistání na neobvyklých místech. Ať jsou to zajímavá letiště se specifickými parametry či místa, která ani letišti nazvat nelze, jako třeba přistání na pláži, byť zatím letmé.

Málo jsme se vás báli

Po listopadu se všechno očesávalo, náhradní díly nebyly, všechno, co bylo z Ruska, bylo špatně, chtěli to natáhnout na západní techniku. Když jsme ale se zápaďákama cvičili, tak jsme pořád byli dobří. Dvacet trojka emelka už dělala přepady na velkých rakurzech, což oni neuměli. Jejich lokátory to neuměly vyhodnotit - když to šlo z velkého rakurzu, tak jejich lokátor to vyhodnotil jako stojící cíl, jako mrak, kdežto lokátor emelky to uměl přesně. 

Navedení probíhalo tak, že se šlo do protivky z přenížení, aby nás cíl neviděl, pak se éro otočilo prudce o 90 stupňů a přesně tam ten cíl byl. A buch buch, pár sekund a nebylo co řešit. Než se vzpamatovali, bylo po válce. Oni pak říkali, že se nás vždycky báli, ale že teď, když nás poznali zblízka, tak jim došlo, že se báli málo…

Jdi z toho ven! Jdi z toho ven!

Když Budějovice v devadesátém čtvrtém zrušili, ocitl jsem se v roce 95 v Čáslavi. To bylo slibů, co všechno bude! Jenže my přišli do hotovosti, a tam nebyla okna ani dveře. Zedníci prý nestihli… neskutečné věci. Bombarďáci nebyli zvyklí, že hotovost je to první, co na letišti je. Když jde hotovost do vzduchu, tak musí všechno stranou. A oni prý: Počkej, ještě tam mám na dvacátým kilometru éro. Ale zvládlo se to.

V Čáslavi jsem zažil něco, co bych nikomu nepřál. Byli jsme vycvičeni až do manévrového vzdušného boje, což je vrchol výcviku. A každým rokem jsme museli dělat KTP, čili kontrolu techniky pilotáže. To se dělalo na úbéčkách (MiG-23UB) s dvojím řízením neboli spárkách (cvičná verze příslušného typu).

Ján Skladányi u spárky MiG-23UB v Leteckém muzeu Kbely

Ján Skladányi u spárky MiG-23UB v Leteckém muzeu Kbely

V květnu v devadesátém osmém přišel velitel letky Roman Jabůrek a říká: mám poslední úbéčko a končí tam záchranný systém. Padák, všechno. A z Ruska už nám nic nedodají, protože naši nic neobjednali. A já mu říkám: A už jsi viděl, aby ten záchranný systém někdo na úbéčku použil? Já tedy ne. Kdyby tam byla krabice od bot, tak to vyjde nastejno. Jak jsem se rouhal… Jen o pár dní později mi to zachránilo život.

19. května 1998 kolem půl druhé odpoledne jsme v prostoru od Hlinska na Herálec odstartovali na manévrový vzdušný boj ve dvojici. Já s instruktorem a zástupcem velitele letky Jirkou Karešem, proti nám emelka s Jirkou Bisem. Rozešli jsme se o devadesát stupňů doleva doprava, nějakých třicet sekund, a točíme proti. Bisák dělal smluvené obranné manévry, já útočné. Já byl o pět set metrů níž, uviděl jsem ho, zahlásil jsem: Vidím, útočím. On začal obranné manévry, já za ním. Až do té doby, než jsem ho na fotokulomet nafilmoval. A zase jsme šli do skupiny a zase od sebe a pořád dokola.

Při tom druhém rozcházení jsem však cítil, že mi éro pod zadkem začíná tak zvláštně vrnět. Úhel náběhu, rychlost, všechno bylo správně, ale cítil jsem, že to není ono. Byli jsme na čtyřech géčkách, tak jsem to už netahal dál, ale Karešák (mjr. Jiří Kareš), což byl zástupce velitele letky a zároveň instruktor, který mě přezkušoval, to lehce dotáhl. Asi dva milimetry, což na zapisovači bylo o dvě desetiny na 4,2 G.

No a tehdy se to stalo. To jsem zažil souvrat na bedně. Byli jsme asi ve čtyřech kilometrech a z ničeho nic, bez jakéhokoli zásahu, se éro překlonilo z pravé zatáčky do levé a postavilo se kolmo vzhůru. A najednou ticho. Absolutní. Protože jak neobtéká vzduch kolem kabiny, tak je tam absolutní ticho, motor neslyšíš, ten je vzadu.

A teď se to zastavilo v luftě a věřte nevěřte, já v tom tichu najednou uslyšel dva kamarády, kteří se zabili na den přesně před rokem a půl na skoro stejném místě. Oni v půl třetí, my ve dvě hodiny. Půl hodiny rozdíl.

A já najednou v tom tichu slyším: Jdi z toho ven! Jdi z toho ven! Říkám Ďurovi, jdeme z toho ven! A Ďuro: Počkej, počkej. Přesně takhle probíhal rozhovor těch našich mrtvých kamarádů, protože nám to tehdy pouštěli. Jeden řek podívej, co to dělá, jdeme z toho ven, a druhý řekl ne, ještě počkej. To je problém spárek. A přesně takhle to najednou probíhalo i u nás. Ale dobře, výška kolem čtyři a půl tisíce, dám Karešákovi deset sekund a pak vystoupím a ať si dělá, co chce… (záchranný systém aktivuje kdokoli z posádky automaticky pro oba její členy)

Ján Skladányi u spárky MiG-23UB v Leteckém muzeu Kbely

Ján Skladányi u spárky MiG-23UB v Leteckém muzeu Kbely

Mezitím éro padlo přes čumák a začalo dělat plochou vývrtku, jako na kolotoči. Koukám, tak dobře. A najednou, z ničeho nic se to éro zastavilo, sklopilo se a začalo se znovu rozbíhat. A zase samo, bez ničeho. Tak si říkám, ještě že jsi za to nezatáhl, éro by přistálo někde na poli a byl bych za troubu. Jako spolužák Stando Pecho v Malackách. Byl na střelbách, klesly mu otáčky, on to vyhodnotil jako vysazení motoru a vystoupil. Jenže éro se chytlo, pokračovalo dál a v klidu a míru sedlo na fotbalovém hřišti. Vyhnulo se topolům za bránou, samo srovnalo a sedlo. A ještě bylo opravitelné. Pak se Stando rok nato stejně zabil. Místo aby v noci v přeháňce letěl na záložní letiště, tak zkoušel doletět podle plánu. A nedoletěl.

Ale než jsem to domyslel, to éro to udělalo znovu. Zničeho nic se samo postavilo, jenže už nepadlo do ploché vývrtky, ale do ostré strmé vývrtky. Tak bylo jasno, vystupujeme.

Jenže... Já se na ten manévrovzdušný boj pořádně neukurtoval, abych se mohl otáčet a viděl kolem sebe. Protože když se dostanete do zatáčky a nevidíte protivníka, on udělá manévr a je za vámi. Tak já si ty popruhy neutáhl, abych viděl za roh, a to se mi málem stalo osudným. Jak jsme se totiž dostali do té strmé vývrtky, tak mě odstředivá síla vytlačila na kabinu a já na ní zůstal viset a nemohl dosáhnout mezi nohy na madla pro vystřelení. Pár centimetrů mi chybělo.

A teď jste jak ve ždímačce. Říkám si, je to v řiti. Ďuro už taky řval: Jdeme ven! Jdeme ven! Jenže já věděl, že on za to nezatáhne a já to mám daleko. A už jsme jeli. Co sekunda, to dvě stě metrů. Zahučeli jsme do mraků, je to v háji. Ale pak jsem to nějakou silou, nevím jakou, nakonec nějak chytl za roh kabiny, přitáhl se k tomu madlu, zmáčknul, odjistil a vyrval jsem to. A teď to byl fofr. Jedno kopnutí od pyropatrony, která vynese sedačku nad kabinu, aby když se zapálí raketový motor, vás to nesežehlo, a druhá rána už nahoře, raketový motor. Buch buch a jste na padáku. Je to strašně rychlé.

Čtyři kilometry přežiju a zabiju se deset metrů nad zemí?

Kouknu na hodinky, za dvě minuty dvě, říkám, slušný mezičas, na večeři su doma. Šáhnu do kapsy, jestli jsem neztratil klíče, jsou tam, dobré. Tak tam visím jak pytel hnoja, madla v ruce, ty nikomu nedám, ale furt v mraku. Do frasa, co je?!

Asi jsem tam chytl nějaký stoupák, protože když jsem pak z mraku vypadl, vidím pod sebou, že Karešák už přistává na poli a já jsem ještě ve dvou tisících. A najednou takový zvláštní periferní pocit. Otočím se a přímo proti mně Bisák s tou emelkou. Takhle. Co teď? Mám se odpojit, nebo co? To nevíš, prostě nevíš.

Tak mi hlavou běží, to je konec, mějte se tu. Naštěstí ten padák měl na sobě oranžové pruhy a Jirka ten oranžový pruh v poslední chvíli zaregistroval, protože jinak koukal na zem, jak nás hledal. Tak za to zarval, ale to vám říkám, tak velkou dvacet trojku jsem v životě neviděl.

Ján Skladányi na návštěvě v Leteckém muzeu Kbely

Ján Skladányi na návštěvě v Leteckém muzeu Kbely

A za ní vichr, hnalo mě to do lesa. Kurňa, aspoň do toho průseku, kdybych se trefil. Tak zatáhnu za popruh a padák se v tom větru začal překlápět do horizontu. Vidím, že tudy cesta nevede a nechal jsem toho. A pořád mě to hnalo do toho lesa. Ajaj, to bude bolet, to bude rána…

Udělal jsem se nejmenším človíčkem na celým světě, zabalil se do kuličky a už to začalo. Jak v mlátičce. Bum bum, buch buch, z jednoho stromu na druhý, větev tam, větev sem, takhle si mě to tam popřehazovalo, to byla bolest! Pak to začalo přibržďovat, koukám, kde se chytnu, a než jsem se rozkoukal, visím na smrku deset metrů nad zemí a na další smrk to mám taky deset metrů. Padák se chytl za špičku, ta se ohnula a já visel v luftě.

Tak tam visím a vtom křup a za chvíli zase křup. Teď se to urve a je po mě. Čtyři kilometry přežiju a zabiju se v deseti metrech? Tak jsem se opatrně rozhoupal a zkoušel se chytat větví kolem. Jedna větvička – malá. Druhá větvička – suchá. Pak jsem chytil teňučkou zelenou větvičku a ta to vydržela. Přitáhl jsem se, odkurtoval, slezl dolů, a už tam na mě čekal hajný s autem. A prý, jestli něco potřebuju. Padák, povídám. Tak on vytáhl z kufru motorovou pilu a smrk sundal.

Éro si mezitím v poklidu hořelo v lese, naštěstí se nikomu nic nestalo. Vojáci to pak všechno posbírali, odvezli na letiště, tak jim říkám, až to skončíte, já si pro nějaký věci přijdu na památku. Tak mám doma sedačku, kus kabiny a pár plechů. A ty madla, samozřejmě.

Druhá šance

Nejhorší byla ta chvíle, kdy jsem se ocitl vytažený na té kabině, to jsem si myslel, že je konec. Ale jinak to v té chvíli řešíte jen racionálně, na nic jiného není čas. Jirka Kareš až po letech ve slabé chvilce přiznal, že jsem mu zachránil život. Do té doby tvrdil, že on by to vybral. On má někdy ramena přes celý záda.

Mjr. v.v. Ján Skladányi

Ján Skladányi v kokpitu Aero L-39 Albatros (cca 1974-75)
Ján Skladányi u spárky MiG-23UB v Leteckém muzeu Kbely

Narozen: 1955
Vzdělání:
1970-71 VSOŠL Prešov,
1971-74 VSOŠL Košice,
1974-76 DPŠ (dvouletá pilotní škola), Košice: L-29 + L-39, Přerov: MiG-21
Pilotní kariéra:
1976-80 Žatec, 11. slp 3.divize PVOS
1980-94 České Budějovice, 1. slp 3.divize PVOS
1995-2000 Čáslav, 41. základna taktického letectva
Do výslužby: 31. 12. 2000 v hodnosti majora
Letouny: Aero L-29, Aero L-39, MiG-21, MiG-23

Jsem rád, že jsem dostal druhou šanci. A vždycky když jedu kolem Herálce, zajdu k pomníčku kamarádů, protože mi zachránili život.

Pak se roztočil klasický kolotoč, výslechy, ÚLZ, krev, všechno možné. Vyšetřování šlo nakonec do ztracena. Obvinili nás z obecného ohrožení, pak případ prý pro nedostatek důkazů zastavili. Vyčíslená zbytková škoda byla asi sedm a půl milionu. Jen jsem doufal, že mi to nedají k náhradě. Nedali.

Když kecá, tak mu řeknu, že kecá. Generál negenerál

Ještě jsem pak lítal dál, ale to už dvacet trojky skončily, protože nebylo úbéčko, to poslední jsem poslal do toho lesa. Pak jsem lítal ještě třicet devítky (Aero L-39) a čekalo se na Alcy (Aero L-159). Tenkrát přišel Klíma (gen. Ladislav Klíma, velitel Vzdušných sil ČR, pozn. red.) a začal slibovat, že do podzimu máme šest mašin.

Já se přihlásil a říkám, pane generále, co nám to tady věšíte na nos za nesmysly, protože jsem věděl, že jsou s tím problémy a že to bude trvat ještě nejmíň rok. Tak tam začal vyskakovat a já šel na kobereček k veliteli. Říkám mu: Víš, že nemám rád, když někdo trepe. Ano, ale nemožeš odmlouvat generálovi. A co bych nemohl! Když kecá, tak mu řeknu, že kecá, no. Když on jako velitel letectva nemá takový informace jak já, tak ať se jde zahrabat, nemá tam co dělat.

Do důchodu má jít člověk mladý

A pak se to v jedné chvíli v mém životě nějak zachrmlalo, plno věcí jsem přehodnotil, zjistil jsem, že chci spoustu věcí dělat jinak, žít svůj život. Někdo si může myslet, že jsem sobec, ale ať. Koupil jsem si chalupu na samotě a žiju krásný, úžasný, spokojený život.

Ostatně, ten domeček jsem si vyhlídl už dávno při jednom letu. Letím a koukám dolů a tam domek na samotě u lesa, hotová idyla. Po letech jsem zjistil, že je na prodej. A zrovna, když jsem život převracel naruby. Zase to moje štěstí.

V roce 2000 začaly ty Alcy opravdu chodit a čekalo se i na Gripeny, ale já už na to byl starý. Nabídli mi, jestli bych nechtěl jít na L-39 do Náměšti, ale odmítl jsem to. Jenže já už byl letecký kmet, bylo mi pětačtyřicet, tak jsem šel do důchodu. Do důchodu má člověk jít totiž mladý, aby si ho užil.

Občas se mi o lítání ještě zdálo, ale zjistil jsem, že se bez něj dá žít. Čtyři roky jsem žil na samotě s ovcemi a bylo mi úžasně. Pak jednou dcera přijela domů ze školy a říká, tati jdi už do práce, nebo se s tebou nebude dát vydržet. Měla pravdu. Nakupovat jsem chodil jednou za čtrnáct dní, abych se lidem vyhnul, ztrácel jsem pojem o světě. Tak jsem šel do úklidové firmy jezdit třikrát týdně s úklidovým vozíkem. A byl jsem zase spokojený. Akorát, že když jsem přitáhl, tak to nelítlo a občas jsem za tím usnul.

Vzpomínání Jana Skladányiho v kokpitu MiG-23ML zaznamenal Jan Dvořák.

Foto: Jan Dvořák a archiv Jána Skladányiho

Děkujeme Leteckému muzeu Kbely za ochotnou spolupráci.

Legendy ve Flying Revue

V leteckém časopisu Flying Revue vychází seriál věnující se osobnostem čs. letectví. Dosud vyšlo:

pilot Josef Pavlík

Josef Pavlík

Václav Vašek při rozhovoru s autorem článku Janem Dvořákem.

Václav Vašek

Miroslav Král v kbelském muzeu

Miroslav Král

Oldřich Pelčák před L-410FG

Oldřich Pelčák

Ján Skladányi v kokpitu MiG-23 v Leteckém muzeu Kbely

Ján Skladányi

Autor:


Nejčtenější

Skrytý mechanismus zničil obraz za 30 milionů. Záhadný Banksy ukázal zuby

Banksy do svého obrazu zabudoval skartovačku.

Banksy, jeden z nejznámějších a zároveň nejzáhadnějších umělců, znovu šokoval umělecký svět. Ani ne tak úspěchem v...

Afrika do Evropy narazí, shodují se vědci. Budoucnost však zůstává záhadou

Předpověď budoucího pohybu kontinentů Christophera Scoteseho.

Zatímco rekonstrukce minulosti pohybu kontinentů je skutečná věda, jejich predikce je spíše koníček či spekulace....



Jeho fotky jsou až neskutečně nádherné. Podívejte se, jak vznikají

Kalendář 43. výsadkového praporu - Nic nepotěší potápěče průzkumného týmu po...

Jeho fotky výsadkářů z Chrudimi viděl téměř každý. Vypadají jako vystřižené z toho nejdražšího hollywoodského akčního...

Podívejte se, kdy vám vypnou současné televizní vysílání a co s tím udělat

Nelamte si s DVB-T2 hlavu. Vše podstatné se dozvíte níže.

Současné pozemní digitální televizní vysílání má před sebou poslední měsíce života. První vysílače budou vypnuty již...

Start lodě Sojuz MS-10 se nezdařil, modul s posádkou nouzově přistál

Start Sojuzu MS-10 z Bajkonuru 11. října 2018.

Čtvrteční start lodě Sojuz MS-10 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu se nezdařil. Kvůli závadě na nosné raketě Sojuz...

Další z rubriky

Češi se vykradli jako zloději. Obsazování Sudet očima německého vojáka

1. října 1938 ve 14:00 se zvedla závora před německým celním úřadem...

Mnichovská dohoda byla podepsána, Sudety jsou už na papíře německé a nyní přichází okamžik, kdy se hitlerovská vojska...

Vražda, která zůstala jen na papíře. Agent se chlubil zabitím dvou Čechů

A nejen je, i starší a mladší ročníky obyvatelstva si také oblíbily nacistický...

Je čtvrtého října 1938 a agent VC-1484 Eduard Kufner ze Špičáku právě patnácti ranami ze samopalu zavraždil českého...

Měl úspěch se lží, pravdou budil strach. Zemřel nejznámější český rozvědčík

Nejznámější český agent Ladislav Bittman, otec Kateřiny Bittmanové

V úterý 18. září zemřel ve svém malířském ateliéru v Rockportu ve státě Massachusetts bývalý důstojník komunistické...

Podporujte vývoj děťátka zábavnými hrami
Podporujte vývoj děťátka zábavnými hrami

Hraní není jen aktivita, která děťátko zabaví – je především důležité pro vývoj. Podpořte správný vývoj dítěte, aby se zároveň královsky bavilo a smálo na celé kolo. Máme pro vás několik hracích tipů, vyberte si podle věku vašeho dítěte.



Najdete na iDNES.cz