Je internetová žurnalistika ranou etice?

Je internetová žurnalistika méně etická, než klasická novinařina? Znamená Internet úpadek hodnoty psaného slova až k nejpokleslejšímu bulváru?
Byla to právě aféra s Monikou Lewinskou, která ve Spojených státech rozčeřila diskusi rozdílu etiky internetové a klasické žurnalistiky. V té době totiž mnoho internetových serverů vytáhlo na světlo světa "důkazy" pochybného původu i jakosti a oháněly se s nimi jako s naprosto prvojakostními údaji. Příběh tím získával na pikantnosti a místy hraničil až s pohádkou - čtenář měl potom značné problémy se zorientovat mezi tím, co je fikcí či spíše výmyslem a co je skutečností. Nebyly výjimkou "senzační odhalení tajných dodatků Starrovy zprávy" a podobné.

Asi nepřekvapí, že velká část klasických novinářů se po tomto případě veřejně vyslovila proti internetovému novinářství a díky jedovatým sloupečkům v New York Times a v dalších seriosních novinách získal pojem "internetový novinář" poněkud trpčí příchuť. Americká novinařina ovšem výrazně staví na seriosnosti zpráv - tvrdé prověřování faktů je zde bráno jako samozřejmost a pochybení znamená zničení kariéry. Co internetová žurnalistika - je opravdu tak bezetická? Dlužno předem připomenout, že internetovým žurnalistou se může stát každý, kdo si za cca. 500 Kč pronajme webový prosto od některé z webhostingových společností; zakládat si zpravodajský server na adrese www.mujweb.cz/www/dennizpravy je už opravdu dost odvaz. Neexistuje tu tedy přirozená selekce založená na tvrdé ruce šéfredaktora držícího linii a vysokých vstupních nákladů nutných na klasickou novinařinu.

Ani internetové novináře nelze házet do jednoho koše. Prokletím i požehnáním internetové novinařiny je její pasení po senzacích. Internet se totiž neodlišuje ani tak tím, že informace přináší dříve, už proto, že opravdu dokonalá aktuálnost je výsadou jen serverů zpravodajských agentur, ale tím, že přináší informace jiné, obtížně získatelné. Servery, které přepisují agenturní zprávy, se obvykle neprosazují, leda za vysokých nákladů. Servery, které vyhmátnou vlastní zprávy a dělají tak pravidelně a přesně, se stávají oblíbenými i v případě, když nesypou desítky zpráv denně. A právě hon po senzacích způsobuje neblahé přehmaty.

Podobné problémy má ale i česká žurnalistika klasická - v médiích se novináři nechali ukolébat myšlenkou, že jsou polobohy, jimž stačí shromažďovat informace a třídit je tak, aby z nich vypadlo něco zajímavého. Informace, pokud jsou zajímavé, pocházejí často z nespolehlivých zdrojů nebo jsou prověřeny ledabyle. Mediálně rozdmýchaných afér tohoto typu je mnoho, ještě více je však afér typu "zprdukulička". I česká novinařina má svoje problémy a seriosnost mezi ně patří.

Pravdou je, že za to může nejenom novinář sám, ale i jeho okolí. Redakce si nemohou dovolit tolik novinářů, jako jejich americké protějšky, je tu velký tlak na to, aby novináři zejména do denníků sázeli jednu zprávu za druhou. V tom chvatu tolik času na přesné ověřování, autorizace citací a další podobné zákonitosti mediálního trhu nezbývá. Na výsledku je to potom vidět jména opravdu seriosních médií, především denníků, spočítáte na prstech jedné ruky klidně i po střetu s cirkulárkou.

Stejný problém působí neochota pověřených míst se k čemukoliv vyjadřovat - novinář se většinou podstatnou informaci dozví až v okamžiku, kdy již článek vyšel a většinou od řádně nazlobeného člověka, jenž mu ji ještě včera nechtěl dát.

Je tu nějaké řešení? Zákon vymezující internetovou žurnalistiku? Těžko si lze představit, že by se nepružné státní legislativě podařilo vpasovat internet do nějakých předpisů a zákonů. Už proto, že internet nezná hranice a co by v jedné zemi bylo zakázané, jinde projde. Internet z tohoto důvodu může také znamenat katastrofu pro legislativu - co se zákony, jejichž vymáhání nelze nijak uplatnit ani praktikovat?

Představme si zákon, jenž nařídí v České republice povinnost každý internetový server registrovat právě proto, aby se na jeho provozovatele mohl vztahovat příslušný tiskový zákon. Takový zákon by měl veliký problém: především by se nelíbil firmám, které provozují servery pro sebe, nikoliv jako zpravodajský server. Dále by narazil na nepochopení ze strany provozovatelů serverů, kteří by si svoje domény převáděli do ciziny v okamžiku, kdy by registrátor domén byl legislativně vázán zrušit každou doménu, která by se zákonu zpronevěřila. Internetová žurnalistika tak nadále spíše bude vázána zájmem okolí, než zájmem státní správy o její zaškatulkování. Přeci jen rasistické plátky na internetu příliš na reklamě nevydělají a o jejich pronásledování se zatím podstatně úspěšněji starala sama internetová komunita, než zákonem pověřená policie. Čtenáři sami rozhodnou, zda je jim bližší skandální internetový magazín, u něhož zpravidla po pár dnech zjišťují, že informace plavou poněkud na vodě, nebo internetový server, který si na své informace dává pozor alespoň z hlediska elementární slušnosti a základních novinářských návyků. Ostatně, rozhoduje také přirozená selekce založená na tom, komu dají za pravdu inzerenti.

Internetová žurnalistika je obrazem nás samých - čteme to, co je nám blízké. Pokud na internetu kraluje násilí a pornografie, asi to něco vypovídá o stavu světa, v němž žijeme. Na druhou stranu jsou tu i lidé, kteří každý den nesurfují po pornosajtách. Etika žije. Jen o ní rozhodují lidé, nikoliv zákony samy.


Témata: pornografie