Dvě americké letadlové lodě s kolesy brázdily místo oceánů jezero

  • 18
Během druhé světové války provozovalo americké námořnictvo dvě "sladkovodní" letadlové lodě, které měly velký podíl na vítězství v Pacifiku, protože poskytly výcvik tisícům pilotů.
Reklama

Letadlové lodě: nové vládkyně oceánů

Pokud některý zarputilý admirál před útokem na Pearl Harbor nechtěl uvěřit tomu, že vládu nad oceány převzaly letadlové lodě, tak po první prosincové neděli roku 1941 mu nezbývalo, než vzít tento neoddiskutovatelný fakt konečně na vědomí. Vstupem USA do války se roztočila kola tamního průmyslu a především kvůli tichomořskému bojišti vznikaly postupně ambiciózní plány na výstavbu stále většího a většího počtu letadlových lodí, od těch největších až po malé eskortní.

Zajistit výrobu materií byla jedna stránka problému, tu druhou představoval výcvik tisíců pilotů palubních letadel. Velký objem praktického pilotního výcviku sice probíhal z pozemních letišť, ale v závěru výcviku museli noví palubní piloti absolvovat osm startů a přistání na letadlové lodi. Původně těch cvičných startů a přistání bylo požadováno deset, ale kvůli urychlení procesu došlo k redukci. Start a přistání jsou pro pilota nejnáročnějšími fázemi letu, a pokud místo klasického letiště použije letadlovou loď, je to ještě o poznání horší.

Bylo nemyslitelné uvolnit pro výcvik některou ze stávajících letadlových lodí, všechny, které měli Američané v prvních fázích války k dispozici (při vstupu do války jich mělo US NAVY sedm), byly potřebné pro bojové operace. A nově stavěné lodě se jich také nemohly dočkat, a proto ani nebyl čas pro zacvičení ve startech a přistáních vlastních pilotů.

Nápad kapitána Whiteheada

Už několik měsíců před Pearl Harborem navrhl kapitán Richard F. Whitehead z námořního výcvikového centra na základně v Glenview, severně od Chicaga u Michiganského jezera, adaptaci parníků na cvičné letadlové lodě (Michiganské jezero je součástí vodního systému Velkých jezer, jehož základem jsou Hořejší, Huronské, Michiganské, Erijské a Ontarijské jezero). Tehdy ten neotřelý nápad ještě nepadl na úrodnou půdu. Ale jak správně tušíme, věrolomný japonský útok a vyvolaná lavina událostí daly Whiteheadovi za pravdu. Námořnictvo pro svůj záměr postupně v roce 1942 zakoupilo velké kolesové luxusní parníky Seeandbee a Greater Buffalo, jejichž provoz už nebyl pro vlastníky příliš lukrativní.

Kolesový parník Seeandbee

Kolesový parník Seeandbee

Kolesový parník Greater Buffalo

Kolesový parník Greater Buffalo

Loď Seeandbee byla postavena v roce 1913 pro společnost Cleveland & Buffalo Transit Company (neobvyklé jméno lodě bylo odvozeno z iniciál firmy). Kajuty cestujících nabízely 1500 míst, maximální přepravní kapacita s využitím i promenádních koridorů pak dosahovala až 6000 cestujících. Loď se plavila především mezi městy Cleveland a Buffalo na Erijském jezeře. Svého času, někdy počátkem 30. let, prý podnikala o sobotách noční plavby s funkcí hodinového hotelu (loď samozřejmě byla na jezeře celou noc, ale s tím už zájemci o plavbu předem počítali).

Reklama

Mladší loď Greater Buffalo byla na vodu spuštěna v roce 1924 na objednávku Detroit & Cleveland Navigation Company. Luxus a přepravní kapacity byly obdobné jako u Seeandbee, plavila se i po stejném jezeře, pouze toho vzrušení na její palubě bylo asi generováno méně.

Letadlové lodě na Michiganském jezeře

Přestavbou Seeandbee vznikla letadlová loď USS Wolverine, zařazená do služby v srpnu 1942. A proč jméno Wolverine? Loď měla operovat a skutečně operovala na Michiganském jezeře, jehož největší část spadá pod stát Michigan, a ten je znám jako stát rosomáků (má přezdívku The Wolverine State). Pro jméno se tak nemuselo chodit daleko. Jinak ta přezdívka státu má základ v dávné historii, dnes už jsou v Michiganu rosomáci natolik vzácní, že už tam možná vůbec žádný není.

Parník Greater Buffalo dal základ letadlové lodi USS Sable. Ta vstoupila do služby v květnu 1943 a i jejím působištěm se samozřejmě stalo Michiganské jezero. Nebylo vybráno náhodně, jak už bylo zmíněno výše, právě u jeho břehu se nacházelo výcvikové středisko námořního letectva.

Cvičná letadlová loď USS Wolverine
Cvičná letadlová loď USS Sable na Michiganském jezeře

Cvičné kolesové letadlové lodě, vlevo USS Wolverine, vpravo USS Sable

Přestavba pasažérských parníků na zcela odlišnou kategorii lodí znamenala odstranění všech nástaveb až zůstal v doku smutný holý trup. Na něj byla přimontována nosná konstrukce a na ní položena letová paluba. Loď Wolverine měla povrch letové paluby z dubového dřeva, z materiálu pro tento účel v té době na amerických letadlových lodích běžně používaným. Naopak loď Sable dostala letovou palubu celokovovou, tedy s povrchem z ocelových plechů. A tak se cvičná kolesová USS Sable stala vůbec první americkou letadlovou lodí s kovovou letovou palubou v historii.

Nikoho snad nepřekvapí absence podpalubních hangárů pro „parkování“ a servis letadel a v souvislosti s tím i absence výtahů pro letadla. Do lodě s malým ponorem a celkově malou výškou trupu by se podpalubní hangáry ani nevešly, a i kdyby, tak by jejich realizace příliš protáhla, ztížila a v neposlední řadě zdražila celou přestavbu.

Na pravoboku vyrostl charakteristický ostrov s kapitánským můstkem a za ostrovem nové komíny. Zachováno bylo řešení pohonu, tedy od kotlů na uhlí, přes parní stroj až po boční kolesa. A právě ta boční kolesa, byť nepříliš nápadná, působila na letadlové lodi poněkud bizarním dojmem.

Sedmnáct tisíc vycvičených pilotů

K tréninku na palubách jezerních letadlových lodí startovali piloti z letiště v Glenview, kam se i po splnění denní porce přistání a vzletů vraceli. Zřídka se stávalo, že musel pilot i s letadlem zůstat na lodi přes noc, například při nepřízni počasí.

Byla snaha školit každého pilota na stejném typu letadla, na jakém měl sloužit u bojové jednotky. Ale ne vždy se to povedlo. Protože maximální rychlost těchto lodí nedosahovala zdaleka výkonů letadlových lodí námořních bojových, tak v případě slabého větru se kvůli bezpečnosti musely použít letouny s nižší vzletovou a přistávací rychlostí, stíhači letěli na lehčích Wildcatech a bombardovací piloti na cvičných Texanech.

Cvičná letadlová loď USS Sable

Cvičná letadlová loď USS Sable a torpédové bombardéry Grumman Avenger. Stejný typ letounu za války pilotoval (a také se zúčastnil výcviku na USS Sable) George H. W. Bush, pozdější 41. prezident USA.

Program výcviku se vyznačoval vysokou intenzitou. Limitován byl pouze počasím a denní dobou. Kvůli bezpečnosti se nelétalo za mlhy, případně jiných pro pilotní výcvik vyloženě nevhodných meteorologických podmínek, jinak cvičné starty a přistání probíhaly v době od východu do západu slunce.

Za celou dobu prošlo na obou lodích kvalifikačním výcvikem dohromady 17820 pilotů, což obnášelo 116 tisíc přistání na jejich palubách. Ztraceno přitom bylo přes 140 letadel, která skončila na dně jezera. Při těchto číslech je až zázrakem, že zahynulo pouze 8 pilotů. Za nízkými ztrátami na životech stála nejen rychlá a profesionální práce záchranných jednotek, ale také menší náročnost záchranné činnosti ve vodách jezera než moře, přestože slaná voda lépe nese.

A to není vše. Na lodích se necvičili pouze piloti, ale i „pozemní“ personál jako například signální důstojníci (LSO, Landing Signal Officers) navádějící pomocí praporků piloty na přistání.

Konec války pak znamenal i konec cvičných jezerních letadlových lodí. Dva měsíce po kapitulaci Japonska byly obě lodě pro nepotřebnost vyřazeny ze služby a následně do tří let prodány soukromým firmám k sešrotování.

Fotogalerie - USS Wolverine

Fotogalerie - USS Sable

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

18 příspěvků v diskusi

Reklama