Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pilot studené války: Kdo chtěl na stíhačku, musel projít tajným testem

aktualizováno 
Josef Pavlík patří mezi legendy českého poválečného leteckého nebe. Jako jeden z mála dokázal zkrotit možná nejjankovitější letadlo československé letecké historie, Avii S-199 zvanou Mezek. Později létal na všech typech proudových letounů, které československá armáda měla k dispozici.

Josef Pavlík měl jasno od malička: bude pilotem. Hned po válce zamířil na dráhu stíhacího pilota. Vzal to oklikou přes kantořinu, ale svého cíle se nevzdal a dosáhl ho. V letectvu pak zažil i zlé roky likvidace nepohodlných a sám se nedobrovolně vykoupil službou na hranici. A tady se potkal se svou největší leteckou láskou, letounem Avia S-199 zvaným Mezek. Nechme Josefa Pavlíka vzpomínat. Má na co.

Prolog

Létat chce skoro každý kluk, ale skutečně se pilotem stane jen málokdo. I já to tak měl. Jenže já jsem si létání vysnil a vyčetl a necukl jsem, šel jsem za tím jako mezek. Tedy s malým „m“. Ten s velkým „M“ mi přišel do života až později. Nedovedl jsem si představit, že bych dělal něco jiného.

Pravda, vzal jsem to oklikou přes kantořinu, ale mým skutečným životním cílem bylo létání. Bydleli jsme ve Staňkově nedaleko Domažlic a hned vedle v Holýšově měli Němci za války malé letiště. Takže jsem chodil často s hlavou zakloněnou do nebe a vysníval si aeroklub u nás ve Staňkově.

Už před válkou jsem jako kluk hltal všechno, co se letadel a létání týkalo. Taky jsem si spíchl pár primitivních modýlků ze špejlí na jitrnice a „fluspapíru“. Jedna z mých prvních vánočních knížek měla název Toník, statečný letec a je se mnou dodnes, ještě ji mám schovanou. Do popsaných školních sešitů jsem nalepoval všechny dostupné články a obrázky z novin a časopisů, kde se mihl alespoň kousek letadla. Tak mám zdokumentovanou i naši slavnou účast na leteckém mítinku v Curychu v roce 1937.

Aeroklub ve Staňkově

Hned po skončení války, to už mi bylo osmnáct, jsem skutečně u nás ve Staňkově spoluzaložil aeroklub a trávil tam každou volnou chvíli. Po Němcích zbyl v Holýšově školní kluzák Schulgleiter SG 38 a ten se nám podařilo do Staňkova získat. Na něm jsme létali do stupně A, tzv. „šoupance“. Pak jsme si celá parta udělali plachtařský výcvik do stupně C v Lysé Stráži u Prešova.

pilot Josef Pavlík

Josef Pavlík v kluzáku Grunau Baby IIb na letišti ve Staňkově

Mezitím jsme si postavili naviják a z polí, která tam zbyla po Němcích, jsme dokázali vybudovat základní letiště. Já v té době měl už po maturitě a pracoval jsem jako učitel. Z práce jsem to měl na letiště kousek, takže s posledním sobotním zvoněním, tehdy byl ještě šestidenní pracovní týden, už mě nebylo – pádil jsem na milované letiště.

Střelec par excellence

Pak přišla vojna a mně se podařilo dostat se do Školy pro důstojníky v záloze v Pardubicích. To byla ohromná škola létání. Prodělal jsem tu výcvik jako navigátor, radiotelegrafista, palubní střelec a bombometčík na Junkersu Ju 52 a na dvoumotorovém letounu C-3 Siebel. A bylo to k nezaplacení. V Malackách jsme stříleli na vlečný rukáv z kopule na hřbetě letounu nebo bombardovali s pomocí optického zaměřovače v noci s ostrými pumami. Měl jsem tak střelecký výcvik jako málokdo a na Mezku jsem to pak všechno plně využil.

Plk. Josef Pavlík (*1927)

  • Letouny: Avia S-199 (Mezek), MiG 15, MiG-15UTI, MiG-19s, MiG-21f, MiG-21pf (první let v ČSSR-1964), MiG-21pfm, MiG-21 UM, K-65, Piper, L-200 Morava, C-11 (Jak-11), L-29 Delfín, L-39 Albatros, L-59 (L-39MS) a další (celkem 24 typů).
  • Nálet: 2 500 hodin
  • Ocenění: nositel titulu Zasloužilý vojenský letec, vyznamenání „Záslužný kříž III. třídy (1998), čestného odznaku AČR „Přemysla Otakara II, krále železného a zlatého“, vyznamenání „Záslužný kříž II. třídy“ (2008).

Josef Pavlík v květnu 2017 oslaví devadesátiny.

Po roce jsem přešel na leteckou akademii v Hradci Králové. Tady jsme létali na Aradu (Arado Ar 96, pozn. red.), ale bojový výcvik jsme dělali v Pardubicích už právě na Mezcích, tedy Avii S-199. Bylo to docela vtipné, cvičili jsme na přestavěných messerschmittech, co nám tu zbyly po Hitlerovi.

Původně jsme byli cvičeni podle anglických osnov – pokračovka, bojovka a tak dál. Po Únoru se to ale velmi rychle změnilo na sovětský systém. I útvary se potom označovaly jinak, např. můj pluk byl původně 4. LP (letecký pluk), po sovětsku pak 4. slp (stíhací letecký pluk). U všech útvarů se k názvům přidaly přídomky – stíhací, bombardovací (blp), průzkumný (pzlp) a tak dále.

Na Borech

Po absolutoriu v roce 1951 na podzim jsem šel rovnou ke 4. stíhacímu leteckému pluku 22. letecké divize na letiště Plzeň Bory. Nad tou slavnou věznicí jsme pak létali. To bylo skvělé, byl jsem kousek od domova. Když jsme pak v hotovostech létali na hranice, vedl jsem vždycky svou dvojici po trati k naší chalupě ve Staňkově.

Létali jsme v padesáti nebo sto metrech, aby nás z druhé strany neviděly radary, a rachot našich motorů zvedl na dvoře slepice, až se rozlétly do všech stran. Někdy jsem zahlédl i maminku, stačila mi obvykle zamávat, věděla, že jsem to já. To už byla sama, tatínek zemřel, když jsem byl malý kluk. Ale jinak jsem se v letadle nikdy nepředváděl, to snad nebyla tak velká nekázeň. Na to jsem si dával dobrý pozor, jeden spolužák z akademie se doma v aeroklubu předváděl a nezvládl to. Zabil se úplně hloupě na obyčejném aeroplánu, už ani nevím na jakém.

Na Borech tedy začal můj skutečný letecký osud. Na jednu stranu krásně, protože jsem tu našel Mezka, na druhou stranu bohužel ve špatné době.

Padesátá léta, vřava plná nespravedlností

Ta doba, to je velká otázka. Nejde to vyjádřit jednou, ani deseti větami. Lapidárně řečeno: jeden rok 28. října na letišti vlály čtyři vlajky – americká, anglická, sovětská a naše - a za další rok už tam vlála vlajka jenom jedna – sovětská. Spojenectví z druhé světové války skončilo, ze spojenců se stali imperialističtí nepřátelé.

Šlo to strašně rychle. Na útvary přišli politruci a všechno muselo být podle nich. Byl tam politruk pluku, předseda stranické organizace, ta u každého útvaru musela být, a pak ještě svazák. Takže hned tři političtí pracovníci na útvar. A s nimi školení, přednášky, tzv. marx-leninská příprava, narychlo rozmnožené tiskoviny, nucený odběr Rudého práva a nástěnky s vystřiženými články z tisku a socialistickými závazky.

pilot Josef Pavlík

Josef Pavlík v kokpitu letounu Avia S-199 zvaného Mezek v Leteckém muzeu Kbely

Dělo se moc zlého. Martyrium zápaďáků, jak jsme říkali těm, co bojovali s Hitlerem po boku západních spojenců, mě zastihlo jako posluchače LVA (Letecké vojenské akademie) v Hradci Králové a dotklo se mě, ale nejen mě, nejvíce. Museli jsme se smířit s tím, že naše největší vzory z RAF, velitelé, skuteční bojovníci, esa s mnoha sestřely mnohdy za otřesných podmínek mizí a na jejich místa nastupují tzv. „naftalíni“, tedy ti, kdo válku přežili doma.

Řadě „zápaďáků“ se ale povedlo uletět ke svým bývalým druhům. Dokonce jsem osobně viděl v Pardubicích rolovat na dráhu dva Siebely, ve kterých pak po mezipřistání na polním letišti uletěli čtyři západní piloti (mezi nimi velitel našeho výcviku škpt. Nyč) se svými rodinami do západního Německa a pak do Anglie. Ale ani zdaleka jsem netušil, že se s některými pak v roce 1968 setkám při slavném jednání na Měříně a po dalších dlouhých letech normalizace s nimi budu osobně spolupracovat v obnoveném Svazu letců ČR po roce 1990.

Revolta? To naprosto nebylo možné

Aby se proti tomu dělala nějaká větší revolta, to nebylo myslitelné. Všechno šlo tak rychle za sebou, že než se člověk otočil, tak už bylo všechno jinak.

A netýkalo se to jen zápaďáků. U každého leteckého útvaru a divize byly v roce 1951 zřízeny čtyřčlenné prověrkové komise ze spolehlivých straníků a ty postupně prověřovaly všechny piloty, aby oddělily „zrno od plev“. Komise měly k dispozici přísně tajný 35článkový test a podle jeho výsledku pak bylo nebo nebylo doporučeno přeškolení na proudové letouny. Kádrováci také lustrovali piloty v jejich bydlištích a rodištích, a kdo byl tamními akčními výbory označen jako třídní nepřítel, šel od válu.

A co se týče revolty, ano, došlo k některým případům, které byly tvrdě potlačeny. Znám případ, kdy byl jeden můj spolužák za pokus o úlet odsouzen na 11 let do Jáchymova a deset let si tam skutečně odbyl. Velice těžká doba to byla, opravdu.

Já jsem byl před nástupem do armády členem sociální demokracie, protože jsem už na letišti ve Staňkově usoudil, že socialismus s lidskou tváří, který jsem od toho očekával, by mohl být nejlepší. A to jsem také já trouba přiznal. Ale možná by na to kádrováci stejně přišli. Ať tak, nebo tak, tohle mi uškodilo nejvíc, protože pro naši komunistickou stranu byla tehdy sociální demokracie nepřítelem číslo jedna.

Přitížilo mi i to, že můj otec byl řezník a hostinský a já původem učitel, čili intelektuál. Takto nás tedy všechny označkovali a podle toho s námi zacházeli. Když jsem pak v roce 1985 nuceně odcházel z armády, půjčila mi známá paní z archivu kádrováků můj základní svazek plný posudků a hodnocení. To jsem si početl. A co jsem se teprve dozvěděl!

Bez létání? To by bylo, jako bych nežil

Takže když dorazily do letectva migy, já místo na ně - stejně jako všichni ostatní, kteří neprošli přes prověrky - zamířil hned po vyřazení ze školy k západní hranici do 22. stíhací letecké divize, kde na mě čekal Mezek. Ale život šel dál, létalo se a to bylo hlavní. Protože bez létání, to by bylo, jako bych nežil.

Mimochodem, Mezek jsme tomuto eroplánu říkali ze dvou důvodů: jednak to bylo opravdu jankovité letadlo a nebylo zdaleka pro každého, jednak to byl vlastně přestavěný Messerschmitt Bf 109. Tak se to nějak spojilo dohromady a přezdívka byla na světě. Kdo to vymyslel, to už nikdo neví, ale ujalo se to vlastně ihned po zařazení do letectva a od té doby mu nikdo jinak neřekl. Škoda, že nemám žádné fotky z té doby. Bylo to tak utajované, že jsme fotit nesměli.

Slováci, kteří létali proti Rusům, s nimi teď sloužili

Řeknu vám takovou perličku. V té době, tedy v roce 1951, přišli ke všem leteckým plukům a divizím také sovětští poradci, říkalo se jim poraděnkové. V našem případě už to byli většinou starší babuškové, kteří už nelétali. Ale u nás si dobře žili, mívali dokonce i přidělené auto se šoférem. Je známo, že někteří chtěli dokonce auto s „chvostíkom“, tedy Tatru 87, ale těch zase tak moc nebylo.

Kuriozní ovšem bylo, že inspektorem leteckého výcviku té naší 22. letecké divize byl škpt. Fero Cyprich. Byl to Slovák, který měl jako bývalý pilot za války na východní frontě u známé 13. slovenské stíhací letky právě na Bf 109G patnáct sestřelů, během SNP pak sestřelil dva německé stroje a na dvouplošné avii jeden maďarský, byl tedy opravdové letecké eso. Oba bývalí protivníci měli kanceláře vedle sebe a bavili se spolu o našem leteckém výcviku bez problémů rusky.

Já to pokládám za jedinečnou kuriozitu, která byla možná pouze v těchto bizarních podmínkách. I já jsem měl jednoho z těchto pilotů u letky, známého Pištu Ocvirka s pěti sestřely. A u 22. divize sloužili i další. Až ve třiapadesátém je všechny najednou propustili. Ale byla to opravdu esa, dnes se s tím nedělá žádné tajemství.

S Mezkem nad železnou oponou

pilot Josef Pavlík

Avia S-199 přezdívaná Mezek

A přišel rok 1952, doba mimořádně intenzivního budování (Churchillem už v šestačtyřicátém předpovězené) železné opony. A právě na ní jsem létal s Mezkem. Průseky v lesích už byly znát, kde nebyl les, bylo oraniště, prostě čára podél rakouské a západoněmecké hranice. Z tisíce metrů to bylo pěkně vidět. Ale ono to nebylo úplně přesně podle hranic. Úseky byly rovnější než hranice, záleželo taky na terénu.

Stejně jako my to ale viděli i Američani na druhé straně hranice. Nebyli to žádní hlupáci, a tak z německého území na průzkumných Cessnách L-19 monitorovali, jak práce na oponě postupují. A to se našemu velení pochopitelně nelíbilo. Na naší straně hranice vyrostly vidové hlásky, ze kterých služba lety Američanů vizuálně zachytávala a hlásila na pracoviště systému PLOSÚ (protiletecká obrana státního území).

Bez výstrahy sestřelit!

Tehdy se často stávalo, že se Američané, pokud chtěli vidět čáru pořádně, dostali až na naše území. Pro takové případy nám byl vydán ostrý rozkaz, že je musíme „zatlačit“ na naše území a donutit přistát. A když neposlechnou, tak bez výstrahy sestřelit. Byl to tedy rozkaz k boji bez vyhlášení války. Tvrdé opatření, ale v tehdejší napjaté atmosféře o tom nikdo nepřemýšlel.

Fotogalerie

Dokonce byly určeny a vyhlášeny finanční částky za případný úspěch. Ale zatím se nám ani s velkým znalcem vojenských archivů Ing. Irrou nepodařilo najít pramen, jímž bychom toto tvrzení mohli doložit. Asi byl jako nebezpečný včas skartován. Ale opravdu to tak bylo, zažil jsem to. Já ani nikdo z nasazených stíhačů jsme žádnou průzkumnou Cessnu L-19 za ty dlouhé hodiny na čáře ani nezahlédli. Jejich radarový systém před námi osádky vždy včas varoval, a tak se schovaly doma. On také ten náš systém pro včasný zásah byl dost těžkopádný a doby našeho pravidelného hlídkování byly asi protivníkovi známé. Ale kdyby bylo opravdu k zásahu došlo, neměl by pravděpodobně soupeř velkou naději. Byli jsme právě ve střelbě na vzdušný cíl dobře vycvičeni a oni byli pouze lehký a neozbrojený cíl.

Celá tato akce, při které jsme si hodně zalétali (bez jakéhokoli úspěchu) byla v červenci a srpnu 1952 velmi intenzivní a na začátku podzimu nenápadně skončila. Ostatně ani Američané už o pozorování čáry neměli zájem, byla totiž dokončena.

Přestože jsme i nadále až do zrušení 22. sld (tzv. messerschmittové) v roce 1954 pohotovosti drželi, hlavní tíhu obrany „Vysoké modré zdi“ převzali prouďáci.

Jak vlastně hlídání čáry probíhalo

Západní hranice byla rozdělena na tři úseky, jako velitel 2. letky 4. slp jsem ručil za střední úsek (Železná Ruda - Rozvadov). Fungovalo to tak, že po čáře od svítání do setmění létaly dvojice Mezků, které se střídaly, každá dvojice létala vždy hodinu. Čtyři hodiny byli ve vzduchu ti na horním úseku, čtyři my a čtyři ti na dolním úseku. Kdo, kdy a kde přesně bude, bylo utajované, dostávali jsme to vždycky až večer na druhý den.

Létání nad čárou, jak jsme hranici říkali, záviselo dost i na počasí. Znal jsem to tu, byl to můj kraj, takže jsem si dovolil hodně. Ale ručil jsem za druhého pilota, proto jsem byl opatrný a ostatní piloty jsem při špatném počasí nepouštěl. V rozkazu byla dohlednost čtyři až šest kilometrů, výška mraků minimálně 800 metrů. Vítr nevadil. Jen na přistání. Jinak nás nikdo neomezoval. Z divize nám řekli akorát jedno: Jen se nezabijte.

Balonky plné letáků

Ve třiapadesátém roce, kdy byla měnová reforma, se naši emigranti rozhodli vypouštět k nám z německého území asi dvoumetrové balonky naplněné letáky. Byly červené a žluté, to si pamatuju. Necelý kilometr od hranice byla velká stodola, odkud je vypouštěli. Jak do nich ty balony dostávali, nevím, protože při zemi byly vcelku malé, zvětšily se až rozpínáním ve větších výškách. Jakmile nastoupaly do pěti tisíc, praskly a letáky vyletěly ven. Možná to někde bude vyfocené, vozil jsem tehdy s sebou na aradu jednoho reportéra, který to vypouštění teleobjektivem fotil. Ale na jméno už si nevzpomenu.

Tak viditelná provokace nemohla u tehdejší stranické vrchnosti jen tak projít. A bylo také jasné, že to není ta správná práce pro hotovostní migy, ale pro poslední vrtuláky, což jsme byli my. Nejprve jsme na to šli na aradech a podle tradice leteckých dnů za první republiky, kdy jedním z atraktivních čísel bylo srážení barevných balonků vrtulemi tehdejších letounů, jsme do nich asi v patnácti stovkách metrů sekali stejně.

O autorovi

Jan Dvořák, v letech 2007-2015 vedoucí Blog iDNES.cz, od ledna 2016 má na starost letecký web Flying Revue.cz. Pro Cestování iDNES.cz připravoval letecké expedice známého českého pilota Jiřího Pruši. Je členem přípravného týmu filmu Legionáři režiséra Petra Nikolaeva.

Šlo to dobře, ale arada měla vpředu trupu poměrně velký otvor pro chlazení motoru a rozprsknuté letáky ho ucpávaly. Jedno z letadel tak muselo u Stříbra s přehřátým motorem nouzově sednout. Začalo se tedy bez ohledu na vesnice na zemi z dálky asi sto metrů střílet. Arada měla kulomet, ale bylo jich u pluku málo, tak se střílelo i z Mezků. Ty měly nahoře kulomety dva a šlo to dobře. Mám tak v zápisníku napsaných asi pět nebo šest letů se střelbou na balonky.

Pak si konečně nějaká chytrá hlava nahoře řekla, že to vyjde nastejno, jestli se letáky rozletí po střelbě nebo po samovolném prasknutí balonku ve větší výšce, a akce byla ukončena.

U filmu

Moje působení na čáře mi později přiválo do života film. Dělal jsem odborného poradce filmu Vysoká modrá zeď, který se odehrává na čáře v době, kdy jsem tam sloužil. Ten film ale řešil vnitřního nepřítele, tedy úlety, my jsme měli rozkaz pouze na vnějšího nepřítele, čili na vlety. Mezky tam hrají „cé jedenáctky“, taky jsem je potom ještě létal (letoun C-11, licenčně u nás vyráběný Jak-11, pozn. red.).

Jen tak mimochodem, napsal jsem později námět a s režisérem Milanem Růžičkou i scénář pro jediný u nás natočený film, kde hlavní úlohu hrají jednadvacítky MiGy, na kterých jsem pak také později dost dlouho působil. Film se jmenuje Pod nohama nebe.

Článek vznikl pro server Flying Revue.

Setkání Josefa Pavlíka s Mezkem se uskutečnilo díky ochotě a laskavosti pracovníků Leteckého muzea Kbely.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Na otevírací den ve VTM Lešany je přichystán program s ukázkou dělostřelecké...
V Lešanech bojovala americká armáda. Sledovali jste tankový den

Ve vojenském muzeu v Lešanech proběhl tankový den. Poprvé se představil pancéřovaný vůz Toyota a k vidění byla i bojová ukázka při které se utkala americká...  celý článek

Před 100 lety Němci poprvé bombardovali Londýn během noci
Před 100 lety Němci poprvé bombardovali Británii během noci

VIDEO Německo bombardovalo Velkou Británii už od roku 1915. První nálety však nepodnikala letadla, ale vzducholodě. Teprve v roce 1917 je vystřídaly bombardéry. Byly...  celý článek

HMS Dragon, torpédoborec Type 45
Úpadek britského námořnictva: bez protilodních střel a bojových letounů

Námořnictvo Jejího veličenstva dnes trpí akutním nedostatkem plavidel. Mnohé úkoly jsou již nad síly kdysi nejmocnějšího loďstva všech oceánů.  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.