Dnes se vrací móda focení na film, která už málem vymizela. Jak to vlastně bylo v 80. letech s filmy a technikou?
Já jsem začal fotit v 70. letech, ale žádný velký rozdíl v 70. a 80. letech si nevybavuji. Vývoj nebyl tak rychlý jako dnes a fotografování rozhodně nebylo tolik rozšířené. Fotilo se na film, samozřejmě. V mých začátcích jsem fotil na černobílé filmy a největší problém pro mě byl sehnat citlivější a kvalitní filmy. Obecně s filmy byl problém. Někdy byly od kameramanů k dispozici dokonce materiály jako východoněmecký černobílý ORWO MP7, který se dal koupit v roli na metry. Doma jsme si ho pak nastříhali a použili jako kinofilm. Jen pro zajímavost, tento materiál měl 27° DIN, tj. ISO 400. Kazeta se musela zalepit samolepkou, aby se neotevřela a film se neosvítil. Při domácím kutění těchto materiálů si často začátečníci vylámali zuby a film poškrábali. Běžnější byl ORWO NP55 s citlivostí 20-22 DIN (tzn. 80-125 ISO), dal se i trošku pushnout.
Málokdy byl problém, že by nebylo vůbec na co fotit, bylo spíš těžké sehnat kvalitnější filmy. Tím, že nás bylo relativně málo, znali jsme se a ve spolku se daly filmy půjčit do doby, než jsme se opět dozásobili na dostatečně dlouhou dobu. Velké množství diapozitivních filmů se skladovalo v lednici v igelitu, já jsem měl své černobílé filmy mimo dosah světla ve skřínce. Když to šlo, vyrazili jsme pro filmy do NDR, kde jsme obcházeli obchod po obchodu a vraceli se s nepořízenou, protože ty dobré materiály zkrátka neměli ani tam.
A co fotoaparáty, čím jste fotil?
Měl jsem velmi rozšířenou Praktiku z NDR. Kdysi jsme na ni čekali několik týdnů, a když dorazila, zas k ní nebyly objektivy. Na ty se opět muselo čekat, i když řada lidí si podomácku vyráběla různé redukce, aby mohli použít objektivy ostatních značek. Bylo to velmi rozšířené, fotografové si byli schopni nahradit spoustu věcí, které nešly koupit. Cena v bazarech se velmi blížila ceně nových, dokonce bazarové zboží bylo často dražší než nové v západních zemích, zejména protože dostat sem kvalitní techniku byl velký problém.
Později jsem dostal od rodičů Nikon FM, to byl jeden z nejlepších fotoaparátů, co jsem kdy měl. Ještě později jsem začal používat dálkoměrnou Leicu s průhledovým hledáčkem, ale hlavně jsem fotil zrcadlovkami a objektivy Nikon.
Jaké fotoaparáty používali profesionálové a jaké nadšení amatéři?
Profesionálové z protěžovaných médií fotili Leicou, měli často i přístup k Nikonu. Amatéři brali, co se dalo, takže většinou Olympus a Praktiku, leckdo fotil i legendárním sovětským Zenitem, který ale trhal filmy. Byl to takový ruský fototank. Vyskytovaly se tu i fotoaparáty Zorki, ruské kopie Leicy. Občas se tu našli i lidé, co fotili na dovozový Chinon. V podstatě všechno, co bylo k dispozici.
Jak jste řešil vyvolávání?
Nejlepší vývojky byly JOBO, na těch se dalo vyvolávat více filmů najednou. Existovaly polské kopie Krokus, ale ty měly fakt bídnou kvalitu, stejně jako ty české. Kdo neměl vlastní vývojku, vyvolával různě po známých a kamarádech, problém pak bylo nastavení, které měli často nastaveno na střední šedou. Vývojka šla i vyrobit, já jsem používal chemii z NDR - ORWO.
Co se fotit nesmělo? Nebylo to jen ono pověstné nádraží, že?
Byla toho spousta. Nesmělo se fotit cokoli, co by mohlo upozorňovat na tu absurditu systému a cokoli negativního. Samozřejmě nebylo možné fotit žádné vojenské objekty, ale nesměly se fotit ani uniformy, kromě slavností. Pamatuji si, že jsem například fotil na Národní třídě paní sedící na chodníku. Za chviličku u mě byl policajt, chtěl vidět občanku a vyptával se, proč to fotím, když to může být použito proti socialismu. Chtěl mi sebrat film, ale nakonec jsem mu vysvětlil, že to je projekt pro FAMU. Co se smělo a co ne, se měnilo s dobou. Na konci 80. let se rozmohlo ničení fotoaparátů. Mně například jen sebrali fotoaparát a vyndali film, když jsem fotil nějakou nehodu, kde byli policajti a hasiči. Zkrátka nic negativního se nesmělo nejen objevit, ale ani zachytit.
Pamatujete si, jak se fotily oficiální akce typu 1. máj?
Já jsem tohle nikdy oficiálně nefotil, fotil jsem pro sebe. Tyhle akce byly absurdní a vlastně to byly takové karikatury systému. Oficiálně se zachycovalo všechno radostně, aby bylo možné šířit pozitivní zprávu. Co nebylo pěkné, zametlo se pod koberec. Nevím, jak tohle fotili lidi, kteří oficiálně pracovali pro ČTK nebo časopisy.
Museli asi z toho všeho zachytit úsměvy a radost, která tam nebyla. On to nebyl jen 1. máj, ono toho bylo spousta, spousta veselic a setkání, vždycky zachycené z pečlivě vybraného úhlu. Bylo to přesně jako výzdoba v obchodech – výlohy vypadaly honosně, ale vlastně se tím jen maskovalo, že neměli co prodávat. No a pak tu byly všude vlajky československé, sovětské a nešlo je minout, dostat je mimo záběr.
Jak vnímáte dnes vaše fotky, které jsou vlastně součástí historie?
Tehdy jsem ani neuvažoval nad tím, že by ty fotky byly někdy publikovány. Fotil jsem to pro sebe a ukázal jsem je jen lidem, kterých jsem si vážil. Nefotil jsem s tím, že zachycuji historii, ale spíš okamžiky, které mi přišly zajímavé. Každopádně je zajímavé se na ně po takové době podívat, vyvolávají spoustu vzpomínek.
Autor je redaktorem serveru F22.cz, kde najdete další články ze světa fotoaparátů a fotografování.
