Fidel Castro se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem (20. září 1960)

Fidel Castro se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem (20. září 1960) | foto: AP

Rusové mohli zničit několik měst, Američané by Sovětský svaz vyhladili

  • 204
Karibská krize - třetí díl - Karibská krize vrcholí. Na ostrý Kennedyho projev odpovídají Rusové výhrůžně. Obě strany jsou nervózní. Kreml stále zapírá, že by rakety na Kubě byly. Chruščov už ovšem chápe, že pokud neustoupí, rozpoutá válku s USA. Svět je krok od jaderné války.

Druhý díl miniseriálu mapujícího Karibskou krizi a postavení Fidela Castra jsme zakončili přípravou Rusů na zprovoznění raket na Kubě.

Nervozita na obou stranách

Kennedyho projev v pondělí 22. října 1962 fascinoval svět – sovětské rakety s atomovými hlavicemi na Kubě! Všichni posluchači cítili, že se třetí světová válka přiblížila. Úřady začaly otevírat veřejné protiatomové kryty, ve školách a podnicích lidé nacvičovali poplach, ženy a muži nakupovali zásoby potravin.

Karibská krize a Fidel Castro

Zavinil to Chruščov! rozhořčovali se západní novináři a politici. V zemích Varšavské smlouvy označili za viníka Bílý dům, ale podrobnosti o důkazech, které našli Američané, sdělovací prostředky zamlčely. Ostatně Kreml jako vždy v kritických chvílích mlžil a lhal – obyvatelé zemí pod jeho kontrolou se pravdu dovídali z vysílání západních rozhlasu.

Fidel Castro nadiktoval redakci deníku Revolución prohlášení, v němž popřel přítomnost útočných raket kostrově. Kennedyho projev je „obvyklou kouřovou clonou, která má ospravedlnit zločinný útok“, který Kuba očekává.

V pondělí také skončil svou činnost plukovník GRU Oleg Peňkovskij, jeden z nejúspěšnějších informátorů Západu – zatkla ho KGB, aspoň podle deníku Pravda. Není však vyloučeno, že se to stalo o několik dnů dřív. Později ho jako zrádce popravili.

I Sověti uvedli do pohotovosti svá raketová vojska. Třebaže měli k dispozici jenom šestinu raket ve srovnání s Američany, přesto – pokud by se je podařilo vypustit – mohly by způsobit ohromnou zkázu. Na kosmodromu Bajkonur chystali mezikontinentální raketu R-7 SS-6/Sapwood, která měla atomovou hlavicí o síle 3,5 megatuny zničit New York. V záloze proti největšímu americkému městu uchystali ještě jednu. Další dvě střely tohoto typu byly připravené na základně Pleseck na severu Ruska. Avšak nebyly příliš operativní – palivo se do nich plnilo celých čtyřiadvacet hodin. Další strategické střely zamířené na americká města ještě úplně nedokončily sérii nezbytných zkoušek – R-9 SS-8/Sasin, kterých měli pět, a R-16 SS-7/Saddler, kterých bylo dvanáct.

V úterý ráno odsouhlasilo sovětské vedení odpověď na Kennedyho projev. Byla nabubřelá, panovačná, neodpovídala na skutečnou situaci. „Jestliže vyprovokují agresoři konflikt, Sovětský svaz odpoví zdrcujícím odvetným úderem.“ Ve skutečnosti sovětské rakety by mohly zničit několik amerických měst, ale americké by vyhladily všechna sovětská. I nyní Chruščov v dopisu Kennedymu lhal – tvrdil, že na Kubě žádné útočné rakety nejsou.

V Bílém domě dopoledne zasedal Výkonný výbor. Prezidenta nejvíc trápil Západní Berlín. Ředitel CIA McCone oznámil, že v Karibiku se pohybuje několik sovětských ponorek patrně s jadernými hlavicemi.

Američtí komentátoři uvažovali o vzájemně výhodném obchodě. Kdyby Sověti odstranili své útočné zbraně z Kuby, my bychom demontovali rakety v Turecku.

Odpoledne mluvili Robert Kennedy a senátor Edward Bartlett s Bolšakovem. Nadhodili mu, že tuto transakci, o níž psaly noviny. Avšak tahle mimořádně důležitá informace došla do Kremlu až za dva dny, 25. října. Důvod zpoždění není jasný – zřejmě ho způsobila nějaká drobnost, jak se to občas stává.

Prezident se dalšího vývoje obával. Večer vyslal svého bratra za Dobryninem. Ale sovětský velvyslanec o raketách na ostrově nic nevěděl. Proti ministrovým argumentům se snažil oponovat, ale chabě, ani on necítil, že by Moskva hrála otevřenou hru. Kennedy ukončil návštěvu výhrůžkou: „Nevím, jak to všechno skončí, ale my jsme odhodláni vaše lodě zastavit.“

Podvečer začala jednat Rada bezpečnosti OSN. Velvyslanec Stevenson promítl fotografie sovětských raket na Kubě pořízené špionážním letadlem. Toto představení diplomaty a novináře šokovalo. Velvyslanec Valerian Zorin, který na ně nedokázal reagovat, aspoň obvinil Spojené státy z přípravy invaze na Kubu. Možná i on slyšel o těchto zbraních poprvé.

Velitel amerického strategického letectva generál Thomas Power nařídil zvýšit pohotovost všem jednotkám. Udělal to bez vědomí prezidenta a otevřenou řečí, nikoli šifrou – ať se to Sověti dozvědí. Válečnická horečka narůstala.

Musíme se stáhnout, jinak začne válka s USA

Také v Kremlu stoupala nervozita. Chruščov při setkání s prezidentem americké firmy Westinghouse Williamem Knoxem tvrdil, že sovětské rakety na Kubě jsou totéž jako americké rakety v Turecku. Máme je pod kontrolou, Kubánci o nich nerozhodují. Kennedymu vzkázal, že kdyby Američané napadli jejich plavidla na moři, bude Sovětský svaz „bránit svá práva“.

Na zasedání předsednictva však mluvil jinak. „Nemůžeme nechat na Kubě rakety, pokud nechceme vstoupit do války se Spojenými státy.“ Demontujeme je pod podmínkou, že se Washington zaváže nezaútočit na Kubu. S tímto návrhem souhlasili Brežněv, Kodygin, Kozlov, Mikojan, Ponomarjov a Suslov. Naproti tomu Gromyko a Malinovskij se zdrželi.

Jednání ukončil Chruščov výzvou: „Soudruzi, pojďme večer do Velkého divadla. Ať nás naši lidé i cizinci vidí, možná, že je to uklidní.“

Večer se ukázalo celé politické vedení na představení Musorgského opery Boris Godunov. O přestávce sovětský vůdce okázale děkoval americkému zpěváku Jeromu Hinesovi a jeho kolegům. Tím chtěl demonstrovat, že je ve sporu s americkými vůdci, nikoli s prostými lidmi.

V noci na 23. října 1962 vyhlásil sbor náčelníků štábů poprvé v historii stupeň připravenosti DEFCON 2 (Defense Readiness Condition) pro strategické letectvo, pro ostatní síly zůstával v platnosti DEFCON 3 ze včerejšího dne. DEFCON 2 je stav, kdy musí být vojáci těsně pod maximálním stupněm připravenosti. DEFCON 1 znamená válku. Washington ho oznámil otevřenou řečí, nezašifrovaně, aby se o něm Sověti dozvěděli.

Poplach mělo 1 300 strategických bombardérů s atomovými bombami. Polovina čekala nad Grónskem a severní Kanadou na signál k útoku, palivem je zásobovaly létající tankery. Všech 183 mezikontinentálních raket Atlas a Titan bylo připraveno k odpálení, stejně jako 144 střel Polaris na deseti atomových ponorkách třídy George Washington. Námořní svazy, zahraniční základny a spojenecké síly NATO měly bojovou pohotovost. Vojáci spali v botách. Statisíce rodin odjížděly z měst na venkov, kde mělo být bezpečněji.

Stavbu raketových základen na Kubě začala armáda sledovat i pomocí tří nových radarů, které procházely zkušebním provozem. Všechny byly spojeny s velitelstvím protivzdušné obrany severoamerického kontinentu NORAD.

Také svět diplomacie a tajných služeb se změnil.

Nákres skutečně ohroženého území USA sovětskými raketami R-12 ke dni 29. října 1962. Dvojnásobný dostřel nerozmístěných raket R-14 není zakreslen.

Českoslovenští rozvědčíci vstupují na scénu

Pocit ohrožení vedl k tomu, že poslanci a novináři na Západě, kteří měli vztahy k lidem ze sovětského bloku, byli ochotni častěji mluvit například s československými vyzvědači, kteří sloužili pod rouškou diplomatů. Byli velice sdílní, někdy se scházeli i dvakrát denně. „Samozřejmě jsme si nevyměňovali informace o nějakých utajovaných záměrech,“ řekl mi Přemysl Holan, který působil v pražské centrále rozvědky ministerstva vnitra. „Mluvili jsme o situaci, vysvětlovali jsme si stanoviska. Všichni – ať jsme stáli na kterékoliv straně železné opony – jsme měli zájem na odstranění hrozícího nebezpečí.“

„V centrále panovala plná pohotovost,“ vzpomínal Zdeněk Jodas, který byl náčelníkem odboru kontrašpionáže. „Velmi vážně se uvažovalo o tom, že vypukne válka. Intenzivně jsme sledovali vývoj v New Yorku a ve Washingtonu, přicházely zprávy od agentů. Nic jiného se dělat nedalo.“

Ve Washingtonu měli českoslovenští zpravodajci možnost číst chilskou diplomatickou korespondenci, která odrážela diskuse v Organizaci amerických států. Tyto informace předával tamní rezident přímo svému sovětskému kolegovi, aby o nich věděl i velvyslanec Dobrynin.

Diplomaté na ambasádách sovětského bloku v USA a v dalších západních zemích ničili tajné spisy a připravili se, že v poslední chvíli spálí šifrovací kódy a rozbijí šifrovací aparatury.

Situace byla mnohem vyhrocenější než při stavbě berlínské zdi. Pro případ konfliktu nařídila centrála československé výzvědné služby preventivní opatření.

Rezidentury kontrolovaly systémy válečného spojení s agenty. Dosud je řídili důstojníci pracující na zastupitelských úřadech, v kancelářích Československé tiskové kanceláře, cestovní kanceláři Čedok a podobně. Za války by se tato pracoviště zavřela. Pak by převzali úlohu řídících důstojníků nelegálové, tedy vyzvědači žijící v cizích zemích pod falešnými jmény.

Kdyby agenti z jakýchkoliv důvodů ztratili kontakt, znali místa a termíny schůzek se svými řídícími orgány, stejně jako hesla, jimiž se prověří. A samozřejmě také si museli pamatovat spoustu náhradních termínů a míst. Kdyby tedy začala válka, centrála by odvysílala nelegálům instrukce o schůzkách.

Rovněž se prověřovala možnost přesunu pražské centrály výzvědné služby do záložních stanovišť ve východních Čechách a ve Vysokých Tatrách. S výjimkou úzkého štábu první správy však přesná místa nikdo neznal. Nyní se zjišťovalo, jestli všichni pracovníci rozvědky vědí, jakým způsobem a s jakými materiály se mají na které stanoviště odstěhovat.

Sovětská ponorka u pobřeží USA

V pátek 26. října zpozorovaly americké lodě poblíž pobřeží Severní Ameriky sovětskou ponorku. Torpédoborce se ji snažily přimět k vynoření shazováním tří slabých granátů – to je mezinárodně přijatý signál. Okolo čtvrté hodiny odpoledně se konečně vynořila. Kdyby byla v pořádku, snažila by se v hloubce uniknout, její objevení na hladině naznačovalo, že se ocitla v nesnázích. Američané si mysleli, že je poháněná jaderným reaktorem. Netušili, že se jedná o dieselelektrické plavidlo třídy 641 (Foxtrot), tato měla číslo K-59.

Sovětské se rozhodlo velení vyslat na Kubu čtyřčlennou 69. ponorkovou brigádu těchto plavidel. Za 20–22 dnů měla zakotvit v přístavu Mariel, který by se stal v rámci operace Anadyr její základnou. Každé bylo vyzbrojeno nejen 21 klasickými torpédy, ale i jedním s jadernou náloží. Velitel ponorkové brigády Vitalij Agafonov popluje na B-4, náčelník štábu Vasilij Archipov na B-59.

Při instruktáži se kapitán Šumkov zeptal: „Jaká jsou pravidla pro vypuštění torpéda s atomovým nábojem?“ Očekával přesnou a jasnou odpověď. Nedočkal se jí. Admirál Vitalij Fokin, zástupce velitele válečného námořnictva, pouze zavtipkoval: „Když vám dají přes hubu, nedovolte, aby to udělali podruhé.“

Trochu přesnější byl viceadmirál A. I. Rassocha, náčelník štábu Severní flotily: „Zapište si do paměti. Za prvé jestliže budete mít při plavbě pod vodou díru v trupu. Za druhé jestliže se budete vynořovat s dírou v lodi a oni na vás budou pálit. A ve třetím případě když dostanete rozkaz z Moskvy.“ Za okamžik ještě dodal: „Doporučuji vám, soudruzi velitelé, abyste nejdřív použili nukleární zbraň a potom mazali rychle pryč.“

Kapitáni viděli, jak technici mizerně opravují jejich plavidla a nechtěli vyměňovat staré baterie za nové – prý nejsou. Protestovali proti tomuto šlendriánu, ale nadřízení je ignorovali. Na důkladnější opravy nebyl čas.

Ruští námořníci ani nevěděli, kam plují

Námořníci včetně důstojníků nevěděli, kam míří. Teprve na moři směli velitelé rozpečetit obálku, která obsahovala popis cesty a cíl, a mohli posádkám oznámit, že se mají vylodit na Kubě. Zbraně ponorek měly být neustále v pohotovosti – zněl příkaz. K vypuštění konvenčních střel musí dostat souhlas od velitele námořnictva, na odpálení torpéda s jadernou hlavicí má přijít speciální povolení od ministerstva obrany.

Čtyři foxtroty proklouzly okolo Skandinávie, kde hlídkovala britská a norská protiponorková plavidla. Od začátku je však pronásledovaly potíže, jejich staré baterie se brzy vybíjely, takže se ponorky musely častěji vynořovat kvůli nabití. V Severním Atlantiku na ně udeřil hurikán Ella, což ztěžovalo vynoření a dobíjení. Přestávaly fungovat i další aparatury včetně klimatizačních, uvnitř stoupala teplota na 50–60 stupňů, také chyběla pitná voda.

Ponorka K-59, které velel kapitán Savickij, doplula do Sargasového moře, což je část Atlantiku severozápadně od Bermud. Před tím Ella zničila spoustu zařízení, takže selhaly motory, klimatizace a další aparatury. Na palubě stoupla teplota až na 60 stupňů a vzduch byl vydýchaný. Plavidlo brzy zaregistrovali Američané, svaz vedený letadlovou lodí Randolph.

Když v sobotu 27. října začali házet výstražné granáty, které podle znamenaly příkaz k vynoření, začala do oddělení číslo šest pronikat voda. Zřejmě díra!

Američané na nás útočí! Savickij si vzpomněl na Rassochova slova. Nařídil: „Přesunout zvláštní torpédo ze zásobníku do přední torpédové komory!“ O atomu se nemluvilo, možná ani obyčejní námořníci netušili, jakou náplň obsahuje.

Klíče k jejímu odpálení vlastnili tři lidé: Savickij, politický důstojník Ivan Maslennikov a náčelník štábu Vasilij Archipov. Každý musel ten svůj zasunout do speciální zdířky. Zatímco kapitán a jeho politický zástupce to považovali za normální, Archipov se vzepřel: „O žádný útok se nejedná! A my nesmíme tuto zbraň použít! Ostatně, ta netěsnost je malá, už ji zadělávají. Musíme se vynořit a počkat na rozkazy z Moskvy.“

Věděl, že exploze v takové blízkosti by zničila nejen americkou flotilu, ale i je samotné. A možná by uvrhla do války celý svět.

Archipov nakonec Savického přesvědčil. B-59 vystoupila na hladinu. Když vyšli námořníci na palubu, byli sežehnuti subtropy.

Američané vyfešákovaní v letních uniformách na palubách válečných lodí na kolegy z ponorky mávali a smáli se, vyhrávali jim píseň Yankee Doudle, populární v době bojů o nezávislost, házeli jim láhve koňaku a krabice cigaret. Sověti ve špinavých a zapocených mundůrech to pociťovali jako hrozné ponížení.

Když B-59 nabila baterie, zamířila zpátky k Bermudám. Skupina důstojníků GRU zvláštního úkolu OSNAZ (Osoboje naznačenije), vedená Vadimem Orlovem, která monitorovala veškeré vysílání americké flotily, vyposlechla, že je na části zpáteční cesty vyprovodí jenom čtyři hladinová plavidla a občasné přelety letadla. Současně se dověděla, že vznikla hluboká krize okolo Kuby – o ní neměl nikdo z posádky ani potuchy. A také slyšela, že americké námořnictvo přinutilo k vynoření další dvě ponorky. Pohroma!

Nikolaj Šumkov, kapitán B-130, vyzkoušel v říjnu 1961 torpédo s jadernou náloží na střelnici na ostrově Nová Země. Poznal tedy její účinek. I jeho plavidlo zápasilo se slabými bateriemi, které musel dobíjet na hladině bez ohledu na riziko prozrazení. Za tropické bouře se porouchala většina motorů.

Letadlová loď Essex byla objevena B-130 ráno 26. října a hned začaly padat výstražné granáty. Po několika hodinách se plavidlo vynořilo. Do Moskvy kapitán telegrafoval: „Po pronásledování přinucen vyplout na hladinu. Dva ze tří dieselů nefungují. Obklíčen čtyřmi americkými válečnými loděmi. Očekávám instrukce.“

Velitelství potvrdilo příjem depeše. Žádné rady, žádné rozkazy. Pomozte si sami! Námořníci se pokoušeli opravit motory, ale bezúspěšně. Velitel požádal o pomoc. Nakonec připlula loď Pamir, která ponorku odtáhla do Murmanska.

Na ponorce B-36, vedené kapitánem Alexejem Dubivkem, zase musel lékař v primitivních podmínkách vyoperovat sonarovému důstojníku Petru Pankovovi slepé střevo. Přitom pluli v hloubce 110 metrů, zatímco na hladině burácela Ella.

I toto plavidlo v Sargasovém moři pronásledovali Američané, torpédoborec Charles Cecil. Jednu chvíli měl velitel obavy, jestli ho netorpédují. Ale nebyla to pravda. Dubivko se pokoušel uniknout, ale marně. Po několika dnech, 31. října, se musel vynořit, aby dobil baterie. Potom se otočil zpátky.

Pouze B-4, které velel Rjurik Ketov, Američané nezjistili. Když z rádiového vysílání poznala, že nemá šanci, vrátila se.

Druhou flotilu mělo tvořit sedm ponorek třídy Golf, sovětské označení projekt 629. Každá vyzbrojená třemi balistickými raketami R-13, SS-N-4/Sark, o dostřelu 600 kilometrů. Po katastrofálním neúspěchu foxtrotů už je nevyslali.

Rozpaky na obou stranách

Ve středu 24. října ráno vypadala situace tragicky. Sovětské nákladní lodě stále mířily ke Kubě. Přitom americké námořnictvo zjistilo, že je doprovázejí ponorky jako stráž. Vstříc prvním plavidlům – Gagarinu a Komilesu – vyslali Američané vrtulníkový nosič Essex.

Robert Kennedy volal Bolšakova, jestli neví něco nového. Jeho odpověď ho šokovala: Myslím si, že se lodě pokusí prorazit blokádu.

Jestliže nás Američané napadnou, zničte je atomovým útokem! psal Fidel Castro v telegramu Chruščovovi. Sovětský vůdce však nechtěl obětovat svět zájmům Kuby a do Havany to nekompromisně sdělil.

V deset hodin se sešli členové Výkonného výboru v Bílém domě. Byli napjati: Začne válka, anebo zůstane mír? Konečně v 10.25 hlásil ředitel CIA McCone: „Na linii blokády zastavilo na dvacet sovětských lodí a část potom otočila a začala se vracet. Tato plavidla vezou rozmontované rakety R-14.“

Avšak to byla špatná informace. Jak po čtyřech desetiletích ověřil reportér Michael Dobbs, sovětská plavidla zůstala stát asi 900 kilometrů od hranice blokády. Prezident a Výkonný výbor byli špatně informováni.

Moskva zatelegrafovala ráno mezi sedmou a osmou hodinou jejich kapitánům, aby nepřekračovali linii blokády. Rozhodl o tom Chruščov. Nicméně na Kubě sovětští vojáci dál montovali střely R-14, u poloviny už mohli tankovat palivo. Jaderné hlavice však na ně nenasazovaly, ty střežily oddíly v Marielu.

Většina států Latinské Ameriky se cítila jednáním Kuby zaskočena a požadovala demontáž raket. Argentina vyhlásila pohotovost svého válečného námořnictva. Sovětské a československé výzvědné služby se pokusily vytvořit v těchto zemích organizace na podporu Kuby, ale o žádnou autoritu se nemohly opřít.

Na večerní schůzi Rady bezpečnosti OSN pocítil sovětský zástupce Zorin zoufalé osamocení. Západní delegáti se vesměs přidávali na stranu USA, 45 afrických a asijských států vyzvalo Washington a Moskvu, aby se dohodly.

Ovšem nejdůležitější jednání probíhala v zákulisí. Chruščov a Kennedy si vyměnili dopisy, ze svých stanovisek však nechtěli ustoupit. U Thant je varoval před stupňováním napětí a nabídl se jako prostředník k vyjednávání. Představitel světové organizace také navrhl, že by demontáž útočných zbraní na Kubě mohli kontrolovat zástupci vybraných neutrálních států.

Při debatách v Kremlu náměstek ministra zahraničí Vasilij Kuzněcov navrhl: „Co kdyby naše vojska zablokovala Západní Berlín?“ Chruščov vyletěl: „Zrovna se začínáme vybředat z jednoho dobrodružství a vy navrhujete, abychom se pustili do dalšího!“

Rozklepaný tajný kurýr

Jedna americká televize vyslala do oblasti helikoptéru s reportéry. Její diváci tedy mohli ve čtvrtek sledovat, jak sovětský tanker Bukurest vezoucí ropu vnějškově překontrolovaly posádky amerických torpédoborců a propustily ho.

V pátek ráno 26. října zastavily americké torpédoborce libanonskou nákladní loď Marucla, která mířila na Kubu. Při její prohlídce se nenašlo nic podezřelé, a proto mohla plout dál.

Třebaže konvoje sovětských plavidel s nákladem vojenské techniky zůstaly stát, na Kubě vojáci dál sestavovali rakety. Většina amerických politiků a vojáků se obávala, že nakonec nezbude nic jiného, než válka.

V poledne se zeptali novináři mluvčího ministerstva zahraničí L. Whitea, co říká výměně dopisů prezidenta s generálním tajemníkem OSN. White se odvolal na Kennedyho pondělní projev, který v něm hrozil, že „jestliže budou útočné vojenské přípravy pokračovat a jestliže se tím zvýší ohrožení naší polokoule, budou ospravedlnitelné další akce“.

Tento výrok si novináři vyložili, jakoby se invaze či letecký útok čekaly v nejbližších hodinách – a podle toho vypadaly titulky odpoledních listů. Kennedyho tyto úvahy rozzlobily, telefonicky vynadal jak ministrovi, tak jeho náměstkovi a nakonec i mluvčímu.

Ovšem tohle nedorozumění přinutilo Sověty k rychlému rozhodnutí. Objasnil to Chruščov až 12. prosince na zasedání Nejvyššího sovětu: „Ráno 27. října jsme dostali od kubánských soudruhů a také z jiných pramenů zprávu, v níž se přímo říkalo, že vpád začne v nejbližších dvou třech dnech... Bylo zapotřebí urychleně jednat, aby byla odvrácena invaze na Kubu a zachován mír. Prezidentu USA bylo posláno poselství, které ukazovalo obapolně přijatelné řešení.“

První nabídka Rusů na ukončení krize

„Černá sobota“, jak 27. říjen nazvali, byla patrně nejkritičtějším obdobím krize.

Po poledni se začala situace měnit k lepšímu. Rada sovětské ambasády Alexandr Fomin, známý jako rezident KGB v USA Feklisov, požádal o schůzku reportéra televizní stanice ABC Johna Scaliho, akreditovaného na ministerstvu zahraničí, který dobře znal Hilsmana a Ruska. Oba pánové se setkali v Západní restauraci poblíž Lafayettova náměstí uprostřed metropole o půl druhé.

Feklisov, který za války a po válce suverénně řídil v New Yorku a v Londýně sovětské atomové špiony, vypadal vyplašeně: „Válka může vypuknout každou chvíli. Měli bychom něco udělat.“

Scali si nebral servítky: „Na to jste měli myslet dřív, než jste poslali rakety na Kubu!“

„Co by se stalo, kdybychom stáhli naše rakety za dozoru OSN a pan Chruščov by se zaručil, že už nikdy útočné zbraně na Kubu nepošle?“ sondoval sovětský vyzvědač. „Byl by americký prezident ochoten slíbit, že Kubu nikdy nenapadne?“

Scali odpověď neznal. Feklisov ho požádal, aby o tom vyrozuměl své vysoce postavené přátele a potom mu zavolal. „Tady máte mé telefonní číslo do bytu.“

Scali okamžitě informoval Hilsmana a ten zase Ruska. Ministr zahraničí tlumočil tento vzkaz prezidentu. „Je to první konkrétní návrh Rusů na ukončení krize,“ poznamenal. Pentagon a CIA odložily na neurčito operaci Mangoose, kdy tříčlenné týmy měly narušovat kubánské železnice, cesty a komunikace a pokusit se o atentát na Fidela Castra. Pravda, tři skupiny z deseti se už dostaly na ostrov, ale své akce ještě nezahájily.

Bílý dům souhlasil. Scali se sešel s Feklisovem v kavárně hotelu Hilton ve tři čtvrtě na osm večer. „Odpovědná místa mají zájem na jednání v duchu návrhů generálního tajemníka OSN,“ tlumočil. Feklisov byl spokojen. Prý měl platit třicet centů, číšníkovi strčil pětidolarovku a ani nečekal na vrácení peněz. Tolik pospíchal do úřadu, aby poslal zprávu do Moskvy.

Smířlivý tón vyzníval z Chruščovova dopisu, který dostal Bílý dům v 19 hodin. Z mnoha slov vyplývalo, že sovětský představitel připouští přítomnost raket na Kubě a nadhazuje možnost jejich stažení za garanci neútočení na ostrov. „Byl velice dlouhý a emotivní,“ charakterizoval ho Robert Kennedy.

Mezitím probíhala jednání na půdě OSN. Státy Latinské Ameriky požadovaly stažení raket a záruky pro Castrův režim. V Evropě vzrůstaly obavy z války.

Fidel Castro přijel na sovětskou ambasádu v Havaně ve dvě hodiny v noci. Byl roztrpčen na nejvyšší míru. Moskva a Washington rozhodují o nás bez nás! Marně se ho snažil velvyslanec Alexejev ukonejšit. Oba se dobře znali. Pod tímto krycím jménem vystupoval hispanista Alexandr Šitov, do roku 1959 rezident KGB v Buenos Aires, který pak na podzim vedl první sovětskou delegaci k námluvám s Castrovou Kubou.

Kubánský vůdce donekonečna diskutoval s Alexejevem-Šitovem a přesvědčoval ho, že je to zrada. Dlouze diktoval osobní dopis Chruščovovi. Obává se, že v příštích 24–72 hodinách americké letectvo zaútočí. Invazi nepovažuje za pravděpodobnou, ale nevylučuje ji. Žádá o okamžitý sovětský atomový útok. Z velvyslanectví odjel až v sedm hodin ráno.

Netušil, že v noci rozmístili sovětští vojáci ve vzdálenosti 15 kilometrů od americké základny Guantánamo jaderné střely Luna (FROG).