Ne všechna pravidla, která nám zjednodušují život, jsou přesná. Jedno takové si říká pravidlo "pěti sekund". Přišlo z Ameriky, ale pomalu zapouští kořínky i v Česku. Říká přibližně toto: jídlo na zem spadlé lze do pěti sekund zvednout a (po ometení) bezpečně sníst, protože bakterie se na něj tak rychle nedostanou.
Neúspěch jinak chytlavého pravidla v praxi lze vysvětlit tím, že bakterie se vozí zdarma. Jistě, s rychlostí přiměřenou svým rozměrům se dokážou pohybovat i samy, ale to nehraje roli. Na jídlo se nalepí ihned při kontaktu, nebo se na něj dostanou až po velmi dlouhé době. Nezáleží na čase, ale na povrchu, na který kus jídla dopadne. Pokud bude plný bakterií, máte smůlu.
"Tomu alespoň věří mikrobiologové," říká Vladimír Špelina ze Státního zdravotního ústavu a vysvětluje: "Při běžných mikrobiologických odběrech, například v rámci hygienických kontrol, se totiž provádí stěr nebo odběry obtiskem v řádu sekund. Myslím, že to ani pět sekund nebývá." Ale jak dokládá praxe, kontroly nedopadají vždy jenom negativně. Ke smůle pravidla pěti sekund a naštěstí pro nás všechny ostatní.
Středoškolačka a bakterie
O neúčinnosti pravidla máme poměrně přesvědčivé důkazy. Otázce byla věnována i značná vědecká pozornost. Zřejmě proto, že ji lze ověřit poměrně levně a jednoduše a přitom je dosti rozšířená. A za výzkum bylo dokonce uděleno i jedno významné ocenění: "Antinobelovka". Tedy pravidelně udělovaná Ig Nobelova cena, o které jsme psali zde nebo zde.
Získala ji Jillian Clarkeová v roce 2004, tehdy ještě studentka střední školy ze státu Illinois. Budoucí laureátka se otázce věnovala během letní studijní školy na tamní státní univerzitě. Pod dohledem mentorů připravila několika pokusů, které zjišťovaly, jak se bakterie přenáší na upuštěné jídlo.
Vybrala několik různých pokusných ploch a povrchů o ploše 6,5 cm² po veřejných prostorách univerzity a sledovala míru kontaminace pokusně odhozených vzorků. Ukázalo se, že bakterií se skutečně na jídle uchytilo mizivě málo. Málem se je výzkumníkům nepodařilo detekovat.
Nešlo však o čas. Chodby, chodníky Illinoiské univerzity, kde pokus probíhal, bakteriím nesvědčí, a tak nebylo co přenášet. Když Clarkeová s kolegy v laboratoři uměle kontaminovala keramické dlažky jako ukázku podlahového materiálu, zvednout jídlo do pěti sekund bylo k ničemu. Bakterie se na jídlo stejně dostaly.
V roce 2006 se pak na přenos bakterií důkladně podívali už opravdoví mikrobiologové s dokončeným vysokoškolským vzděláním. Práce vědců z univerzity v Clemsonu (dostupná zdarma zde) přesvědčivě ukázala, že při pádu na zem na nějaké sekundě sem či tam opravdu nezáleží. Rozdíl v míře kontaminace je možné sledovat až po několika hodinách. A také záleží na povrchu. Hladké dlaždičky jsou pro rychlý přenos mikrobů mnohem vhodnější než chlupatý koberec.
Podobných výsledků dosáhli i svými poněkud pochybnějšími metodami členové štábu seriálu Bořiči mýtů (Mythbusters). Rozdíl mezi množstvím bakterií přenesených po dvou nebo šesti sekundách byl mizivý.
