Facebook

Facebook | foto: Technet.cz

Facebooku, končím s tebou

  • 581
Používají ho stamiliony lidí. Jeho zakladatel se stal osobností roku. Objevují se však i mladí lidé, kteří se od Facebooku odpojují. "Leze na mozek," říkají.

Devatenáctiletá Sára sedí u počítače. Nevidí, neslyší, zuřivou rychlostí si píše s kamarády na Facebooku. Jsou to titíž lidé, s nimiž seděla dopoledne ve škole a odpoledne v kavárně. Večer se s nimi chystá do hospody.

Když lidé nechápou, jak jim může ještě něco nového sdělovat po počítači, Sára kroutí nechápavě hlavou. Nepřipouští si, že by byla na Facebooku jakkoli závislá. Prostě jen potřebuje společnost. A dělá si ráda legraci. Vytvořila si profil s názvem "Tvé svědomí" a z výše jeho morální autority komentuje názory svých kamarádů. Škodí to?

Mark Zuckerberg, vynálezce její hračky, ji příliš nezajímá, ale schvaluje, že zrovna on se stal osobností roku. Stejně smýšlejí miliony mladých lidí na celém světě. Facebook je pro ně něco stejně normálního jako vidlička a nůž nebo telefon.

Martina Topinková a Adam Brátka mají jiný názor. Od Facebooku se odpojili s tím, že je nejen zbytečný, ale i nebezpečný. Podle Martiny Topinkové není nejhorší závislost, nýbrž právě falešné identity, které ničí lidem skutečné vztahy.

MARTINA TOPINKOVÁ, KTERÁ SE ODPOJILA

Co je nejhrubším zločinem 21. století? Když si vás někdo odebere z přátel na Facebooku. Nový, osmý, smrtelný hřích.

Žijeme si svůj "second life". Posunuli jsme se do dalšího levelu a namísto céček teď sbíráme lajky. Namísto živých kytiček pěstujeme chcíplé napodobeniny ve Farmville a namísto skutečným zvířátkům se věnujeme elektronickému čemusi v Pet Society. Klikáme na svoje virtuální friendy na Facebooku a zapomínáme přitom na ty, které máme kolem sebe.

Facebooku jsem se dobrovolně vzdala poté, co jsem měla pocit, že mi ti moji "přátelé", kterých jsem tam měla opravdu skoro tolik, kolik je pokémonů, začínají lézt tak trochu na mozek.

Uvědomila jsem si, že celý "fejsbukovský" svět je především neuvěřitelně povrchní a že značně zkresluje realitu, protože tam lidé dávají jen to, co sami chtějí. A krom toho na sebe navzájem i útočí.

Pro mě osobně bylo poslední kapkou, když jsem byla označena na fotografii, jejímž hlavním aktérem byla lahev bílého rumu, které jsem se ani nedotkla.

V mých nejhorších nočních můrách se veškerá komunikace moderního světa přesune na internet, jak na profesionální, tak na soukromé úrovni. Stačí už jen dobudovat sítě, aby se každý mohl připojit kdykoliv a kdekoliv, a také připojení v mobilech musí dosáhnout rychlosti počítačů.

Pak se může stát, že se zanedlouho bude všechno odehrávat výhradně přes video. Budeme si volat a přitom se neustále vidět tak, jak to známe z programu Skype.

A k tomu všemu Facebook samozřejmě velkou měrou přispívá. Profesionální a soukromá sféra by se měly rozlišovat, jenže na Facebooku se to všechno slévá dohromady. Jeden velký GULÁŠ. Nebo snad GULASH? GULASHEG? Nebo rovnou GULAG?

Nejvíc ze všeho pak Facebook míchá s mezilidskými vztahy. Bohužel už není ojedinělé, když někdo "dostane kopačky" právě kvůli informacím, které proplují na povrch přes Facebook. A jak je fikaný! Když dáváte "deaktivovat", začne vás vydírat tím, že vám ukazuje lidi, kterým se po vás bude "stýskat".

Skoro se zdá, jako by nad námi stroje začaly mít pomalu, ale jistě nadvládu. Ještěže počítače neumějí diskutovat, popřípadě snažit se něco vyřešit. Osobně tedy doufám, že v pomyslné válce strojů a lidských bytostí zvítězíme! Já už jsem svou on-line sebevraždu spáchala.

DAN BRÁTKA, KTERÝ SE ODPOJIL

Kdybych měl vyjmenovat funkce, ke kterým by měl Facebook podle mne sloužit, seznam by byl stručný. V podstatě dvouheslový: pozvánky na akce + propagace. Na Facebooku jsou téměř všichni. Proto je příhodné ho využívat k reklamě na akce nebo místa, o nichž byste jinak informace do povědomí lidí efektivně šířili jen s využitím pevného finančního základu.

Přesto je tato sociální síť z větší části přeplněná blondýnkami, co se fotí před zrcadlem, výplody o tom, v kolik jde kdo spát, co právě jí, kdy jde na toaletu apod. Nalézt v té změti virtuálního odpadu užitečné věci je takřka nadlidský úkol, nechcete-li se proplétat labyrintem nečitelných znaků a bezcenných slov.

Nechci samozřejmě tvrdit, že neexistují výjimky. Nechci také tvrdit, že se nelze proti takto publikujícím lidem obrnit. Ale co tvrdit chci, je to, že ne každý se chce denně prohrabávat "seznamem přátel" a filtrovat osoby, jež mu vnucují informace, o které nemá zájem. Což je i důvod, proč v současné době profil nemám. Přiznávám, že mám za sebou také období počátečního opojení, kdy mě Facebook fascinoval a měl jsem potřebu sdělovat mu většinu svých myšlenek. S postupem času tomu odzvonilo a já si na něj vytvořil konečný názor. Nezajímá mě, kdo je s kým momentálně "ve vztahu", nezajímá mě, co měl kdo kdy k obědu, vadí mi, když jsou mi vnucovány fotky vyšperkovaných dívek v podivné poloze. A nemám čas ani chuť své "přátele" mazat nebo filtrovat. Proto pro mne bylo postupnou gradací zrušení účtu jedinou volbou.

Možná, že mi nepřítomnost na Facebooku v konečném důsledku ukazuje lidi, co mají o mou osobu opravdový zájem. Jisté je, že když jsem bez něj vydržel bez problémů patnáct let, alespoň dalších patnáct zvládnu stejně nekomplikovaně.

Já na Facebooku

Když jsem začal uvažovat, že napíšu tento článek, rozhodl jsem se, že si též vytvořím profil na tom kouzelném Zuckerbergově serveru.

Můj hlavní dojem: těžká, těžká nuda. I chytří lidé do takzvaných statusů (proč se tomu, u všech svatých, tak říká?) píší neelegantní věty. Nechápu, proč bych měl klikat na to, zda se mi něco líbí, nebo ne.

Zaujalo mě jen, že se tomu říká lajkovat. Vím sice, že je to z angličtiny, ale připomíná mi to psa Lajku, kterého Rusové poslali do vesmíru. Když někoho na Facebooku pronásledujete, říká se tomu stolkovat, což je slovo, které se mi taky líbí.

Přiznám se, že jedné věci jsem tak trochu propadl. A sice sbírání přátel. Pořád se vám nějací nabízejí, a neber to, když je to zadarmo, že. Vždycky se můžou nějak hodit a prostor v kredenci to nezabírá jako hrníčky a šálky, které z podobných důvodů nesmyslně sbírají mnohé ženy.

Ale jako hrníčky jsou ti přátelé většinou naprosto na nic. Když si potřebuju s někým, byť vzdáleným, skutečně popovídat, zavolám. Pokud je blízko, sejdu se s ním.

Když jsem se na Facebook zeptal televizní režisérky Aleny Hynkové, sdělila mi: "Já o Facebooku nic nevím, výzvy k připojení zásadně ignoruju a vůbec je mi to protivné, jako ostatně všechny elektronické náhražky, které samozřejmě vztahy mezi lidmi deformují."

Osobně bych nebyl tak přísný jako ona a studentka Martina Topinková, která Facebook zcela odsuzuje. Facebook má i své výhody, jinak by se nestal Zuckerberg osobností roku. Nejsem moc velký podnikavec, ale chápu, že se na něm podnikat dá. Mezi přátele se mi dostali (nevím jak) i nějací umělci. Propagovat výstavy a představení jde takto skvěle.

Úžasná pohodlnost komunikace určitě vyhovuje lidem, kteří jsou povídavější než já a chtějí si vyměňovat zážitky se vzdálenými známými. A nemají dost peněz na telefon nebo je nudí Skype.

Barbora Osvaldová však jakoukoliv užitečnost popírá: "V čem je užitečný? Nevím, nemám ho a nechci ho mít. Mám tolik jiných starostí a dalších věcí, že tam nemohu každou hodinu psát, jak mi je, co mám na hlavě za účes, kdo mi co udělal a co budu dělat pak."

Jiřina Šiklová vidí Zuckerbergův vynález přesně: "Umožňuje jim sociálně se zařadit a vyjádřit a přitom se opravdu nemusí angažovat a riskovat a fyzicky namáhat."

Jenže nechovali se tak lidé už dřív, než jim osobnost roku poskytla pohodlný prostor? Kdo četl milostné dopisy Bismarcka a Napoleona, ví, jak se tito agresivní manipulátoři dokázali stylizovat do role romantických milovníků. Patologický žárlivec Mácha psal jako milius.

Nebezpečné známosti, hry na flirtování se pěstovaly v salonech, když ještě nikdo netušil, že bude vynalezen internet.

Ne ne, Facebook není zlo, je to jen důmyslné prostředí, kde se můžeme oddávat svým neřestem: svádění, lenošení a pýše.

Dopsal jsem článek, ale neodpojím se. Koneckonců je hezké, když moje statusy bude lajkovat "Tvé svědomí“.