Konrada Henleina v Sudetech v roce 1938 vítaly nadšené davy.

Konrada Henleina v Sudetech v roce 1938 vítaly nadšené davy. | foto: archiv

Konec války nebyl koncem umírání. Šest krvavých teček za druhou světovou

  • 105
Na pozadí posledních válečných dnů se odehrálo množství více či méně známých krvavých příběhů. Vybrali jsme šest z nich. V hlavních rolích se objevují politici, vojáci i umělci.

Pro šestici mužů znamenal konec druhé světové války smrt bez soudu. Někteří, jako ministr propagandy Emanuel Moravec nebo vůdce Sudetoněmecké strany Konrad Henlein, si vzali život sami, a vyhnuli se tak zodpovědnosti za své skutky. Walter Danco, který terorizoval české železnice, padl za dodnes nejasných okolností kulkami sovětského důstojníka. Německého agrárníka Franze Hodinu zlynčoval rozzuřený dav, stejně jako režiséra Jana Svitáka nebo autora Dívky v modrém Felixe de la Cámara. První dny míru byly stejně krvavé jako poslední dny války.

Ministr Emanuel Moravec

Holá hlava dělala z Emanuela Moravce mezi vcelku šedými figurami české protektorátní politiky nepřehlédnutelnou postavou i terč šeptem vyprávěných vtipů. "Holí si hlavu, aby to Němce nelechtalo, když jim leze do zadku," říkal jeden z nich. Ve skutečnosti ministrovi lidové osvěty a propagandy vlasy slezly jako mladému důstojníkovi československých legií v Rusku. Příběh muže, jehož příjmení se přinejmenším pro jednu generaci stalo synonymem vlastizrady a kolaborace, je daleko méně černobílý, než jak působí Moravcův odkaz v historii.

Emanuel Moravec

První světovou válku prožil pražský rodák Moravec od samého počátku. Do c.k. armády byl odveden v den jejího vypuknutí 28. července 1914 v jednadvaceti letech. Jeho cesta se nijak nelišila od cest mnoha dalších českých vojáků. Východní fronta, zajetí, vstup do vznikajících legií. V jejich řadách se zúčastnil slavné bitvy u Zborova. Jeho publicistický talent zaujal Milana Rastislava Štefánika natolik, že nadějného důstojníka zařadil do politicko – informačního oddělení ministerstva vojenství ČSR.

Domů se Moravec vrátil holohlavý; vlasy mu slezly v důsledku tyfové nákazy. A také ženatý, když se jeho vyvolenou v roce 1920 stala sedmnáctiletá Helena Beková, která s ním čekala dítě. Za návrat ze Sibiře mohl Moravec děkovat komisi, která ho pro množství psychosomatických poruch uznala za neschopného vojenské služby.

Přesto se v Československé republice rychle do armády vrátil a působil v mnoha štábních funkcích. Jeho kariéru nezničila ani kontrola, která v Moravcově oddělení odhalila finanční nesrovnalosti. Od roku 1931 major Emanuel Moravec vyučoval na pražské Vysoké škole válečné. To už byl rozvedený. Jeho druhou manželkou se stala Slovenka Ilona Szondyová.

V prvorepublikových letech byl však Moravec známý především jako publicista. Pod pseudonymem Stanislav Yester vydal desítky vysoce fundovaných článků s vojenskou tématikou, ponejvíce v Peroutkově Přítomnosti a v Lidových novinách. Za článek ke dvacátému výročí bitvy u Zborova získal Baťovu cenu pro nejlepší novinový text roku. Když v září 1937 zemřel první československý prezident Tomáš G. Masaryk, vedl Moravec pohřební průvod. Na archivních fotografiích ho můžeme vidět na čestné stráži u rakve TGM.

V kritických podzimních dnech roku 1938 patřil Moravec mezi důstojníky, kteří se snažili prezidenta Edvarda Beneše pohnout k ozbrojenému odporu proti Německu. Přijetí mnichovského diktátu a rozklad první republiky Emanuelem Moravcem hluboce otřásl.

Vznik Protektorátu v Moravcovi vyvolal obavy o jeho život. Byl známý jako jeden z nejhlasitějších advokátů války s Třetí říší. Místo vězení nebo smrti umožnily protektorátní úřady Moravcovi nejen publicistickou, ale i politickou činnost. Poprvé v životě měl Moravec dost finančních prostředků na udržení velkorysého životního stylu. Novým chlebodárcům se odvděčil služebností, která vyvolávala odpor. Nad hlavou nově zřízeného Kuratoria, které mělo českou mládež vychovávat v poslušnosti k Třetí říši, ho nepociťovali jen čeští obyvatelé Protektorátu. "Jednat s ním je jako hrabat se v odpadkovém koši," konstatoval zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.

Přesto Moravce 19. ledna 1942 jmenoval do ministerské funkce. Chladně a přesně uvažující Heydrich věděl, že Moravec v kolaboraci zašel tak daleko, že mu nezbývá nic jiného než v ní pokračovat. Věděl to i Moravec a všechny síly napřel k co nejtěsnějšímu svázání existence českého národa s Třetí říší. Stal se nejnenáviděnější postavou Protektorátu. Jeho nebezpečnosti si byla vědoma i exilová vláda, ale k plánovanému atentátu nedošlo.

Emanuel Moravec dohrál svou roli zrádce až do konce. Dne 5. května 1945 v Praze vypuklo povstání. Moravec se spěchal na Hrad poradit se státním ministrem Karl-Hermannem Frankem, ale policejní kamion, ve kterém jel, se dostal do palby povstalců. Moravec nařídil pokračovat v cestě Chotkovou ulicí kde autu došel benzín. Snad to pro Emanuela Moravce bylo posledním znamením, že se od něj osud definitivně odvrátil. Přiložil si hlaveň pistole ke spánku a stiskl kohoutek. Sám nad sebou vykonal soud, vynesl rozsudek a na místě ho provedl. Nikoliv jako čestný voják, ale jako zbabělec, který utíká před zodpovědností za své činy.

Principál Felix Achille de la Cámara

Dnešnímu člověku jméno de la Cámara nejspíš nic neříká, ale v časech první republiky šlo o divadelního principála známého extravagantním životním stylem, množstvím afér a řádně pochroumanou reputací, nacistického kolaboranta a také autora dodnes populární Dívky v modrém.

Felix Achille de la Cámara někdy před rokem 1923

Narodil se roku 1897 v Kutné Hoře jako Felix Cammra. Jméno si nechal úředně změnit na základě údajného příbuzenství se španělským šlechtickým rodem. První světovou válku prožil jako jezdecký důstojník a po jejím skončení se věnoval divadelnímu podnikání. Jeho scéna Komedia však kvůli nízkým návštěvám zkrachovala a později za podezřelých okolností vyhořela. Publicisticky činný de la Cámara se dostával na šikmou plochu. Asi rozhodující bylo setkání s dobrodruhem Harry Jelínkem, mužem, který prodal Karlštejn. Tento hochštapler se zapletl s nacisty, ale dokázal se z utahující se smyčky dostat. Jelínek na konci války z Protektorátu zmizel, de la Cámara nikoliv a to se mu stalo osudným.

De la Cámara se totiž nijak netajil sympatiemi k nacismu. Spoluzakládal Národní obec fašistickou i Českou ligu proti bolševismu, věnoval se profašistické propagandě a vydal například oslavný životopis španělského diktátora Franca. Vyšel pod jménem Caudillo roku 1942, dva roky po nejznámější a nejúspěšnější de la Cámarově knize, Dívce v modrém. Cámarovou "specialitou" byly konspirační teorie a boj proti zednářství. Věnoval mu desítky reportáží a novinových článků i několik nepříliš úspěšných knih.

Někdy v průběhu Pražského povstání se životní osud extravagantního flamendra naplnil. Příslušníci Revolučních gard si ho našli na pražské Kampě a bez soudu ho popravili. Přesné datum není známo a ani nevíme, kde skončily de la Cámarovy tělesné pozůstatky. Jeho jméno upadlo v zapomnění. V jiné době by zůstal okrajovým podivínem, kterého málokdo bere vážně. Vypjatá doba z něj však udělala nejprve spolupachatele a posléze oběť sil, které pomáhal rozpoutat.

Rozvraceč Konrad Henlein

Rodák z Vratislavic Konrad Henlein se z tělocvikáře a vedoucího turnerských spolků, jejichž členové za zpěvu národních písní podnikali výlety po pamětihodnostech, vypracoval až na muže, jehož jméno představovalo pro první republiku souhrn všeho zlého. Jeho Sudetoněmecká strana byla v polovině třicátých let minulého století nejsilnější politickou silou v Československu. Jejich cílem bylo přivtělení Sudet, tedy oblastí s většinově německým obyvatelstvem, k Třetí říši.

Čekání na Pražském hradě. Konrad Heinlein si mne radostí ruce (16. března 1939).

Když selhala politická řešení, přišlo na řadu násilí. Sudetské paramilitární jednotky, nechvalně známý Freikorps, vyvolávaly v pohraničí nekonečné a krvavé půtky. Tou nejznámější je takzvaná bitva o Habartov, ve které se 13. září 1938 čtyři čeští četníci střetli s mnohonásobnou přesilou zdivočelých henleinovců. Pohřeb umučeného strážmistra Antonína Křepely se stal spontánní demonstrací odporu proti neuspokojitelným nárokům Konrada Henleina a jeho pána, německého diktátora Adolfa Hitlera vůči dokonávající republice.

Dva týdny po habartovských událostech mohl Henlein slavit vítězství. Československá republika se pod nátlakem Francie, Itálie, Velké Británie a Velkoněmecké říše musela vzdát Sudet. Jednotky pod velením Konrada Henleina, teď už SS - Obergruppenführera a říšského místodržícího Sudet, volně řádily. Bývalý sociálně demokratický starosta Leopold Pölzl se stal jednou z mnoha obětí tohoto řádění. Rozdivočelá soldateska mu na krk navlékla oprátku a vlekla ho ulicemi. Před lynčem Pölzla paradoxně zachránilo gestapo.

Konrada Henleina vítají obyvatelé Aše (2. října 1938).

Válečná léta Henlein trávil především v Liberci. Jeho faktický vliv na dění byl v té době zcela mizivý. Svou úlohu užitečného mouřenína splnil, když pomohl rozložit a zničit Československo. Konec války Henleina zastihl v Plzni, kde se pokoušel s Američany vyjednat uznání Mnichovské dohody. Místo u jednacího stolu skončil sedmačtyřicetiletý Henlein ve vazbě. Když pochopil, že je konec, podřezal si rozbitými skly z brýlí žíly. Jeho tělo pohodili v neoznačeném hrobě. Ačkoliv Konrad Henlein za svůj podíl na zvěrstvech, která provázela rozklad ČSR, nestanul před soudem, Norimberský tribunál ho ve svých závěrech označil jako válečného zločince.

Stařec Franz Hodina

Téhož dne, 10. května 1945, se naplnil také osud Henleinova o generaci staršího souputníka. Franz Hodina se zpočátku své politické kariéry zajímal především o podporu družstevního zemědělství. Poprvé byl do československého Národního shromáždění zvolen za Německý svaz zemědělců. Psal se rok 1925 a Hodina byl všeobecně považován za loajálního poslance. To se ale záhy změnilo. Přes německý spolek Kameradschaftbund se Hodina dostal do kontaktu s lidmi okolo Konrada Henleina a postupně se stal jedním z jeho nejdůležitějších spojenců. Ve volbách roku 1935 se stal poslancem za Sudetoněmeckou stranu a po jeho loajalitě k republice nebylo ani stopy.

Jak dokazují stenografické záznamy ze zasedání Národního shromáždění, vyvolávaly jeho dryáčnické a xenofobní projevy v poslaneckých lavicích doslova bouři.

V protektorátních časech se více než šedesátiletý Franz Hodina stáhnul do politického ústraní, jeho "kamarádi" z řad někdejší SdP na něj ale nezapomněli. Zlý duch Protektorátu Karl Hermann Frank ho dokonce v Trnávce vyznamenal oficiální návštěvou. Nejspíš právě vzpomínka na Hodinovo setkání s Frankem zpečetila osud starého muže.

Dne 10. května 1945 do jeho domu vtrhli revoluční gardisté doprovázení sroceným davem. Sedmašedesátiletého starce vyvlekli ven. Padly první rány, nejprve pěstmi, pak holemi. Když Hodina upadl, kopali do něj. Když mu kdosi prostřelil hlavu, byl už někdejší zastánce družstevničení mrtev.

Dopravce Walter Danco

O den dříve, 9. května 1945, skončil život Waltera Danca. Tento říšský Němec působil jako náměstek (ale v podstatě jako dozorce a všemocný muž v pozadí) na protektorátním ministerstvu dopravy. Byl to Danco, který stál za využitím protektorátní železniční sítě pro potřeby Třetí říše. České vlaky dopravovaly nejen válečný materiál, ale také lidský náklad do vyhlazovacích táborů.

Danca zadržel brigádní generál Pech v bytě bývalého ministra zahraničí Outraty Na Dionýsce. Než ho mohl vyslechnout, dostavil se kapitán sovětských tankistů. Když mu Pech sdělil, že vyslýchaný muž jen Walter Danco, tankista Němce srazil na zem a čtyřmi výstřely z pistole ho zabil.

Nadcházející soudy s představiteli protektorátního režimu i tribunály s německými válečnými zločinci tak byly připraveny o významného svědka a nejspíše také viníka. Publicista Dušan Tomášek s historikem Robertem Kvačkem v knize Obžalována je vláda vyslovili myšlenku, že Danca zlikvidovali na základě rozkazu sovětské tajné služby NKVD. Pravda zůstává dodnes zahalena tajemstvím.

Režisér Jan Sviták

Další obětí davové spravedlnosti se v Praze 10. května 1945 stal známý režisér Jan Sviták. Tento bývalý námořník a nositel vyznamenání Za statečnost spojil svůj mírový život nejprve s divadlem. Jako herec působil v Divadle Vlasty Buriana, na začátku třicátých let dvacátého století se začal věnovat divadelní režii. Nejznámějším se stal jako režisér filmový, jeho podpis nese například slavný Přednosta stanice s Vlastou Burianem v hlavní roli.

Začátek konce úspěšného umělce přišel ve chvíli, kdy přijal nabídku ujmout se funkce ředitele filmových ateliérů Foja. Působil také ve vedení Filmprüfstelle, což byla ústředna, která zodpovídala za schvalování filmů a jejich zařazování do distribuce. V hašteřivém uměleckém prostředí se záhy začaly šířit fámy o Svitákově kolaboraci s nacisty. Novinář Stanislav Motl, který se osudem Jana Svitáka podrobně zabýval v knize Mraky nad Barrandovem, ovšem přinesl svědectví mnoha lidí o tom, že Sviták ve skutečnosti s krajním rizikem spolupracoval s odbojem.

Jan Sviták během II. světové války

Na sklonku války to Janu Svitákovi nebylo nic platné. Dne 9. května si pro režiséra do jeho luxusního bytu na pražském Smetanově nábřeží přišli rychlokvašení revolucionáři s rudými páskami na rukávech a odvlekli ho k výslechu do Bartolomějské ulice. O den později ho propustili. Před východem z policejní budovy už na Svitáka čekal shromážděný dav. Zazněly první nenávistné výkřiky, přehlušené hlasitým obviněním: "Udal Hašlera! Tenhle má na svědomí Karla Hašlera!"

Než se na Jana Svitáka stačil vrhnout zuřící dav, rudoarmějec sedmačtyřicetiletého režiséra smrtelně zranil dávkou se samopalu. Dav alespoň zohavil bezvládné tělo. V září 1945 syn Karla Hašlera Zdeněk pod přísahou prohlásil, že považuje za vyloučené, aby jeho otce udal Jan Sviták.