Sověti zvažovali, že při letu na Měsíc využijí čerpací stanici na orbitě

Plán na to, jak dostat na sovětského kosmonauta na Měsíc se každou chvíli měnil. Sergej Koroljov zvažoval řadu variant, třeba i tu, že na oběžné dráze budou cisterny s palivem. Co všechno předcházelo vyslání Jurije Gagarina na oběžnou dráhu, si přečtěte ve třetí ukázce z knihy Karla Pacnera o konstruktérech raketového věku.
Vesmírným rekordmanem je sovětské vozidlo Lunochod 2. Na povrchu Měsíce ujelo...

Vesmírným rekordmanem je sovětské vozidlo Lunochod 2. Na povrchu Měsíce ujelo od ledna do června 1973 celkem 37 kilometrů. | foto: archiv iDNES.cz

Premiéra koncem roku 1960

Dne 1. listopadu 1958 posuzovala Rada hlavních konstruktérů jako nejvyšší odborný orgán sovětské kosmonautiky její výhledy. Vyslechla referáty o automatizované družici OD-2 pro vojáky, o kabině pro balistický skok a o plavidlu pro desetidenní let člověka.

110. výročí narození Sergeje Koroljova

Poslední část ukázky z kapitoly o Sergeji Koroljovovi z připravované knihy Karla Pacnera KONSTRUKTÉŘI RAKETOVÉHO VĚKU.

První díl si můžete přečíst zde.

Druhý díl si můžete přečíst zde.

Většina se nakonec přiklonila k projektu Vostoku. Ovšem musíte tuto kabinu zkonstruovat tak, aby se dala bez větší námahy přeměnit na plně automatizovanou družici s fotoaparáty!

Koroljov vzápětí přičlenil k Feoktistovovi projektanty automatizovaných družic. To bylo tvrdé, nicméně důležité rozhodnutí. Tihle inženýři přistupovali k práci na Vostoku jako k nevlastnímu dítěti. Proto všechny nedostatky nemilosrdně kritizovali a navíc uplatňovali své zkušenosti se zaváděním automatiky.

Koule pro člověka, v níž bude přistávat, by měla mít průměr 2,3 metru a přístrojový úsek vznikne ze dvou válců. Celé plavidlo má vážit 4,6 tuny.

Hlavní konstruktér si uvědomil, že na vývoj Zenitu a zároveň kosmického plavidla pro člověka nemá dost sil. Rozhodl Chruščov: „Přednost musí dostat plavidlo pro člověka! To má pro myšlenky komunismu větší význam než nějaká špionáž!“

Šéfkonstruktérem Vostoku určil Koroljov šestatřicetiletého Olega Ivanovského, houževnatého a inteligentního inženýra. Jako mladý důstojník skončil druhou světovou válku u Příbrami v Čechách, po demobilizaci mu přiznali statut válečného invalidy, ale on začal pracovat jako dělník v NII-88, dálkově vystudoval vysokou školu a získal nemalé zkušenosti při stavbě prvních družic.

Práce na Vostoku probíhaly neobyčejně rychle. Koncem srpna dokončili v dílnách pod vedením Ivanovského první části kulovité kabiny.

O měsíc později předložili projektanti první podrobnější nákresy vítězné varianty. Definitivní verzi podepsal Koroljov 15. září 1958.

S ohledem na plány americké konkurence se zároveň začal rýsovat orientační termín startu. První kosmonaut by měl letět na sklonku roku 1960. Chruščov žádal, aby jeho startem oslavili 7. listopadu výročí bolševické revoluce. Hlavní konstruktér odmítl: „To nezvládneme! Musíme vyřešit spoustu obtíží.“

Koroljov vždycky myslel daleko dopředu. Na počátku roku 1959 nařídil projektantům, aby se pustili do načrtávání kosmické lodi, do níž by se vešli dva lidé ve skafandrech. Nazval ji Sever – podle analogie s Vostokem. Později se vynořila jako Sojuz. Kosmonauti v ní mají létat okolo Země i na Měsíc.

Kdo má startovat do vesmíru? Hlavní konstruktér svolal poradu, na níž měl získat na tuto otázku odpověď. Hned na začátku vyslovil svůj názor: „Pro takový úkol se nejlépe hodí letci, především stíhači. Nejlepší by byli zkušební piloti.“

Velitel letectva maršál Konstantin Veršinin souhlasil. Nejvhodnější kandidáty vyhledají specialisté z Ústavu leteckého lékařství v čele s profesorem Vladimírem Jazdovským, který řídil pokusy se psy ve výškových raketách.

Koroljov jim sdělil požadavky: věk okolo 30 let, výška do 170 centimetrů a váha do 70 kilogramů, samozřejmě musí být absolutně zdraví.

V říjnu 1959 začalo první kolo výběru podle dokumentace. Lékaři vytipovali 3 461 kandidátů. Nakonec jich vybrali dvacet. V březnu 1960 začal jejich výcvik.

Na hranici povoleného rizika

Na jaře 1960 dokončili v Podlipkách definitivní podobu Vostoku. Nejdřív ho museli vyzkoušet ve vesmíru, ale zatím bez lidí.

Schéma lodi Vostok

První loď v květnu selhala. Tři dny kroužila okolo Země podle programu. Avšak místo sestupu na přistání zamířila vzhůru, systém orientace selhal. Koroljova první havárie nových strojů nikdy nevzrušovaly. Viděl v nich kroky kupředu.

Koncem července vybuchla raketa R-7 s další lodí, která nesla dva psy, už 24 vteřin po startu. Teprve třetí pokus se zdařil. Kosmická loď se dvěma psíky sedmnáctkrát oblétávala v srpnu Zemi a po 24 hodinách přistála.

Začátkem prosince se zase nevrátila další kosmická loď. Navigační chyba zavedla kabinu se psy na takovou dráhu, že by přistála na cizím území. Proto ji řídicí středisko ještě vysoko nad Zemí zničilo.

Tato havárie zpozdila start prvního člověka možná o čtvrt roku. Nicméně závěry, které z jejího vyšetřování vyplynuly, bezpečnost prvních pilotovaných lodí zvýšily, možná dokonce zachránily životy některých kosmonautů.

Před Vánocemi vybuchla raketa s lodí Vostok při startu – nezapálil se motor třetího stupně. Naštěstí se kabina od porouchaného nosiče přímo ukázkově oddělila a přistála na padácích, ale až za polárním kruhem. Svým způsobem i to byl úspěšný experiment – vždyť v praxi prověřili záchranný systém.

Ve čtvrtek 9. března 1961 psík Černuška a figurína „Ivan Ivanovič“, jak mu žertem říkali na kosmodromu, uspěli. Po letu, který trval půldruhé hodiny, šťastně přistáli. Nicméně Koroljov musel vypustit ještě jeden bezpilotní Vostok.

Šestice nejvážnějších kandidátů pro vesmír přiletěla na kosmodrom v polovině března. V sobotu 25. března sledovala z vyhlídkové terasy vypuštění kosmické lodi Vostok se psem Zvězdočkou a figurínou „Ivanem Ivanovičem II“, oblečeným do skafandru. Po půldruhé hodině loď přistála.

Instalace návratové kabiny na přístrojový a motorový úsek lodi Vostok. Názorně je vidět, které části se rozdělovaly.

Ovšem ze sedmi pokusů dopadly dobře jenom tři: dvakrát selhala raketa a dvakrát navigace lodi. „Třebaže čtyři ze sedmi experimentálních letů měly havarijní charakter a pouze tři se více či méně podařily (úspěšnost celého komplexu 40 %), bylo rozhodnuto o vypuštění člověka,“ komentoval tento úkol později Čertok. „První skupina kosmonautů včetně Gagarina výsledky všech experimentů znala.“

Hlavní konstruktér potřeboval úspěch – potřeboval předhonit Američany, kteří chystali svého člověka k suborbitálnímu skoku. Proto se rozhodl riskovat. Uměl vycítit, kde jsou hranice povoleného rizika. Byla to obrovská odpovědnost – a on ji uměl unést.

Nevyslovené pochybnosti

Noc před startem z úterý na středu snad nikdo nešel na kosmodromu spát. Do montážní haly přijel Koroljov v pět hodin. Dvě hodiny nato vyváželi raketu.

Hlavní konstruktér kráčel vedle železničního transportéru několik desítek metrů a potom usedl do auta. Najednou se ozval, jako by hovořil k sobě: „Celou tu dobu mě trápí jedno – neexistuje nějaká věc na raketě anebo lodi, kterou nemůžeme objevit žádnými kontrolami, ale která může způsobit překvapení v nejnevhodnějším okamžiku? Neuspěchali jsme pilotované lety? Udělali jsme dost předstartovních zkoušek? Neměli bychom je rozšířit?“

Nikdo netušil, že i Koroljov – tento silný a sebevědomý člověk – by právě teď potřeboval trochu útěchy. Pochybnosti, které ho sžíraly, ho unavovaly.

Ve středu 12. dubna 1961 ve 4.00 místního času – tedy ve 2.00 moskevského – ohlásil šéf zkušebního týmu Anatolij Kirillov: „Všem službám polygonu je vyhlášena sedmihodinová pohotovost! Zahájit přípravu rakety a lodi Vostok!“

Podle Ivanovského hlavní konstruktér pevně věřil, že vypuštění prvního člověka do vesmíru se zdaří. Ivanovskij sám měl trochu pochybností, ale s nikým o nich nemluvil. Ostatně, bylo to riziko spjaté s povoláním kosmonauta.

Let probíhal bez potíží. Po půldruhé hodině se měl kosmonaut vrátit. Avšak když se oddělila kabina s kosmonautem od servisního modulu, zůstala obě tělesa spojena silným kabelem. Zdálo se, že se Gagarin uškvaří v žáru pekelném během neřízeného návratu. Země o tom neměla ani potuchy. Nakonec plameny kabel přerušily. Vostok šťastně přistál, byť jinde, než ho čekali.

Koroljov s Gagarinem

Zatímco Koroljov odletěl po Gagarinově návratu na oslavy do Moskvy, jeho náměstci se na Ťuratamu pustili do zkoušek mezikontinentální třístupňové rakety R-9. Vážila jenom 81 tun, skoro dvakrát méně než R-7, a mohla nést hlavici o váze okolo dvou tun na vzdálenost 12 500 kilometrů. Její příprava ke startu, řízená automaty, trvá pouze 20 minut.

O premiéru se pokusili v neděli 9. dubna 1961. Avšak zatímco první stupeň se zapálil, druhý selhal. Až druhá raketa zasáhla 21. dubna cíl na Kamčatce. A třetí 25. dubna – tentokrát za přítomnosti Koroljova – se rozprskla kousek od rampy. Byla zapotřebí ještě série zkoušek, než ji vojáci přijali do výzbroje.

Vostok 2 s Gagarinovým náhradníkem Germanem Titovem odstartoval 6. srpna a druhý den přistál. Po čtyřiadvaceti hodinách. Opět triumf!

Teď by měl letět někdo z mých inženýrů – uvažoval Koroljov. Ve svém OKB-1 dokonce vyhlásil konkurz na příští kosmonauty. Přihlásilo se na tři stovky zájemců. Jenže tím to končilo, žádný užší výběr nepokračoval. Čas zřejmě ještě nedozrál. Ovšem on teď věděl, že by jeho lidé s chutí odstartovali. V únoru 1962 písemně upozornil Kreml: Nyní musí začít létat do vesmíru inženýři a vědci, kteří stavějí kosmické lodi. Jedině jejich zkušenosti nám umožní nové stroje zdokonalovat.

Prozrazení utajovaných konstruktérů

Po úspěchu Vostoku se týmy v OKB-1 vrhly na dokončení špionážních družic Zenit-2. Každá ponese dvě kamery – fotografickou s jednometrovým teleskopem a televizní, která bude předávat záběry během přeletu území SSSR. Může i zachycovat cizí rádiové depeše. V případě chybného přistání návratové kabiny na cizím území ji autodestrukční systém zničí.

Avšak v prosinci 1961 se vypuštění první zpravodajské družice nezdařilo. Úspěšnější byl prototyp startující 26. dubna 1962, který dostal krycí označení Kosmos 4. Kabina však přistála předčasně po třech dnech, protože selhala orientace, takže fotografií pořídila málo. V červnu zase vybuchla raketa. Teprve stroj vypuštěný 28. července přivezl požadovanou kořist – 1 500 záběrů, z nichž každý zachytil čtverec o hraně 60 kilometrů. Američané zahájili fotografování sovětského území o rok dřív.

Vzápětí se v OKB-1 pustili do vývoje druhé generace kosmických vyzvědačů Zenit-4. Prototyp letěl 16. listopadu 1963 jako Kosmos 22. Následující rok předal Koroljov dokumentaci k sériové výrobě Kozlovovi do Kujbyševa.

Práci pro vojáky považoval hlavní konstruktér za vedlejší. Svůj životní cíl spatřoval ve vysazení člověka na Měsíci. Má toto těleso pevný povrch, anebo je pokryté závějemi prachu? Potřeboval si to ujasnit před tím, než tam začne posílat automaty. Astronomové se nemohli shodnout. Jedni se drželi názoru amerického kolegy Thomase Golda, že tam leží poměrně silná vrstva prachu. Druzí tvrdili, že má povrch pevný.

Po půlhodině chtěl rozpravu Koroljov ukončit: „Budeme tedy vycházet z toho, že lunární povrch je pevný.“

„To nejde! Co když tam jsou závěje prachu?“

„Já to potřebuju vědět přesně, abych podle toho mohl stavět výsadkové sondy. Prostě je tam pevný povrch.“

„Víte, jakou odpovědnost na sebe berete?“

„Dobrá, vím,“ souhlasil Koroljov. A do listu vytrženého z bloku napsal červenou tužkou: „Měsíc má pevný povrch. 28. 10. 1964. S. Koroljov.“

Vypouštění automatů měkce dosedajících na Měsíc se nedařilo. Od ledna 1963 do prosince 1965 tam Sověti vysílali pět strojů – buď selhal čtvrtý stupeň nosiče, anebo řídicí systém. Jedno těleso zůstalo kroužit okolo Země – dali mu krycí název Kosmos 60. Ostatní se přiblížily k cíli, takže je známe jako luny či zondy.

V srpnu se dostaly na oběžnou dráhu v rozmezí 24 hodin Vostok 3 a Vostok 4 s Andrijanem Nikolajevem a Pavlem Popovičem. Zkoušeli rádiové spojení dvou lodí ve vesmíru, jednu chvíli se k sobě přiblížili na 5 kilometrů, ale neviděli se.

„Hlavní závěr pro Koroljova byl,“ vzpomínal Golovanov, „že kosmonauti jsou živi a zdrávi, takže ve vesmíru je možné létat dlouho, rovněž technika vydržela tuto zkoušku.“

V říjnu si generál Kamanin usmyslel, že teď by se měly vydat do vesmíru ženy. Avšak ministr obrany maršál Rodion Malinovský, hlavní konstruktér Koroljov a hlavní teoretik Keldyš nesouhlasili. Jedině veliteli letectva Konstantinu Veršininovi se tato myšlenka zalíbila.

Kamanin se rozhodl, že pro ni zláká Chruščova. První muž země pochopil politický význam výpravy a telefonoval Ustinovovi: „Je tady myšlenka vypustit do vesmíru ženu. Nesmíme dopustit, aby nás v tom Američané předběhli. Oni už se chystají. Byl u mě Kamanin. Jsem pro uskutečnění takového letu.“

V březnu 1962 zahájilo pět dívek trénink. Chruščovovi se líbila Valentina Těreškovová – byla dělnice a funkcionářka komunistické mládeže.

S členy Státní komise den před startem u rakety. Zleva: Ponomarjovová, Solovjovová a Těreškovová, zcela vlevo je v bílé košili a v civilu Koroljov

Valerij Bykovskij odstartoval ve Vostoku 5 odpoledne 14. června 1963. Těreškovová ho následovala o dva dny později ve Vostoku 6. Její let byl katastrofou. Trpěla žaludečními obtížemi, stěžovala si na různé bolesti, na jídlo, místo práce spala, protože se cítila unavená. Bykovskij měl dojem, že občas pobrekávala. Žádala řídicí středisko, aby třídenní výpravu zkrátilo – marně. S obtížemi orientovala svou kabinu na přistání. Když z ní měla vyskočit a snést se na padáku, málem si urazila hlavu o vstupní otvor. Koroljov soptil: „Že já se spojil se ženskými! Už nikdy!“

Oficiální zprávy samozřejmě hovořily o velkém úspěchu s kosmonautkou.

Několik měsíců po návratu uspořádal Chruščov svatbu Těreškovové s Andrijanem Nikolajevem přímo v Kremlu. Dokonce nařídil, aby průběh obřadu živě přenášela televize. Zapomněl však, že tím odtajní utajené odborníky. Chruščov pronesl i přípitek na počest hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova. Koroljov vstal a šel si s ním přiťuknout.

Poprvé se západní novináři rozepsali, že hlavním konstruktérem sovětských raket je Koroljov a motory mu dodává Gluško. Předtím o Koroljovově úloze pouze v roce 1959 spekuloval deník New York Times.

Na Měsíc dvěma cestami

O lunární pilotovaný projekt měly zájem tři firmy: Čelomějova, Jangelova a Koroljovova. A všechny pro ně koncipovaly mohutné rakety.

Vyhrál Koroljov. Dne 13. května 1961 znovu potvrdil Kreml vedení OKB-1, že má N-1 vyvinout, a to do čtyř let. Vzniknou dva typy: N-1 pro náklady 20–40 tun a N-2 v letech 1963–1970 pro 60–80 tun.

Jakým způsobem kosmonauty na Měsíc dopravit? Tento plán se stále měnil.

Zpočátku Koroljov uvažoval o raketě na tuhá paliva, kterou si u něho objednali vojáci. Jenže k cestě na nejbližší nebeské těleso by bylo nutné spojit dohromady na dráze okolo Země pět těchto nosičů. Taková šňůra by nebyla dynamicky stabilní, mohla by se roztrhnout. A při startu z Měsíce by vzniklo přetížení, které by rovněž nepůsobilo blahodárně na zbývající části této stavebnice. Hledala se jiná řešení.

Počítalo se s několika raketami R-7, které vynesou kosmickou loď a motorový modul, do něhož načerpají tři cisterny na parkovací dráze okolo Země 25 tun paliva. Bezpečnější plán vyžadoval jedinou superraketou N-1, která měla mít kapacitu 92 tun užitečného nákladu. Tento kolos vysoký 105 metrů by dopravil dva kosmonauty na oběžnou dráhu Měsíce, odkud jeden muž sestoupí na povrch. Oficiální příkaz Kremlu k vývoji této mohutné rakety nesl datum 24. září 1962. Definitivní verzi N-1 podepsal Koroljov 25. prosince 1964.

Situace se zkomplikovala, když Gluško odmítl postavit jednokomorový motor o tahu přes 1 meganewtonu. Netušil, že pro Saturn 5 vyvíjejí američtí kolegové motor F-1 o tahu 7,7 meganewtonu. Místo toho jeho inženýři hledali motory s vysoce účinnými pohonnými látkami včetně exotických okysličovadel. Avšak tyhle látky jsou toxické a při havárii by mohly otrávit jak obsluhující personál, tak kosmonauty. I expertní komise vedená Keldyšem toto řešení odmítla.

Gluško se namíchl a odmítl na N-1 spolupracovat. V Sovětském svazu měl na raketové motory monopol, proto čekal, že se Koroljov podřídí. V červnu 1964 pozval oba velké šéfy na své letní sídlo Chruščov. Pokoušel se je usmířit, ale oba trvali na svých názorech. Třicetileté přátelství a spolupráce skončily.

Koroljov si vyhlédl nového dodavatele – Nikolaje Kuzněcova z Kujbyševa, který stavěl vynikající letecké proudové motory. Avšak Kuzněcov se obával, jestli tento úkol zvládne. Když několikrát zajel do Moskvy na Vojensko-průmyslovou komisi a na sekretariát ÚV KSSS, pochopil, že jiné východisko nemá. Chruščov nové bombardéry nechce a pro koho jiného by tedy pracoval?

Samozřejmě jeho inženýři nemohli hned postavit tak mohutný motor. Nováček zvládne něco menšího, třeba pohonnou jednotku o tahu okolo 1,6 meganewtonu. Tahle koncepce přinese obtíže – synchronizace většího množství pohonných jednotek bude složitá. Proto musíme vytvořit zvláštní systém kontroly činnosti těchto motorů, který dostane název KORD.

Kuzněcov měl jednu obrovskou přednost. V leteckých továrnách včetně jeho panovala značně vyšší úroveň výroby než v dělostřeleckých arzenálech jako u Gluška. Motor NK-15 o tahu 1 544 kilonewtonů pro N-1 začali v Kujbyševu projektovat na podzim 1962, v březnu 1964 dokončili technickou dokumentaci.

Práce na raketě N-1 se opožďovaly. Koroljov se pokoušel zainteresovat 24. března 1964 Chruščova. Třebaže se šéf Kremlu už dřív chvástal, že první se na povrchu našeho nebeského souseda vylodí Sověti, ve skutečnosti se nemohl rozhodnout – projekt vyžadoval mnoho peněz. Také si pod vlivem Gluška pořád myslel, že americký projekt Apollo je fantazie. Teprve když ho Koroljov přesvědčil, že USA by mohly být na Měsíci první, lunárnímu projektu požehnal.

ÚV KSSS a vláda vydaly 3. srpna 1964 tajné rozhodnutí číslo 655-268 nazvané O pracích na výzkumu Měsíce a kosmického prostoru. Čelomějovo OKB-52 má v roce 1966 anebo nejpozději v prvním pololetí roku 1967 vyslat kosmonauty v lodi LK-1, vynesené raketou UR-500, k Měsíci. Koroljovovo OKB-1 dostalo dva úkoly. Dokončit vývoj superrakety N-1 a vyrobit 16 exemplářů. V rámci projektu L-3 vynese N-1 v letech 1967–1968 na dráhu okolo Měsíce dva lidi a jeden se vysadí na povrchu.

Peníze a průmyslové kapacity chyběly dál, bez ohledu na usnesení Kremlu. Vázla i koordinace činnosti mezi továrnami a konstrukčními kancelářemi.

Řada odborníků s dvoučlennou výpravou nesouhlasila. „Kategoricky jsem protestoval,“ vyprávěl mi Ivanovskij. „Bylo by to příliš velké riziko. Jeden člověk tam přistát nemůže, ale aby se dva spustili dolů a nechali mateřskou loď opuštěnou, to jsme si taky nemohli dovolit. Bohužel raketa N-1 nám jinou možnost neposkytovala.“

V pětapadesáti letech se Koroljov opět zamiloval. Když jednou v roce 1962 obědval v restauraci na Bajkonuru, přinesla mu servírka talíř s polévkou tak nešikovně, že ho postříkala. Dívka se omlouvala, že se to neučila.

„A co jste se tedy učila?“ nasadil hlavní konstruktér mírný tón.

„Nic. Já nevím.“

Inženýr se nabídl, že jí pomůže: „Tady máte číslo mého telefonu. Zavolejte!“

Zavolala a začali se scházet. O třicet let mladší Eliza Šeljanovová měla malé dítě. Koroljov se do ní zbláznil jako puberťák. Obstaral jí zaměstnání v Kujbyševu (dnes Samara) a byt, zařídil studium na letecké škole. Psal jí zamilované dopisy, ve kterých jí obřadně vykal, vyprávěl jí o své práci a o svých plánech – vyzrazoval jí státní tajemství. Věnoval se jí až do své smrti.

Namačkáni ve Voschodu

Koroljov se vrátil k myšlence, že do vesmíru nemohou létat jenom vojáci. Toho však může docílit jen tehdy, když vyvine kabinu, do níž se posadí víc lidí. Ať je velitelem vojenský pilot, ale vědci a lékaři, kteří poletí s ním, už budou civilisté! Velký stroj s označením Sever stavěl od roku 1959, ale jeho vývoj se opožďoval. Američané dokončovali dvoumístnou kabinu Gemini, kterou vypustí v roce 1964, a proto ho i Chruščov tlačil k tomu, aby poslal nahoru loď se třemi lidmi.

Nakonec se rozhodlo, že předělají Vostok na třímístnou loď. Kosmonauti poletí bez skafandrů, v nich by se tam nevešli.

„V únoru 1964 nařídil Koroljov, abychom tento stroj přepracovali,“ vzpomíná Feoktistov. Šéf současně zrušil další plánované jednomístné expedice.

V roce 1965 vybrali lékaři z Ústavu lékařsko-biologických problémů prvních dvanáct kandidátů z řad raketových inženýrů a o rok později osm dalších. A z této dvacítky potom určovali posádky pro výpravy kosmických lodí Sojuz i pro expedice k Měsíci.

Hlavní konstruktér potřeboval dostat do vesmíru svého člověka. Do posádky Voschodu protlačoval Feoktistova. Vojáci trvali na mužích v uniformě, ale spor prohráli. V říjnu 1964 létal čtyřiadvacet hodin Voschod se třemi muži na palubě: s pilotem Vladimírem Komarovem, konstruktérem Konstantinem Feoktistovem a lékařem Borisem Jegorovem. I to byl obrovský trumf.

Vzápětí odvolalo plénum ÚV KSSS Chruščova z funkce. Jeho nástupce Leonid Brežněv chtěl zlikvidovat všechno, co by připomínalo Chruščova. A k bývalému šéfovi Kremlu měl blízko Koroljov, proto se k němu choval chladně.

Američané začali vést i v kvalitě a rozsahu projektů. Jejich Gemini má být lehčí a má mít lepší vlastnosti než vostoky a voschody. Také práce na lunární raketě Saturn 5 pokračovala rychleji než na nosiči N-1. Navíc sovětským továrnám chyběly kapacity – přednost měly špionážní družice.

Další experiment by měl otevřít cestu k práci v otevřeném prostoru. Až se začne z jednotlivých dílů stavět větší orbitální stanice, tak to bez montérů, kteří je budou spojovat dohromady, nepůjde. Posádka Voschodu 2 to musí vyzkoušet.

Při výstupu člověka není možné z kabiny vypustit všechen vzduch, to by palubní přístroje zkolabovaly, proto musí projít zvláštní přechodovou komorou. Samozřejmě bude malinká, protože tam je málo prostoru. Inženýři ji vytvořili z plastů, rozvine se až na oběžné dráze a po použití ji posádka odhodí.

Koncem dubna 1964 se začaly připravovat k tomuto riskantnímu experimentu dvě dvojice kosmonautů. Za deset měsíců – 18. února 1965 – Voschod 2 s Pavlem Běljajevem a Alexejem Leonovem odstartoval.

Hned při prvním obletu Země nad Kamčatkou vlezl Leonov do přechodové komory. V 11:30 nad Afrikou zahájil kosmonaut výstup. V řídicím středisku panovalo naprosté ticho. Neztratí tahle „lidská družice“ ve vesmíru smysl pro orientaci? Bude umět kosmonaut dobře koordinovat všechny své pohyby? Nezaplete se do lana? Nebude návrat do lodi příliš namáhavý?

Jednu chvíli se kosmonaut poněkud prudčeji odstrčil od lodi, lano jej sice zachytilo, ale on na jeho konci bezvládně kroužil. Naštěstí bylo krátké, takže Leonov se několika rychlými, avšak namáhavými pohyby dostal zase ke kabině. Když se chtěl vrátit do lodi, uvědomil si, že to nebude jednoduché.

V pravé ruce držel kameru, kterou odmontoval z boku Voschodu, levicí se snažil pod správným úhlem připlout ke vchodu do přechodové komory. Loď se však od něho při každém dotyku vzdalovala. Nakonec se mu podařilo rychle svinout lano, kameru vhodit do otvoru a sám se tam začal nohama soukat.

Skafandr byl najednou větší než vstupní otvor. Leonov supěl námahou, měl pulz 143 za minutu a teplotu přes 38 stupňů.

Musel snížit tlak ve skafandru a vlézt dovnitř hlavou dopředu. Jinak by se tam asi nedostal. „Byl jsem fyzicky úplně na dně,“ přiznal později. Za tu chvilku ztratil 6 kilogramů váhy a vypotil tolik vody, že ji měl ve skafandru po kolena.

Až na sedmý pokus se dostal dovnitř. Kdyby se mu návrat nepodařil, údajně ho měl Běljajev odstřelit a kabinu zavřít. Leonov však později takový plán popíral – nedovedl si představit, že by ho tam kamarád nechal.

Ani druhý den trápení neskončilo. Selhalo návratové brzdění lodi. Koroljov jim během několika minut nařídil: „Přejděte na ruční řízení!“

Při osmnáctém obletu kosmonauti přistáli na Uralu – 368 kilometrů od plánovaného bodu. Dosedli do zasněženého lesa 180 kilometrů od města Permu.

Příliš mnoho neúspěchů

V srpnu 1965 posuzovala Vojensko-průmyslová komise stav prací na lunárních projektech. Hlavním úkolem pro nadcházející tři roky musí být oblet Měsíce, ale loď L-1 vyvíjenou u Čeloměje nepoužijeme. Kosmonauty tam dopraví raketa UR-500 s plavidlem Sojuz. Tím se i tento úkol vracel od Čeloměje ke Koroljovovi.

První dva týdny v prosinci 1965 Feoktistovovi projektanti takřka nespali. Zpracovávali návrh lodi pro oblet Měsíce, nově označené jako 7K-L1. Tuto úvodní studii podepsal Koroljov 13. prosince 1965. Stroj by měl odstartovat nejpozději za dva roky – k 50. výročí bolševické revoluce.

Američané nebezpečně dotahovali Sověty. Edward White, který měl původně do neznámého prostoru pouze vystrčit ruku, se začátkem června 1965 proháněl okolo Gemini 4 pomocí „raketového motocyklu“. Další dvojice strávila na oběžné dráze takřka dva týdny, dvě lodi se k sobě přiblížily na vzdálenost několika metrů. V jediném roce vypustila americká Národní agentura pro letectví a vesmír (NASA) pět strojů s lidmi. Na to Sověti nestačili ani svou kapacitou, ani výkony voschodů.

Ostatně NASA ukazovat svou nadřazenost i na lunárních a meziplanetárních trasách. Ranger 7 se v červenci 1964 rozbil o Mare Nubium (Moře oblaků) na Měsíci, když předtím vyslal přes 4000 fotografií. V únoru a v březnu 1965 tento úspěch opakovaly další rangery. Mariner 4 odvysílal v červenci 1965 výtečné záběry Marsu ze vzdálenosti necelých 10 000 kilometrů.

Během roku 1965 havarovalo šest sovětských lunárních sond. Oficiální zprávy o těchto akcích nemluvily anebo je zamlžovaly, nicméně západní specialisté s vysokou pravděpodobností odhadovali jejich cíle i příčiny neúspěchů. Jedině Zond 3 v létě prolétl okolo Měsíce a opět ho vyfotografoval.

Nicméně jenom svým nejbližším se Koroljov svěřil s obavou, že na Měsíci se první vylodí Američané. Čertokovi řekl: „Ať jdou k čertu, ať tam přistanou – ale my jsme obletěli Měsíc jako první.“ Tím myslel automatickými sondami.

V listopadu 1965 pokračovali Sověti v pokusech o dosažení Venuše. Veněra 2 okolo ní koncem února 1966 prolétla, ale její vysílání se zachytit nepodařilo. Veněra 3 vypustila do ovzduší planety pouzdro, ale vzhledem k tomu, že nikdo nepočítal s vysokými teplotami a tlaky, jaké se tam později zjistily, shořelo už ve vysoké atmosféře. Třetí automat se nedostal na meziplanetární dráhu, takže ho schovali pod označením Kosmos 96.

Poslední trápení

Koroljov nikdy příliš nedbal na své zdraví, dával přednost práci. Nekouřil, ani nepil, ale stravoval se mizerně. Nikdy se pořádně neléčil. Už v roce 1962 u něho zjistili lékaři v nemocnice na ulici Granovského, určené pro nejvyšší funkcionáře, že kromě špatného srdce má nezhoubný polyp v tlustém střevě.

V prosinci 1965 začal krvácet z konečníku. Odvezli ho do nemocnice.

„Kolik let mám ještě před sebou?“ zeptal se známého lékaře a ukázal na srdce.

Doktor Jurij Savinov ho upokojil: „Myslím, že ještě dvacet let.“

„Mně by stačilo deset,“ smiřoval se Koroljov.

Z nemocnice ho po třech dnech propustili, aby mohl oslavit Nový rok doma. Potom napsal obvyklý článek do Pravdy na 1. ledna 1966. Vysoce ocenil Leonovův výstup. „Bez této možnosti bychom nemohli uvažovat o vytyčování nových tras do vesmíru. Vždyť by to bylo totéž, jako kdyby například posádka námořní lodi nemohla během své plavby opustit palubu, a dokonce se to bála udělat. Nyní si už můžeme představit, že v budoucnosti poletí kosmické lodi s lidmi k Měsíci, k planetám i k jejich měsícům. Spolehlivost takových expedic se zvýší, jestliže tam nebudeme posílat jednu loď, ale dvě či více.“

Na první let k našemu nejbližšímu nebeskému tělesu se díval skepticky. „Snem lidstva bylo vždy, aby syn Země vstoupil na nedotčenou půdu Měsíce. Bohužel tento úkol není tak jednoduchý, a proto není jeho uskutečnění tak blízké.“

Ve středu 5. ledna odjel do nemocnice. Lékaři chtěli Koroljovovi v pátek 14. ledna 1966 odstranit polyp v tlustém střevu. Bioptické vyšetření potvrdilo, že není zhoubný. Někteří chirurgové se obávali, že se tam skrývá nádor zhoubný.

Průběh operace lékaře zaskočil. Když se mu anesteziolog pokusil zavést kanylu do dýchacích cest, aby zajistil dýchání během narkotického spánku, zjistil, že pacient nemůže naplno otevřít ústa. Obě čelisti, které mu zlomili při mučení příslušníci NKVD, špatně srostly. Musel mu dát narkózu pomocí masky, což už bylo zakázáno. Bohužel ani nemocnice pro prominenty neměla kvalitnější přístroj. Navíc dostatečné zásoby narkotizačních prostředků chyběly. Aby ho mohli udržovat pomocí umělého dýchání, museli mu udělat tracheotomii, se kterou se nepočítalo – na krku proříznout vstup do průdušnice a zavést jí trubičku. Před tím mu však neudělali EKG, takže neznali stav jeho srdce.

Hlavním operatérem byl akademik Boris Petrovskij, vynikající chirurg, před pěti měsíci jmenovaný ministrem zdravotnictví. Takové platilo pravidlo – o význačného pacienta se musí postarat neméně význačný lékař. Petrovskij čekal, že tahle operace nebude složitá, potrvá hodinu. Přesto požádal o tři asistenty.

Když otevřel břicho pacienta, žasl. Spatřil tam nádor velký jako dvě pěsti, prorůstající do konečníku. Vytlačoval normální sliznici takovým způsobem, že vytvářel falešnou představu polypu.

„Okamžitě mi sežeňte Višněvského!“ požádal. Za tak složitý zákrok nechtěl nést odpovědnost sám. Generál Alexandr Višněvskij byl hlavním chirurgem Sovětské armády. Višněvskij nakonec Koroljova neoperoval, jenom přihlížel. Oba chirurgové se shodli na tom, že musí odejmout část tlustého střeva a vytvořit vývod z těla. Když po čtyřech hodinách skončili, navzájem si blahopřáli.

Třicet minut nato přestalo srdce hlavního konstruktéra bít. Infarkt. Marně ho lékaři oživovali. V 16:30 oznámili jeho smrt. Potom v pitevně se Višněvskij divil: „Jak je možné, že člověk s tak chatrným srdcem ještě žil?“

Po několika letech Višněvskij Čertokovi přiznal, že ošetřující lékaři operaci Koroljova špatně připravili. Vždyť neznali stav pacientova srdce a nedomluvili se na řešení možných komplikací. Třebaže byl Petrovskij prvotřídní chirurg, měl spoustu jiných starostí a nemohl se na tak význačného nemocného plně soustředit. Feoktistov řekl to, co si mysleli mnozí jiní: „Operovat měl lékař, který řeže každý den.“ Višněvskij souhlasil: „Koroljov, to byla tragédie a nešťastný případ naší medicíny. Mohl žít.“ Přesně vystihl jeho konec Golovanov: „Koroljov nezemřel, Koroljov zahynul.“

Náměstek ministra zdravotnictví Avetik Burnazjan zatelefonoval smutnou zprávu do Podlipek. Mišin požádal Čertoka, aby sepsal nekrolog a potom odjel do sekretariátu ÚV KSSS k Ivanu Serbinovi. Vedoucí oddělení obranného průmyslu už znal rozhodnutí politbyra: „Soudruzi se rozhodli, že Sergeje Pavloviče odtajníme. Tady jsem napsal několik řádek, ve kterých to říkáme.“

Muzeum Sergeje Koroljova

O čtyři dny později měl zakladatel praktické kosmonautiky státní pohřeb. Třebaže zesnulého veřejnost dosud neznala, přišly se s ním rozloučit desetitisíce lidí – jako by mu chtěly poděkovat za všechny úspěchy spojené se jménem tajuplného Hlavního konstruktéra. Aktu se účastnili nejvyšší funkcionáři státu a komunistické strany. Jeho popel umístili do kremelské zdi – mezi pozůstatky vůdců a slavných občanů Sovětského svazu.

Navzdory všem

Sověti závod o Měsíc prohráli. V červenci 1969 tam vstoupili dva Američané. Na Bajkonuru v té době teprve zkoušeli superraketu N-1 vypouštět. Do listopadu 1972 čtyřikrát havarovala. Potom ji Kreml odepsal a tvářil se, že o Měsíc neusiloval – nemohl se přiznat k prohře.

„Koroljov měl neuvěřitelné organizátorské schopnosti,“ pochvaloval si Čertok. „Kdyby nám chyběl, prvním Gagarinem by se stal Američan. A kdyby neodstartoval Gagarin, tak by v roce 1969 nevstoupil Armstrong na Měsíc.“

V létě 1967 navrhli sovětští zástupci na astronomickém kongresu v Praze, aby jeden z největších útvarů na odvrácené straně Měsíce – talasoid – nazvali Koroljovovým jménem. Mezinárodní astronomická unie tento návrh schválila.

A v roce 1991 dostalo Vědecko-výrobní sdružení Eněrgija, původně OKB-1, ještě přízvisko S. P. Koroljova. O tři roky později se změnilo na Koroljovovu Raketo-kosmickou společnost Eněrgija (Raketno-kosmičeskaja korporacija Eněrgija S. P. Koroljova). Dne 8. července 1996 přejmenovala ruská vláda město Kaliningrad, kde kromě firmy Eněrgija sídlí rovněž Středisko pro řízení letů (Centr Upravlenija poletami – CUP), na Koroljov.

Význam Sergeje Koroljova pro rozvoj kosmonautiky je ohromný. Bez ohledu na trauma z vězení, které ho pronásledovalo po celý život, prosadil dva první kroky člověka do vesmíru – Sputnik a Gagarina. Jistě, i bez jeho přičinění by tyto dva kroky Sověti a Američané udělali, ale patrně o něco později a váhavěji. Ve zbyrokratizované diktatuře, ovládané nedovzdělanými stranickými tajemníky a obávanou tajnou policií, k tomu musel Koroljov vynakládat obrovské osobní úsilí. Vlastně bojoval proti všem. Byl ruský vlastenec – pracoval pro větší slávu Ruska, nikoli na oslavu komunistické strany a socialismu. Jinde žít neuměl – jako většina sovětských vědců. Lidé v diktátorských státech nemají na výběr.

Rakety dělal pro vojáky, kteří je potřebovali, aby mohli hrozit demokratickému Západu. Když je zpočátku chtěl používat i k tak nepraktickému a neužitečného účelu, jakým bylo v očích generálního štábu poznávání vesmíru, musel taktizovat, vábit a lhát. Teprve po úžasném politickém ohlasu prvních kroků do kosmu na Západě přijal Kreml kosmonautiku jako další propagandistickou zbraň ve studené válce.

Tři desetiletí po jeho smrti ho vysoce ocenil i náměstek ředitele NASA Robert Seamans: „Byl to velmi, velmi schopný konstruktér. Dovedl velice účinně využívat všechny nástroje. A využíval je s obrovskou představivostí.“

V polovině šedesátých let začali sovětští specialisté narážet na hranice svých možností, které vycházely z komunistického systému a z nedostatečně rozvinuté vědecké a průmyslové základny země. Proto prohráli s Američany závod o Měsíc – o to, který člověk se tam vysadí jako první. Konstantin Feoktistov ve svých memoárech připomněl, že tuhle hradbu cítili i další – a doložil to slovy Koroljovova přítele Nikolaje Piljugina při pohřbu: „Serjoža umřel včas.“

Vysokým tempem, jaké Koroljov nasadil na přelomu padesátých a šedesátých let, přinutil Spojené státy, aby obhajovaly své dosavadní světové vůdcovství na poli vědy a techniky, a investovaly obrovské prostředky do kosmonautiky. Měsíc po triumfu Jurije Gagarina jako prvního kosmonauta vyzval prezident John Kennedy k útoku na Měsíc. Projekt Apollo pak tam vynesl první astronauty, ale hlavně se stal mohutným impulzem pro rozvoj řady vědeckých a technických odvětví, přinesl spoustu poznatků pro zkvalitnění života na Zemi. Na tento vedlejší víceméně neviditelný přínos se stále zapomíná.

Můžeme tedy poděkovat Sergeji Koroljovovi, že vyburcoval vědu a techniku k novému gigantickému skoku kupředu. Před tím byla tímto motorem druhá světová válka, zvláště projekt atomových zbraní Manhattan, nyní poprvé v historii převzalo tuto roli mírové soupeření.

Koroljov byl konstruktér, který odvážně navrhoval nové perspektivní stroje a tvrdošíjně je zkoušel do té doby, dokud neuspěly. Byl to geniální manažer, jakých se rodí málo a který by za příhodnějších podmínek dokázal mnohem víc. Byl to snílek, ale snílek, který uměl kus svých snů přeměnit ve skutečnost.

Text je poslední ukázkou z kapitoly o Sergeji Koroljovovi z připravované knihy Karla Pacnera KONSTRUKTÉŘI RAKETOVÉHO VĚKU. Také si můžete přečíst příběh o nástupci Koroljova, kterým byl raketový konstruktér Vasilij Mišin.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Polopás není polovičaté řešení. Třetí říše byla mistrem v oboru

v diskusi je 9 příspěvků

18. března 2024

Druhá světová válka byla zlatým věkem polopásových vozidel. Vyráběli je především Němci a...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 7 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 11 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...