Kalifornští badatelé podrobili staré hrací kostky z archeologických nalezišť analýze a dospěli ke zjištění, že dříve lidé nevěřili na matematickou pravděpodobnost tolik jako spíš na vůli bohů a nadpřirozené síly ovlivňující výsledek každého hodu.
Hrací kostky jsou vynálezem starým skoro jako hazard sám. Jejich objev připisuje jindy tak neomylný historik Sofokles legendárnímu Palamédovi, jenž si s nimi údajně měl krátit čas během obléhání Tróji. Současní archeologové se svým starořeckým kolegou z branže protentokrát nesouhlasí. Neuměle vyvedené hrací kostky bývají nacházeny i v hrobech datovaných k roku 3 000 let př. n. l., a k vidění jsou tyto artefakty na nalezištích v povodí Indu, zrovna jako na území někdejší Mezopotámie.
Jedny z designových předchůdců dnes tak oblíbeného doplňku společenských her, prvotní proto-kostky, je třeba hledat v ohlazených obratlích zvířat, kloubních článcích a záprstních kůstkách, které svým tvarem dokonale vyhovovaly patřičnému použití. Jakému?
Evoluce kostek v kostce
Pro někoho možná překvapivě jím bylo to samé, k čemu kostky využíváme nyní. K projevení náhody. Ať už jste kůstky lovili naběračkou z bublajícího kotle, vytřásli je z míšku anebo vymetli ze sevřené dlaně na bronzový tác, dávali jste tím prostor bohům vyjevit vůli. To oni všemohoucí jistě svou nezměrnou silou ovlivnili osud a stanovili jejich pořadí, pozici, rozmístění. Na tom, že prapůvodní využití kůstek-kostek sloužilo ke zjevení věšteb, se dnes odborníci shodnou. Potíže mají s přesným stanovením doby, kdy lidé začali poprvé ony kůstky upravovat a zdobit na povrchu nejrůznějšími symboly, aby snad výklad proroctví učinili přístupnější širšímu publiku. Naleziště ze Skara Brae vydávají svědectví o „věšteckých“ kostkách už z roku 3100 př. n. l., zatímco v Číně jsou první popsané kostky o nejisté funkci datovány až k roku 600 př. n. l.
Dál už je to prosté. Od vrhu s výsledkem, který má předpovědět vaši budoucnost, není nikdy daleko k prvnímu pokusu zvrátit osud. A v praxi vyzkoušet, jestli by druhý těmi samými hod kostkami, jak jinak než čirou náhodou, nepřinesl lepší výsledek. Na to, jak dobrý nebo špatný bude příští hod, kolik budete mít napodruhé štěstí, se dá z pozice házejícího i nezúčastněného pozorovatele docela dobře sázet. Je to svým způsobem napínavé, protože o výsledku přeci jen nerozhodujete vy sami, ale náhoda sama. Svým způsobem je tedy házet kostkami vlastně podobné jako komunikovat s bohy. Navíc jejich odpověď, reakci, získáváte okamžitě s každým dalším hodem. Je v tom pestrost změny, adrenalin. Nic hříšného: o všem rozhoduje náhoda a bohové. Nikoliv vy, vy jste v tom nevinně. Nositelem osudového verdiktu je kostka.
Šest stěn je univerzální klasika
V takovém uspořádání není těžké si představit evoluci od věštby ke hře, i k prvním sázkám na výsledek. Praktické formě hazardu, který je o to přitažlivější, že si jej jako zábavu můžete v podobě pár kostek nosit všude s sebou a hrát s přáteli i dočista neznámými lidmi. Je tu jedna nepříjemná maličkost: každá hra má svá pravidla. A pokud jsou moc složitá na vysvětlování, zábava a chuť hrát se vytrácí. I proto má většina prvních hazardních her z kostek velmi intuitivní charakter, jako „hoď na vícero kostkách stejné barvy/symboly“ nebo „kdo hodí víc, vyhrává“. Což už zřetelně postihuje kostky pravidelných tvarů, hranaté, označené jednoduchými symboly nebo číselnými znaky.
Nebudeme si to kazit různostěnnými kostkami. Ano, původní římské „kostky“ tali měly čtyři stěny, byly to trojboké jehlany. A v Egyptě 2. století př. n. l. se nebáli ani ikosaedrových kostek dvacetistěnných. Nicméně univerzální klasikou východního i západního světa byl hexahedron, šestistěn. Klasická hrací kostka byla vyrobená z kosti, dřeva, slonoviny (bronzu, achátu, jílu, paroží, křišťálu, pryskyřice, porcelánu, prostě čehokoliv) a označená na každé své straně cifrou. Stačí jen hodit a máte jasno, kdo bere bank. Stejně jako když dnes házíme kostkami, abychom dali prostor náhodě. Nebo ne? Ne.
Šance na to, jaké číslo vám padne, když nespoléháte jen na jeden hod kostkou, ale chcete si odehrát rovnou celou partii, totiž vychází mimo jiné i z rozmístění symbolů, respektive pozic čísel na jednotlivých stěnách hrací kostky. A v tom se kostky minulé od těch našich současných výrazně lišily. Jak, když je tu vždy jen šest čísel a šest stěn?
Forma podléhající funkci
„Inu, nebyly vůbec vyvážené,“ popisuje první neduh dávných kostek Jelmer Eerkens, antropolog z univerzity v kalifornském Davisu. „Nešlo zrovna o geometricky přesné kostky, měly různou váhu, chyběla jim symetrie, nebyly jednolité a kompaktní. Proto na nich určitá čísla padala dost nenáhodně.“
Čehož nejspíš uměli využít falešní hráči, které ale z nepravostí nikdo nepodezříval. Hod totiž měli v rukou bohové, nadpřirozené síly. Nebylo v lidské moci ovlivnit výsledek. To, že vám i po malých hodech vytrvale dál padala malá čísla, byla smůla seslána shůry. „Alespoň tak lidé tehdy smýšleli,“ dodává Eerkens. Nebyl to jediný rozdíl mezi kostkami tehdy a dnes. Po prozkoumání 110 exemplářů hracích kostek z hrobů a ulic starého Říma dospěli kalifornští badatelé k dalšímu závěru. Staří Římané značili šestistěnky jinak, než jsme zvyklí dnes. Naproti jedničce dvojku, trojku proti čtverce a pětku proti šestce. Zajímavé je, že z patnácti možných konfigurací rozmístění čísel na kostce se v archeologickém záznamu objevují jen tři varianty, a preferována byla právě tato.
Nemohou za to bohové, ale vy sami
Snaha začít vyvažovat kostky, a to nejen symetrickým designem ale i postavením čísel, začíná být z archeologického záznamu patrná v první polovině 15. století. „Pozvolný nástup renesance měnil lidské myšlení, a bezvýhradná moc bohů nad náhodou začala být zpochybňována vědeckými cestami,“ popisuje Alex de Voogt, etnograf amerického Muzea přírodní historie. „Osobnosti, jako Blaise Pascal nebo Galileo, přinášely nové myšlenky, o matematice pravděpodobnosti, statistice, šanci a kombinatorice. Z dochovaných psaných záznamů také víme, že badatelé své závěry často konzultovali právě s hazardními hráči kostek.“ Výsledkem jejich bádání pak bylo, že i u hracích kostek je forma poplatná funkci.
Spolu s tím se pak začaly projevovat snahy o zvýšení férovosti hry, separováním a vyvážením pozic velkých a malých čísel na kostkách. Už to nejsou „primy“ jako u starověkých a středověkých kostek, ale „sedmy“. Tedy, že součet protilehlých cifer dává dohromady 7. Jednička stojí naproti šestce, trojka naproti čtyřce. Výsledkem této nové standardizace pak byla i proměna hry, která už tolik nenadržovala bezskrupulózním podvodníčkům.
„Naše studie ukazuje, že stejně tak jako mnohé jiné materiální objekty reflektují proměnu pohledu lidí na svět, měnily se i hrací kostky,“ vysvětluje Eerkens. „V tomto případě věříme, že se s kostkami u lidí měnil pohled na vnímání šance. Hráči už nebrali hody kostkou jako projev vůle bohů a osudovou předurčenost, ale jako nezávislý výběr daný náhodou.“
