Nejen děsivý zvuk, o kterém jsme psali v minulém díle, ale i pohled na hrozivě vyhlížející zbraň mohl vojáky proměnit v solné sloupy nebo naopak obrátit na bezhlavý útěk.
Typickým příkladem se stávaly těžké tanky. Když Wehrmacht v červnu 1941 napadl Sovětský svaz, vojáci kvůli odfláknuté práci zpravodajců netušili, že nepřítel disponuje novou generací těžkých tanků KV (pojmenovaných na počest maršála Klimenta Vorošilova).
Standardní KV-1 dostal kanon ráže 76,2 milimetrů, jenž stačil na polní opevnění a obrněnce, jenže na odolné bunkry nikoliv. Proto vznikl i KV-2 se 152milimetrovou houfnicí, jejíž instalace si vyžádala obrovskou krabicovou věž s kolmými stěnami a silným pancířem.
Proti Němcům byly KV poprvé nasazeny 24. června 1941 během protiútoku u litevského města Raseiniai. Protitankoví dělostřelci ohromeně zírali, jak se na ně valí neznámá ocelová monstra. Jakmile se KV přiblížily na 200 metrů, zahájili kanonýři palbu. Zažili však další šok, protože granáty se neškodně odrážely, takže sovětské stroje nepřátelské uskupení rychle rozbily.
Právě u Raseiniai se odehrála též slavná epizoda, při níž osamělý KV-2 dokázal na celý den zastavit postup 6. tankové divize. A to přesto, že měl poškozené pohonné ústrojí a nemohl se pohybovat. Útočníci se obávali k majestátnímu stroji přiblížit, nakonec přece jen do akce vyrazila četa čtyř protitankových děl PaK 38 ráže 50 milimetrů.
Byla to nejmodernější zbraň třetí říše této kategorie, ovšem protipancéřové náboje o korbu obra jen cinkaly. Ruští tankisté několika ranami dělostřelce zlikvidovali a podobě skončil i pokus napadnout kolos 88milimetrovým protiletadlovým kanonem. Nakonec uspěla až obsluha druhé osmaosmdesátky, byť k vyřazení KV-2 potřebovala sedm přímých zásahů.
I na dalších úsecích fronty budily KV respekt už jen svým vzezřením. Pokud je protitankoví dělostřelci chtěli zničit, museli se přiblížit až na sebevražednou vzdálenost 20 metrů! Jakmile je osádka spatřila, obvykle s nimi udělala krátký proces – řidič vyrazil dělu vstříc a rozdrtil obsluhu pásy. Paniky při pohledu na těžké obrněnce se Němci zbavili teprve roku 1943, kdy se do služby dostaly výkonnější protitankové zbraně.
Děsivý vzhled šelmy
Podobné reputaci se ve druhé polovině války těšil německý těžký tank PzKpfw VI tiger – hranaté monstrum o váze 57 tun vyzbrojené vynikajícím kanonem KwK 36 ráže 88 mm. Na bojišti se objevil na podzim 1942 a ihned se stal obávanou zbraní. Čelní pancíř o síle 100 mm se jevil jako takřka neprůstřelný a dobře vycvičené osádky dokázaly zasahovat protivníka první ranou na vzdálenost, z níž slabší děla spojenců nemohla tigery ohrozit.
Zatímco americký střední tank M4 prostřelil bok tigeru teprve ze 100 m a čelní pancíř neprorazil ani z bezprostřední blízkosti, obr probil bok shermanu na 3 500 m a čelo na 1 800 m. K úspěchu napomáhala nacistům také vysoká úsťová rychlost střel – spatřil-li nepřítel záblesk z KwK 36 ve vzdálenosti 2 500 m, měl na reakci méně než čtyři sekundy.
Kombinace těchto parametrů vyzdvihla tiger v očích protivníka do téměř mystických výšin. Riziko setkání s obrněnou šelmou nedávalo spojeneckým tankistům spát, ve svých hůře pancéřovaných strojích se cítili jako nazí a napříč jednotkami se objevoval plíživý strach známý jako „fóbie z tigerů“. Ta dosáhla nevídaných rozměrů a mnozí členové osádek se báli, že každý stroj, který se objeví v jejich periskopu, bude právě tiger. K tomuto bludu přispívala i podobnost PzKpfw VI s pozdějšími verzemi středního panzeru IV (nejrozšířenějšího německého tanku), jimž dlouhý kanon a přídavný pancíř propůjčoval podobnou siluetu.
Fóbie z tigerů
A tak zatímco průmysl třetí říše zvládal vyrábět tigery jen v malých počtech a nasazoval je výhradně v samostatných praporech o pár desítkách strojů, hlášení vyděšených britských, amerických i sovětských vojáků hovořila o tigerech na každém kroku. Dokladem budiž výpovědi sovětských vojáků, kteří se v červenci 1943 střeli s nepřítelem u Prochorovky.
Stovky Stalinových tankistů hrdě hlásily, že právě jejich T-34 zničil tigera – kdyby se tyto zprávy sečetly, museli by Němci u Kurska ztratit více PzKpfw VI, než kolik jich tam nasadili. Dodejme, že ruští vojáci nelhali – v zápalu boje, všeobecném chaosu a stresu zkrátka věřili, že vyřadili německý těžký tank.
Také na západní frontě stačil spojencům po vylodění v Normandii (červen 1944) často jen jediný pohled na hřmící siluetu hranatého tvaru, aby vzali do zaječích. Velitel jedné tankové brigády vzpomínal, že jeho vojáci narazili na osamocený tiger, jenž „vedl hodinu palbu, a poté se nerušeně stáhl, neboť žádný z našich tanků nevyrazil se s ním utkat“.
Anglo-americké obrněnce tedy musely – podobně jako sovětské T-34 – v boji s tigery sázet na kvantitu. Pokud se kolos objevil, vyrazila mu vstříc čtyřčlenná četa shermanů. Očekávalo se, že za zničení tigeru bude třeba zaplatit ztrátou tří ze čtyř strojů. Teprve časem Spojenci našli na panzer VI recept a učili se eliminovat jeho vražedný potenciál kooperací s dělostřelectvem a taktickým letectvem – pumy a rakety stíhacích bombardérů si totiž poradily se sebeodolnějším pancéřováním. Podobný osud čekal tigery na východní frontě, kde jejich osádky sice ničily stovky sovětských obrněnců, ale postupně podléhaly masám T-34 a úderům bitevních letounů Il-2.
Plamenomety a to ostatní
Nejrůznější typy skutečně děsivých zbraní používali ženisté a diverzanti všech válčících stran. Psychologický i reálný efekt některých z nich šokoval dokonce samotné uživatele. Dochovaly se kupříkladu vzpomínky německého ženisty Helmutha Böttchera, jehož úderná skupina se v červnu 1941 zapojila do obléhání běloruské pevnosti Brest.
Při potlačování tuhé obrany se Wehrmacht uchýlil k užití raketometů Nebelwerfer: „Střely nelétaly daleko, zato následky jejich zásahu bývaly strašlivé. Šlo o nejodpornější součást našeho arzenálu. Do vzdálenosti 3,5 m od místa exploze každý okamžitě zahynul v důsledku vzniklého vakua, jež ničilo plíce lidí i zvířat. Viděli jsme mrtvoly, které zůstaly sedět na místě nehybně jako loutky. Někteří zabití měli na sobě stopy po zásahu, jiní vypadali, jako by byli stále naživu. Nebelwerfery přinášely smrt tak rychle a zaručeně, až nás to děsilo…“
Během ničení hnízd odporu nasadili ženisté i plamenomety: „Flammenwerfer generoval zášlehy o délce tří desítek metrů a teplotě 4000 °C. Uplatňoval se i v klikatých zákopech, neboť dokázal plamen nasměrovat za roh – a zlikvidovat tam vše živé.
Proti proudu ohně neexistovala obrana a nádrž obsahovala dost látky pro desetivteřinový zášleh. Doslova jsme vysávali kyslík ze stísněných úkrytů, spalovali jsme plíce obránců a vystavovali nepřítele vlnám horkého vzduchu. Většinu Rusů ihned pohltily plameny, nebo přinejmenším zůstali oslepeni. Ta zbraň byla strašná. Museli jsme dělat hroznou práci, ovšem jako plamenometčíci jsme se nikdy nemohli vzdát. Sověti nás nenáviděli tak, že bychom okamžitě dostali kulku do hlavy.“
