Za první světové války bojovalo za československou samostatnost v legiích a ve spojeneckých armádách více než 130.000 Čechů a Slováků. Do mimořádně složité situace se na jejím sklonku dostaly čs. legie v Rusku, když uvízly v osidlech nepřehledné občanské války. Posledním protivníkem více než 50.000 dobrovolných vojáků na cestě domů byla početně silnější Rudá armáda. Volný přesun jednotek do Vladivostoku a odtud do vlasti umožnilo až příměří, uzavřené mezi legiemi a sovětskou vládou 7. února 1920.
Legie zastavily boje v říjnu 1918, ale stále zůstávaly na území Ruska. Legionáři byli nakonec vtaženi proti své vůli do občanské války. Již po uzavření brestlitevského míru mezi Ruskem a Německem v březnu 1918 politici rozhodli o přesunutí legií přes Vladivostok do Francie do bojů s Německem. Cesta přes evropská bojiště ale nebyla možná. Tím začaly události, které do historie vstoupily pod označením „sibiřská anabáze“.
Po úspěšném stažení jednotek Československého armádního sboru z Ukrajiny na východ po březnové bitvě u Bachmače, kdy se podařilo zachránit legie před zničením německou armádou, začala bolševická vláda postupně odsun komplikovat a bojkotovat, protože se mimo jiné pokoušela získat uznávanou armádu pro své potřeby. V otevřené nepřátelství mezi čs. vojskem a bolševiky vyústil takzvaný čeljabinský incident z května 1918.
Při něm legionáři usmrtili maďarského zajatce, který z projíždějícího vlaku těžce a úmyslně zranil jednoho legionáře. Sověti poté uvěznili několik čs. politiků pobývajících v Moskvě. O postoji sovětské moci k čs. vojsku svědčí telegram jednoho z bolševických vůdců Lva Trockého z 25. května 1918 nařizující bolševickým jednotkám čs. vojáky odzbrojit a zamezit jim v cestě na východ. „Každý Čechoslovák, který bude zastižen se zbraní v ruce na železnici, budiž zastřelen na místě,“ přikázal Trockij. Čs. vojska se následně rozhodla vynutit si průjezd Sibiří silou a během léta obsadila obrovské území podél Transsibiřské magistrály od Povolží až po Irkutsk a dobyla velká města na Sibiři.
Dalšímu přesunu legií na východ však zabránilo rozhodnutí dohodových mocností o použití stávajících čs. jednotek v bojích proti bolševikům, což ale byl jeden z důvodů následné demoralizace jednotek. Bojová morálka byla tak špatná, že musel osobně přicestovat generál Milan Rastislav Štefánik a vojáky přesvědčoval, že musí v Rusku zůstat.
Legie spolupracovaly s armádou bělogvardějského velitele admirála Alexandra Kolčaka, která v občanské válce neúspěšně usilovala o porážku bolševiků. Kolčak, který se prohlásil vládcem Ruska, proslul krutostí a jeho vojska, stejně jako vojska bolševická či jiných protibolševických vůdců, měla na svědomí řadu masakrů civilního obyvatelstva. I proto legionáři ztratili veškerou motivaci se bojů dál účastnit.
Situaci změnil postup bolševické armády ze západu a puč v Irkutsku, kde se moci chopili představitelé jedné části rozštěpené Strany socialistů revolucionářů, tzv. eserů. Eseři Kolčaka zbavili moci a později uzavřeli dohodu s bolševiky. Příměří se nakonec dočkali i legionáři, podmínkou ale bylo vydání Kolčaka, kterého legie původně chtěly vzít do Československa. Kolčak byl následně odsouzen za smrt více než sta tisíc lidí a vyvraždění a vypálení mnoha vesnic a popraven.
Dohoda o příměří, podepsaná ve stanici Kujtun v Irkutské oblasti, pro legionáře znamenala volný průjezd s plnou výzbrojí na východ do přístavu Vladivostok. Jako určitá záruka plnění podmínek příměří posloužila legiím část ruského zlatého státního pokladu, kterého se čs. oddíly zmocnily společně s bělogvardějci v Kazani v srpnu 1919. Dohoda o příměří uváděla, že zlatý poklad „zůstává v Irkutsku a ochraňuje se smíšenou stráží československých a sovětských vojsk a odevzdá se irkutskému výkonnému výboru při odchodu posledního čs. vojenského vlaku“.
Zlatý poklad, který byl pod dohledem společné komise předán sovětské straně, nebyl celý. Od té doby se šíří různé spekulace o osudu zbytku, včetně té, že jej zabavili čs. vojáci. Je prokázáno, že velkou část pokladu utratil Kolčak za hrazení výdajů pro svou armádu. Poslední čs. vojáci, kteří společně s Rusy strážili zlato, odjeli z Irkutsku 1. března 1920. Další transport legionářů do Vladivostoku proběhl bez větších obtíží.
Ve Vladivostoku následovalo naloďování a přesun po moři do Československa. Evakuace proběhla od 9. prosince 1919 do 30. listopadu 1920. Pro odsun vojska i civilistů bylo vypraveno 42 transportů, většinou na pronajatých lodích. Do Československa se postupně vrátilo 67.750 osob, z toho 56.500 vojáků.
