Otázka je nastolena příliš nekompromisně, kontroverzně, to je zřejmé – ovšem zkušeným fotografům. Ano, zvolili jsme ji přirozeně záměrně. Jako nadsázku pro úvodní zamyšlení. Na druhou stranu: mnozí uživatelé fotografické techniky nikdy žádný stativ neměli a nepoužili. A protože „stabilizátory“ jsou také vtipně propagovány, ani nevidí důvod, proč by na tom měli cokoli měnit. Navíc přístroje vybavené optickými stabilizátory obrazu jsou dnes velmi dostupné, často se jedná o zcela běžné digikompakty. Přitom jsou situace, kdy je lépe systém optické stabilizace obrazu vypnout a použít stativ. To vidíme i na některých fotkách zasílaných do našich soutěží a jako cvičné snímky internetového kurzu fotografie AFG akademie…
Kdy stabilizátor a kdy stativ?
Hlavní výhodou systémů stabilizace obrazu je operativnost. Můžete fotit mnohem více záběrů z ruky, bez stativu, s foťákem postaveným na nějakou podložku (která také nemusí být po ruce, anebo se ukáže jako ne příliš pevná a stabilní). A také bez zapojení jiné osoby (vzpomeňte, jak dopadl Mr. Bean, když požádal kolemjdoucího, aby jej vyfotil u sousoší – o svůj aparát na instantní film sice přišel, zato se proběhl po parku…). Můžete fotit dokonce z jedoucího automobilu nebo rychlého člunu. Můžete fotit delšími časy závěrky a nemusíte nastavovat příliš vysokou obecnou citlivost, která často způsobuje barevný šum a snižuje ostrost kresby. Jsou užitečné, zejména máme-li teleobjektiv, nejsou příznivé světelné podmínky a musíme exponovat „z ruky“ delšími časy závěrky.
Bez optické stabilizace… …a se zapnutou funkcí Anti-Shake (Dynax 7D, f = 300 mm)
Systém optické stabilizace nepoužívejte při snímání ze stativu. Ostatně, bylo by to nelogické. Věřte návodům. V nich je jasné doporučení vypnout stabilizaci při umístění přístroje na stativ. Problém způsobuje zejména vznik zpětné vazby mezi gyrosenzorem a vibrací motorku stabilizátoru.
Kdy je vhodné použít stativ? Potřebujeme-li využít dlouhé časy osvitu a získat maximální hloubku ostrosti, navíc často potřebujeme nastavit nízkou citlivost (použít jemnozrnný film s nízkou citlivostí). Typicky se jedná o fotografování motivů s mnoha drobnými detaily, snímání krajiny nebo architektury, ale také zátiší nebo reprodukci různých předloh – v těchto případech navíc díky umístění fotoaparátu na stativu máme volné ruce pro úpravy snímaných objektů, aniž bychom museli foťák znovu a znovu správně umisťovat a zaměřovat.
A závěr? Stabilizátor obrazu je bezpochyby vynikající funkce, jejíž praktičnost často oceníme. Jsou však situace, kdy je použití stativu vhodnější, a v některých případech je nenahraditelný. Úvodní otázka má tedy přesně znít: kdy je vhodnější stabilizátor a kdy stativ?;–)
Stativ by měl být především pevný a stabilní, ne vždy musí být těžký. Moderní materiály a technologie umožnily výrobu kvalitních a poměrně lehkých modelů. Zvažme také, jak má být stativ koncipován a vybaven:
1. druh hlavice a připojení fotoaparátu – zde s rychloupínací destičkou.
2. upevnění středové tyče + vodováha (nebo někdy i 2) pro přesné nastavení stativu.
3. hák na středové tyči pro možnost zatížit, více stabilizovat stativ zavěšeným závažím – např. fotobatohem.
4. způsob aretace jednotlivých sekcí nohou + zakončení (výkyvné na kulových kloubech, gumové špalíky, kovové bodce + možnost operativní změny dle potřeby).
Praktický tip: Nemusíme vždy použít – a tedy i nosit s sebou – velký stativ. Jdete-li kupříkladu na výlet s rodinou nebo s přáteli pouštět draky anebo do zahradní restaurace a plánujete-li společné foto, anebo budete chtít zachytit krajinku se zapadajícím sluncem, můžete si s sebou vzít lehký ministativ. Nemusíte pokládat svůj digitální šperk na zídku nebo stůl, což je nepraktické – už jen proto, že většinou potřebujete umístit foťák výš nad desku stolu, v přírodě ovšem často nemáme k dispozici žádný vhodný pevný podklad. A ministativ můžete fixovat i do trávy, hlíny, písku apod. Kupříkladu zde vyobrazený model „v akci“ váží 90 gramů a ve složeném stavu měří necelých 15 cm, existuje však bohatý výběr různě koncipovaných ministativů (viz FV 4/04 a iFotovideo.cz).
Rada: Některé digikompakty označují určitá speciální nastavení expozičních hodnot termíny, které nezasvěcené mohou zmást. Kupříkladu „systém stabilizace obrazu Anti-Shake DSP – Digital Signal Processor“ redukuje neostrost obrazu tím, že nastaví maximální ekvivalent obecné citlivosti ISO, co nejvíce odcloní a upraví čas expozice. Také některé ikonky funkce Varování před roztřesením obrazu jsou podobné označení skutečného systému optické stabilizace obrazu. Nezapomeňte si tedy vždy obstarat přesné informace!
Stabilizace není marketing
Stabilizační systémy fungují na podobných principech, a pokud přimhouříme jedno oko, jde vždy o systémy tzv. optické stabilizace. V konečném důsledku to pak platí pro každý systém, protože ať už stabilizujete optickou soustavu (Canon, Nikon, Panasonic), nebo samotný snímací CCD čip (Konica Minolta), nakonec jde vždy o stabilizaci světla procházejícího optickou soustavou.
U videokamer se většinou (i zde existuje klasická optická stabilizace, ale bohužel jí jsme svědky čím dál tím méně) používá jiný systém. Ničím mechanickým, jako je čip či optický člen, se zde nehýbe, ale políčko s obrazem se posouvá po snímacím CCD čipu (ten stojí), což jde díky tomu, že je podstatně větší než samotné „filmové políčko“. Jednoduše si to představte jako posouvání desetihaléře po dvacetikoruně. Samozřejmě, pokud je výkyv příliš velký (např. natáčíte z lodi), desetník vyjede a obraz je zcela neostrý nebo úplně mimo záběr. To však platí o všech principech stabilizace, tedy i té optické.
Dnešní stabilizace má navíc často dva režimy: v jednom se stabilizuje obraz na snímku i obraz v hledáčku (spotřebuje více energie, je méně účiný), v druhém začne fungovat až po domáčknutí spouště, a tudíž stabilizuje pouze obraz na snímku (méně energie, vyšší účinnost).
Příklad nestabilizovaného a stabilizovaného snímku za nočního focení s delším časem: výhoda stabilizace obrazu je naprosto zřetelná.
Optická soustava nejnovějšího ultrazoomu Panasoniku – FZ30: Stabilizační člen je uprostřed, stabilizace funguje v jednom režimu vždy a napomáhá i kompozici obrazu, ve druhém pak pouze při stlačení spouště.
Systém stabilizace Konica Minolta: Optická soustava je pevně uložená, pohybuje se snímací CCD čip. Výhoda řešení je zřetelnější u aparátu s výměnnými objektivy – stabilizace funguje vždy a objektiv může být levnější. To jiní neumí.
Nikon jde na stabilizaci jinak: Plovoucí optickou částí uvnitř objektivu se pohybuje prostřednictvím motorů. Stabilizace funguje pouze v okamžiku, kdy zmáčknete spoušť.
1. senzor úhlového zrychlení pohybu předního, resp. zadního náklonu (viz Pitch axis)
2. motory pro řízení redukce vibrací (Vibration Reduction, VR)
3. senzor pohybu ve vertikální ose
4. skupina čoček systému VR
5. senzor pohybu v horizontální ose
6. senzor úhlového zrychlení pohybu bočního náklonu (viz Yaw axis)
Stabilizátor obrazu Canon
Canon inovoval svůj systém optické stabilizace obrazu (je použit u objektivu EF 70–300 mm f/4,0–5,6 IS USM a digikompaktu PowerShot S2 IS). Umožňuje prodloužení expozice až o 3 kroky, tedy o 1 víc než předchozí systém. Výrazně snižuje roztřesení snímku a optimalizuje podmínky pro velice citlivé automatické zaostřování. Konkrétně: fotograf normálně fotící z ruky s ohniskovou vzdáleností 300 mm časem 1/500 s může získat stejně kvalitní výsledek při čase expozice 1/60 s, což značně rozšiřuje možnosti fotografování ve zhoršených světelných podmínkách.
Jak funguje? Gyroskopické senzory rozpoznají vibrace a iniciují odpovídající pohyb skupiny korekčních čoček kolmo k optické ose. Tím se změní dráha světelných paprsků a obraz je vrácen do původní polohy v rovině snímače nebo filmu. Systém nabízí dva režimy stabilizace obrazu: první stabilizuje obraz v horizontálním i vertikálním směru (vhodný je např. pro sledování a snímání pohyblivého objektu), druhý režim vypne korekci ve směru pohybu a zabrání strhávání obrazu v rámečku zpět proti pohybu.
Více článků z oblasti fotografování najdete v aktuálním čísle časopisu FotoVideo.
 |
