Na oběžné dráze Země je rušno. Proč s sebou kosmonauti vozí plyšáka

  • 18
Víte k čemu mají v kosmické lodi medailonek s Gagarinem? Dnes letěl na ISS místo obvyklé plyšové hračky. Na stanici se vydala nová posádka. Jak probíhal let a co všechno vlastně tento stále velmi riskantní podnik obnáší si můžete přečíst v následujícím článku.

Na Mezinárodní kosmickou stanici (ISS) odstartovala v mrazivém bajkonurském večeru z rampy číslo 1 (1/5) v lodi Sojuz TMA-19M nová posádka. U nás bylo o pět hodin méně, 12:03:09 středoevropského času (SEČ) 15.12.2015.

Start k ISS

Spojení se stanicí ISS je naplánováno v tzv. „krátké variantě“ po čtyřech obletech kolem Země v 18:24:09 našeho času, plus minus tři minuty. Místem pro připojení lodi Sojuz TMAS-19M je malý modul Rassvet MIM1 na ruském segmentu stanice ISS (MIM-1 Малый исследовательский модуль 1, Malý výzkumný modul 1).

V nové posádce pro Expedici ISS-46/47 jsou Jurij Malenčenko (Roskosmos/Rusko), Timothy Kopra (NASA/USA) a Timothy Peake (ESA/Velká Británie).

Záložní posádku tvořili Anatolij Ivanišin (Roskosmos/Rusko), Kate Rubinsová (NASA/USA) a Takuja Oniši (JAXA/Japonsko). Do kosmu poletí 21. 6. 2016 v nové verzi kosmické lodi Sojuz označované Sojuz-MS.

Nová rusko-americko-britská trojice tvoří Expedici ISS-47 a na palubě stanice bude pracovat společně s její nynější posádkou Expedice 46. Tu tvoří Scott Kelly, Michajl Kornijenko (oba jsou v den startu nové posádky v kosmu již 263. den a mají absolvovat roční pobyt) a Sergej Volkov (již 105. den v kosmu). Pobyt nové posádky na oběžné dráze je naplánován na klasickou pracovní směnu v délce 143 dnů až do začátku června 2016.

První britský profesionál

Schéma přiblížení a spojení se stanicí na grafice ze Střediska řízení kosmického letu v Kaliningradu u Moskvy.

Zajímavým členem posádky je Timothy Peake, první oficiální profesionální kosmonaut z Velké Británie. Před výběrem a přijetím do skupiny evropských kosmonautů agentury ESA působil jako vojenský pilot vrtulníku Apač. Předchozí kosmonauti, kteří se narodili ve Velké Británii, ale později trvale studovali a pracovali v USA, měli totiž dvojí občanství (britské a americké) a byli označeni jako kosmonauti NASA a tudíž USA (Michael Colin Foale, Piers John Sellers, Nicholas James McDonald Patrick).

V jednom případě šlo o netradiční kosmonautku Helen Patricii Sharmanovou, která v květnu 1991 absolvovala let na orbitální komplex Mir v ruské lodi Sojuz TM-12 společně s ruskými kosmonauty Arcebarským a Krikaljevem. Prožila v kosmu týden. Svůj let vyhrála ve veřejné soutěži Juno a stala se tak první neprofesionální civilní kosmonautkou, protože označení „kosmický turista“ se tehdy ještě neužívalo a soukromě placené kosmické letenky neexistovaly. Z pohledu britských vládních míst šlo o „ryze soukromý podnik“, takže Sharmanová měla smůlu a nebyla uznána oficiálně za první britskou kosmonautku.

Superrychlostní „katapult“ do kosmu

Let Tima Peake byl připraven v rámci programu Evropské kosmické agentury ESA a hradila ho Velká Británie. A ještě detail: Ve volnějších chvílích při čekání na start, kdy řídicí středisko startu prověřovalo jednotlivé systémy rakety, kosmické lodi a rampy, měla posádka možnost tradičně poslouchat „hudbu na přání“. Tim Peake si podle informace z řídicího střediska vybral tři písničky britských skupin: od Queen Don ́t Stop Me Now, od U2 Beautiful Day a od Coldplay A Sky Full of Stars.

Od startu rakety do oddělení kosmické lodi uběhne 530 sekund. Za tuto dobu se posádka dostane z kosmodromu na oběžnou dráhu kolem Země. Je to nejen vzrušující cesta, ale stále do jisté míry nebezpečná či spíše riskantní část letu. I přes maximální snahu o zajištění bezpečí posádky. V prvních fázích od zážehu raketových motorů až po vzlet se pozornost soustředí k nevelké věžičce na špici aerodynamického krytu, v němž je komplex kosmické lodi. Kdyby se s raketou stalo cokoli vážného, tato věžička vybavená raketovým motorem, oddělí kabinu a vynese ji do výšky potřebné k bezpečnému návratu pod padákem.

I to se už stalo. V roce při pokusu o vzlet lodi Sojuz T v září 1983 s kosmonauty Titovem a Strekalovem. Také z těchto důvodů jsou okamžiky před zážehem motorů nosné rakety a první fáze vzletu i pro ostřílené kosmonauty velmi emotivním zážitkem.

Ve stísněné kabině Sojuzu TMA-19M seděl uprostřed velitel Malenčenko, po jeho levé ruce Kopra jako „palubní inženýr-1“ a po pravé ruce Peake jako „palubní inženýr-2“. Minutu před startem přešly loď i raketa na vnitřní zásobování elektrickou energií, deset sekund před časem startu zahučela turbočerpadla a zažehly se motory středového stupně a čtyř bočních urychlovacích stupňů, odklonily se opěrné věže a raketa začala stoupat do tmavnoucí oblohy.

Minutu od startu překročila raketa rychlost 1 770 km/h. Asi dvě minuty od vzletu se odpojily čtyři urychlovací boční stupně, aby dopadly do kazašské stepi. Zde už na ně čekají nejen speciální vyhledávací vojenské jednotky, ale číhají zde také stále technicky dokonale vybavenější týmy sběračů cenných kovů. Nastává souboj s časem, kdo na místo dopadu dorazí první.

Dvě minuty od startu už byla rychlost nosné rakety 5 390 km/h, oddělila se záchranná věžička a krátce poté se odhodil na poloviny rozdělený aerodynamický kryt. Kamera zabírala vnitřek kabiny na usmívajícího se a mávajícího Tima Peaka. Na levém rukávu jeho skafandru byla jasně zřetelná britská vlajka. Druhá kamera zabírala Malenčenka a Kopru, který sledoval postup jednotlivých fází vzletu v letovém plánu.

Plyšová hračka jako detektor

Pět minut od startu ve výšce kolem 170 km se oddělil středový stupeň a zažehl se poslední (třetí) stupeň nosné rakety, aby urychlil kosmickou loď na více než 21 600 km/h a po přibližně devíti minutách letu byl Sojuz TMA-19M naveden na oběžnou dráhu se sklonem 51,6 stupně k rovníku. Vstup na oběžnou dráhu zaznamenal i jednoduchý „detektor nulové gravitace“, kterým tradičně bývá malá plyšová hračka zavěšená v kabině před očima posádky. Tentokrát to byl zlatý medailon s portrétem Jurije Gagarina. Jurij Malenčenko o něm řekl, že jde o připomenutí nadcházejícího 55. výročí letu prvního kosmonauta světa.

Přívěsek bylo vidět v kabině i těsně před startem. Pohupoval se a kroužil, jak se kývala raketa na rampě. Viditelně se vrchní část rakety rozhýbala v okamžiku zážehu raketových motorů. Výkyvy zklidnily opěrné věže. Kdyby totiž výkyvy překročily bezpečnostní hranici, mohl by se nechtěně zažehnout raketový záchranný systém.

Po vstupu na oběžnou dráhu se rozevírají panely slunečních baterií kosmické lodi, vyklápí se navigační a komunikační antény a posádka ve spolupráci s řídicím střediskem v Kaliningradu, které převezme sledování dalšího průběhu letu, prověřuje systémy své lodi a upřesňuje parametry základní oběžné dráhy. Z ní se postupně čtyřmi zážehy hlavního motoru a pomocných trysek kosmická loď dostane do provozní oběžné dráhy ISS, aby se ke stanici postupně po 4 obletech Země a zhruba 6 hodinách přiblížila a připojila se na uzlu modulu MIM1Rassvet. Po standardní kontrole těsnosti se otevírají poklopy v přechodovém tunelu a posádka vstupuje do svého dočasného kosmického domova ve stanici ISS.

Nové zásoby, návrat posádky

Již ve středu 9. prosince se k ISS bez problémů přiblížila americká nákladní loď Cygnus OA-4. Posádka ji zachytila manipulačním ramenem a zakotvila na stykovacím uzlu modulu Unity. Ke stanici bude tato loď připojena až do poloviny ledna. Odstartovala po dvou odkladech z důvodu nepřízně počasí 6. prosince. Na oběžnou dráhu ji tentokrát netradičně dopravila raketa Atlas V, protože raketa Antares při startu s předchozí lodi Cygnus havarovala, takže se čeká na dořešení celého problému.

Let náklaďáku Cygnus předznamenal nebývalý předvánoční ruch, který kolem ISS nyní panuje.

Už v pátek 11. prosince se v lodi Sojuz TMA-17M po téměř 142 dnech od startu ze Země vrátila tříčlenná posádka Oleg Kononěnko (Roskosmo/Rusko), Kjell Lindgren (NASA/USA) a Kimija Jui (JAXA/Japonsko). Uvolnila místo nynější nové trojici Malenčenko, Kopra a Peake.

Rusko-americko-japonská posádka pobývala na ISS od letošního 23. července, kdy doplnila 44. dlouhodobou expedici, aby se pak stala hlavní posádkou expedice 45.

Zatímco u nás bylo páteční slunečné odpoledne, v kazašské stepi už začínala noc, do níž trojice kosmonautů musela přistát. V určené přistávací oblasti v Kazachstánu na ni čekalo 180 členů speciální vojenské vyhledávací skupiny, kteří měli k dispozici 4 letouny An-12 a An-26, 12 vrtulníků Mi-8 a 18 speciálních vozidel.

Ve chvíli, kdy se stanice ISS pohybovala nad ruským územím v blízkosti hranic s Čínou, odpojil se Sojuz TMA-17M od modulu Rassvet MIM-1 ruského segmentu stanice (10:49:44 hod. SEČ) a pomocí manévrovacích trysek se vzdálila od stanice. Zážeh hlavního brzdícího motoru na 40 s byl naplánován na 13:19:18 hod. SEČ ve výšce 416,7 km. Po 23 minutách bylo naplánováno odhození orbitálního a přístrojového modulu a kabina začala klesat po dráze aerodynamického sestupu do hustých vrstev atmosféry. V 13:57:58 SEČ měl ve výšce 10,5 km začít pracovat padákový systém kabiny. V místě přistání 125 km severovýchodně od města Džezkazganu byla podle meteorologické předpovědi zatažená obloha a očekávalo se slabé sněžení.

Podle statistiky NASA šlo o šesté noční přistání posádky stanice ISS. Naposledy přistávala za tmy (půldruhé hodiny před místním svítáním) posádka lodi Sojuz TMA-05M v listopadu 2012, ruský kosmonaut Jurij Malenčenko, Američanka Sunita Williamsová a shodou okolností tehdy rovněž japonský kosmonaut Akihiko Hošide.

Další nákladní loď Progress MS by se měla ke stanici ISS vydat s čerstvými zásobami ještě před svátečními dny 21. prosince pomocí rakety Sojuz-2.1a opět tradičně z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Přiveze samozřejmě i vánoční a novoroční drobné dárky, které zcela jistě přispějí k dobré pohodě na oběžné dráze.

Kosmonauti na oslavu svátečních dnů pečlivě dbají. Vzhledem k národním zvyklostem tak slaví nejen anglosaské Vánoce, ale také pravoslavný Nový rok.