Letoun DC-10-30 společnosti UTA, který byl zničen při bombovém útoku v roce...

Letoun DC-10-30 společnosti UTA, který byl zničen při bombovém útoku v roce 1989. | foto: Wikipedia.org

Vrak letadla do Paříže hledali 17 hodin. Co vše se dá vyčíst z trosek?

  • 11
Přesně před pětadvaceti lety smetla bomba z africké oblohy letoun francouzské společnosti Union de Transportes Aériens (UTA) na lince z Brazzaville do Paříže. Šlo o jeden z posledních velkých atentátů na civilní letadlo.

Vyšetřování zjistilo, že za teroristickým útokem pravděpodobně stála Libye, stejně jako v případě útoku nad Lockerbie v prosinci 1988. I v případě útoku na letoun UTA byla trhavina do letadla propašována vinou nedostatečných bezpečnostních opatření na letištích.

Od 90. let k bombovým útokům na letadla téměř nedochází. Než se však situace konečně zlepšila, děly se podobné tragédie často, ve druhé polovině 80. let to bylo každoročně. Situaci zlepšila nově přijatá bezpečnostní opatření v civilním letectví, ale pravděpodobně i změna celkové politické situace ve světě.

19. 9. 1989, Brazzaville, Kongo

Letoun DC-10-30 společnosti UTA, který byl zničen při bombovém útoku v roce 1989.

Let UTA 772 představoval pravidelné letecké spojení mezi metropolí Konga Brazzaville a Paříží-Roissy (dnešní letiště Charlese de Gaulla). Linka měla mezipřistání v čadské metropoli N’Djamena. Nasazen byl letoun McDonnel Douglas DC-10-30 s registrační značkou N54629. Třímotorový stroj s kapacitou kolem 280 cestujících byl vyroben začátkem roku 1973. Vlastnila jej americká společnost Interlease Incorporated, ale dlouhodobě jej pronajímala francouzským aeroliniím UTA. Francouzská aerolinka byla jediným provozovatelem, letadlo převzala hned po vyrobení v roce 1973.

Letoun odstartoval z brazzavillského letiště ráno v úterý 19. září 1989. Let se vymykal běžné rutině jen jednou maličkostí: měl o jednoho pilota navíc. Jedenačtyřicetiletý kapitán-instruktor Georges Raveneau (11 040 letových hodin, z toho 2 700 na DC-10) dohlížel na výcvik druhého pilota, osmatřicetiletého Jeana-Pierra Hennequinna. Ten se na typ DC-10 teprve přeškoloval, měl na něm nalétáno pouhých 28 hodin (celkový nálet 6 440 hodin). Letovou posádku doplňoval náhradní pilot, čtyřicetiletý Michel Crézé (nálet 8 350 hodin, 750 na DC-9) a osmadvacetiletý palubní inženýr Alain Bricout. O pohodlí cestujících se staralo deset stevardů a stevardek.

Trasa letu UTA 772: Let odstartoval z konžského Brazzaville (zelená šipka) a měl mezipřistání v čadské N’Djameně (žlutá šipka). K nehodě došlo na území Nigeru (červená značka).

První úsek letu z Brazzaville do čadského hlavního města N’Djamena proběhl bez nejmenších problémů. V N’Djameně vystoupilo devět lidí a 79 nastoupilo k cestě do Paříže. Na palubě bylo nyní 156 cestujících. Po hodinové zastávce, krátce po jedné odpoledne místního času, letadlo znovu odstartovalo. Do Paříže mělo dorazit před půl šestou odpoledne.

Ozveme se vám

Letadlo dostalo povolení stoupat do letové hladiny 350 (10 500 m) a normálně komunikovalo s řídicím střediskem v N’Djameně. Čtvrt hodiny po startu oznámilo přelet prvního navigačního bodu a blížilo se k hranici s Nigerem, kde mělo opustit vzdušný prostor řízený střediskem N‘Djamena. Dispečer posádku požádal o předpokládané souřadnice místa, kde překročí hranice.

"Sedm-sedm-dva, žádám souřadnice výstupního bodu z FIR N’Djamena."

"Bude to 18.07 severní šířky a 11.30 východní délky," uvedl pilot.

"Rozumím. Nahlaste přelet hranic FIR."

"Provedu. Ozveme se vám."

Bylo 13:34 místního času a let 772 se už neozval. Neohlásil přelet hranic vzdušných prostorů, ani další polohu. Středisko v N’Djameně se s ním marně snažilo spojit. Navázalo také spojení s řídicím střediskem v nigerském Niamey, které mělo let 772 převzít po překročení hranic. Jenže ani Niamey o letadle nic nevědělo.

O hodinu později vyhlásila N’Djamena fázi INCERFA (tzv. údobí nejistoty). Když se letadlo stále neozývalo, pokračovalo vyhlášením dalších fází: po 45 minutách ALERFA (údobí pohotovosti) a za dalších 45 minut DESTRESFA (údobí tísně). Rozbíhající se pátrání však přerušila noc.

Vyšetřování: Letadlo se rozpadalo postupně

Pátrání bylo úspěšné až následujícího rána, kdy se povedlo lokalizovat vrak letadla v nigerské poušti Tenere, což je součást centrální Sahary. Když se na místo nehody dostaly záchranné jednotky, zjistily, že nikdo neměl šanci přežít. Letadlo bylo zcela zničené a hlavní část trosek zničil požár. Zahynulo všech 170 osob na palubě.

Trosky přední části trupu havarovaného letadla
Na místě dopadu vypukl silný požár, živený z palivových nádrží. Letoun měl...
Letecký pohled na místo nehody poté, co vyšetřovatelé začali jednotlivé kusy...

Trosky letu UTA 772 na místě nehody. Letadlo bylo kompletně zničeno a hlavní část trosek vyhořela.

Na místo nehody se ihned vypravili francouzští vyšetřovatelé, kteří přiletěli z Paříže první ranní linkou 20. září. Vyšetřovací komisi doplnili Nigerijci a Američané a také pozorovatelé z Čadu. První zásadní poznatky přinesl samotný pohled na místo nehody. Trosky byly rozeseté na obrovské ploše, hlavní pole bylo dlouhé cca 16 km a široké mezi 6-8 kilometry. Lehké součásti (pozůstatky obložení kabiny, papíry atd.) vítr zanesl až do vzdálenosti kolem 80 km od místa nehody. To vedlo k závěru, že se letadlo muselo rozpadnout ve vzduchu, nikoli až po nárazu na zem.

Vyšetřovatelé lokalizovali čtyři hlavní oblasti trosek, z nichž vyvodili, jaký byl průběh destrukce letounu. Nejdále po směru letu, tedy nejseverněji, dopadla hlavní část trupu s křídly a se dvěma motory. Zde také vyšetřovatelé v prvních dvou dnech po nehodě našli obě černé skříňky – zapisovač letových údajů (FDR, Flight Data Recorder) i hlasový záznamník (CVR, Cockpit Voice Recorder). Oba zapisovače byly převezeny do Paříže k analýze, nic zásadního však neodhalily.

Blízko trupu a křídel ležely trosky zadní části kabiny pro cestující, třetího motoru a ocasních ploch. O pět kilometrů jižněji skončila pilotní kabina a přední část prostoru pro cestující. O dalších sedm kilometrů jihovýchodně ležela poslední součást trosek, která se však pro vyšetřování ukázala být klíčová: část trupu za pilotní kabinou čili pozůstatky předního zavazadlového prostoru a kabiny pro cestující. Tuto skupinu tvořilo několik větších panelů trupu, dveře zavazadlového prostoru a velké množství menších předmětů jako zavazadla, zavazadlové kontejnery či vybavení interiéru letadla.

Proražený strop zavazadlového prostoru a podlaha kabiny pro cestující

Podle dráhy letu bylo zřejmé, že se z letadla jako první oddělily právě součásti předního zavazadlového prostoru a trupu nad ním. Trosky byly značně rozptýlené, což znamenalo, že se zavazadlový prostor rozpadal postupně. Drobné odlétávající trosky také narážely do náběžných hran ocasních ploch, na nichž vyšetřovatelé později našli stopy po nárazech. Oslabená konstrukce za kokpitem pak neudržela pilotní kabinu, která se utrhla jako druhá, a nakonec se krátce před dopadem odtrhla ocasní část od trupu.

Problém v zavazadlovém prostoru

Něco se tedy muselo stát v předním zavazadlovém prostoru. To víceméně vylučovalo zavinění ze strany posádky. Vyšetřovatelé však pro jistotu prozkoumali i lidský faktor, neodhalili však žádné pochybení. Posádka byla zkušená a řádně vycvičená. V dobrém stavu bylo i letadlo, které řádně procházelo servisními prohlídkami, bylo řádně naložené a mělo dostatek paliva. Motory pracovaly až do dopadu a všechny letové parametry byly podle zapisovače letových údajů normální.

Vše nasvědčovalo tomu, že na palubě letu UTA 772 muselo dojít k problému, který posádka nemohla vyřešit. Nestihla ani vyslat tísňové volání, muselo tedy jít o rychlý a zásadní problém. Jako nejpravděpodobnější se jevila technická závada, nebo sabotáž.

Letouny DC-10 si v 70. letech, krátce po uvedení do provozu, "zkazily pověst" kvůli dvěma nehodám, způsobeným vadnými zámky dveří zavazadlového prostoru. Dvěma letounům se dveře vytrhly krátce po startu. První dokázal přistát jen díky obrovskému štěstí a umění pilotů, druhý se zřítil u Paříže a v jeho troskách zahynulo 346 osob. V obou nehodách sice figurovaly dveře zadních zavazadlových prostorů a výrobce McDonnel-Douglas poté konstrukční vadu opravil, ale vyšetřovatelé nehody tuto stopu přesto prověřili. Všechno však bylo v pořádku: dveře zničeného zavazadlového prostoru byly dosud v rámu a byly zavřené a zajištěné.

Průrazy, oheň, stopy výbušniny. Let 772 smetla z oblohy bomba

Průrazy kovovými střepinami na víku jednoho ze zavazadel

Vyšetřovatelé však v troskách předního zavazadlového prostoru brzy našli jiné stopy. Některé součásti zavazadlových kontejnerů i samotného trupu na sobě měly průrazy a byly částečně natavené, v zavazadlech se našly úlomky kovových střepin, kufry a oblečení byly potrhané a ohořelé. "Tato poškození nemohla vzniknout v důsledku samotné havárie. (...) Předměty ležely mezi troskami, které neponičil požár. Jediným vysvětlením je tudíž výbuch za letu," uvedla vyšetřovací zpráva.

Už 23. září, pouhé čtyři dny po nehodě, potvrdily první analýzy provedené v N’Djameně, že některé předměty skutečně nesou chemické stopy trhaviny. Zjistilo se, že šlo o pentrit.

Teorii o výbuchu nálože potvrdila i analýza úplného konce záznamu z černé skříňky, která zaznamenala komunikaci a hluk v pilotní kabině. "Spektrální analýza odhalila vibrace způsobené výbuchem a přenášené konstrukcí letounu," uvedli vyšetřovatelé v závěrečné zprávě.

Skládačka v hangáru odhalila původ bomby

Rekonstrukce roztrhaného trupu v místě, kde vybuchla nálož.

Vyšetřovatelé shromáždili většinu trosek z kritické části letounu a postupně je transportovali do Paříže. Postupovali obdobně jako Britové při vyšetřování tragédie nad Lockerbie: na letecké základně Dugny (bývalé pařížské letiště Le Bourget) postavili kostru, na níž skládali úlomky trosek. Podle jejich poškození pak určili, jaké síly působily na jednotlivé fragmenty. Nakonec se povedlo identifikovat epicentrum výbuchu: výbušnina byla v kufru, který byl naložen do kontejneru 13-R.

"Kontejner byl naložen v Brazzaville a obsahoval pouze zavazadla do Paříže," uvedla závěrečná zpráva. "Dveře tohoto kontejneru nemohly být otevřeny během zastávky v N’Djameně. K jejich otevření by bylo nutné posunout samotný kontejner 13-R, stejně jako sousední 14-R."

Schéma polohy kontejnerů a trhaviny (Position presumee de la chargé explosive) v zavazadlovém prostoru a následně vzniklé trhliny

Na letišti v N’Djameně k žádné takové manipulaci dojít nemohlo. Letoun byl na zemi poměrně krátkou dobu, byl hlídán ozbrojenými strážemi a zaměstnanci letiště nakládali další zavazadla. Nepovolené manipulace s kontejnery by si musel někdo všimnout. Zavazadlo s bombou tedy muselo být naloženo už v Kongu.

Nedostatečná bezpečnostní opatření na afrických letištích

Vyšetřovatelé se tedy zaměřili na to, jak funguje letiště v konžské metropoli Brazzaville. Zjistili řadu nedostatků z hlediska bezpečnosti. Obsah zavazadel se sice při odbavení kontroloval, ale to nestačilo. Zásadním problémem bylo, že se cestující či návštěvníci letiště mohli dostat do prostoru pro odbavené cestující a zavazadla. S kufry tedy bylo možné dodatečně manipulovat či je přidávat na odbavovací pás.

Cestující si také mohli nechat zavazadla odbavit předem, až den před odletem. Navíc si je mohli na letiště nechat odvézt z hotelu. "Mezi přednostním odbavením zavazadel a jejich naložením obvykle uplynulo 12 až 24 hodin. Zavazadla byla během této doby ponechána na letišti v nedostatečně střeženém kontejneru," vytýkala závěrečná zpráva.

Na letišti navíc bylo běžným zvykem, že zavazadla neodbavoval samotný cestující, ale někdo z jeho zaměstnanců či pomocníků. Aby se problémům se záměnou zavazadel předešlo, bylo zvykem párovat zavazadla s cestujícími přímo u letadla těsně před nástupem. V Brazzaville se však toto pravidlo příliš nedodržovalo.

K celkovému zmatku na letišti pak přispívalo i to, že terminál byl příliš malý a kapacita nedostačovala počtu cestujících. Možností, jak do zavazadla něco vložit, případně celé zavazadlo vyměnit nebo přidat další, bylo nespočetně.

Bomba se do letadla mohla dostat třemi způsoby

Vyšetřovatelé stanovili tři hypotézy, jak se zavazadlo s bombou mohlo do letadla dostat. Zavazadlo s falešným lístkem do Paříže bylo položeno na zavazadlový pás nebo do kontejneru, v němž se shromažďovala předem odbavená zavazadla.

Druhou možností bylo, že trhavinu do zavazadla teroristé propašovali bez vědomí majitele, na přecpaném letišti v Brazzaville k tomu teoreticky dojít mohlo. Zavazadlo s bombou také mohl odbavit terorista, který se vydával za zaměstnance nic netušícího cestujícího.

Jako poslední vyšetřovatelé stanovili možnost, že zavazadlo s bombou odbavil záměrně jeden z cestujících, který měl letenku do Paříže, ale předčasně vystoupil při mezipřistání v N’Djameně. Vyšetřovatelé na čadském letišti zjistili, že to teoreticky bylo možné.

Omezit pohyb cestujících, nepustit je k zavazadlům, počítat

Vyšetřování příčiny nehody bylo uzavřeno s jednoznačným závěrem: let UTA 772 byl zničen výbuchem přibližně kilogramové nálože pentritu. Závěrečná zpráva byla zveřejněna asi dva roky po nehodě v prosinci 1991.

Byl to jeden ze tří případů v historii, kdy zainteresované státy předaly vedení vyšetřování Mezinárodní organizaci pro civilní letectví ICAO. Šlo o složitý případ, na němž bylo zainteresováno mnoho zemí: provozovatelem byla francouzská letecká společnost a k nehodě došlo těsně na území Nigeru. Letoun odstartoval z Konga a krátce před nehodou měl mezipřistání v Čadu, přičemž s ním komunikovalo pouze čadské řídicí středisko. Oběti pocházely z osmnácti zemí, nejvíce (včetně posádky) jich však bylo z Francie a Konga. Letoun byl vyroben a registrován v USA.

Bezpečnostní opatření po útoku

  • přísnější kontrola pohybu osob na letištích
  • přísnější postupy při odbavení zavazadel
  • bezpečnější uskladnění zavazadel po odbavení
  • přepočítávání cestujících při mezipřistání
  • vývoj přístrojů k detekci výbušnin
  • letouny vybaveny nouzovými radiomajáky

Vyšetřovatelé v závěrečná zprávě doporučili několik preventivních opatření. Ta hlavní vycházela z rezoluce ICAO A-27-9, kterou Mezinárodní letecká asociace přijala ještě během vyšetřování, 4. října 1989. Vyzvala v ní členské státy, aby věnovaly více pozornosti bezpečnostním opatřením proti násilným činům, namířeným proti civilním letadlům. Vyzvala také k podpoře vývoje přístrojů, které by pomohly odhalovat výbušniny a další nebezpečné látky.

Další požadavky vycházely z konkrétních nedostatků zjištěných na afrických letištích. Hlavním bodem bylo zpřísnění a posílení bezpečnostních opatření, zejména omezení a kontrola pohybu cestujících i návštěvníků letiště. Mělo se také zabránit v neoprávněné manipulaci s odbavenými zavazadly. Během mezipřistání pak měly posádky přepočítávat cestující a porovnávat jejich počty se seznamy, aby se odhalily pokusy o předčasné opuštění letadla.

Satelitní sledování a nouzové radiomajáky

Vyšetřovatelé se také pozastavili nad faktem, že samotné pátrání po letadle trvalo relativně dlouho, trosky byly nalezeny až 17 hodin poté, co byl let 772 prohlášen za pohřešovaný. Ovlivnily to jak terénní podmínky (neobydlená pouštní oblast, absence svědků), tak fakt, že letoun nebyl vybaven nouzovým vysílačem (ELT, Emergency Location Transmitter), který by po havárii začal vysílat signál. Vyšetřovatelé důrazně doporučili, aby se tyto majáky začaly do letounů přelétajících nad neobydlenými oblastmi instalovat. Doporučili také, aby sousedící řídicí letecká střediska lépe komunikovala a aby společně absolvovala cvičení v koordinaci pátracích akcí.

Dá se říci, že bezpečnostní opatření byla relativně úspěšná, alespoň co se týče prevence bombových útoků na civilní letadla. Během 90. let klesl jejich počet na minimum. Zapracovalo se i na sledování polohy letadel. Většina strojů je dnes sledována pomocí satelitů a pro případ nehody jsou vybaveny nouzovými radiomajáky. Ani to však nemusí vždy k nalezení pohřešovaného letadla stačit, jak ukázalo zmizení Boeingu 777 Malaysian Airlines z jara letošního roku.

Kdo stál za atentátem? Pravděpodobně Libye

Příčina zkázy letu UTA 772 byla odhalena a byla z ní vyvozena náležitá opatření. Nyní bylo věcí kriminálního vyšetřování a soudů, aby zjistily, kdo za atentátem stál a aby byli viníci potrestáni. V Kongu se povedlo dopadnout místní muže, kteří bombu do letadla údajně propašovali. Z výslechů vyplynulo, že za atentátem stála skupina teroristů z Libye.

Útoky na civilní letadla v 80.letech

Hlavou skupiny měl být tehdejší šéf libyjské rozvědky Abdullah Senussi, který měl údajně podíl i na přípravě atentátu na letoun PanAm nad Lockerbie. Na přípravě útoku se měli podílet také experti na výbušniny z libyjských tajných služeb nebo zaměstnanci libyjské ambasády v Brazzaville. Motivem měla být pomsta Francii, která podporovala Čad v jeho lokálním konfliktu s Libyí.

Francie požádala Libyii o vydání podezřelých, čemuž tehdejší libyjský diktátor Muammar Kaddáfí nevyhověl. Šestice podezřelých byla tedy souzena a odsouzena v nepřítomnosti, Libye je však nevydala.

Po roce 2000 se mezi Libyí a USA rozjela jednání o fondu na odškodnění obětí a příbuzných americko–libyjských útoků. V roce 2008 pak Libye stanovenou částku skutečně zaplatila. Finance z fondu byly určeny obětem bombových útoků na let UTA 772 a na boeing PanAmu nad Lockerbie, obětem bombového atentátu na diskotéku v Berlíně a obětem amerických náletů na Tripolis a Benghází.

Památník obětem je vidět z letadla

Památník letu UTA 772 postavili v roce příbuzní obětí z černých kamenů. Je...

Od roku 2007 připomíná tragédii památník, který v nigerské poušti nedaleko místa nehody vybudovala asociace příbuzných obětí z nešťastného letu (Les Familles de l’Attentat du DC-10 d’UTA). Z černých kamenů a 170 rozbitých zrcadel, která připomínají 170 lidských životů, zde vlastníma rukama vystavěli siluetu kompasu s bílým letadlem uvnitř. Letadlo, odpovídající rozměry a tvarem stroji DC-10, míří na severozápad, kam směřovalo i na svém posledním letu. Památník, jehož hlavní část má v průměru cca 70 metrů, je vidět jak z letadla, tak na satelitních mapách.