Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Z rytířů řezníky. Jak se měnily vzdušné souboje během I. světové války

aktualizováno 
O vzdušných soubojích se mluví jako o "rytířských". Ale i boje ve vzduchu se během první světové války postupně měnily v jatka podle obrazu, který se odehrával hluboko na zemi. Ale přerod soubojů v zabíjení trval dlouho, jak ukazuje i příběh dvou es, která se střetla nad Francií v roce 1917.

Albatrosy D. III stíhací skupiny Jagdstaffel 11 a Jagdstaffel 4 nedaleko francouzského Douai. Druhé v řadě je letadlo Manfred von Richthofena s červeným nátěrem. | foto: volná licence (oficiální německá fotografie)

Zabij, nebo budeš zabit. To je zlaté pravidlo, které pilotům zaručuje přežití v leteckém souboji. Nepřítel netoleruje žádné rozptýlení pozornosti nebo menší nasazení. Každou chybu pilotáže i závadu na stroji dokáže využít. Jinak by se stal sám obětí. Ale nebylo tomu vždy tak.

První světová válka přenesla boj poprvé i do vzduchu. Náš příběh se odehrál v době, kdy stíhací letouny překonaly první dětské nemoci a z křehkých letadel se začínaly stávat výkonné stroje. V době, kdy se letecké souboje přestaly pomalu považovat za něco vznešeného a obloha se proměnila v obyčejná jatka.

Němci museli spěchat

V dubnu 1917 se situace pro spolkové mocnosti zhoršila. Na stranu Dohody se přidaly Spojené státy, které sice neměly prakticky žádnou výzbroj, ale měly dostatek lidských zdrojů, zásoby surovin a obrovský průmyslový potenciál. Pokud Němci chtěli provést ještě nějakou ofenzivu, museli tak učinit co nejdřív. Než se americké vojenské úsilí naplno projeví.

Byl vyvíjen tlak na znásobení počtu bojových jednotek a dodávky nových letadel. Nespali ani spojenci, kteří se nemínili nechat vmanévrovat do situace z konce roku 1915, kdy po zavedení fungující synchronizace kulometů začal "Fokkerův úklid". Proto se snažily obě strany přicházet stále s novými letouny. Ale vraťme se trochu zpět.

Fokkerovy jednoplošníky znamenaly svého času pro piloty Dohody pohromu.

Fokkerovy jednoplošníky znamenaly svého času pro piloty Dohody pohromu.

Poté, co se spojencům podařilo vypořádat s nadvládou Fokkerových jednoplošníků, přišli Němci s další novinkou, aerodynamicky velmi jemně tvarovanými dvouplošníky řady D od firmy Albatros.

Firma Albatros-Werke byla v té době v Německu největším výrobcem dvoumístných letounů řady C. Nové letouny Albatros D se lišily tím, že byly od začátku navrhovány jako ucelená řada stavebnicové konstrukce s množstvím unifikovaných dílů. Letouny měly elegantně tvarovaný trup s překližkovým potahem. Poháněl je řadový, kapalinou chlazený šestiválec Mercedes D.III s výkonem 160 koní, se kterým dosahovaly rychlosti 175 km/h.

Nové Albatrosy D.I se příliš nerozšířily. Pilot měl špatný výhled dopředu nahoru. Ale Albatrosy D.II znamenaly nepříjemné překvapení, protože byly rychlejší, měly lepší stoupavost a byly obratnější než protivníci, představovaní typy D.H.2, F.E.8, Morane N a Nieuport 11. Navíc nesly silnou výzbroj dvou kulometů Spandau LMG 08/15 ráže 7,92 mm. Jedinou vážnější vadou byla malá pevnost, projevující se především na uchycení horního křídla.

Po příchodu nových Albatrosů na frontu v září 1916 dokázal Hptm. Oswald Boelcke, velitel Jasta 2, sestřelit během devíti dnů osm letadel. Ale zlaté časy neměly trvat dlouho. Na opačné straně fronty již létal protivník, který zcela změnil způsob vedení vzdušných bojů. Obratnost již nebyla tím nejdůležitějším parametrem.

Konec starých časů

SPAD S.VII C.1

SPAD S.VII C.1

Francouzské letectvo dostalo koncem léta 1916 také nový letoun, SPAD VII C1. Byl výrobkem firmy Société Pour L'Aviation et ses Dérivés a představoval nový pohled na konstrukci stíhacího letounu. Do té doby se konstruktéři snažili zoufale šetřit s každým kilogramem hmotnosti draku, mnohdy i za cenu snížení pevnosti celé konstrukce. To bylo dáno především tím, že nebyly k dispozici dostatečně výkonné motory.

Klíčem k úspěch SPADu VII C1 byl nový vidlicový, kapalinou chlazený motor Hispano Suiza 8A, který dával výkon 150 koní až do výšky 4 000 metrů a měl značný potenciál pro další vývoj, což se v budoucnu potvrdilo. Tento motor švýcarského konstruktéra Marca Birkigta poháněl původně výkonné závodní automobily a luxusní limuzíny. Výhodou bylo, že Birkigt měl pro motor vyřešený vlastní systém synchronizace.

Kolem tohoto motoru postavil Louis Bécherau robustní stíhací letoun, jehož prototyp v dubnu 1916 dosáhl rychlosti přes 190 km/h. Výkon udělal dojem a vojenská komise objednala sériovou výrobu 268 strojů. Tyto vlastnosti byly vykoupeny menší obratností SPADu proti starším Nieuportům.

Vysoká maximální rychlost a pevnostní limit, dovolující dosahovat ve střemhlavém letu rychlosti až 400 km/h, převrátily naruby dosavadní průběh soubojů. Piloti SPADů VII měli volnost při výběru místa a způsobu zahájení boje a také jeho ukončení.

Mohli zaútočit z převýšení a s převahou rychlosti, pokropit cíl kulometnou palbou a pokračovat dolů. Potom vyměnit rychlost za výšku a provést další přepad. Pokud se pilot SPADu dostal do potíží a rozhodl bojiště opustit, stačilo potlačit a přidat plyn. Německé Albatrosy si podobný manévr nemohly dovolit. Při střemhlavém letu vyšší rychlostí jim hrozilo odtržení horních křídel, což se také několika pilotům stalo.

Pevnost konstrukce SPADu VII C1 s sebou nesla ještě další výhodu: značnou odolnost letounu, který dovezl piloty domů, i když byla v trupu a křídlech řada zásahů. Nevýhodou letounu byla jeho slabá výzbroj, tvořená jedním kulometem Vickers ráže 7,7 mm s palebným průměrem 500 nábojů.

Němci měli štěstí, že náběh výroby byl pomalý a dodávky vázly. Výroba šla zpočátku po jednotlivých kusech. Proto nové SPADy VII dostávali přednostně zkušení piloti. Úplně prvním byl 23. srpna 1916 velitel eskadry N.26 poručík Armand Pinsard. Ale tomu trvalo až do listopadu než na SPADu sestřelil první letoun.

Jedním z pilotů, kteří SPAD VII proslavili, byl Georges Guynemer. Ten dostal SPAD VII C1 s číslem S 115 2. září. Již o dva dny později na něm dosáhl sestřelu. V jeho zápisníku měl číslo 15.

Na jeho popud byly SPADy od jara 1917 vybavovány silnějším motorem Hispano Suiza 8Ab s výkonem 175 koní. Maximální rychlost poskočila na 212 km/h, do 2 000 metrů letoun vyšplhal o minutu a 15 sekund rychleji a dostup vzrostl o 1 000 metrů. Kvůli větší spotřebě paliva poklesla vytrvalost o 25 minut.

Němci byli nuceni zareagovat. V prosinci 1916 přišli s upraveným typem Albatros D.III, který měl spodní křídlo s menším rozpětím a hloubkou profilu. To bylo kompromisem mezi požadavkem na dostatečný vztlak, obratnost a dobrý výhled směrem dolů.

Albatros D.III

Albatros D.III

Albatros III poháněl nejprve řadový, kapalinou chlazený šestiválec Mercedes D.III s výkonem 160 koní. Pozdější verze poháněl motor Mercedes D.IIIa s výkonem 175 koní, což se projevilo zvýšením rychlosti. S úpravami křídel vzrostla obratnost kolem podélné osy, ale problémy s pevností přetrvávaly. Také v základních parametrech, rychlosti, dostupu a stoupavosti se podařilo převahu SPAdu jen snížit. Nikoli vyrovnat.

Ten neduživý Francouz

Hrdinou našeho příběhu je Georges Marie Ludovic Jules Guynemer, drobný muž, který se stal vzorem francouzských školáků a idolem žen. Našly se takové, které neváhaly posílat služebné, aby ukořistily alespoň jeho obnošenou rukavici.

Je s podivem, že tentýž muž se dvakrát přihlásil k odvodu do armády a dvakrát ho pro neduživost vyhodili. Nakonec se nad ním slitovalo letectvo, které bralo každého. U Guynemera byli ochotni přimhouřit oči i nad tím, že trpěl mořskou nemocí.

Začínal jako pomocný mechanik na letišti v Pau, kam se dostal po přímluvě svého otce u velitele základny. Díky technickým znalostem byl v lednu 1915 zařazen do pilotního kurzu. Při výcviku rozbil několik cvičných letadel, ale nakonec ho přeci jen zdárně ukončil a byl zařazen k Escadrille MS 3 (Morane-Saulnier) ve Vauciennes.

Svůj první sestřel dosáhl napůl s pozorovatelem Guerderem, když 19. července 1915 sestřelili na letounu Morane-Saulnier L Parasol německý Aviatik B-I. Tento úspěch byl oceněn Médaille Militaire (Válečnou medailí), kterou oběma aktérům připnul osobně velitel VI. armády generál Dubois.

Průzkumná Escadrille MS 3 byla první jednotkou, která byla přeformovaná na stíhací Escadrille de Chasse N 3 (Nieuport). Piloti přesedlali na stíhací Nieuporty 11 Bébé. Na tomto letounu sestřelil 5. prosince 1915 další Aviatik C. Do konce roku měl čtyři sestřely, včetně jednoho Fokkeru E.III. Na Štědrý den, v den svých 21. narozenin, byl pasován na rytíře Čestné legie.

Portrétní snímek Charlese Guynemera

Portrétní snímek Charlese Guynemera

Escadrille N 3 si pomalu získala jméno a podle emblémů na trupu byla na frontě známá pod názvem Les Cigognes (Čápi). Od ní toto označení převzala celá stíhací skupina GC 12 (Groupe de Chasse). V jejích řadách Guynemer prošel masakry u Verdunu a na Sommě. Mezitím dostal svůj první SPAD VII C1. Do konce roku 1916 rozšířil své konto na 25 sestřelů. Po přezbrojení byla jednotka přeznačena na SPA 3 (SPAD).

Měl vypilovanou taktiku. Díky drobné postavě a výkonům SPADUu VII C1 dokázal vystoupat výš než ostatní. Potom útočil s převahou výšky a rychlosti. Na nepřítele se dotahoval co nejblíž a střílel z bezprostřední blízkosti.

Střílet uměl:16. března 1917 předváděl dvěma novým pilotům, jak se sestřelují německé Albatrosy. Vzlétl se svým SPADem a vrátil se se dvěma sestřely. Odpoledne odstartoval znovu a sestřelil další Albatros C.II. V pásu chybělo jen deset nábojů. Tedy ukázka více než názorná.

Následně 25. května 1917 sestřelil během jednoho dne tři německá letadla. Když útočil na čtvrté, měl prázdný zásobník. Kulomet vyplivl jen jediný náboj, který zasáhl a zabil pilota. Není divu, že se Guynemerovo jméno stávalo pomalu idolem Francouzů. A noční můrou německých letců. Pověsti o jeho bleskových útocích byly často ještě barvitější než skutečnost.

Guynemer však nebyl nezranitelný. Do konce roku byl dvakrát sestřelen. Poprvé byl zraněn do obličeje a v čelisti mu zůstala střepina, kterou lékaři nedokázali odstranit. Podruhé ho sestřelilo vlastní dělostřelectvo. Z rozbitého SPADu ho vynesli pěšáci, se kterými potom zpíval v zákopech Marseillaisu. Každý z nich si utrhl kus plátna z potahu letounu svého hrdiny, takže ze SPADu zbyla jen kostra.

Nebyl ani dítětem štěstěny. Celou leteckou kariéru ho pronásledovaly problémy se zasekáváním kulometů. Poprvé se mu to stalo na Nieuportu 29. září 1915 při prvním setkání s Fokkerem E.III. Jen tak tak se mu podařilo uniknout do mraků. Domů se vrátil s prostříleným letadlem a prostřeleným kolem podvozku. Traduje se, že když 3. února 1916 sestřelil dva LVG-C, sestřelil druhý stroj pistolí Parabellum poté, co se mu opět zasekl kulomet.

Mrňous Udet

Druhým aktérem příběhu je Ernst Udet. Ani jeho cesta nebyla snadná. Když se v roce 1914 přihlásil k letectvu, vyhodili ho pro nízký věk (18) a proto, že neměl vojenskou míru (měřil 160 cm). Pilotním výcvikem prošel na vlastní náklady, respektive na náklady svého otce na letounu LVG B.I. Se vstupem do letectva uspěl až o rok později.

Kolorovaná fotografie Ernsta Udeta

Kolorovaná fotografie Ernsta Udeta

Udet v kokpitu Albatrosu

Udet v kokpitu Albatrosu

Kariéru měl pestrou. Nejprve létal na pozorovacích letounech Aviatik B.II. a 14. září 1915 došlo na jeho letounu k utržení závěsu výztužného lana. Podařilo se mu nouzově přistát a zachránit stroj a pozorovatele. Za to dostal Železný kříž II. třídy.

Jen o pár dnů později havaroval s přetíženým letounem při vzletu. Čtrnáct dnů strávil v nemocnici. Když se vrátil k jednotce, proběhlo vyšetřování havárie. Udet porušil svoje povinnosti, neprohlédl před startem svůj letoun a dostal trest za zničení erárního majetku. S přihlédnutím k jeho předchozím zásluhám to bylo "jen" sedm dní ostrého vězení .

Po návratu byl přeložen k FFA 68, oddělení stíhacích letadel v Habsheimu. K přeletu dostal nový Fokker E.III. Ten rozbil hned při vzletu, protože bowdenové lanko kulometu se zaseklo o páčku magnetu na palubní desce a zablokovalo řídicí páku. Jako náhradu dostal starší Fokker E.I.

Svého prvního sestřelu dosáhl 18. března 1916, když sestřelil Maurice-Farman MF 11. Jednotka byla záhy přezbrojena na dvouplošníky Fokker D.III a přejmenována na Jasta 15 (Jagdstaffel).

Udet s manželkou Elenore Zinkovou

Udet se svou manželkou Elenore Zinkovou

Udet byl vynalézavý. Pro nácvik střelby si nechal zhotovit maketu Moranu, kterou vždy večer vytáhl doprostřed letiště a cvičil na něm zteče a střelbu až do doby, než přišel příkaz šetřit municí. Na svůj D.III si nechal namontovat falešnou, plechovou hlavu pozorovatele, aby mátl spojenecké stíhače.

Ještě před koncem roku 1916 byla Jasta 15 přezbrojena na výkonné Albatrosy D.III a 12. října 1916 získal Udet své první vítězství na Albatrosu a druhé celkově, když sestřelil průzkumný Bréguet.

V březnu 1917 byla Jasta 15 přesunuta do oblasti Chemin des Dames, kde spojenci připravovali rozsáhlou ofenzivu. Obě strany přesunuly do míst předpokládaného střetu své nejlepší jednotky, jak pozemní, tak letecké.

Velmi poslušní rytíři

Od dob té I. světové se vzdušná válka hodně změnila. Dnes nejde jen o výkony pilota a jeho stroje, ale celých týmů a složitých systémů. Jak taková mašinérie v praxi zabíjí, ukazuje příklad korejského Boeingu 747, který 30 lety poslala k zemi sovětská protivzdušná obrana.

Boeing 747 HL 7442 Korean Air Lines

Boeing 747 HL 7442 Korean Air Lines

Novým působištěm Jasta 15 se stala základna poblíž vesnice La Selve. Proti ní stála elita francouzského letectva, včetně Escadrille SPA 3 Les Cigognes, v jejíchž řadách létal Georges Guynemer. Jednotce se v novém působišti nedařilo. Dlouho se piloti vraceli z letů s prázdnou.

Smůlu prolomila 16. dubna dvojice Glinkermann a Esser. První sestřelil francouzský Caudron a Udetův spolubydlící poručík Esser dostal Nieuport. Ale z vítězství se neradoval dlouho. Ten den se z bojového letu nevrátil. K Udetovi se nastěhoval poručík Puz Haenisch.

Udetovi se 24. dubna podařilo sestřelit francouzský Nieuport. Byl to jeho pátý sestřel, takže si mohl nárokovat titul esa.

Jeho oblíbeným způsobem zahájení boje byl útok na vstřícném kurzu. Jak si poznamenal v deníku: " … nebál jsem se ho. Těšil jsem se, až nepříteli povolí nervy a uhne. V tom okamžiku se stal terčem mých kulometů."

Konec prvního dílu. V druhém popíšeme přímý souboj obou leteckých es.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

B-1B
OBRAZEM: 70 let USAF. Od Mustangu k Raptoru, od Superpevnosti ke Spiritu

Americké letectvo USAF slaví letos 70 let své existence. Za tu dobu se zúčastnilo řady konfliktů, od Koreje přes Vietnam a Irák až po Sýrii, a v jeho výzbroji...  celý článek

MiG SM-30
Proti americkým špionážním letounům měly vzlétat migy z mobilních ramp

Start stíhačky z lesní mýtinky či městského parku - i takové věci se mohly stát realitou v případě dokončení projektu MiGu SM-30 do fáze operačního nasazení.  celý článek

F-86E Sabre
OBRAZEM: Šavle v aleji MiGů. Americká legenda proslavená nad Koreou

Legendární americká stíhačka North American F-86 Sabre poprvé vzlétla před 70 lety. Proslavila se během korejské války, kde byla jediným americkým strojem,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.