Nenápadná budova v pražských Letňanech ukrývá unikátní technologické zařízení: větrný tunel s vertikální skleněnou letovou komorou. Je určena pro výcvik parašutistů, osvojení dynamiky volného letu basejumperů a také pro širokou veřejnost. Zájemce si může vyzkoušet, jaké je to vznášet se ve vzduchu a zažít pocit podobný volnému pádu.
Pěsti pod bradu
Nastoupení a vystoupení z letové komory je snadnější, než se zdá. Dovnitř můžete jednoduše vstoupit, musíte ale stát jako svíčka, ruce u těla, pěsti pod bradou. Díky nízkému odporu vzduchu neuletíte a jdete po napjaté síti, která tvoří podlahu letové kabiny. Pak se ale stačí předklonit, roztáhnout ruce, napnout nohy, prověsit záda a lehnout i na vzduch jako na vodu.
Někomu se daří držet rovnováhu a letět celkem snadno, s někým má instruktor více starostí.
Pokud se vám nedaří držet rovnováhu, nepustí vás instruktor výš než ke svým ramenům. Pokud jste šikovnější, proletíte se až nahoru, do kovového vzduchovodu.
Za sklem letové komory můžete pozorovat aktuální informace: rychlost vzduchu, použitý výkon ventilátorů a dobu probíhajícího letu. Ale upřímně řečeno, během letu si nějakých čísel ani nevšimnete.
Při výstupu musíte "doplachtit" k otvoru v komoře, chytnout se rukama a vytáhnout se ven.
Sundejte řetízky, vysypte kapsy
Příprava k letu je jednoduchá. Musíte sundat všechny řetízky, prsteny, náramky, náušnice a také vyprázdnit obsah kapes. Poté se nasoukáte do kombinézy, přes oči (a dioptrické brýle) nasadíte plastový štít, vmáčknete špunty do uší a na hlavu narazíte helmu.
Kapsy vyprazdňujete i ve vlastním zájmu, větrný tunel je obvod s uzavřenou cirkulací vzduchu, a tak cokoli by vám uletělo, by během několika okamžiků přiletělo z druhé strany zpět. A potkat desetikorunu svištící rychlostí třeba 250 kilometrů za hodinu nejspíše není příjemný zážitek. Nemluvě o možném poškození lopatek ventilátorů.
K létání je určena kruhová letová komora z bezpečnostního skla. Má průměr 4,3 metru, a tak se v ní může najednou pohybovat až osmičlenná skupina. Při běžném provozu je v komoře však jen "letec" a instruktor. Celý letový prostor je 14 metrů vysoký, zkušení jedinci mohou vyletět až do kovového vzduchovodu, který vede ke střeše budovy. Tam je kovový rošt s lamelami, usměrňující tok vzduchu k ventilátorům. Nemusíte se tak bát nasátí do pohonného systému.
Vzduch proudí do letové komory zespodu čtveřicí vzduchovodů. Ty vedou přes celou výšku budovy po obou stranách letové komory. Jsou schované za zdí, a tak je běžný návštěvník neuvidí. Kvůli stísněným prostorům se je nepodařilo vyfotit v celé velikosti, rozměry můžete srovnat s postavou Jana Špatky, zástupce SkyDive Arény. Jeden vzduchovod je před ním, druhý za ním a další identická dvojice je na opačné straně budovy.
Průžez větrným tunelem. Letová komora je uprostřed.
Vzduchovody mají výšku 30 metrů, z nichž sedm metrů vede pod povrchem země. Zhruba na úrovni komory jsou v nich umístěny motory a vrtule ventilátorů.
Na pravém obrázku si všimněte měkkého spoje a uchycení dvou částí vzduchovodu, zamezujících přenos vibrací pohonu do zbytku konstrukce.
K princeznám se nečuchá, k transformátorům nepřibližuje
Ve čtyřech stejných skříních na levém snímku je skryto srdce SkyDive Areny: frekvenční měniče od společnosti ABB. Každý měnič obsluhuje jeden motor, změnou frekvence elektrického proudu mění rychlost motoru, a tím i větru v letové komoře.
Dvě otevřené rozměrné skříně skrývají rozvaděče, řízení chlazení a větrání. Čtveřice malých frekvenčních měničů ovládá motory chladicího systému a také motory přímého chlazení hlavních motorů.
Řízení frekvenčních měničů je hlavní úlohou operátorky na dohledovém pracovišti těsně sousedící s letovou komorou. Na displeji řídícího pultu má veškeré potřebné informace o chodu ventilátorů a chlazení systému. Nejčastějším úkonem je regulace rychlosti větru v závislosti na dění v letové komoře: zkušeným "letcům" a tlouštíkům je potřeba "přifouknout", naopak dětem stačí výkon mnohem nižší.
My létali při rychlosti větru zhruba 170 - 190 km/h, rychlosti pro tréninky seskoků ale probíhají při rychlostech až 280 km/h. Při skupinových akrobatických představeních může vítr dosáhnout až 300 kilometrů v hodině.
Při "turistických" rychlostech mají motory společnou spotřebu mezi 300 a 400 kW, při plném výkonu až 1,2 MW. Navíc je třeba připočíst až 200kW spotřeby chladicího systému.
O napájení motorů a chladicího systému se starají výkonné transformátory 22 kV / 690 V. Vedle nich je na zemi instalován ještě menší transformátor z 22 kV na 400 V, který napájí zbytek budovy.
Nápad vyfotit transformátory bez ochranné mříže se ukázal jako velmi hloupý. Stačilo odemknout výstražnými znaky "olepené" mřížové dveře a o několik milimetrů je pootevřít. V ten moment se s ohlušující ránou celá budova ponořila do tmy, přerušované jen blikáním výstražného červeného světla. Napájení "vyhodila" bezpečnostní pojistka dveří.
Několik lidí si tak v letové komoře vyzkoušelo nečekané vypnutí systému. Setrvačnost rozměrných ventilátorů samozřejmě vzduch dále hnala ještě několik sekund, přistání tak bylo rychlejší, ale ne nebezpečné.
Působivé, ale docela drahé
Let ve větrném tunelu je opravdu nevšedním zážitkem. Oproti seskoku z letadla samozřejmě chybí vizuální složka a s ní související vyplavení adrenalinu, na druhou stranu odpadají i bezpečnostní rizika, která se skokem s padákem souvisí.
Základní balíček obsahující dva 90 sekundové lety přijde na 1 500 Kč.
