Myslíte, že máte šestý smysl? Nepochybujte o tom. A také máte smysl sedmý, osmý... Lidé nemají jenom pět základních smyslů, které známe už od školky. Do mozku nám proudí i celá řada dalších vjemů.
Smyslové vjemyVědci obvykle definují smysl jako fyziologickou schopnost organismu získávat (detekovat) informace pro další zpracování. Smysly si tedy můžeme v obecné rovině představit jako senzory určené k měření nebo detekci různých typů informací. Oko je kamera, ucho jako mikrofon... |
Pět smyslů nám přisoudili již antičtí filosofové. Aristoteles ve svém spisu O duši popisuje vnímání okolního světa skrze smysly. Každý smysl má podle Aristotela svůj orgán (ucho), své médium (vzduch) a svou objektivní povahu (zvuk). Smyslové vnímání je pak to, co odděluje zvířata od rostlin (dnes víme, že i rostliny jsou schopny smyslového vnímání). Později toto rozdělení převzali i středověcí učenci a renezanční umělci. S počátkem lékařského a vědeckého výzkumu ovšem tyto kategorie přestaly dostačovat.
Je načase, abychom zavrhli toto prastaré zjednodušení a podívali se na celou šíři informací, které do našeho mozku proudí. Začněme ale přeci jen u našich „pěti statečných“. Už jenom proto, abychom si ukázali, co všechno se do nich nevejde.
Zrak Zdroj největšího množství informací
Nejvíce vědomě zpracovávaných informací získává člověk obvykle zrakem. To proto, že lidské oko je doslova napěchované fotoreceptory, které díky rychlým chemickým reakcím dokáží do mozku odeslat signál i o nesmírně malém množství světla.
Oko se podobá fotoaparátu, což samozřejmě není náhoda, fotoaparát je do jisté míry zkonstruovaný podle vzoru oka. Zatímco fotoaparát má CCD čip s „pixely“, my máme v oku sítnici s tyčinkami (černobílé vnímání) a čípky (vnímání barev). Naše čípky vnímají odděleně červenou, modrou a zelenou barvu, z těchto informací si pak skládáme informaci o dané barvě.
A jaké máme „rozlišení“? V každém oku máme přes 100 milionů světločivých buněk, to ale neznamená, že máme 100 MPix rozlišení. Díky chytrým „přepočtům“ v mozku se lidské rozlišení zřejmě blíží k 480 megapixelům.
Sluch Ucho jako zdroj řečových informací
Naše vrozené mikrofony - uši - nejsou tak konstrukčně složité jako oči, ale i tak umožňují mimo jiné orientaci v prostoru. Náš mozek totiž dokáže z rozdílné hlasitosti odvodit, odkud zvuk přichází. Narozdíl od některých zvířat ale neumíme uši natáčet, což by nám s lokalizací dále pomohlo.
Zdraví lidé vnímají zvuk (tedy vlnění okolního vzduchu či vody) o frekvenci 20 Hz až 20 tisíc Hz. Od zvuků velmi tichých (nula decibelů) až po 120 dB, kde už zažíváme bolest, což je obranný mechanismus, protože u 140 dB už hrozí poškození sluchu. Do sluchu lze zařadit také vnímání zvuku přenášeného vibracemi lebeční kosti.
Čich Naše přenosná chemická továrna
Naše čichové sliznice pokrývají asi plochu čtyř čtverečních centimetrů. U psů je to řádově více, což vysvětluje, proč mají psi mnohem citlivější čich. Lidé jsou zřejmě schopni rozlišit až bilión (tisíc miliard) různých vůní, podle jiných vědců jsou ale tyto odhady neprůkazné.
Chuť Očuchávání jazykem
S čichem jsou příbuzné senzory chuti, které máme umístěny v ústech, na jazyku a částečně na patře. Klasická poučka o tom, že jedna část jazyka rozpoznává chuť sladkou, jiná slanou, další hořkou a jiná kyselou, je již hodně dlouho neaktuální. Počátkem 20. století přidal japonský chemik Kikunae Ikeda chuť jménem umami (glutamát sodný) a v roce 2015 přibyla zřejmě další chuť, tentokrát chuť oleogustus, tedy „tučnost“.
Hmat Vjemy z celého těla
Jako poslední je v našem přehledu „klasických smyslů“ hmat, především proto, že řada těch „ostatních“ smyslů se pod něj ráda schovává. Nebudeme si jej tedy podrobně definovat, k tomu se dostaneme až v druhé části článku.
Ještě než půjdeme dál, tipněte si, kolik mají tedy lidé různých smyslů:
Kolik smyslů pro vnímání mají lidé?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 31. prosince 2016. Anketa je uzavřena.
Smysly, o kterých zřejmě ani nevíte
Pojďme se nyní podívat podrobněji na všechny ty smysly, které se nám původně schovávaly pod všeobjímajícím pojmem „hmat“.
Receptory doteků To, co si většinou představíme pod hmatem
Po celé kůži máme rozmístěny tzv. mechanoreceptory, tedy detektory tlaku. Když je porovnáme s ostatními smysly, vypadají velmi primitivně, podobně, jako když porovnáme tlačítkový spínač s digitálním fotoaparátem.
Doteky konkrétně detekují např. tzv. Vater-Paciniho tělíska, nacházející se v podkožním vazivu, a na prstech a rtech pak výrazně menší Meissnerova tělíska. V podstatě jde skutečně o ten „spínač“, který na základě síly tlaku posílá různě intenzivní signál do nervových zakončení.
Receptory teploty Kupodivu nejen v kůži
Termoreceptory, tedy naše malé teploměry, máme nejen v kůži, ale také v lidském mozku nebo některých dalších orgánech. Ještě bychom navíc mohli rozlišovat vnímání horka a vnímání chladu.
Detekce tepla je důležitá pro přežití stálého vnitřního prostředí, které organismu zajišťuje optimální podmínky pro jeho chemické reakce. Tělo na významné změny teploty obvykle automaticky reaguje: v teple se začneme potit (říkejme tomu vnější chlazení), zatímco v zimě se začneme třást, abychom se zahřáli.
Receptory přítlaku Když je to víc, než jen letmý dotek
Ilustrační foto
V běžném životě věci kolem sebe obvykle jen tak zlehka ohmatáváme nebo se o ně otřeme. Někdy je ale tlak na kůži řádově vyšší, a v takovou chvíli by citlivý senzor doteku nerozpoznal, zda se tlak zvyšuje či ne. Někdy se proto odlišuje recepce přítlaku jako samostatný smysl.
Receptory bolesti Bolest hlásí, kdo může
Detektorům bolesti se říká nociceptory a jejich cílem je varovat nás před poškozením těla. V technické hantýrce by to byly kontrolky, které varují před překročením povolených limitů daného přístroje. Nociceptory nás varují před chemickými, mechanickými nebo teplotními nesnázemi.
A to není vše...Dále se do hmatu někdy započítávají tyto „smysly“:
|
Ne každý souhlasí s tím, že receptory bolesti by měly mít svůj vlastní „smysl“. „Pro registrování bolesti nejsou vyvinuty žádné speciální receptory a její registrace nervovou soustavou je zajišťována pouze volnými nervovými zakončeními,“ píše například Zbyněk Roček v knize Obecná morfologie živočichů.
Vnímání polohy Hmat uvnitř našeho ucha
Samostatnou zmínku si určitě zaslouží tzv. vestibulární aparát, smyslový orgán umístěný v labyrintu vnitřního ucha. Díky němu jsme schopni udržovat rovnováhu, což nám umožňuje chodit vzpřímeně i poslepu nebo cítit, že se s námi hýbe podlaha. Porucha vestibulárního aparátu se pak projeví závratěmi, motáním se a zdánlivě „opilým“ chováním. To není náhoda: alkohol kromě jiného obluzuje právě smysly včetně vestibuláru.
Vnímání času Jde to kupodivu i bez hodinek
Nejedná se o smysl v pravém slova smyslu, protože nejde o vnímání okolí nebo našeho těla, ale o vnímání času, který se obvykle vzpírá definicím. Každopádně lidé jsou schopni uvědomovat si běh času, a to jak krátkých úseků, tak i celého dne. Důkazem této lidské schopnosti je cirkadiánní rytmus, který u lidí sleduje část mozku zvaná hypotalamus (circa znamená latinsky okolo, dies znamená den, tedy „přibližně jednodenní rytmus). Cirkadiánní rytmus nám pomáhá koordinovat procesy v lidském těle, především spánek.
Vnímání našeho nitra Bolest hlavy, flatulence a další radosti
Na závěr jsme si nechali ty nejzvláštnější smysly, o kterých jste ve školce určitě neslyšeli. Společné mají jedno: jde o detekci něčeho, co se odehrává uvnitř vašeho těla. Obvykle nemáte k těmto smyslům vědomý přístup, váš mozek je ale bedlivě sleduje:
- detekce hladu - hlad má svoji speciální detekci, což vysvětluje, proč je pocit hladu tak významný a těžko se jej zbavujeme
- detekce CO2 - mozek neustále kontroluje, zda dostáváte dostatek kyslíku, pokud byste tedy byli v prostředí, kde je nezdravě vysoká koncentrace oxidu uhličitého, začali byste lapat po dechu a mozek by vás varoval
- receptory tlaku v gastrointestinálním traktu - slovy žáků mateřské školy: kontrola toho, zda se vám chce si upšouknout
- buňky detekující svědění - pocity svědění se někdy berou jako součást hmatu nebo bolesti, ale mají své vlastní neuronové kanály
- detekce bolesti hlavy - jde o speciální kategorii bolesti, která bere v potaz dilataci cév v hlavě a varuje tak například před špatnou funkcí mozku
Jak vidíte, ne každý „smysl“ je smysluplně definován. Můžeme rozdělit bolest podle jejích typů a dostat se k číslu převyšujícím dvacet smyslů, nebo naopak sjednotit všechny typy hmatů do jednoho a zůstat u jednociferného čísla. Není nakonec až tak důležité, jak si všechny ty smysly a vjemy rozškatulkujeme.
Hlavní je uvědomit si, kolik různých typů informací náš mozek musí zpracovávat. Takže než budete toužit po šestém, sedmém či jiném mimosmyslovém vnímání, uvědomte si, že už tak se vám z toho občas motá hlava.
Aktualizace: Doplnili jsme ilustrace a upřesnili podrobnosti. Doplnili jsme odkazy.
