Mysteriózní letoun U-2 Dragon Lady je dílem Skunčích dílen (Skunk Works) firmy Lockheed (dnes Lockheed Martin). Ač název tohoto „pracoviště“ může u nezasvěcených evokovat jakousi provinční minizoo, tak k uvedení na pravou míru stačí prozradit některé z řady typů letadel tam vyvinutých, jsou to například SR-71 Blackbird, F-117 Nighthawk, F-22 Raptor, F-35 Lightning II a samozřejmě již vytažený U-2.
Lockheed U-2 Dragon Lady vznikal primárně jako strategický průzkumný (fotoprůzkumný) letoun pro lety ve velkých výškách. Právě vysoká letová hladina mu měla zaručit bezpečný let přes území protistrany disponující výkonnou protivzdušnou obranou. To platilo až do 1. května 1960, kdy byl nad SSSR ztracen U-2, který pilotoval Francis Gary Powers.
Kelly Johnson (otec letounu U-2) a Francis Gary Powers (pilot U-2 sestřelený v roce 1960 nad SSSR) stojí před letounem U-2. Fotografie je z roku 1966.
Letoun s největší pravděpodobností vyřadili Sověti prostřednictvím protiletadlové střely systému S-75 Dvina (kód NATO: SA-2 Guideline). Pilot se zachránil a putoval do zajetí. A díky tomu, že ne všechny mosty mezi Východem a Západem byly spálené, se relativně brzy dostal domů. Dne 10. února 1962 byl na Glienickém mostě vyměněn za odhaleného sovětského špiona Rudolfa Abela, po tomto výměnném obchodu se dotčené stavbě začalo přezdívat most špionů.
Ve vzduchu možná visí otázka, proč americké výškové průzkumné letouny navštěvovaly Sovětský svaz. Po druhé světové válce se sovětské ozbrojené síly, které byly už tak kvantitativně nejsilnější, neredukovaly v takové míře, jako tomu bylo u ozbrojených sil Spojených států. Porovnáme-li oba bloky, tak v konvenčních silách měl Východ nad Západem velkou převahu. A když si začali Sověti pořizovat i zbraně jaderné, nemohli si Američané být jisti už ničím. Kvůli vzájemné kontrole, aby se zbrojení neutrhlo ze řetězu a také se zmírnila paranoia z vypuknutí světového konfliktu, navrhl v roce 1955 prezident Eisenhower sovětskému protějšku Chruščovovi plán Otevřeného nebe. Obě strany by prováděly omezené a předem plánované průzkumné lety nad územím smluvního partnera, například nad místy, kde by se stavěly odpalovací základny balistických raket atd. Protože však sovětská strana takovou férovou nabídku jednoznačně odmítla a především agentura CIA důkazy o sovětském zbrojení potřebovala, nezbylo než si je pořizovat bez povolení. Otevřené nebe se tenkrát řešilo i na půdě OSN, ale sovětský zástupce tam dělal mrtvého brouka (zdržel se hlasování).
Prototyp U-2
U-2 a jeho kamery
První prototyp U-2 vzlétl 1. srpna 1955, do konce dekády bylo vyrobeno celkem 54 letounů. Hovoříme o nich jako o první generaci U-2. Jedná se o několik verzí, některé vznikly úpravou již vyrobených strojů. Základní verze byla U-2A, následně i výkonnější U-2C vzniklá v několika kusech přestavbou právě z U-2A.
Druhou generaci začal typ U-2R z roku 1967 a opět verze z něho odvozené. Navzdory velice podobným tvarům a potažmo i stejnému typovému označení jde o nově zkonstruovaný letoun, který je asi o třetinu větší než původní U-2. Tucet U-2R byl vyroben v letech 1967 až 1968. Dalších 37 strojů, především už v odvozených verzích, potom přišlo v letech osmdesátých. Když to sečteme, celkem bylo vyrobeno 103 letounů typové řady U-2 obou generací.
| U-2A | U-2C | U-2R | |
|---|---|---|---|
| Rozpětí | 24,38 m | 31,39 m | |
| Délka | 15,11 m | 19,16 m | |
| Plocha křídla | 55,74 m2 | 92,9 m2 | |
| Prázdná hmotnost | 5 300 kg | - | 6 850 kg |
| Vzletová hmotnost | 7 180 kg | - | - |
| Max. vzl. hmotnost | 7 830 kg | 10 880 kg | 18 590 kg |
| Tah motoru | 47 kN | 70 kN | 70 kN |
| Max. rychlost | 790 km/h | 840 km/h | 820 km/h |
| Operační dostup | 25 900 m | 24 300 m | 27 400 m |
| Maximální dolet | 3 500 km | 7 500 km | 10 000 km |
Zlomek strojů U-2, a to první i druhé generace, se podrobil úpravám umožňujících jejich provoz z letadlových lodí, který se testoval, ale kromě jedné „ostré“ mise se nakonec z objektivních důvodů neujal.
Cesta k palubnímu letounu U-2G
Úvahy, proč používat pro starty a přistání U-2 letadlové lodě, vycházely z faktu, že tyto letouny při svých misích využívaly základny na území třetích zemí. Třeba při monitoringu jaderných a raketových aktivit Sovětů, kdy bylo třeba navštěvovat mimo jiné Semipalatinský jaderný polygon a kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu (Kazachstánská SSR), startovaly letouny U-2 ze základen v Pákistánu nebo Turecku. Z toho nebyli tamní představení vždy nadšení, zvlášť když po takovém letu přišly protesty z Moskvy.
První úvahy s přizpůsobením U-2 k provozu z letadlových lodí přišly už v roce 1957. Neotřelý nápad se však zatím nesetkal s kladnou rezonancí. Kritikům vadilo mimo jiné prodloužení vzdálenosti misí, přeci jenom využitelné pozemní základny byly blíže cílovým oblastem než moře. Přínos takového řešení by zase nebyl takový, aby kompenzoval vícenáklady na rozšíření programu U-2. A protože se na řízení programu U-2 společně podílely CIA a letectvo (USAF), musely by konstrukční modifikaci na námořní verzi podepsat obě tyto organizace, a právě náčelník štábu USAF to zatím považoval za zbytečné. A tak snahy o „navalizaci“ U-2 šly na nějaký čas k ledu.
K prolomení ledů došlo v roce 1963, kdy se o věc začal vážně zajímat Marshall Carter, od března 1962 zástupce ředitele CIA. Když mu šéf Skunčích dílen, Clarence „Kelly“ Johnson, při nezávazné konzultaci řekl, že adaptace U-2 na palubní letoun bude jednoduchá a pro objednatele finančně přívětivá, dveře k „navalizaci“ U-2 se otevřely dokořán.
Lockheed U-2C na palubě letadlové lodi USS USS Kitty Hawk
Prozkoumat možnost provozu U-2 z letadlové lodi dostal za úkol James A. Cunningham mladší, jeden z vedoucích pracovníků Úřadu zvláštních činností, pod který u CIA program U-2 spadal. Kromě teoretické studie šlo i o předběžnou zkoušku s neupraveným letounem U-2C na letadlové lodi USS Kitty Hawk, hlavní roli dostal zkušený pilot Bob Schumacher. Byl použit letoun sériového čísla 56-6685, krycího označení CIA Article 352, „civilní“ imatrikulace N315X, vyrobený v roce 1956 jako U-2A a v roce 1959 modifikovaný na výkonnější U-2C.
Pod rouškou tmy Schumacher přelétl s N315X na základnu námořního letectva North Island v San Diegu, kde už nedočkavě v přístavišti základny čekala letadlová loď USS Kitty Hawk. Letoun byl bez prodlení přenesen jeřábem na její letovou palubu, aby mohla loď stále ještě za tmy základnu opustit. Nic nesmělo být ponecháno náhodě, protože vše kolem U-2 podléhalo přísnému utajení. A tak to vidělo asi jen dva až tři tisíce lidí, opouštějících skončený maškarní bál náhodou konaný v sousedství blízkých doků, kteří si tu neobvyklou podívanou nemohli nechat ujít.
Nutnost naložení U-2 jeřábem je nasnadě, neupravený letoun samozřejmě neměl přistávací hák. Zkouška spočívala ve startu letadla a několika okruzích s nízkými průlety nad letovou palubou, potom Schumacher odlétl sednout na jedno z letišť používaných jako tovární Lockheedem. Přelétáváním nad letovou palubou se zjišťoval vliv turbulencí a proudění vzduchu kolem lodě a její ostrovní nástavby na chování a ovladatelnost lehkého U-2 při přistávacím manévru. Byť při jednom z průletů došlo k neplánovanému dotyku podvozku s letovou palubou a následně i k dotyku pravého konce křídla, které se tím trošku poškodilo, tak zkouška dopadla dobře a přinesla tak důkaz o možnosti provozu letounů U-2 z letadlových lodí.
Zde dodejme ještě jednu věc. U-2 samozřejmě vzlétl z lodě vlastní silou a stejně tak, bez použití startovacího katapultu, se počítalo i se starty upravených palubních verzí U-2. Jednak díky malé hmotnosti a potažmo malému plošnému zatížení U-2 nebyl katapult pro jeho vzlet vůbec potřeba, ale právě kvůli té lehké konstrukci by se už z principu ani použít nemohl, protože by to křehký stroj rozložilo.
Lockheed U-2G přistává na palubě letadlové lodi USS Ranger
Mezitím Skunčí dílny vyvíjely soupravu k modifikaci U-2 na palubní verzi U-2G. Počítalo se s co nejjednodušším konstrukčním řešením, aby se dal tímto způsobem adaptovat libovolný počet U-2, tzn. v extrémním případně i všechny. Ale upraveny nakonec byly pouze tři letouny.
U palubní verze U-2G došlo k zesílení konstrukce zadní partie trupu a montáži záchytného háku. Za pozornost stojí také zesílení a modifikace podvozku, kola se dala podle svislé osy podvozkové nohy natáčet, aby se s letounem snadněji na lodi manipulovalo (tlačení bokem). Navíc stroj dostal pomocný podvozek na příď, což vycházelo z malé nehody při předchozím testu neupraveného U-2C. A na křídle se objevily spoilery (rušiče vztlaku), aby se s letounem na lodi vůbec dalo přistát. On totiž nechtěl moc na zem, lehký stroj s křídlem jako kluzák musel pilot v konečné fázi přistávacího manévru do země vyloženě nutit.
Cvičný palubní letoun North American T-2 Buckeye. Na stejném typu cvičili přistání na letadlové lodi vybraní piloti špionážních letadel U-2.
Pro operace z letadlových lodí se připravovalo pět pilotů CIA, přičemž před samotným U-2G si to na lodi zkoušeli pod vedením instruktora s klasickým námořním cvičným North American T-2 Buckeye. Do žádného většího operačního nasazení se ovšem palubní U-2G nedostaly, došlo pouze k jedné „ostré akci“, a to k průzkumu nově připravovaného francouzského testovacího polygonu jaderných zbraní na atolu Mururoa.
Operace Fish Hawk
Jediné operační nasazení výškových průzkumných U-2G z letadlové lodě se nekonalo proti nepříteli, ale proti přátelské Francii a navíc v lokalitě od samotné Francie velice vzdálené.
Francie své jaderné testy prováděla od roku 1960 na Sahaře v Alžírsku, které bylo její kolonií. Poté, co si Alžírsko v roce 1962 vybojovalo nezávislost, nechalo tam Francouze v této činnosti až do roku 1966 pokračovat. Mezitím se Francouzi začali poohlížet po novém místě, protože Alžířanům se to přestávalo líbit. A to místo našli ve Francouzské Polynésii, na atolu Mururoa.
V roce 1963 došlo také k dohodě mezi USA a SSSR, která zakazovala jaderné testy v atmosféře, pod vodou a ve vesmíru, a tak s tím tyto mocnosti šly pod zem. Francie se tím nenechala nijak omezovat a nadále prováděla pokusné jaderné výbuchy v atmosféře. I to byl jeden z důvodů, proč to chtěli Američané po přesunu do Tichomoří monitorovat.
V roce 1964 začali Francouzi horké místo připravovat. Na ostrově Tahiti se začal hromadit vojenský personál i materiál. A z Tahiti to je na atol Mururoa – myšleno v tichomořském měřítku – jako by kamenem dohodil, přesně 1 200 kilometrů. Tak velká je Francouzská Polynésie. Příprava jaderné „střelnice“ se rozeběhla.
Američané se rozhodli širší oblast Francouzské Polynésie „natočit“ z letounu U-2G, aby zjistili, jak na tom ve skutečnosti Francouzi jsou. Operace dostala krycí název Fish Hawk. Dva letouny U-2G přelétly 12. května z pozemní základny na letadlovou loď USS Ranger, která měla namířeno směrem k Mururoa. Třetí letoun U-2G už byl na palubě od vyplutí ze San Diega. Když byla 19. května loď asi 1 500 kilometrů od atolu, vzlétl pilot Jim Barnes k výzvědnému letu. O tři dny později se let opakoval, tentokrát seděl v kokpitu U-2G pilot Al Rand. Druhý let si vyžádali z velitelství ve Washingtonu, protože 45 procent z nasnímaného filmu při prvním letu zakrývala oblačnost nebo opar. Snímky z pohledu uměleckého jistě hezké, leč pro analytiky spíše marné.
Později se plánovaly ještě asi dva „výjezdy“ letadlové lodě s U-2G „proti“ Mururoa, ale kvůli nesouhlasu námořnictva, které pro letadlové lodě mělo důležitější práci, k tomu už nedošlo.
Lockheed U-2R na palubě letadlové lodi USS America
Zkoušky U-2R na letadlové lodi
Když přišla druhá generace U-2, tedy U-2R, přeskočil na ni i program „navalizace“. Zkoušky jednoho stroje U-2R, při té příležitosti opatřeného přistávacím hákem (zde se označení upravené verze neměnilo), proběhly na letadlové lodi USS America. Vzlety i přistání hodnotil zkušební pilot Skunčích dílen Bill Park až s neskrývaným nadšením, prý by to zvládl i bez háku.
Na druhou stranu je pravdou, že když poprvé přilétl z námořní letecké základny Patuxent River k lodi a zjistil, že mu mechanici neodstranili pojistný kolík z mechanismu sklápění háku a ten nešel sklopit, vrátil se na základnu, ať ho odstraní. Po bitvě je zkrátka každý generál.
Palubní personál si zkusil přesunout „velký“ U-2R pomocí výtahu i na hangárovou palubu. V takovém případě se sklápěly konce křídla v délce 1,78 metru (v případě předchozího U-2G to bylo možné při plném rozpětí, u něho se konce křídla nesklápěly).
Technicky byl provoz U-2 z letadlových lodí bezpochyby realizovatelný, z objektivních důvodů však byl program zastaven jako nepotřebný a zbytečný. Vyslání námořního svazu s letadlovou lodí není žádná legrace, je to velice nákladná záležitost. Podřizovat jeho plavbu misi průzkumného U-2 se nikomu nejevilo jako dobrý nápad. Navíc pohyb námořního svazu se nedá utajit a je pomalý. Stále bylo mnohem šikovnější nalézt na potřebnou chvíli pro osamocený letoun nějakou zapadlou základnu, když navíc U-2R měl ještě větší dolet než U-2C, o U-2A ani nemluvě.
