Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Největší výbuch před Hirošimou. Loď s výbušninami zničila Halifax

aktualizováno 
Již 95 let město Halifax posílá vánoční stromeček do Bostonu. Je to poděkování za pomoc po největším výbuchu před začátkem éry jaderných zbraní. Loď plná výbušnin tehdy zničila celý přístav kvůli americkému kapitánovi, který plul po špatné straně.

Jedna z výbuchem zničených budov | foto: archiv autora

Dispečer železniční společnosti ICR (Intercolonial Railway) Vince Coleman doběhl do telegrafní místnosti. Sáhl po telegrafním klíči a pravačka začala ve spěchu vyťukávat sérii teček a čárek. Telegram byl stručný: "Zastavte všechny vlaky. V přístavu u mola číslo 6 hoří muniční loď a může explodovat. Tohle je asi můj poslední vzkaz. Sbohem." Zrakem hypnotizoval přístroj, ze kterého se po chvilce začala škubavě soukat páska potvrzující přijetí telegramu. Vzápětí budovu smetla exploze. Vince Coleman zachránil nejméně 300 životů. Svůj obětoval.

Nečekaná prosperita

Ale zpět na začátek příběhu. Psal se rok 1917 a v Evropě již tři a půl roku zuřila krvavá válka, která vešla do povědomí jako Velká válka, později jako první světová válka. Byla skutečně světová, protože jen kvůli britskému impériu v ní participovaly i Kanada, Indie a Austrálie, nemluvě o dalších spojeneckých svazcích na obou stranách konfliktu. A právě v Kanadě došlo začátkem prosince k tragédii, která se na dlouhou dobu stala etalonem hrůz.

Francouzská muniční loď Mont Blanc

Francouzská muniční loď Mont Blanc

Fronta první světové války polykala nejen lidské životy, ale také obrovské množství materiálu. Británie byla v tomto směru závislá na zemích patřících pod britskou korunu. Ne nadarmo disponovala největším obchodním i válečným loďstvem. Nicméně čilý lodní provoz udržovaly i další země, ať už se konfliktu přímo účastnily, nebo ne.

Jedním z přístavů, který díky své poloze mimořádně prosperoval, byl Halifax v Novém Skotsku. Před Velkou válkou šlo ospalý přístav, který jen matně vzpomínal na doby zašlé slávy. Jeho úpadek nastal po vypovězení kanadsko-americké reciproční smlouvy (někde uváděna jako Elgin-Marcyho smlouva) o výměně zboží a uvalení vysokých celních poplatků. Nepatrné oživení nastalo po roce 1910, kdy část místních loděnic odkoupila kanadská vláda a začala budovat vlastní válečné loďstvo(RCN - Royal Canadian Navy).

Skutečný boom však nastal s vypuknutím Velké války. Halifaxem prošla většina ze 400 tisíc kanadských vojáků přepravených na evropské bojiště. S nimi samozřejmě veškerá výzbroj, munice, proviant a hory materiálu pro Británii. Do přístavu byla zavedena nová železniční trať a byl vybudován nový překládkový terminál. Objem zboží "protékajícího" přístavem byl rázem téměř desetinásobný. Kromě toho tu na povinnou prohlídku přistávaly všechny lodě plující pod neutrální vlajkou dřív, než mohly pokračovat do dalších přístavů severoamerického kontinentu.

Nejasné pravomoci

Počet obyvatel Halifaxu se vyhoupl na 50 tisíc. Ve městě sídlila početná vojenská posádka zajišťující obranu a bezpečnost přístavu. Pobřeží chránily dělostřelecké baterie a vjezdy do přístavu protiponorkové sítě z ocelových lan. Na druhou stranu řízení provozu v přístavu bylo poněkud chaotické, protože se na něm podílely jak vojenské, tak civilní orgány Británie i Kanady. Kde není jasně vymezená autorita a hlavně odpovědnost, roste pravděpodobnost kolosálního průšvihu, což se v tomto případě bohužel potvrdilo.

Imo vyvržená výbuchem na břeh

Imo vyvržená výbuchem na břeh

Celé situaci napomohla i geografická dispozice s úžinou Narrows, která spojuje vnější přístav a vnitřní Bedford Basin. Drobná varování v podobě větších či menších kolizí lodí se odehrála již několikrát. Nikdy nebyla tak vážná, aby se úřady řešením situace zabývaly, což byla osudná chyba. Situace se ještě zhoršila po vynuceném zavedení konvojového systému, protože když do přístavu dorazilo příliš mnoho lodí najednou, pravděpodobnost kolize ještě vzrostla.

Norská nákladní loď Imo (dříve Runic) původně sloužila u společnosti White Star Line pro přepravu zvířat. V roce 1912 byla přeregistrována k South Pacific Whaling Company a sloužila v Norsku jako nákladní loď. Kapitán Haakon From velel posádce 39 mužů. Imo mířila do New Yorku pro náklad. Na palubě zatím měla jen balastní zátěž.

Loď poháněl spolehlivý parní stroj roztáčející šestimetrový lodní šroub, který plavidlu s délkou trupu 130 m dokázal udělit velmi slušnou rychlost 12 uzlů (22 km/h). Díky rychlosti a neutrální vlajce si mohla za války dovolit plout sama. Její nevýhodou byl velký ponor a to, že neměla neutrální chování. Při předním chodu se stáčela vlevo, při zpětném vpravo. Na volném moři to nebyl problém. Horší to bylo v navigačně obtížných přístavech a úžinách, kde byla omezená manévrovací schopnost nevýhodou.

Francouzská nákladní loď Mont Blanc patřila společnosti Cie Generale Transatlantique. Byla mnohem menší a pomalejší. Loď měla také zhruba poloviční ponor a byla "obratnější" než Imo. Trup měl délku jen 97 m a jen něco málo víc, než poloviční tonáž v porovnání s norskou lodí. Kapitán Aime Le Medec měl na povel 41 námořníků. Pro vlastní obranu, především před ponorkami, byla Mont Blanc vyzbrojena dvěma kanony, na přídi ráže 90 mm a na zádi 95 mm.

Na palubě měla 2 366 tun kyseliny pikrové (jinak TNP - trinitrophenol), 250 tun TNT (trinitrotoluenu) a 62 tun střelné bavlny. Kromě toho bylo na palubě 300 tun benzolu v barelech. Vzhledem k povaze nákladu platil pro posádku zákaz kouření, námořníci nesměli mít na palubě sirky ani tvrdý alkohol. Náklad nesměl být zajištěn lany a řetězy, ale jen dřevěnými deskami a klíny, přibitými měděnými hřebíky, aby se předešlo vzniku jisker.

Zpustošený přístav

Zpustošený přístav

Vše začalo 3. prosince, když do Halifaxu připlula norská nákladní loď Imo a zakotvila v Bedford Basin u jihozápadního mola. Čekala na uhelný tendr, který měl doplnit palivo.

Tentýž den přišel telegram, že do přístavu z New Yorku míří naložená muniční loď Mont Blanc. Nicméně nebyla přijata žádná zvláštní opatření. Dorazit měla původně 4. prosince, ale zdržela se kvůli silné bouři. Upravený termín připlutí byl 5. prosince odpoledne.

Porušování pravidel

Za běžných podmínek měly muniční lodě vplouvání do přístavu zakázané. Trhaviny nebo munice se vykládaly na Georgově ostrově a odtud se převážely po částech na pevninu. Ale za války se kvůli nebezpečí útoku německých ponorek toto nařízení pravidelně porušovalo. V přístavu platilo jen omezení rychlosti na 5 uzlů (9 km/h).

Na palubu lodi Imo dorazil 5. prosince lodivod William Hayes a kapitán From obdržel povolení opustit kotviště. Spěchal, protože nakládka uhlí se neplánovaně protáhla. Odplutí však nestihl, protože se večer zavíraly protiponorkové sítě. Lodivod šel na noc domů, vrátil se ráno.

V ústí přístavu opustil lodivod Francis Mackey odplouvající loď a přestoupil na palubu Mont Blanku. Plavidlo prošlo povinnou prohlídkou a zakotvilo u majáku McNab, aby ráno mohlo proplout do vnitřního kotviště v Bedford Basin.

Vince Coleman, který obětoval život, aby zachránil jiné

Vince Coleman, který obětoval život, aby zachránil jiné

Druhého dne v 7:30 zvedla Mont Blanc kotvy a vyrazila rychlostí 6 uzlů k protiponorkové uzávěře. Před ní plul ještě americký parník. Zhruba ve stejnou dobu zvedla kotvy i posádka lodi Imo a rychlostí 7 uzlů zamířila k úžině Narrows, aby mohla pokračovat na volné moře.

V úžině platila povinnost používat pravou stranu plavební dráhy. Lodivod amerického parníku pravidlo ignoroval. Posádka Imo signalizovala parníku, aby změnil kurz a umožnil jim vplout do úžiny na správné straně. Bez odezvy.

Imo minula parník a pokračovala dál. Další lodí, kterou míjela, byl remorkér Stella Maris se dvěma vlečnými čluny. Jeho kapitán změnil kurz směrem ke břehu, aby lodi Imo udělal místo, ale přes 100 metrů dlouhá souprava nemanévruje zrovna snadno. Imo kvůli velkému ponoru hrozilo, že nasedne na dno. Kapitán From nařídil zpětný chod, což způsobilo stáčení přídě doprava. Lodě se sice vyhnuly a Imo se podařilo udržet v plavební dráze, ale stále na špatné straně.

Na druhé straně Narrows loď Mont Blanc zastavila, aby umožnila proplutí lodi zajišťující místní přepravu, a potom vyrazila rychlostí 4 uzly do plavební dráhy Narrows. Když zpozorovala rychle se blížící Imo, bylo již pozdě. Kapitán Medec signalizoval na Imo požadavek na změnu kurzu. Odpověď byla zamítavá. Pokus Mont Blanku vyhnout se směrem k pobřeží Dartmouthu byl neúspěšný. Loď při malé rychlosti reagovala příliš pomalu. V 8:45 se příď Imo se zařízla do prvního nákladového prostoru Mont Blanku.

Opusťte loď!

Poškození lodi Mont Blanc nebylo nijak katastrofální. Tragédií bylo, že se uvolnily sudy s benzolem a hořlavina zalila palubu. Snopy jisker vyvolané třením kovu o kov zapálily kyselinu pikrovou a benzolové páry. Palubu bleskově zachvátily plameny vymykající se kontrole. Vybuchující sudy s benzolem létaly k nebi jako obří rachejtle.

Kapitán Mont Blanku stál před těžkým rozhodnutím. Mohl posádce nařídit bojovat s ohněm nebo se mohl se pokusit dostat loď na volné moře. Ale šance, že to stihne, nebyla velká. Také mohl loď potopit otevřením kingstonů (ventily v trupu lodi), ale tím by rušný přístav zatarasil. Nakonec dal rozkaz: "Opustit loď!" Kapitán From se pokusil Imo otočit, ale když se mu to nepodařilo, pokračoval dál na volné moře.

V přístavu se zatím sbíhali zvědavci. Bylo ráno běžného pracovního dne. Námořníci se shromažďovali u zábradlí svých lodí, obchodníci na břehu vycházeli z krámků na ulici, děti se dívaly na nečekaný ohňostroj, spousty lidí stály za okny a sledovaly sloup kouře. Málokdo tušil, co má Mont Blanc na palubě. Standardně měla loď nést červenou vlajku, ale kvůli ponorkám ji nevyvěšovala.

Osobní věci vyproštěné z trosek nádražní budovy

Osobní věci vyproštěné z trosek nádražní budovy

Posádka Mont Blanku spustila záchranné čluny, doveslovala ke břehu a pokusila se přihlížející varovat, že loď může explodovat. Jejich francouzštině přes hukot požáru jen málokdo rozuměl. Námořníci utekli do lesa Tufts Cove. Loď zatím driftovala k molu číslo šest.

Mezitím se kapitán remorkéru Stella Maris, Horatio Brennan, rozhodl hořící loď odtáhnout dál od města. Navzdory riziku svůj pokus dvakrát zopakoval. Námořníky na pomoc vyslaly i křižníky HMCS Niobe a HMS Highflyer. Na břehu se rozezněly požární zvony. Ze stanice Isleville vyrazila koněspřežná stříkačka a z Quinpoolu motorové vozidlo Patricia vybavené pro hašení chemikálií. Vince Coleman, který si uvědomil, že za chvíli dorazí ranní vlak č.10 plný lidí, vyťukal svůj telegram. Okamžik nato, přesně v 09:04:35, se ozvala exploze.

Obraz pekla

Následky byly strašné. Tlaková vlna dosáhla pětinásobku rychlosti zvuku. Zvuk exploze byl slyšet až na vzdálenost kolem 200 kilometrů. Teplota v centru výbuchu přesáhla 5 tisíc stupňů Celsia. Extrémní podmínky vyvolaly vlnu vysokou 16 m, která zasáhla pobřeží plné lidí, zohýbala kolejnice, vyrvala stromy. Lokomotivy a naložené nákladní vagony smetla jako hračky. Na město padal déšť trosek: kusy železa, nespálené uhlí, kusy dřeva a dalšího materiálu. Exploze zdevastovala plochu 160 hektarů. Sloup kouře dosahoval výšky 6 kilometrů.

Půltunové rameno kotvy z Mont Blanku se našlo přes 3 kilometry daleko od místa výbuchu, hlaveň palubního děla ležela ve vzdálenosti 5,6 km. Samotná loď byla roztrhaná na kusy. Rozmetané nýty z trupu dokázaly probít stěny cihlových budov na břehu a zabít lidi uvnitř.

Imo se nedokázala dostatečně vzdálit. Tlaková vlna smetla komín a záďové nástavby Zahynul kapitán a pět námořníků. Následná "tsunami" vyhodila více než 100 metrovou loď na pobřeží u Dartmouthu. Těžká poškození utrpěl i křižník HMS Highflyer.

Okamžitě zahynulo 1 600 lidí včetně 19 mužů statečné posádky remorkéru Stella Maris. Zázrakem jich přežilo pět. Z osmičlenného družstva hasičského vozu Patricia přežil jediný muž. Devět tisíc lidí bylo zraněno, z toho šest tisíc vážně. Řada lidí měla těžké popáleniny. Přes 600 lidí utrpělo úrazy očí, většinou úlomky skla z oken, 250 přišlo o oko a 38 osleplo. Kolem 250 obětí se nepodařilo identifikovat a těla některých se nikdy nenašla.

Bylo zničeno 1 630 domů, dalších 12 tisíc bylo poškozeno. Přes 6 tisíc lidí zůstalo bez střechy nad hlavou, 25 tisíc bydlelo v provizorních podmínkách. Kolem desáté hodiny se objevilo nebezpečí druhé exploze. Ve Wellingtonových kasárnách hořelo po výbuchu uhlí a nedaleko byl muniční sklad, který měl pobořenou stěnu. Část munice vynosili dobrovolníci ze 72. Otawského praporu a zbytek byl ve skladu preventivně zaplaven.

Obyčejní hrdinové

Jako první na neštěstí zareagovali příslušníci hasičských sborů, kterých bylo na osmi stanicích trvale připraveno 36 k okamžitému zásahu. Celkově bylo k dispozici 122 mužů, 12 koněspřežných a jedno motorové vozidlo. Dalšími byli policisté, vojáci a posádky z lodí královského námořnictva, kteří měli výcvik, disciplínu a byli zvyklí reagovat na náhlé změny situace.

Postupně se spontánně přidávali běžní obyvatelé. Ti, kteří přežili a byli schopni pohybu, pomáhali těm, kdo tolik štěstí neměli. Pro přepravu raněných do nemocnic a k soukromým doktorům se používaly všechny dostupné prostředky, včetně dvoukoláků tažených lidmi. Zpráva o neštěstí se pomocí telegrafu rychle rozšířila.

Památník obětem výbuchu

Památník obětem výbuchu

Z města Truro byl v 10 hodin vypraven první vlak přivážející do Halifaxu zásoby zdravotnického materiálu, doktory, sestry, pomocný personál, přikrývky a potraviny. Kvůli zničené trati však bylo nutné dojít kus pěšky a materiál odnosit. Zpět se vlak vracel ve 13:30 naložený raněnými a doprovázejícími lékaři. Vlaky s pomocí přijížděly z celé Kanady a Spojených států i v dalších dnech a zpět se vracely s raněnými nebo lidmi bez přístřeší.

Protože neštěstí nechodí samo, druhý den přišla nejhorší sněhová vánice za posledních deset let a zavalila město 40 cm sněhu. Lidé bez přístřeší mrzli. Počet obětí stoupl na dva tisíce, z toho 600 dětí mladších 15 let.

Na obnovu města dorazily finanční sbírky nejen z Kanady, ale například i z Číny nebo z Nového Zélandu. Kanadská vláda uvolnila 18 milionů dolarů, britská 5 milionů. Stát Massachusetts zaslal 750 tisíc a spoustu dobrovolníků pracujících bez nároku na odměnu. Město Halifax zaslalo v roce 1918 do hlavního města Bostonu jako výraz vděku vánoční strom a tato tradice se každoročně opakuje. V roce 1966 byl vybudován památník obětem neštěstí.

Výbuch v Halifaxu byl ve své době největší explozí způsobenou člověkem. V tisku se dlouhá léta uváděla jako etalon. Překonána byla až jaderným výbuchem Trinity 16. července 1945. Nadále však zůstávala největší nejadernou explozí. Dokonce ještě v době výbuchu bomby Little Boy nad Hirošimou novináři psali, že "... exploze byla sedmkrát silnější než v Halifaxu".

Smutné prvenství v nejaderných explozích převzali v 3. července 1969 Sověti, jimž na rampě explodovala nosná raketa N-1, která měla dopravit kosmonauty na Měsíc. Tato exploze odpovídala přibližně 7 kilotunám TNT, zatímco výbuch v Halifaxu "jen" 3 kilotunám TNT.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

StreetDrone One s jedním ze svých tvůrců, Josephem Smithem.
Nejlepší auto na hraní, co jste kdy viděli. Cenou opravdu překvapí

Mnichov (Od zpravodaje Technet.cz) Na palubce má velké červené tlačítko, které v případě nouze okamžitě odpojí autonomní řízení. Projekt s názvem StreetDrone ONE je malý autonomní elektromobil,...  celý článek

Tento Šmolík Š.2 je exponátem Leteckého muzea Kbely.
První vojenský letoun československé konstrukce nepotěšil Francouze

První vojenský letoun československé výroby vznikl v roce 1920 v budoucím Letovu a jeho konstruktérem byl Alois Šmolík. Z typu byla odvozena i civilní létající...  celý článek

Audi A8 je první vozidlo, které nabídne autonomní řízení třetí úrovně. Jednotku...
Nový počítač od Nvidie zcela nahradí řidiče. Objeví se příští rok

Mnichov (Od zpravodaje Technet.cz) Společnost Nvidia představila na konferenci GTC Europe první superpočítačový systém zabudovatelný do automobilu, který bude schopen zcela nahradit (a vynechat)...  celý článek

Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?
Rodičovská v životopisu: Patří tam, nebo ne?

Sehnat práci s dítětem se dá, jen se na to musí správně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.