V padesátých letech ještě letecká doprava zdaleka nepatřila k nejbezpečnějším způsobům cestování. Pokud ale chtěl fotbalový klub stíhat své závazky doma i v zahraničí, často nebyla jiná cesta. Výkvětu anglické ligy, týmu Manchester United, se jedna taková cesta stala osudnou. Z nehody se družstvo vzpamatovávalo deset let. Právě tak dlouho také trvalo vyšetřování nehody, která změnila budoucnost letecké bezpečnosti.
Spolupráce s ČTTento článek vychází z dokumentární rekonstrukce BBC Surviving Disaster.
Většina obrázků a některé citace pocházejí přímo z britské dokumentární rekonstrukce Zažili skutečnou katastrofu: Mnichovské letecké neštěstí, kterou můžete sledovat v úterý 19. února od 21:20 na programu ČT1. |
Říkali jim "Busby Babes". Sir Matt Busby, trenér a manažer týmu Manchester United od roku 1945, si totiž hráče vyhlížel už v jejich útlém věku, a ti tak získávali zkušenosti v rámci družstva. Díky tomu, že tým obvykle nekupoval "hotové" hráče, ale raději vychovával vlastní, byl věkový průměr sestavy neobvykle nízký, kolem 21 let. Odtud přezdívka "Babes" − tedy miminka, hošíci.
Na konci padesátých let dvacátého století patřil Manchester United mezi nejlepší fotbalové týmy Anglie. Dvakrát za sebou vyhrál mistrovství a nyní se chystal bojovat o Evropský pohár. V roce 1958 zvítězil v Manchesteru v prvním zápase proti Rudé hvězdě Bělehrad 2:1. Remíza v druhém utkání by mu stačila na postup do dalšího kola. Manažer klubu a jeho mladý tým byli odhodláni vyhrát nejvyšší evropskou fotbalovou soutěž.
Odlet z manchesterského letiště měly na starosti British European Airways, které k přepravě cca 40 pasažérů přistavily letoun Airspeed Ambassador G-ALZU třídy "Elizabethan". Hráči napůl žertem přemýšleli, kam si sednout, aby se při případném pádu nezabili. Let ale proběhl bez problémů a Busbyho hochy čekal důležitý zápas o místo ve čtvrtfinále Evropského poháru.
Vyrovnané utkání Západu s Východem
Utkání s jugoslávským týmem Rudá hvězda začalo v režii Angličanů − v poločase už vedli 3:0. Domácím se ale v druhé půli povedlo převzít iniciativu. V poslední minutě Kostič z volného kopu překonal anglického brankáře a vyrovnal na 3:3.
Remízu se ale Manchesteru již podařilo udržet, a tak se po vyrovnaném zápase mohli právě Angličané radovat z postupu.
Noc proběhla ve znamení oslav. Hráči nevěděli, že slaví i poslední společné utkání a konec jednoho z nejnadějnějších týmů své doby.
Návrat do Manchesteru
Také let zpět, 6. února 1958, probíhal bez problémů, a to až do mezipřistání v Mnichově. Hustý sníh znesnadňoval údržbu na letišti, kde navíc chyběl personál. Piloti se proto rozhodli, že co nejdříve po natankování vyrazí.
Při rozjezdu se jim ale nepovedlo dosáhnout dostatečné rychlosti, a kapitán Kenneth Rayment odvolal start. Všemi v kabině to hodilo, když smykem zastavil letadlo. Šlo o standardní postup: při rozjezdu na startu existuje pomyslný bod, ze kterého není návratu − když letadlo zabrzdí před ním, nic mu nehrozí, za tímto bodem se ale již musí vznést, zabrzdit už není možné.
Vzápětí kapitán oznámil, že se pokusí o rozjezd znovu, ovšem ani tentokrát motory nevyvinuly dostatečný tah. Kapitán oznámil delší pauzu, poslal cestující na terminál a zavolal technika, aby motory zkontroloval.
Ten piloty ujistil, že se to na mnichovském letišti kvůli řídkému vzduchu občas stává. Piloti nechtěli zmeškat možnost startu a tak dohodli postup, který by měl fungovat. Kapitáni Thain a Rayment se také shodli, že není potřeba odstraňovat sníh a námrazu z křídel. Zavolali zpět cestující, kteří již ani nedoufali, že by ten den odletěli, a rozjeli se k třetímu, poslednímu pokusu.
"Povolení ke vzletu bude zrušeno, pokud neodstartujete do nula čtyři. Nyní je nula dva, příjem," oznamuje letadlu věž. Mají dvě minuty.
Husté sněžení doprovázelo třetí rozjezd. Výkon se tentokrát zdál celou dobu dostatečný a piloti nebrzdili. Překročili bod, ze kterého není návratu. Rychlosti nutné pro odlepení se od země ale nedosáhli. "Stáhni klapky! Musíme zastavit!" volal Rayment. "Je pozdě! Mnichov věž, tady Zulu Uniform, narazíme!"
Kapitán Thain se probral v rozpadlém kokpitu. Letadlo prorazilo plot na konci letiště a narazilo do neobydleného domu se skladištěm paliva. Rozpoutal se požár. Kapitán Thain se pokusil vyprostit svého kolegu, pak se vydal na pomoc. Hasícím přístrojem se snažil uhasit, co se dalo, a křičel přitom na ostatní, kteří přežili, aby utíkali od letadla pryč.
Ne všichni jej poslechli. Harry Gregg vběhl do hořících trosek letadla, a vrátil se s malou Vesnou Lukičovou, nemluvnětem, které zůstalo uvnitř. Ta patří k pěti pamětníkům této nehody. Celkem zemřelo v troskách 21 lidí, další dva, mezi nimi i kapitán Rayment, podlehli zraněním v nemocnici o dva týdny později.
Vyšetřování
Ihned po tragédii se rozběhlo vyšetřování. Letoun sjel z ranveje a narazil do skladu paliva. Vyšetřovatelé zjistili, že se vůbec nevznesl do vzduchu. Německé letecké úřady obvinily kapitána Thaina, že nezbavil křídla námrazy. Led zvyšuje váhu letadla a mění při vzletu jeho aerodynamiku. Kapitán Thain byl po havárii suspendován, ale neúnavně bojoval za očištění svého jména. Tvrdil, že neštěstí způsobila sněhová břečka na ranveji.
Vyšetřovatelé provedli rozsáhlé pokusy, aby zjistili, co se stalo. Ukázalo se, že stačí dva až tři centimetry sněhové břečky na ranveji a letadlo se už nedokáže odlepit od země. "O tom není nejmenších pochyb. Letoun vjel během vzletu do kaluže rozbředlého sněhu nebo vody a to ho natolik zpomalilo, že nedokázal vyvinout potřebnou vzletovou rychlost a odstartovat," vypovídal kapitán Thain. "Přestal prostě zrychlovat."
Letadlo nabralo během rozjezdu rychlost 217 km/h, ovšem kaluž vody či břečky, kterou projelo, jej zpomalila na 194 km/h. To byla rychlost příliš nízká, aby z ní letadlo ve zbývající části ranveje zrychlilo na potřebnou vzletovou rychlost. Zároveň to ale byla taková rychlost, ze které již nebylo možné letadlo ubrzdit. Srážka byla nevyhnutelná.
Německé úřady nadále odmítaly vinu letištní správy a tvrdily, že chyba je na straně pilota, který neštěstí způsobil svým rozhodnutím neočistit křídla od ledu. Jako podklady použila žaloba fotografii, která vyšla snad ve všech novinách té doby − je na ní vidět vrstva sněhu.
Pozdější výzkum ale ukázal, že na původním negativu fotografie žádná vrstva sněhu nebyla. Iluze vznikla při kopírování negativu, fotky v novinách pak pocházely z jeho kopie. V roce 1960 se objevily fotografie, které zhotovil mnichovský zaměstnanec letiště. Byli na nich lidé, kteří jen pár minut po havárii kráčeli po křídlech. To by nebylo možné, kdyby na nich byl led. Kapitán Thain byl v roce 1968 očištěn, havárii skutečně způsobila sněhová břečka na ranveji. Tento objev znamenal velký pokrok v letecké bezpečnosti. Letiště mají od té doby přesné a přísné normy týkající se toho, jak může ranvej před rozletem vypadat. Kapitán Thain však přesto už nikdy neletěl jako pilot letecké společnosti.
Vítězství týmu
V letadle zahynulo sedm hráčů Manchester United: Geoff Bent, Roger Byrne, Eddie Colman, Mark Jones, David Pegg, Tommy Taylor a Liam Whelan. Po patnácti dnech zemřel v nemocnici i Duncan Edwards, mladá naděje týmu a jeden z nejtalentovanějších hráčů své doby.
Další klíčoví hráči byli zranění, Johnny Berry a Jackie Blanchflower natolik, že si již nikdy fotbal nezahráli. Pochopitelně nastoupily spekulace, že tým skončí nebo přeruší svou existenci, ale Busbyho "Babes" se nevzdali. Jimmy Murphy, spolutvůrce týmu a zástupce trenéra, postavil do sestavy záložní a mladší hráče. V prvním zápase po nehodě tým ukázal, že se nevzdává, a zvítězil nad Sheffieldem 3:0. Hráči tehdy ještě neměli dresy se jmény, místo toho tam bylo prázdné místo.
V lize se Manchesteru už tolik nevedlo a v sezoně skončili devátí. Zato v FA Cupu se probojovali až do finále, kde podlehli 2:0. Na konci sezony UEFA nabídla Manchesteru, aby se i tak zúčastnil příštího boje o Evropský pohár, ale Angličané to odmítli.
Navzdory obavám doktorů přežil sir Busby havárii letadla. Dal dohromady zdecimovaný tým a již příští rok se vrátil jako aktivní manažer. Týmu se od té doby začalo říkat "Rudí ďáblové" (The Red Devils), všichni cítili, že tým "Busby Babes" už nikdy nebude stejný, jako byl.
V šedesátých letech už bylo jasné, že se Manchester vzpamatoval. V sezoně 1967−1968 se opět probojoval do poháru UEFA. Všem bylo jasné, za koho Rudí na trávníku hrají...
Deset let po tragédii, v roce 1968, se Manchester United stal prvním anglickým klubem, který vyhrál Evropský pohár. V týmu hrál i Bobby Charlton a Bill Foulkes, kteří přežili mnichovské neštěstí.
50. výročí
Přesně padesát let po nehodě, letos šestého února, hrál anglický národní tým se Švýcarskem ve Wembley. Před zápasem se promítaly fotografie fotbalistů, kteří před půlstoletím zahynuli na počátcích svých vzletných kariér. Minutu ticha bohužel narušovala skupina fanoušků, která, ač malá, dělala takový hluk, že rozhodčí pietní ticho přerušil asi po půl minutě.
10. února nastoupil Manchester United k derby s Manchester City. Oba týmy nastoupily na hřiště, vedeni hráčem na dudy, za smutečního pochodu. Manažeři položili do středu hřiště růži. Poté následovala minuta ticha, které byla, navzdory obavám, bezvýhradně dodržena.
Hráči hráli v dresech ve stylu 50. let. Číslováni byli od jedničky do jedenáctky, na jejich dresech nebylo žádné logo ani reklama sponzorů. Jenom na zápěstí všech hráčů černý náramek připomínal, že tým Manchester United povstal z popela.
Odkazy:
- Mnichovské letecké neštěstí (Wikipedia.org, anglicky)
- Historie týmu (anglicky)
- Připomínková stránka (anglicky)
