V době, když naši přímí slovanští etničtí předci ještě obývali nehostinné bažiny snad kdesi na pomezí dnešního Ruska a Běloruska, sídlil v povodí Vltavy kulturně zdatný keltský národ představovaný kmenem Bójů. Proti antické středomořské kultuře Keltové sice poněkud zaostávali, ale řemeslnou zručností a schopností utvářet kmenová společenství se Řekům a Římanům značně přibližovali.
Po zdrcujících porážkách od legií římské republiky v severní Itálii Bójové hledali a našli útočiště v oblastech podél středního toku Vltavy a Berounky. Z rozvinutějšího Středomoří si přinesli do končin na sever od Šumavy řadu pokročilých civilizačních návyků. Během několika desítek let zvelebili méně úrodné kraje natolik, že se jejich sídla stala hospodářskými a zároveň mocenskými středisky jádra střední Evropy. Prvním bójským hradiskem velkého významu se stala Závist. Jeho nejstarší opevnění částečně využilo v té době již dvě a půl století rozpadající se valy předchozí keltské pevnosti z počátku doby železné. Postupně byly okolo roku 175 před Kristem vybudovány nové rozsáhlejší hradby a jiné opevňovací prvky.
Celá závistská pevnost nesla znaky na našem území dosud před tím nikdy nezaznamenané. Bójská sídliště se určitým způsobem podobalo městům. Archeologové označují keltské stavby tohoto druhu slovem oppidum. V širší známost zavedl termín již ve starověku Gaius Julius Caesar - římský porobitel Keltů čili Galů.
Pevnost Třísov
Nejjižnější a z hlediska fortifikačního umění nejpozoruhodnější z dosud u nás známých keltských oppid vyrostlo na ostrohu na levém břehu řeky Vltavy a pravém břehu vodnatého Křemžského potoka. Na protilehlé straně potočního údolí se nachází trosky v jižních Čechách známého hradu Dívčí Kámen.
Lovci lebekKeltská kultura podle všech známek upírala mimořádnou pozornost k uctívání lebek. Keltské stavby světského i věroučného rázu byly uzpůsobeny ke vkládání hlav uťatých nepřátelům do výklenků či lebky byly přibíjeny hřeby k dřeveným konstrukcím bran oppid. Hlavy byly získávány přímo na bojišti, kde je v případě vítězství keltští válečníci uřezávali nebo utínali usmrceným protivníkům. Poté je zavěšovali na krky svých koní. Některé lebky byly upraveny jako poháry k pití vína, přičemž temena mrtvých nebyla ani stažena z kůže, ale vlasový porost byl zachován i na picím náčiní. |
Třísovské oppidum bylo s velkou pravděpodobností založeno jako ochranný prvek pro rozsáhlé řemeslné činnosti provozované keltským lidem v okolí. Bójští hrnčíři zde těžili grafit (tuhu), kterou zamíchávali do keramické hlíny. Uhlově černá mastná přísada propůjčovala třísovskému pálenému zboží po vyleštění kovový lesk, v té době velmi žádaný a ceněný. V sídelní oblasti Třísova se předpokládá i rozsáhlá hutnická činnost na ložiscích železné rudy. Kovářská úprava polotovarů probíhala pak přímo na oppidu. Opevněné sídliště bylo i důležitou obchodní stanicí, která spojovala bójské državy u nás s krajinami okolo Dunaje dále na jihu a tím s evropským keltským živlem vůbec.
Tvořivost keltského lidu usídleného na Třísově se projevila i v nevšedním na svou dobu přístupu k výstavbě obranných valů a příkopů. Nejmohutnějším pásmem opevnění na Třísově byla západní linie přetínající širokou šíji ostrohu. Po založení oppida zde vztyčili jeho budovatelé nejprve hradbu, kterou dnes můžeme označit za hlavní.
Svým architektonickým provedením se naprosto odlišovala od jiných keltských staveb zjištěných na našem území. Její pozůstatky dodnes nesou svědectví o mimořádně pozoruhodném vzhledu lícní strany. Čelní plenta nebyla poskládaná jen z náhodně seskládaných kamenů jako jiné stavby tehdejší doby. Na celou délku hradby se táhly lícem dva zdobné pruhy tvořené velkými placáky obdélníkového tvaru. Podle množství velkých kamenů nalezených v závalu vzniklém zřícením zdí po zániku hradiska lze odvodit, že pásy byly celkem dva. Neplnily žádnou obrannou či stavebně technickou úlohu. Záměrně a promyšleně propůjčovaly hradbě „jen“ zdání nevšední mohutnosti.
Zasévání strachu a nejistoty do myslí útočníků je dodnes velmi účinným prvkem vedení obranného boje. Keltští stavitelé Třísova si zjevně uvědomovali naznačené souvislosti a dokonale je využili ke svému prospěchu.
Keltské oppidum Třísov se rozkládalo na šíji ostrohu nad Vltavou a Křemžským potokem. Významná archeologická památka se nachází 8 km na severoseverovýchod od Českého Krumlova.
Vybudování západního obranného pásma oppida Bójům usedlým na Třísově výrazně znesnadňoval pramen nacházející se nedaleko od hlavní brány. Pro dlouhodobou obranu před obléhateli byl zdroj vody klíčovým prvkem.
Archeolog Jiří Břeň, který vedl v šedesátých létech 20. století vykopávky na oppidu Třísov, zakreslil do půdorysného plánu opevnění v místě prameniště pouhý val. Prostý násep by však nemohl plnit žádnou významnější obrannou úlohu. Naopak by překážel palbě obránců (luky či metáním střel praky) z předsunutých hradeb na útočníky deroucí se nálevkovitou ulicí předbraní k západnímu vstupu do oppida.
Obrana prameniště a přístupu k bráně vyžadovala v tomto prostoru prvek umožňující zesílení aktivního odporu, nikoliv jeho oslabení. Z jiných keltských oppid je známo použití pevnostního prvku, nazvaného v pozdější době bastion. Fortifikační prvek vystupoval z linie hradeb a umožňoval palbu i vrhy oštěpů a kopí do prostoru podél hradby, tedy takticky velmi účinnou boční palbu. Utváření případného bastionu na Třísově není ovšem známé a zobrazení naznačuje jen jeho možnou podobu.
Dokonalá překážková soustava
Pravděpodobně v době ohrožení Germány (zhruba od počátku 1. století před Kristem) bylo západní opevnění Třísovského oppida rozšířeno o předsunutou hradbu. Nebyla zdobná jako původní hradba. Měla ale obdobnou konstrukci tvořenou čelní plentou vyzděnou nasucho a podpíranou do podloží vetknutými kůly. Hlinitokamenitý násep nebyl zřejmě prokládán kládami. V koruně hradby byla pravděpodobně zřízena jakási dřevěná zástěna jako ochrana obránců před střelami vysílanými dobyvateli během pokusů o zteč opevnění.
Při plánování výstavby předsunuté hrady si třísovští Keltové zjevně položili otázku, co se stane, když bojovníci protivníka překonají první hradební zeď. Odpověď, kterou nalezli, svědčí o jejich mimořádné schopnosti předvídat a domýšlet jevy související s vedením boje a válčením všeobecně.
V mezihradebním prostoru vybudovali jednu z nejdůmyslnějších překážek vůbec zaznamenaných v dějinách válečnictví na našem území. Houfy nepřátel, které by se převalily přes předsunutý val, by rázem vnikly do úzkých rovnoběžných uliček oddělených navzájem kamennými zídkami. Kupodivu a překvapivě nevedly napříč ke směru postupu útočníků k následující hradbě, jak se na běžné obranné příkopy sluší a patří. Zdánlivě v protikladu se zdravým rozumem mířily přímo vpřed (z pohledu útočníků). Nepoučeným nepřátelům by ďábelský zámysl obránců Třísova došel až v okamžiku, kdy by uličkami vyrazili dobýt druhou hradbu. V ten samý čas by se na ně z hlavní hradby snesla palba lučištníků či záplava vržených kopí a kamení z praků.
Většina střel by zasáhla svůj cíl. Průrazným hrotům ze železa by se útočníci mezi zídkami jen s obtížemi vyhýbali. Spásný útěk do strany byl rovněž předem odsouzen k neúspěchu. Jednak přelézt z jedné uličky do druhé bylo samo o sobě obtížné, jednak v sousedním příkopu panovaly přesně ty samé nepříznivé poměry jako v příkopu prvním. Třísovské zídky s příkopy byly bezpochyby dokonalou pastí.
Žádnou pevnost nelze považovat za nedobytnou. Úspěšný průlom hlavního obranného pásma třísovského oppida by ale útočník v každém případě zaplatil mimořádně velkými ztrátami. Jeho stavitelé se na boj o svůj domov připravili dokonale.
Nákres uspořádání západního pásma opevnění keltského oppida Třísov.
Zánik bez boje
Pozůstatky oppida Třísov naznačují, že nezašlo válečnou akcí jako jiné keltské pevnosti u nás, ale poničil ho až zub času. Bójské dějiny v době okolo roku 50 před naším letopočtem byly plné nečekaných zvratů. Přestože Bójové byli velmi dobrými válečníky, jako ostatně i jiní Keltové, nedokázali se účinně postavit mimořádně útočným Germánům, kteří v té době počínali ovládat země ve střední Evropě. Podle archeologických výzkumů Bójové začali houfně opouštět svá oppida v Čechách a přestěhovali se na východ. Zastavili se na břehu Dunaje, kde v místě dnešní Bratislavy postavili nové a mocné oppidum, kterému vládl velmož jménem BIATEC (nebo BIAT, BIA), jak dokládají nápisy na zlatých mincích tam ražených. Bójům ovšem štěstí nepřálo. V obrovské bitvě někde v blízkosti řeky Tisy v roce 41 nebo 40 před Kristem prohráli svůj boj o místo na slunci. Vítězní Dákové naprosto nelítostně vyhladili keltská sídliště široko daleko a bójský kmen zanikl. Opuštěná oppida v Čechách žádný nově příchozí kmen neosídlil. Bojovní Germáni nejspíše pohrdali způsobem života za hradbami pevností a oppidům se vyhýbali.
Po Keltech nám kupodivu zůstala jedna dosud živá památka. Latinské jméno Čech utvořené podle jejich dávných obyvatel Bójů znělo a zní Boiohaemum (bójohémum), země Bójů. Z něj se vyvinul pozdější tvar Bohemia, který zná dnes každý přiměřeně vzdělaný Evropan.
Caesar píše o KeltechO keltských sídelních pevnostech ze závěru doby železné se poprvé v historii pevnostního stavitelství zachovaly písemné zprávy. Sepsal je sám G. J. Caesar do knihy Zápisky o válce galské. Nevztahují se přímo k oblastem našeho státu, ale k území dnešní Francie, Belgie případně Švýcarska či Bavorska, kde Keltové pobývali. Z popisů římského politika a vojevůdce lze ovšem dovodit mnohé poznatky i pro stavby vybudované na území Česka. Caesar především oceňoval velkou odolnost keltských hradeb. Římští vojáci poznali, že je velmi nesnadné bořit keltské zdi berany nebo je ničit ohněm. Dřevěné výztuhy jim propůjčovaly pevnost, ale hradby jako celek hořely špatně. Ceasarovo hodnocení zachycuje ve stručnosti i hlavní postupy používané Římany během dobývání keltských pevností. Nezdařil-li se první útok těžkooděnců chráněných štíty, římské vojsko oppidum oblehlo. Okolo pevnosti dobyvatelé vybudovali vlastní opevnění, aby obležení bojovníci nemohli podnikat úspěšné výpady na tábory obléhatelů. Během přípravy na rozhodující útok Římané vršili k hradbám pomocné náspy, po kterých ve vhodný čas k hradbám přisunovali dobývací věže s můstky. Z nich pak útočníci ve velkých počtech pronikali přímo na ochozy hradeb a zpravidla pevnost záhy dobyli. Tam, kde nebylo možné využít pojízdné věže, kopali římští legionáři nebo jejich spojenci podzemní tunely. Podkopy pak měly umožnit dostat se útočníkům pod hradbami nepozorovaně do keltské pevnosti a přivodit její pád do rukou dobyvatelů. Podzemní chodby bylo možné zřizovat jen v horninách rozpojitelných rýpáním či ve skalním podkladu silně zvětralém. Hradby keltských oppid neohrožovali jen Římané. Na samém konci doby železné rostla síla bojovných Germánů, odvěkých sousedů a nepřátel Keltů. Obyvatelé hradiska Závist byli přinuceni vývojem událostí hradby své pevnosti znovu přestavět, aby je nebylo možné pobořit. Poučení si vzali od soukmenovců ze západní Evropy, kde zdi typu murus gallicus byly u některých pevností nahrazeny obrovskými náspy s palisádou. Obdobně bylo přestavěno Bóji opevnění oppida Závist, které se tak stalo někdy po začátku 1. století před Kristem nejodolnější keltskou pevností na našem území. Přestavba proběhla prostě. Nový val byl jednoduše navršen přes stávající hradební zeď a úplně ji pohltil. Samotný příkop nebyl pojat jako velká a neschůdná překážka. Tou byl až dlouhý strmý svah před kolovou hradbou, který zpomaloval pohyb útočníků vzhůru. |
