Jednou z nejžhavějších oblastí této planety je Korejský poloostrov, pro Evropu či Ameriku už dávno nikoliv vzdálená geografická oblast. Před půl stoletím začaly dávný korejský národ rozdělovat dva politicky odlišné státy. Trochu to připomínalo Německo, ale tím podobnost brzy skončila.
Severní část, oficiálně Korejská lidově demokratická republika (KLDR), zůstala totalitním komunistickým režimem s nyní velmi nízkou životní úrovní civilního obyvatelstva - v posledním čtvrt století se kdysi industrializovaná, státem řízená ekonomika dostala do obtíží až k hladomoru. Avšak KLDR má stále jednu z největších armád světa a rozvíjí jaderný i raketový program.
Na jihu podél 38. rovnoběžky vede nejpřísněji střežená hranice světa, dělící poloostrov na dva světy. V jižní, "americké“ části se přes počáteční problémy rozvinula v 90. letech minulého století plně fungující moderní demokracie a jedna z velkých světových ekonomik. Ovšem i tady je mimořádně mohutná armáda a neúměrně velký vojenský rozpočet.
Severokorejský kosmodrom Musudan-ri
Otázka sjednocení země oficiálně zůstává významným politickým tématem, ale ač 21. století začalo opatrným oteplováním vzájemných vztahů, současné vztahy se znovu ochladily a blíží se latentní válce; ostatně mezi Severem a Jihem nebyla nikdy podepsána mírová smlouva.
Průměrný obyvatel Jižní Koreje si sjednocení se Severem už příliš nepřeje, protože ví, že následná ekonomická pomoc Severu by zřejmě neúnosně zatěžovala státní rozpočet. A kvůli půl století izolace mají dnes již Severokorejci téměř jiný jazyk, kulturu i zvyky a začínají být svébytným národem; definitivně se zpřetrhávají poslední pouta rozdělených rodin.
Obě země dnes již spojuje hlavně dávná společná historie a paradoxně i urychlování rozvoje techniky, která má rozdělení definitivně dokončit. Neboť i Jižní Korea hovoří o raketách a družicích…
KLDR: Pravda, omyl a lež na cestě do vesmíru
Nedávno jsme byli ujištěni, že americké výzvědné služby věděly letos na jaře předem o nové zkoušce severokorejské rakety dalekého doletu, avšak až dodatečně jsme poznali, jak blízko byli Severokorejci úspěchu při vyslání své první družice na dráhu kolem Země.
Díky oficiálnímu videozáznamu máme nyní představu o technickém řešení, i když konkrétní údaje zůstávají matné.
Start byl zaznamenán nezávisle americkými, ruskými i japonskými zdroji, avšak jen Severokorejci dodnes vytrvávají v tvrzení, že se podařilo uvedení tělesa na oběžnou dráhu.
Start třístupňové rakety Unha-2 se uskutečnil z kosmického střediska Musudan-ri 5. dubna v 02:30 světového času (severokorejský údaj byl 02:20, ruský 02:32, snímek stopy už letící rakety z družice Worldview-1 je z 02:31:16, takže se všeobecně přijímá americký údaj).
Druhý stupeň nosné rakety byl sledován letící bezpečně vysoko nad Japonskem; dopad byl zprvu hlášen do Tichého oceánu 1 270 km východně od Japonska, později podstatně dál zhruba v souladu s předletovými výpočty.
Ovšem jen Severokorejci hlásili, že po 9 min 02 s byla na dráhu 490 x 1 426 km se sklonem 40,6 stupně dopravena telekomunikační družice Kwangmyongsong-2. Nikdo ji však nikdy neslyšel ani neviděl…
Pokud se nezdařilo oddělení třetího stupně od druhého, což je pravděpodobné, pohybovalo se těleso krátce po přibližné dráze s reálným apogeem ve výšce 490 km a s pericentrem 4 500 km pod povrchem Země. Jen maličký krůček tedy dělil Korejce od nezpochybnitelného úspěchu…
Dubnový start tajné severokorejské rakety
Video potvrdilo, že konstrukce nosiče je odlišná od íránské, a rovněž je zřejmé, že Unha-2 měla výrazně rozměrnější první stupeň než raketa Paektusan-1 z roku 1998 (jejíž publikovaný dokumentární záběr byl ovšem velmi nekvalitní).
Nynější obrazový dokument představuje raketu dlouhou kolem 27 m s maximálním průměrem 2,2 m; první stupeň má délku asi 14 m, druhý délku 8 m s průměrem 1,2 až 1,4 m a průměr třetího je kolem 1 m nebo o něco méně. A potvrzuje, že to Severní Korea myslí doopravdy… Ale s čím, zůstává otázkou.
Začátek horkého léta „po korejsku“
První červnové dny nasvědčují tomu, že mimořádná aktivita probíhá tentokrát ve dvou odlišných lokalitách. Zřejmě jde v obou případech o raketu tzv. dálkového dosahu a tentokrát půjde spíše o předvedení síly než o vytvoření družice. V jednom případě jde o již několikrát vyzkoušený kosmodrom Musudan-ri (neoficiálně souřadnice 40° 51' s. š., 129° 40' v. d.).
Tato raketová střelnice v kraji Hwadae-gun v provincii Hamgyong byla pravděpodobně dokončena v roce 1988. Někdy je také nazývána Nodong podle blízkého městečka a oficiální anglický název je Tonghae Satellite Launching Ground.
V druhém případ jde o nové, dosud evidentně nikoliv zcela dokončené středisko Dongchang-ri (Pongdong-ri, též Tongch'ang-dong, asi 39° 39' s. š., 124° 42' z. d.) v provincii Severní Pchjongjang. Leží blízko čínských hranic a jen 70 km od jaderného střediska Jongbjon, což může být podstatné až v budoucnosti (zatím jsou rakety příliš slabými nosiči pro jaderné bomby).
Start KSR-3, chlouby korejské raketové techniky
O dalších důvodech se můžeme jen dohadovat. Do Dongchang-ri dorazí z výzkumného centra u Pchjongjangu vlak s rozloženou střelou během jediného dne, nová střelnice je obecně rychleji dostupná a je zřejmě moderněji vybavená, což zřejmě zkracuje čas předstartovní přípravy (mj. vertikální montážní věž je tady o deset metrů vyšší, tj. 40 m, a bude vhodná i pro ještě větší budoucí rakety).
Lze očekávat, že uvedení do vertikální polohy bude trvat podstatně kratší dobu, a uskutečnění startu tedy můžeme očekávat již v poslední dekádě června. Severní Korea zcela jistě dubnový start uskutečnila záměrně koordinovaně s tehdy očekávaným pražským mírovým projevem amerického prezidenta Obamy.
Nyní je příležitost pomyslně torpédovat washingtonské Obamovo setkání s jihokorejským prezidentem I Mjonk-bakem v polovině června. A smysl má samozřejmě i silový doprovod některých severokorejských opatření.
Provozuschopnost dvou velkých středisek je z vojensko-propagačního hlediska nesporně lákavá… Bude užitečný náklad aspoň v jednom případě tvořit družice? Zatím nevíme, ale do konce června se to zřejmě dozvíme.
Rakety jižně od 38. rovnoběžky
Zřejmě od šedesátých let minulého století se někteří jihokorejští vojáci dostávali do kontaktu s americkými taktickými a strategickými raketami, které byly ve výzbroji USA na korejském území.
Specialisté se jistě hodně naučili zejména na raketách Nike–Herkules. První vlastní kroky směrem k vesmíru byly uskutečněny v 80. letech a týkají se vývoje motoru jak na pevné, tak i na kapalné pohonné látky.
Soul muzeum - vlevo raketa Scud-B, vpravo Nike-Hercules
V roce 1981 bylo založeno jádro letecko-kosmického střediska Korea Aerospace Research Institute (KARI), nejprve jako součást vysoké školy a od roku 1996 jako samostatného ústavu (od 2001 v nynější podobě spíše kosmické agentury).
Na podzim 1992 přistoupila Jižní Korea do astronautické federace a letos v říjnu se tu koná astronautický kongres (ten příští, 2010, bude u nás!).
Většina laboratoří KARI je součástí vědeckého města v Daejeonu asi 140 km od Soulu. Finanční rozpočet je v posledních letech stále vyšší: roku 2003 byl 150 milionů a loni už přes 350 milionů dolarů. Na jedné straně se od roku 1990 Jihokorejci snažili vlastními silami o mírový raketový vývoj.
Jednostupňová raketa KSR-I (Korea Sounding Rocket) o délce 6,7 m, průměru 0,42 m a startovní hmotnosti 1 200 kg byla schopná vynést 150 kg do výšky 75 km.
Motor na pevné pohonné látky vyvíjel tah 86 kN po dobu 25 sekund. Uskutečnily se starty 4. 6. 1993 a 1. 9. 1993, při nichž byla získána zajímavá vědecká měření vertikálního profilu do výšky 39 a 49 km. Další vývoj vedl ke dvoustupňové raketě KSR–II se shodnými raketami. Celková délka 11 m a startovní hmotnost 2 000 kg. Uskutečnily se dva starty do výšky 150 a 137 km (9. 7. 1997 a 11. 6. 1998).
V prosinci 1997 začal vývoj kapalinového raketového motoru, který byl na standu vyzkoušen v květnu a srpnu 2002 a s nímž byl podniknut jediný let 28. 11. 2002, kdy raketa o celkové délce 14 m, průměru 1 m a startovní hmotnosti 6 tun s hlavicí o užitečném zatížení 150 kg dosáhla 43 km. Motor na kapalný kyslík a kerosin měl tah 122 kN, což bylo ekvivalentní americkému motoru X-405 pro raketu Vanguard z 50. let.
Pro uvedené experimenty byla postupně budována raketová střelnice v Anhueng, Goheung v provincii Jižní Jeolla (souřadnice 34° 26' s. š., 127° 30' v. d.) na ploše téměř pěti milionů čtverečných metrů. Roku 2002 se předpokládalo, že Jižní Korea vyšle do vesmíru malou družici vlastní konstrukce nejpozději roku 2005 svou raketou KSLV-1, sestavenou z vyzkoušených dílů.
Jádrem nosiče byla kapalinová raketa KSR-III, obklopená dvěma startovacími boostery stejného typu. Jako třetí stupeň měla posloužit raketa KSR-I. Nosič měl tedy vyvinout při startu tah 244 kN, mít startovní hmotnost asi 20 tun a celkovou délku 30 metrů při průměru do 3,9 m. To by umožňovalo uvést asi 100 kg těžkou družici na nízkou dráhu se sklonem 38 stupňů.
Slibné sliby Rusů
Jenže se ukázalo, že slibné sliby nemohou být dodrženy, a roku 2005 bylo rozhodnuto o zcela nové koncepci. S výstavbou kosmodromu pod názvem Naro Space Center v letech 2003 až 2005 pomohou Rusové, kteří se budou podstatně podílet na raketové konstrukci. Vlastně přímo dodají jako první stupeň svou novou raketu!
Ovšem ani tyto sliby, podpořené korejskými dolary, nebyly zatím přesně dodrženy. Nejprve došlo k dvojímu odkladu, takže nejdříve můžeme jihokorejskou družici očekávat letos v červenci. Jak se zdá, tlak na dodržení původních ruských rozhodnutí z poloviny 90. let nebyl nijak silný. Jinými slovy: Rusové novou raketu zpočátku nutně nepotřebovali.
Jihokorejský kosmodrom Naro
Na jaře 2008 oznámil ředitel Chruničevových závodů, že první (tedy nejslabší, pro export vhodná) verze rakety Angara bude startovat počátkem roku 2011 a ještě do konce téhož roku bude vyzkoušena i mohutnější Angara-5. Nyní se zdá, že vývoj vyvrcholil a Jižní Korea se dočká.
Jako druhý stupeň má sloužit jednoduchá korejská raketa z 90. let na pevné pohonné látky a družice nemá mít větší hmotnost než 100 kg. Dalo by se říci "škoda slibné raketové koncepce“, protože taková kombinace připomíná spojení trabantu s volvem nebo mercedesem. Nicméně brzy bude příležitost se k variantám ruské rakety Angara s novým motorem na kapalný kyslík a kerosin podrobně vrátit.
Příkladná spolupráce na prahu vesmíru
S konstrukcí, licenční výrobou nebo zakoupením družic mají Korejci poměrně dobré zkušenosti. Od počátku 90. let rozvíjí Jižní Korea velmi rozsáhlou spolupráci jak s národními a mezinárodními organizacemi, tak s výrobci. Historicky první byl půlmetrákový mikrosatelit, který v srpnu 1992 vynesla evropská raketa Ariane 42P.
Licenci zakoupili Korejci od Satellite Technology Ltd. (SSTL), Guildford, Surrey (Velká Británie) a provozoval ji Korean Advanced Institute of Science and Technology (KAIST), Satellite Technology Research Center (SaTReC) v Daejeonu. Svět, zejména radioamatéři poznali družici pod názvem Oscar 23 (Microsat-70) alias KITSAT-A.
V roce 1995 vynesla americká raketa první korejskou geostacionární telekomunikační družici série Koreasat alias Mugunghwa, vyrobenou v koncernu Martin. Dálkovým průzkumem Země se zabývaly družice Kompsat (Korea Multi-Purpose Satelite) alias ARIRANG-1: první o hmotnosti 470 kg byla vyrobena v laboratořích KAIST v Daejeonu a vypuštěna v USA.
Příští velká jihokorejská družice COMS
Měl jsem možnost prohlédnout si ji v létě 1999 na základně Vandenberg a neuvěřitelná byla vstřícnost korejských specialistů; vynesla ji v prosinci raketa Taurus a místo tří let fungovala osm! Ještě dvojnásobně těžký ARIRANG-2 byl postaven KARI ve spolupráci s techniky americké firmy TRW a vynesl ho ruský Rokot.
Jen na korejské techniky byla odkázána i stokilogramová družice Uribyol-4 alias KaistSat-4, vyvíjená od roku 1998, nesoucí zejména ultrafialový spektrometr a vypuštěná v září 2003 ruskou raketou.
Šlo o technický satelit jako test před startem podobného, ovšem vypuštěného již vlastní nosnou raketou. Je tedy zřejmé, že Jižní Korea rozvíjí opravdu velmi širokou mezinárodní spolupráci, ale celkové úsilí vždy směřuje k národnímu programu…
Taurus s Arirangem
Nesporně bonbonkem byla speciální smlouva s Rusy, v jejímž rámci Jižní Korea zaplatila 28 milionů dolarů za výcvik a vyslání své kosmonautky, třicetileté specialistky na nanotechnologii Lee (Ji) So-hyun (So-jeon) v dubnu 2008. Sojuz TMA-12 vyletěl ze stejné odpalovací rampy, kterou použil Jurij Gagarin před půl stoletím, a startu přihlížela první žena ve vesmíru Valentina Těreškovová.
Je zajímavé, že trénovaná korejská adeptka se o své cestě dozvěděla teprve měsíc předem - do té doby měl letět její krajan Ko-San, jenomže porušil ruská bezpečnostní pravidla a mimo areál Hvězdného městečka vynesl tajné manuály…
