Žádnou jinou planetu s výjimkou Země neznáme ani zdaleka tak dobře jako Mars. Je stálým cílem pozornosti zájemců o oblohu, kteří mu věnovali od vzniku moderní astronomie nejspíše mnoho let pozorovacího času. Přesto nás čas od času dokáže překvapit (pokud nejde o nešťastně „nafouknutou bublinu“). Jedno nefalšované překvapení se například zrodilo 12. března 2012.
Amatérští astronomové (první byl zřejmě Brit Damian Peach) si tehdy všimli, že na jižní polokouli planety se objevil jakýsi nezřetelný útvar, který se pohyboval ve výšce 200 až 250 kilometrů nad povrchem planety. Útvar byl vidět celkem jedenáct dní a dosáhl průměru až tisíc kilometrů a byl jasně viditelný v místech, kde právě na Marsu vycházelo Slunce, tedy na ranním rozhraní mezi osvětlenou a neosvětlenou částí planety (v astronomii se nazývá tohle rozhraní „sluneční terminátor“). Večer na stejném místě nebyl, ráno znovu ano.
Nevíme přesně, kdy se přestal objevovat, protože pozorování v posledních březnovém týdnu hodně kazilo počasí, ale 2. dubna útvar už na své místě nebyl. Ovšem 6. dubna se na stejném místě objevil nový oblak, který vydržel zhruba 10 dní, aby pak zase beze stopy zmizel. Od té doby se neukázal. Máme ovšem naději, že se ještě objeví. Při zpětném zkoumání archivů Hubbleova teleskopu astronomové zjistili, že na planetě se objevil už v roce 1997, jen si ho tehdy nikdo zřejmě nevšiml.
Výškový profil tajemného oblaku nad Marsem na základě jeho jasnosti. Bílá šipka vpravo nahoře ukazuje míru nejistoty, vlevo je výška nad povrchem v kilometrech a na vodorovné ose zeměpisná šířka.
Je to jen dobře, protože to výrazně zvyšuje šance, že zjistíme, jak mohl tento jev vzniknout. Naše současné pochopení Marsu a jeho atmosféry na to nestačí, píší vědci, kteří shrnují všechny informace o něm a možné hypotézy o jeho vzniku ve studii pro časopis Nature (studie je dostupná odsud). Co všechno odborníci už vyloučili?
Ani mrak, ani polární záře
Na první pohled se nabízí možnost, že šlo o mrak - tedy objekt tvořený v případě Marsu nejspíše částečkami vodního ledu nebo zmrzlého oxidu uhličitého. Obojí v atmosféře Marsu je a vlnová délka objektem odráženého světla nevylučuje, že by ho mohly tvořit tyto látky. Na Zemi se sice oblaka nevyskytují ve výškách nad cca 80 kilometrů, ale to tuto možnost nemůže úplně vyloučit. (Připomínáme, že výška sto kilometrů nad povrchem Země je oficiální hranice vesmíru.)
Otázkou je, jak by mrak mohl vzniknout. Vyžadovalo by to nejen samozřejmě přítomnost obou látek, ale také důvod, aby vytvořily pevné částečky v atmosféře. Tím bývá pokles teploty v atmosféře (při menší teplotě vzduch udrží méně vlhkosti, „přebytečná“ kondenzuje). Vytvoření podobného oblaku naznačuje, že teplota by musela poklesnout dramaticky: o 50°C v případě vodního mraku a až o 100°C v případě oblaku CO2. Proč by se něco takového mělo na Marsu občas dít, to astronomové netuší.
Další možností je, že by mohlo jít o prach z povrchu. To není příliš pravděpodobné ze dvou příčin. Za prvé na pozorovaných oblacích (hlavně tom z roku 1997) se světlo lámalo jinak, než by tomu v případě prachových částic mělo být, a za druhé znovu nemáme věrohodné vysvětlení toho, jak se prach dostane v takovém množství do tak vysokých částí atmosféry. Navíc zrovna po ránu, kdy je povrch planety nejchladnější a padá tak nápad, že by prach tedy těžko mohlo vyzdvihnout ohřátí povrchu, potažmo atmosféry (v podstatě termické proudění).
Prach by možná mohl vysoko do atmosféry vyvrhnout dopad meteoritu na povrch - a takových událostí je na slabou atmosférou špatně chráněném Marsu více než dost. Ale... Za prvé se nepodařilo ve stejné době pozorovat vznik nějakého dostatečně velkého kráteru a za druhé není jasné, proč by měl oblak po ránu zmizet a večer se zase objevit.
„Oblak“ nad jižní polokouli Marsu z března 2012.
Stejné výtky platí i pro případnou sopečnou erupci. Lidstvo nikdy přímo vulkanickou činnost na Marsu nepozorovalo, ale její nejmladší stopy jsou staré zhruba několik milionů let. Z geologického hlediska to není až tak dlouhá doba a přítomnost sopečné činnosti na Marsu nejde v principu úplně vyloučit, ale nedává žádný smysl, aby marsovské vulkány „soptily“ jen v noci a přes den měly pauzu.
Nešlo nejspíše ani o polární záři. Ty se na Marsu skutečně vyskytují (první byla pozorována v roce 2005), ale jen v omezené míře. Nad naší planetou vznikají díky interakci nabitých slunečních částic s magnetickým polem Země, které vytváří rotující jádro z rozžhavených kovů. Mars rotující planetární jádro nemá, ale části jeho povrchu jsou pokryté zmagnetizovanými horninami, a právě nad nimi se polární záře objevují. V tomto případě by ale muselo jít o zcela bezprecedentně silnou záři (cca tisíckrát silnější než ty pozemské). Navíc zrovna v březnu 2012 nebyla sluneční aktivita nijak silná a chyběla tak nezbytná ingredience pro polární záře: proud nabitých částic od Slunce.
Zatím tedy je jasno jen v tom, že nemáme věrohodné vysvětlení tohoto zajímavého úkazu. Nejlepší bude počkat, až se objeví znovu, a pokusit se získat více údajů. Kdy to bude, nevíme - v březnu 2012 jsme měli vzhledem ke vzájemnému postavení Marsu a Země velmi dobré pozorovací podmínky, které se nebudou nějakou dobu opakovat. Na druhou stranu je od loňského roku nad planetou sonda MAVEN, která v nejnižším bodě své dráhy prolétává jen cca 150 kilometrů nad povrchem Marsu. Možná bychom se při dostatečném štěstí mohli řešení záhady dočkat od ní.
Oprava: V článku se objevila chyba, podle které byla oficiální hranice vesmíru „sto kilometrů za hodinu“ místo sto kilometrů nad povrchem Země. Omlouváme se všem čtenářům a motoristům, kteří doufali, že od této chvíle budou jejich cesty mnohem zajímavější.
