O pilotech z druhé světové války se napsalo hodně. V Česku jsou známé především příběhy z Královského letectva (RAF), kde sloužila i řada Čechů a Slováků. Méně známé už jsou příběhy pilotek-žen, které nemohly létat přímo v RAF. Místo toho pracovaly například pro civilní organizaci Air Transport Auxiliary (ATA), která během války pomáhala RAF s dopravou letadel, kam bylo potřeba. Především na frontu, kde se jich ujali stíhací piloti.
Jednou z těchto pilotek byla i britská pilotka Mary Ellisová. Během svého působení v ATA přepravila celkem tisícovku letadel asi 76 různých typů, včetně Harvardů, Hurricanů, Spitfirů a bombardérů Wellington. Přežila jeden sestřel (není jisté, kdo ji sestřelil) a jedno nouzové přistání, když se její stíhačce Spitfire kvůli mechanické závadě přehřál motor.
Mary Ellisová zemřela ve věku 101 let.
Letadla fascinovala „Spitfire Girl“ už od mládí
K letadlům tíhla Mary Ellisová odmalička. Narodila se v roce 1917 v Leafieldu nedaleko Oxfordu, takže to neměla daleko k leteckým základnám RAF. Už ve svých jedenácti letech zažila první let, to když jí otec koupil zážitek v dvouplošníku. V šestnácti letech začala chodit na lekce létání a letecký průkaz získala těsně před válkou. Užila si jen několik letů, v roce 1939 bylo civilní létání kvůli válce zakázáno.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Zatímco piloti-muži byli hromadně zváni do letectva, pilotky byly od této kariéry odrazovány. Letecký magazín Aeroplane třeba v roce 1940 nabádal ženy, aby „pomáhaly nějakým způsobem, který lépe odpovídá jejich ženskosti, a necpaly se do mužského povolání.“
„Aby dívka pilotovala letadlo, to se bralo skoro jako hřích,“ vzpomínala Mary Ellisová podle BBC. Přesto se přihlásila na inzerát pomocných přepravních jednotek ATA, kde byla v roce 1941 přijata. Ona a další její kolegyně měly za úkol přepravit letadla tam, kde byla zrovna zapotřebí.
„Kdo s tím letadlem ve skutečnosti přistál?!“
Ne vždy se její snaha pomoci pilotům setkala s pochopením a vděkem. „Když jsem přistála na jedné základně RAF, nechtěli mi věřit, že jsem to letadlo pilotovala sama,“ vybavuje si Ellisová. „Opravdu vylezli do letadla a hledali, kdo že to pilotoval. Nedokázali přijmout, že drobná dívka jako já by sama dokázala pilotovat takhle velké letadlo.“
Na rozdíl od mužských kolegů, kteří obvykle vystřídali jen několik různých typů letadel a mohli si dovolit určitou specializaci, se Ellisová a její kolegyně musely naučit létat s desítkami velmi odlišných typů letadel. „S holkama jsme si vyměňovaly zkušenosti a chlubily se, s čím jsme si kdo zaletěly. Bylo to neuvěřitelně dobrodružné. A někdy taky děsivé, protože každé letadlo bylo jiné,“ napsala Ellisová. „Vystoupila jsem z Tiger Moth a rovnou šla do bombardéru Wellington a potom hned do stíhačky Spitfire.“
Ellisová vzpomíná i na veselejší aspekty svého netradičního povolání. „Říkali nám „glamour girls“, nevím proč. Měly jsme hromadu ctitelů. Pořád byl kolem nás nějaký doprovod,“ popisuje život pilotek.
Po válce průkopnicí a instruktorkou
Po skončení války v roce 1945 byla Ellisová (tehdy ještě Mary Wilkinsová) konečně doporučena do služby RAF. Zde se stala jednou z prvních britských pilotek proudových letadel, konkrétně stíhačky Gloster Meteor.
V roce 1961 si Wilkinsová vzala kolegu Dona Ellise, se kterým žila až do jeho smrti v roce 2009. V roce 2016 popsala své vzpomínky v autobiografické knize A Spitfire Girl: One of the World’s Greatest Female ATA Ferry Pilots Tells Her Story.