Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Ke slávě spoře oděná. Jak se zrodila špionážní legenda Mata Hari

aktualizováno 
(1. díl) Před sto lety proběhl soud s „nejslavnější špionkou všech dob“, známou pod její uměleckým jménem Mata Hari. Podle všeho lehkovážnou ženu s nelehkým osudem nakonec semlela mašinérie první světové války, i když se k frontě nikdy nepřiblížila.

Margareta MacLeodová, která se nakonec proslavila pod úplně jiným jménem, poprvé přijela do Paříže v prosinci 1902. Rozvedla se s manželem, o jednadvacet let starším kapitánem královské holandské koloniální armády, jemuž zanechala čtyřletou dceru Jeanu Louisu, přezdívanou malajsky Non. Chtěla se proslavit ve velkém pařížském světě. V divadle se neprosadila, tak se tedy pokoušela o štěstí jako modelka a nakonec uspěla jako prostitutka.

Po několika měsících se vrátila do Holandska. Azyl našla u exmanželova strýce, generála ve výslužbě, na jeho venkovském zámku. Dlouho tam nevydržela a v roce 1904 se vrátila do Paříže. Když žila se svým manželem v Holandské východní Indii, jak se tehdy nazývala Indonésie, naučila se dobře jezdit na koni, a to se jí nyní hodilo. Začala pracovat v Molièrově jezdecké škole. Potom zkusila tančit na jevišti podřadných podniků a občas i v soukromých salonech.

Proměna v indickou tanečnici

Jak by mohla devětadvacetiletá dívka prorazit do vysoké společnosti? Musí přijít s něčím novým, nejlépe exotickým, tajuplným. A to se jí večer v pondělí 13. března 1905 podařilo.

Před zhýčkaným obecenstvem složeným z pařížských podnikatelů, důstojníků a umělců vystoupila v Guimetově muzeu s indickým tancem pod jménem Mata Hari. Během tance odkládala sedm závojů, až zůstala polonahá jako bohyně Siva. Iluzi podtrhovala mísa s hořícím olejem u jejích nohou, čtyři tanečnice, které ji doplňovaly, i scéna z exotických koberců, hedvábných závěsů a orientálních plastik.

V době, kdy nahota byla vzácná, obecenstvo šokovala. Stala se objevem pařížské společnosti. Námitky odborníků, že neumí tančit, nebral nikdo vážně. Vždyť je to kráska z Orientu! A ona sama tuto legendu vytvářela. Obdivovatelům a novinářům vyprávěla, že pochází ze svatého města Jaffnapatamu na jihu Indie, její otec Assivadam, což je „Boží požehnání“, patřil ke vznešené sektě bráhmanů a matka, slavná tanečnice z chrámu Kanda Swany, prý zemřela při jejím porodu. Do třinácti let tančila při náboženských slavnostech takřka nahá, obtěžovali jí kněží, ale potom přišel krásný britský důstojník, který ji unesl a oženil se s ní. Narodila se jim dcerka, ale manžel ji začal bít, nutil jí k sexuálním orgiím a nakonec se upil.

A její jméno? Mata Hari znamená v javánštině „Oko úsvitu“.

Recenzent listu La Presse se rozplýval: „Mata Hari nepůsobí jenom hrou svých nohou, paží, úst a karmínově červených nehtů. Neomezovaná žádným oblečením působí hrou celého svého těla.“

Manželství na inzerát

Byla to nádherná lež, které všichni chtěli věřit. Její skutečný život probíhal poněkud šedě. Mata Hari se narodila jako Margareta Gertruda Zelleová 7. srpna 1876 v Leuwardenu na severu Holandska. Otec byl kloboučník, matka pečovala o pět dětí. M’greet, jak jí doma říkali, byla jedinou dcerou, otec ji proto hýčkal. Když bylo dceři třináct, otec, který hrál na burze, zbankrotoval. Rodina se musela přestěhovat do chudobného bytu na předměstí. Otec odešel hledat štěstí do Amsterodamu. Všechna starost o děti padla na matku, ale ta ji neunesla, trpěla depresemi a nemocemi. Po dvou letech zemřela. Děti si rozebrali příbuzní.

O M’greetu se začal starat děda Heer Visser v malém městečku Sneek. Navštěvovala školu pro učitele, ale byla neukázněná a brzy se provalil její milostný vztah s ředitelem učiliště. Musela odejít. Divokou dívku přestěhovali ke strýci Heeri Taconicovi ho Haagu. M’greet by se ráda vdala, ale o mládenci o ni nestáli, protože je nijak neoslňovala, neodpovídala tehdejšímu ideálu krásy – měla malá ňadra, zato byla hodně vysoká, měřila 178 centimetrů. Ani velké černé oči a nádherné tmavé vlasy to nemohly vynahradit.

Jednoho dne ji zaujal inzerát v novinách: „Důstojník, který přijel domů z Holandské východní Indie, by se rád setkal s dívkou příjemného vzhledu – budoucí manželkou.“ Odepsala a přiložila fotografii. První schůzka ji zklamala – osmatřicetiletý kapitán Rudolf MacLeod byl zavalitý, měl velký nos a bílé licousy. Po sedmnácti letech služby v koloniální armádě přijel domů na dvouletou dovolenou. Trpěl cukrovkou a revmatismem. Žádný vysněný elegán! Pocházel ze staré skotské rodiny, která se přistěhovala v 18. století do Holandska.

Projevoval o ni zájem a ona se rozhodla, že si ho vezme. Svatbu měli 11. července 1895.

Travič

Koncem ledna 1897 přivedla novomanželka na svět první dítě, chlapce Normana Johna. Otec se v něm zhlížel. Avšak to mu nevadilo, aby nepokračoval ve svém rozmařilém životě, o němž neměla jeho žena dřív ponětí – pil a toulal se s milenkami. Když zjistila, že je znovu těhotná, oznámil jí manžel, že odjíždějí na Jávu.

Rodina se usadila ve městě Abawara. M’greet brzy zachutnal život důstojnické paničky, která může peskovat domorodé služebnictvo. Dceru Jeane Louisu porodila 2. května 1898. Manžela tím zklamala – chtěl opět chlapce. Navíc jí zakazoval, aby se učila místní jazyk javanštinu. Ale ona neuposlechla a tajně do tajemství této řeči pronikala.

Po roce přeložili kapitána MacLeoda do Medanu na Sumatru, aby velel posádce. M’greetě připadly povinnosti manželky velitele. Pořádala večírky, povídala si s ostatními dámami nejen holandsky, ale i německy, anglicky a francouzsky, hrála na piáno a tančila s neobvyklou elegancí. Kapitán byl na svou manželku pyšný. A ona šťastná, že se konečně stala středem pozornosti.

Po návratu z večírku 27. června 1899 našla M’greeta chůvu v agónii a obě děti svíjející se v křečích. Chlapec zemřel před příchodem lékaře, děvče převezli do nemocnice, kde je zachránili. Všichni byli otráveni. Traviče nevypátrali. Zůstalo u dohadů – buď se někdo chtěl veliteli za nějakou jeho hrubost a nespravedlnost pomstít, anebo udělal sluha při přípravě jídel hrubou chybu.

Rodinou tragédie otřásla. Oba manželé se odcizili. M’greeta upadala do deprese. Rudolf pil ještě víc. Vzápětí ho přeložili zpátky na Javu. Když se opilý vracel domů, pořád hledal syna. Po vystřízlivění manželce vyčítal, že chlapec zemřel kvůli ní, kvůli tomu, že o něho pořádně nepečovala, a zuřivě ji bil.

Kapitán se rozhodl, že se všichni vrátí do Evropy. A M’greeta věděla, že se s ním doma rozvede. Amsterodamský soud zrušil jejich manželství bez obtíží, muž však odmítl přispívat na výživu své dcery a bývalé ženy.

Rozvedená paní nemohla najít žádné zaměstnání. Dala proto malou Non exmanželovi a odjela do Paříže. A jak už víme, tak hned dvakrát. Teprve podruhé úspěšně.

Žádná kráska

Sláva indické tanečnice Maty Hari se roznesla po celé Paříži. Už v srpnu 1905 vystupovala jako hvězda ve výpravné revue Sen v pařížské Olympii. Dostala neobvykle vysoký honorář, deset tisíc franků. Ale vyplatil se, divadlo mělo stále vyprodáno.

Po Paříži přišla i další velkoměsta jako Madrid, Vídeň, Berlín, dokonce vystupovala v Monte Carlu a na jevišti milánské Scaly. Nejvíc uchvacovala pánskou část obecenstvo tím, že měla odvahu tančit skoro nahá, jenom kalhotky a podprsenku neodkládala. A vznešeným pánům byla k dispozici i mimo světla reflektorů – jako milenka prý byla nádherná. Dnes bychom řekli, že patřila mezi zakladatelky striptýzu a působila jako prostitutka pro nejvyšší vrstvy.

Ovšem byla opravdu krásná? Z fotografií, ani dobových svědectví se to nezdá. Své milence nejspíš přitahovala a rozehřívala indickými tanci s erotickým nádechem. Tance, které si sama vymyslela, byly originální. Tímto způsobem na jevišti dosud žádná žena nevystupovala. Proto mohla soupeřit i s takovou umělkyní, jakou byla třeba Isadora Duncanová. A svět jí ležel u nohou.

Přitom se pokoušela zůstat ve styku se svou dcerou, která žila v městečku Velp u bývalého manžela. Psala jí dopisy, ale ty se vracely neotevřené – otec jejich komunikaci bránil. Nakonec M’greeta přiměla služebnou Annu Lintjensovou, aby se pokusila dívku unést do Paříže. Měla na ni počkat před školou, potom s ní taxíkem odjet do Amsterodamu a odtud vlakem do Paříže. Avšak otec na dceru čekal, a tak plán nevědomky zhatil.

Zverbování v Holandsku

V květnu 1914 vystupovala Mata Hari v Německu. Někteří autoři, zejména Erika Ostrovsky, tvrdí, že její milenec Traugott von Jaqow ji přivedl ke špionáži ve prospěch německého císařství. „Vždycky tvrdila, že to není pravda, a někteří pečliví životopisci jí věří,“ uvedla ve své studii britská spisovatelka Denisa Noeová. Je to pravda.

V létě, kdy vztahy mezi Francií a Německem dospívaly k bodu varu, se Mata Hari snažila zemi opustit. Podařilo se jí to až dva dny po vyhlášení války, 4. srpna 1914, kdy nakonec odjela do rodného Holandska.

V Amsterodamu se tanečnice seznámila s bankéřem Heinrichem van der Schelkem a stala se jeho milenkou. Nový muž ji představil řadě svých přátel včetně německého konzula Karla H. Krämera, o němž málokdo věděl, že je rezidentem vojenské špionážní služby. Její starý ctitel baron van der Capellen ji dopomohl nejen k malému domu v Haagu, ale i k angažmá v Královském divadle.

Krämer brzy přišel na to, že Mata Hari má v Paříži spoustu milenců a známých ve vysokých funkcích, uvedl Philippi Collas v knize Mata Hari – pravdivý příběh. Mohla by z nich tahat informace. Začal se jí dvořit. A začátkem listopadu 1915 ji navštívil v jejím domě.

Kurtizána si během večeře uvědomovala, že ten muž se s ní nechce vyspat. Ten muž jí chce nabídnout obchod. „Chcete pro nás pracovat? Kdybyste odjela do Paříže, mohla byste tam pro nás získávat nejrůznější informace, které nás zajímají. Pokud to chcete podniknout, mám tu pro vás 20 tisíc franků.“

Mata Hari se vzpamatovala a vrátila se do své role dámy z velkého světa: „To není mnoho.“ Konzul souhlasil: „To je pravda. Abyste mohla dostat víc, musíte nám dokázat své schopnosti a potom dostanete všechno, co budete chtít. Moje vláda dokáže být štědrá k těm, kteří jí dobře slouží.“

Překvapilo jito. Být špionkou? Na to nikdy nepomyslela. „Pochopte, že si to musím rozmyslet. Dejte mi pár dnů.“ Odešel. Dvacet tisíc nečekala. Není to mnoho. Ale také ne málo. Druhý den mu napsala: „Uvážila jsem to. Můžete přinést peníze.“

Jejím řídicím důstojníkem se stal major von Röpell, náčelník válečného zpravodajského úřadu Západ. Přidělili jí krycí označení H 21. Nicolai nařídil, aby ji vycvičila Elsbeth Schragmüllerová, která měla v přípravě agentů a jejich řízení v nepřátelském poli velké úspěchy. „Mata Hari mi později často vyprávěla, že už od přechodu hranice v Zavenaaru byla sledována,“ pokračoval Röpell. „Z Kolína poslal náčelník III. b agentku H 21 do Frankfurtu nad Mohanem, do hotelu Frankfurter Hoff. Pro mne a slečnu Schragmüllerovou určil hotel Carlton. Mým úkolem bylo během několika dnů H 21 instruovat politicky a vojensky. Slečna doktorka Schragmüllerová ji měla stanovit cestu a dát jí instrukce, jak se má chovat, když bude dělat pozorování a posílat hlášení. Když přišlo na řadu podávání zpráv a především chemických inkoustů, byl z úřadu v Antverpách povolán pan Habersak.“

Němečtí plamenometčíci na západní frontě během první světové války

Němečtí plamenometčíci na západní frontě během první světové války

V Paříži měla zjistit, jestli Spojenci počítají s ofenzivou, a během cesty si měla všímat přesunů vojenských transportů. Své poznatky ohlásí buď majoru Röpellovi do Düsseldorfu, anebo majoru Arnoldu Kallemu z agenturní centrály na vyslanectví v Madridu.

Potom se Mata Hari vrátila do Haagu. Krämer jí nabídl nejen 20 tisíc franků, nýbrž i tři lahvičky s tajným inkoustem. Nikdo netušil, že holandského rezidenta hlídají britští agenti a jeho styky s tanečnicí ohlásili do Londýna. Mata Hari se dostala na seznam podezřelých.

Toto podezření ještě zesílilo, když se plavila přes Anglii do Francie. Na celnici v Southamptonu zazmatkovala tak, že ji policie důkladně překontrolovala a prohlédla. Naštěstí lahvičky s tajným inkoustem odhodila, jakmile vyplula z Holandska. Britové na ni upozornili Francouze. A rozhodli se, že jako podezřelé osobě jí už nikdy nevydají vstupní vízum.

Pracovat pro Francii

Po návratu do Paříže v prosinci 1915 pocítila velkou změnu. Země prohrává válku s odvěkým nepřítelem. Každý, kdo pobýval v Německu, byl podezřelý ze špionáže. I Mata Hari, o níž se vědělo, že tam má vlivného milence. Okamžitě na něj zapomněla a hleděla si najít jiné, kteří by byli prototypem vlastenců.

Stýkala se s bývalým ministrem války Adolphem Messinym, s podporučíkem Jeanem Hallaurem z vojenské kontrašpionáže a s generálním tajemníkem ministerstva zahraničí Julesem Cambonem. Vyspala se i s mnoha francouzskými a britskými důstojníky. Po těchto rozhovorech mohla oznámit Němcům, že žádná ofenziva není zatím v plánu. „Tato a další obdobné informace z jiných zdrojů způsobily, že vrchní velení pozemního vojska připravilo další velkou německou ofenzivu teprve na jaro 1916,“ hodnotil historik Janusz Piekalkiewicz, který nahlédl do německých archivů.

V jednom salonu jí představili ruského kapitána Vladimira de Massloffa – Vadima. Třebaže tomuto krasavci z carské gardy bylo teprve jednadvacet, zahořel láskou ke čtyřicetileté tanečnici. Také Matu Hari tento cit zasáhl, byť si přitom neodpustila ani jiné milence. Vadim bydlel ve vojenském táboře v Mailly a každou volnou chvíli za ní jezdil do Paříže.

Z Paříže chtěla odjet zase domů. Volila cestu přes Španělsko, aby se mohla podívat na pohyby francouzských vojsk, jak žádali Němci. Když přijela 12. ledna do Madridu, hned referovala o svých pozorováních Kallemu. Major je zapsal, zašifroval a odeslal rádiem Krämerovi. Další chyba – kód, který použil, znali Britové a depeši po zachycení rozluštili. Potom jejich tajná služba velmi jednoduše ztotožnila agenta H 21 s Matou Hari. Stačilo, když si ověřila, kdo minulý den putoval přes pohraniční přechod Hendeye z Paříže do Madridu. Původní podezření se tedy potvrdilo.

Ze Španělska cestovala Mata Hari přes Portugalsko lodí do Holandska. Nechala si vystavit nový pas a chystala se vrátit do Francie přes Anglii. Avšak Londýn jí neudělil vstupní vízum. Použila tedy opět Španělsko. V Hendeye ji 16. června 1916 odmítli vpustit do Francie, ale druhý den rozhodnutí změnili.

Francouzská policie ji začala sledovat. Dva muži jí byli neustále v patách. Na nic závadného nepřišli – tanečnice navštěvovala lékárny, restaurace a obchody, scházela se s několika milenci.

V červenci za ní přišel nový ctitel Jeane Hallaure, podporučík, který byl kvůli zranění na noze mimo službu. Tvrdil, že je libretista a chce pro ni napsat roli v novém dramatu. Ve skutečnosti patřil ke kontrašpionáži. Teď jí pomáhal shánět byt, Mata Hari se chystala ve francouzské metropoli zakotvit.

Toužila po Vadimovi, do něhož byla prý pořád zamilovaná, ale už sloužil na frontě. V srpnu se dověděla, že se přiotrávil bojovými plyny a zotavuje se v nemocnici poblíž lázní Vittel na úpatí pohoří Vogéz. Chtěla ho navštívit, avšak Vittel ležel ve válečné zóně, kam se bez zvláštní propustky nesmělo.

Hallaure jí navrhl, aby požádala o povolení cizineckou policii v budově na bulváru Saint German číslo 282. Zašla tam 1. srpna. Vyzvedl si ji šéf vojenské kontrašpionáže Deuxiēme Bureau Georgese Ladouxa. Padesátiletý kapitán se jí zeptal na poručíka Hallaureho a kapitána Massloffa. Nakonec chtěl znát její názor na válku. „Jsem holandská občanka, Holandsko je neutrální a já také,“ odpověděla bez rozmýšlení. „Ale sympatizuji s Francií.“

„A byla byste ochotná pracovat jako vyzvědačka ve prospěch Francie proti Německu?“ vypálil důstojník. Vykulila na něho oči a nedokázala odpovědět. „Přemýšlejte o tom, počkám. Dobře bychom vám zaplatili.“ Odešla rozčilená.

Konec I. části.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Na otevírací den ve VTM Lešany je přichystán program s ukázkou dělostřelecké...
V Lešanech bojovala americká armáda. Sledovali jste tankový den

Ve vojenském muzeu v Lešanech proběhl tankový den. Poprvé se představil pancéřovaný vůz Toyota a k vidění byla i bojová ukázka při které se utkala americká...  celý článek

Před 100 lety Němci poprvé bombardovali Londýn během noci
Před 100 lety Němci poprvé bombardovali Británii během noci

VIDEO Německo bombardovalo Velkou Británii už od roku 1915. První nálety však nepodnikala letadla, ale vzducholodě. Teprve v roce 1917 je vystřídaly bombardéry. Byly...  celý článek

Škola za 1. světové války: špinavé třídy a žádní učitelé
Škola za 1. světové války: špinavé třídy a téměř žádní učitelé

VIDEO První světová válka výrazně proměnila celou společnost. Změnilo se i české školství, kterému boje odvedly učitele a namísto nich přivedly do školních budov...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.