Slavná femme fatale počátku 20. století byla vysoká (178 cm) a přitažlivá, muže kolem sebe fascinovala zvláštním nábojem, vyzývavými pohyby i sporým oblečením. Na pódiích v Paříži i dalších velkých městech sklízela oslnivý úspěch a její kariéru lemovaly tucty milenců většinou z řad důstojnických sborů. Což se jí nakonec stalo osudným.
Původně se jmenovala Margaretha Geertruida Zellová a byla dcerou prosperujícího kloboučníka. Narodila se 7. srpna 1876 v holandském Leeuwardenu. Jako čerstvá absolventka učitelského institutu v Leidenu se v roce 1895 provdala za důstojníka v nizozemské koloniální armádě, kapitána Campbella MacLeoda. V letech 1897-1902 s ním žila na Jávě a Sumatře, kde vystupovala jako „javanská tanečnice“.
Potom se mladý pár vrátil od Evropy, aby se záhy rozešel a od roku 1905 již mladá umělkyně tančila v Paříži pod jménem Lady MacLeodová a brzy začala používat svoji slavnou přezdívku. Mata Hari je údajně malajský výraz pro slunce (doslova „oko dne“).
Její slunce začalo zapadat někdy v polovině první světové války. Jako milenka řady vysokých důstojníků se zapletla s tajnými službami na obou stranách. Snad spolupracovala s německou i francouzskou rozvědkou, ale té první žádný užitek zřejmě nepřinesla a druhá jí nedůvěřovala. Francouzi brzy pojali podezření, že je slavná tanečnice dvojitou agentkou, a 13. února 1917 ji zatkli v Paříži. Mata Hari pouze přiznala, že předala jednu neaktuální informaci důstojníkovi německé výzvědné služby.
Ačkoliv se skutečné obvinění nikdy neprokázalo, ve vypjaté atmosféře zdlouhavé a stále více obětí si žádající války stačilo k tomu, aby nad ní vojenský tribunál v Paříži 25. července vynesl trest smrti. 15. října 1917 ve vincenneském lesíku u Paříže tanečnici zastřelili francouzští vojáci.
„Když jsme nastoupili, vyvedli ji z pevnosti. Byla to elegantní mladá žena, působila klidně, usmívala se a byla statečná: odmítla černou pásku přes oči,“ vzpomínal na ni v roce 1995 jeden z účastníků popravy, Maurice Halbin.
Osobnost slavné špionky odjakživa fascinovala romanopisce a filmaře. Mistrně ji ztvárnila Greta Garbo, k literárním zpracováním se v roce 2014 připojil životopisný román Anne Braganceové.
V říjnu 2001 obdrželo francouzské ministerstvo spravedlnosti žádost o revizi procesu s Matou Hari, zakládající se na „nových faktech,“ která odhalil bývalý odbojář a nadšenec pro dějiny Leon Schirmann. „Zneužili ji k protiněmecké propagandě,“ tvrdí Schirmann, který o ní napsal knihu.
Záhady ji provázely i po smrti. Její tělo bylo věnováno na studijní účely a její hlavu si dlouhá desetiletí prohlíželi budoucí lékaři v Muzeu anatomie v Paříži. Ale potom zmizela. Zřejmě ji ukradl nějaký její obdivovatel v roce 1954, kdy se muzeum stěhovalo do jiných prostor.
A tak příběh krásné špionky fascinuje dodnes.
