Až do poslední dubnové neděle v roce 1945 se Mirotic na Písecku, rodiště malíře Mikoláše Alše a působiště loutkáře Matěje Kopeckého, operace spojeneckého letectva nedotkly. Lidé sice mohli sledovat vysoko nad svými hlavami svazy bombardérů, ale ty mířily z Itálie na sever, nejčastěji do Německa. Miroticím se až dosud vyhnuly i útoky obávaných amerických stíhacích letadel, známých jako hloubkaři nebo kotláři, která v Čechách v dubnu 1945 ochromovala především železniční dopravu.
Dvacátého osmého dubna 1945 do městečka dorazila dlouhá kolona z vozů tažených koňmi nebo voly. Tvořili ji němečtí uprchlíci, kteří před časem opustili své domovy ve Slezsku a jinde v obavě před postupující Rudou armádou. Jako v jiných případech se k nim záměrně, nebo shodou okolností připojili také němečtí vojáci.
Theodor Benda, zdejší vládní komisař, se snažil jejich velitele přesvědčit, aby neodkladně odjeli, nebo aspoň tábořili v lese, protože byl přesvědčen, že jejich přítomnost musí přilákat stíhačky. Rozhovor obou mužů byl vypjatý, ale nakonec se měli domluvit, že Němci v Miroticích zůstanou do 30. dubna 1945, než si doplní zásoby. Klíčovými aktéry následujícího dramatu, jehož dějištěm se Mirotice staly, byly dva čtyřhlavňové protiletecké kanony na polopásovém podvozku, které se objevily na náměstí ráno 29. dubna 1945 – údajně z vojenského transportu, který zastavil v nedalekých Čimelicích.
Obavy Theodora Bendy se brzy měly naplnit. Počasí sice bylo velmi proměnlivé, ale Američané od úsvitu bedlivě monitorovali pohyb v nepřátelském týlu. Jeden z pilotů ohlásil asi tisíc automobilů a další techniky „jihozápadně od Prahy“, patrně na hlavní silnici vedoucí na Písek a Strakonice, na které tehdy ležely i Mirotice. Tato zpráva vzbudila značnou pozornost ve štábu 9. letecké armády, která měla za úkol podporovat 3. americkou armádu generála George S. Pattona Jr., která postupovala Bavorskem k předmnichovské československé hranici. Zdálo se totiž, že německá aktivita je předehrou větší protiofenzivy. Do jaké míry se i v tomto případě na tom podepsal německou propagandou šířený mýtus o tzv. Alpské pevnosti, můžeme jen spekulovat.
Mirotice po sérii náletů 29. dubna 1945.
První úder
První letouny na Mirotice udeřily asi v 9 hodin. Prý je vyprovokovala palba zmíněných čtyřhlavňových kanonů, ale spíše si všimli velké koncentrace vozidel. Popsat situaci onoho tragického dne je nadmíru obtížné. Zpráva z velitelství četnictva v Písku i svědectví pamětníků se shodují, že další vlny následovaly s přestávkami až do 17 hodin. Podle amerických pramenů jich bylo nakonec osm. Na Mirotice dopadly desítky trhavých i střepinových bomb a dost možná i neřízené rakety HVAR.
Budoucí spisovatelka Milena Brůhová vzpomínala:
„Bylo půl desáté dopoledne a nálet trval celou hodinu. Když skončil, rychle jsme vyběhli ze sklepa a tatínek se znovu jako první zorientoval. Dodnes slyším jeho slova: ‚Možná se vrátí. Musíme pryč.‘ Sbalili jsme trochu jídla a pití a vyběhli jsme do polí. Nebyli jsme sami, spousta lidí měla stejný nápad.
Jen tak tak jsme stačili doběhnout k hořejšímu mlýnu obklopenému hustými vrbičkami a znovu jsme uslyšeli ono zlověstné hučení. A pak jsem viděla všechno na vlastní oči.
Tatínek měl v ruce dalekohled a díval se, stejně jako my všichni, na vzdálenou červenou střechu našeho domku. Mlčeli jsme, byli jsme bezmocní. Mirotice hořely, s každou novou detonací se objevovala nová ohniska požárů.
Druhý nálet byl delší, skončil ve dvě hodiny odpoledne. Bomby nezničily jen domy, rozbily i vodovod, strhaly telefonní a elektrické dráty, rozmetaly hráz rybníka, vyrvaly ze silnice dlažební kostky, které byly později sesbírány na loukách a polích až několik set metrů daleko. Jednou z prvních obětí se stala dvacetiletá Alenka Kolmanová.
Ještě dnes si ji dovedu živě vybavit, jistě i proto, že byla tak krásná. Štíhlá, světlovlasá, vždycky hezky oblečená. Našli ji v troskách s rozdrceným tělem, stejně tak její matku. Otec, hodinář a zlatník, přežil, a podle vyprávění po první přestálé hrůze začal prý dětskými hrabičkami opatrně rozkrývat hromady sutin, možná proto, aby alespoň něco zachránil ze svého zničeného krámku, nebo spíš nevěděl, co dělá.“
Nestačil se ani obléct
Oldřich Kylián bydlel tehdy v domě čp. 107 v dnešní Stroupežnického ulici:
„Tento osudný den ráno jsem se chystal do kostela. Nestačil jsem se ani obléci, když nastala palba letadel. V tom rámusení nás - mne a tříletého brášku - odvedla naše babička do malého sklípku za naší stodolou. Když jsme běželi přes dvorek, padaly dolů prázdné nábojnice z kulometů. Z dnešního pohledu vzato, náš klenutý sklípek s 30centimetrovým stropem by nás vůbec neuchránil. Bylo to ale okamžité rozhodnutí naší babičky, a jak se za chvíli ukázalo, zachránilo nám zřejmě život, protože za pár minut dopadla puma na dům našich sousedů Kafkových, který se rozletěl a s ním se rozpadla i třetina našeho domu, kde jsme před několika minutami pobývali.
Náhrobek rodiny Hrubcových z Cerhonic.
Rodiče byli tou dobou v domě mého děda Hostičky naproti obecné škole. Vzpomínám si na pekelný řev leteckých motorů, kulometných dávek a výstřelů z kanónů. Při výbuchu bomby mně tlaková vlna stlačila plíce k udušení a po ní nastalý podtlak rval stlačené plíce ven. Ten pocit si pamatuji dodnes. V malé přestávce náletu přiběhl za námi náš otec se zakrváceným obličejem, který mu rozseklo okenní sklo vyražené výbuchem. Odvedl nás tehdy přes zahradu a pole na hřbitov, kde jsme se skryli v čerstvě vykopaném hrobu. Mého malého bratra nesl při tomto útěku v náručí, přitom ho svou krví potřísnil tak, že v rozruchu, který panoval v Miroticích, proběhla fáma, že malý Pepík je po smrti.“
Když pominulo nebezpečí, v plném rozsahu se ukázal rozsah zkázy srovnatelný se stavem po třicetileté válce, kdy byly Mirotice opakovaně vydrancovány. Některé domy se proměnily v ruiny, z jiných zmizely střechy, mnohé měly přinejmenším vytlučená okna a poškozené fasády. Na ulicích se mezi zbytky aut a potahů válela zabitá nebo postřelená zvířata a spolus nimi nádobí, oblečení, peřiny a nářadí. Zahynulo jedenáct obyvatel Mirotic a dva přespolní lidé, kteří tady hledali úkryt.
Jeden z nejhorších útoků
Počet mrtvých civilistů a vojáků se už asi nikdy nepodaří zjistit, ale odhadujeme, že jich bylo dvacet. Materiální škody byly obrovské jako v málokteré obci, kterou postihly útoky hloubkařů. Z 228 soukromých obytných a veřejných budov v Miroticích bylo zničeno nebo následně kvůli narušené statice mělo být zbouráno 45 (včetně radnice, synagogy a čp. 18 - tzv. Alšovny, původně usedlosti rodiny Alšových), asi stovka si podle soupisu v roce 1947 vyžádala opravu. Rekonstrukce obce trvala ještě dlouho po válce.
Cílem hloubkařů se stala 29. dubna 1945 i další místa v kraji. V Čimelicích se zaměřili na vojenský transport. Část jeho nákladu shořela, ale přitom byla zdemolována nádražní budova, skladiště, vodárna i hospodářské družstvo. Střelba usmrtila sedmnáct vojáků. Značné ztráty utrpěla kolona uprchlíků přijíždějící od severu. V Bořicích bylo rozstříleno dvanáct potahů. V Cerhonicích pumy zničily nebo poškodily několik domů. Ve sklepě jednoho z nich, který dostal přímý zásah, přišli o život manželé Hrubcovi se třemi dětmi a tři jejich sousedé.
O autoroviFilip Vojtášek Absolvoval Filozofickou fakultu UK. Zajímá se o letectví za druhé světové války. Je spoluautorem knih Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012) a vydavatelem blogu Hloubkaři o útocích spojeneckých stíhacích letadel (hloubkařů) na železnici a další pozemní cíle v českých zemích. Chystá knihu o hloubkařích, která by měla vyjít v roce 2018. Na Facebooku najdete Hloubkaře zde. |
Devátá letecká armáda dosáhla navzdory poměrně omezené činnosti, aspoň pokud jde o počet nasazených strojů, jednoho z nejlepších výsledků během jednoho dne za celou válku. Jen v Čechách totiž zničila či poškodila stěží uvěřitelných 546 vozidel, 518 koňských potahů a 61 lokomotiv. Odvrácenou stranou této statistiky je přinejmenším 150 obětí české, německé a maďarské národnosti.
Tato bilance přitom zcela jistě není konečná. Američané za svůj úspěch zaplatili malou cenu - na základnu ve Frankfurtu nad Mohanem se nevrátil jediný letoun typu P-47 Thunderbolt z 362. stíhací skupiny. Jeho pilot 2nd Lt. (poručík) Frederick W. Turner byl nucen nouzově přistát východně od Mirotic na vyvýšeném břehu Otavy. S velkou dávkou štěstí jej přečkal bez zranění a až do 8. května 1945 unikal zajetí, kdy se ohlásil, vyčerpaný a vyhublý, u amerických pozemních jednotek, které mezitím pronikly do jižních Čech.
29. dubna 1945 akce hloubkařů v Čechách nepochybně vyvrcholily a pokračovaly, byť s menší intenzitou, do 4. května 1945, kdy definitivně ustaly v souvislosti s dohodou mezi spojenci o demarkační linii protínající naše území.
Hlavní zdroje:
- Národní archiv, fond Zemské četnické velitelství Praha
- AFHRA, Ninth Air Force Summary of Operations – 29 April 1945
- Vzpomínka Mileny Brůhové-Černé (MF Dnes 29. 4. 2000)
- Vzpomínka Oldřicha Kiliána (Zpravodaj města Mirotic č. 7/2008)
- Pamětní kniha obce Čimelic
