Německý kuriózní bombardovací prostředek Mistel z období druhé světové války se skládal z bombardéru modifikovaného na letounovou pumu (v tomto případě tzv. Grossbombe) a z řídícího letounu. Řídicím letounem byla jednomístná stíhačka. Stíhačem vedený bombardér postrádal osádku a místo kabiny měl na přídi přimontovanou speciální bojovou hlavici nevídané účinnosti proti „extra tvrdým“ cílům. U cvičných verzí samozřejmě pilotní kabina bombardéru zůstala zachována a žádná nálož se nemontovala.
Řídicí stíhačku měl bombardér oddělitelně připevněnu nad sebou na speciální kovové konstrukci. Pilot usazený ve stíhačce ovládal nejen ji, ale ovládal i bombardér – a to přípustě motorů, vztlakové klapky a zatahování podvozku, elektrohydraulické ovládání řídících ploch bombardéru (výškovka, směrovka a křidélka; ale některé zdroje uvádí, že křidélka měl bombardér zablokována v neutrální poloze) mělo vazbu na ovládání příslušných prvků na stíhačce.
Mistel - tajná zbraň Luftwaffe |
Nálet se prováděl v klesání pod úhlem dvacet až třicet stupňů, pilot zablokoval řízení bombardéru a celou soustavou mířil na cíl. V dostatečné vzdálenosti před cílem ( v řádu vyšších stovek metrů, případně až více než jeden kilometr) se od bombardéru odpoutal. A pokud vše dobře dopadlo, cíl byl zničen a řídicí stroj se vrátil domů.
Oddělení letounů se řešilo pomocí malých náloží. Nejprve se odpálil ocas stíhačky od zadní tenké vzpěry a jeho poklesem se získal potřebný úhel náběhu, aby po následném oddělení od dvou hlavních vzpěrových konstrukcí pod křídlem stíhačky začala tato ihned stoupat a nedošlo ke kolizi s bombardérem.
Šikovně konstruktéři vyřešili otázku paliva. Zatímco ovládací signály putovaly ze stíhačky na bombardér, tak opačným směrem se čerpalo palivo. Toho se tankovalo do bombardéru tolik, aby stačilo na cestu k cíli pro něj i pro řídící stíhačku. Když se potom stíhačka odpoutala, palivo ve svých nádržích měla netknuté, čímž se v podstatě její akční rádius zdvojnásobil.
První typ bombardovacího prostředku Mistel s řídící stíhačkou Messerschmitt Bf 109F-4 a na letounovou pumu adaptovaným bombardérem Junkers Ju 88A-4
Na nejzajímavější prvek Mistelů musíme pasovat speciální bojovou hlavici, která se montovala na bombardér na místo původní kabiny osádky. Jednalo se o kumulativní hlavici, tedy působící na stejném principu jako tehdy vyráběné pancéřové pěsti. Ostatně hlavice pro Mistely zkonstruovala a vyráběla i stejná firma jako zmíněné panzerfausty, jmenovitě HASAG (Hugo Schneider AG).
Celková hmotnost bojové hlavice Mistelu činila 3,5 tuny, z toho bylo 1,7 tuny trhaviny (70 % hexogenu a 30 % trinitrotoluenu). Na první pohled zaujal mohutný kuželový detonátor, zvaný sloní chobot (u první verze, u druhé už byl o poznání kratší), který inicioval směrově koncentrovaný výbuch v dostatečném předstihu (v řádu milisekund) před nárazem hlavního tělesa hlavice na cíl.
Na základě výpočtů využívajících dat z ostrých zkoušek Němcům vyšly takřka neuvěřitelné hodnoty účinnosti této hlavice, která měla mít schopnost prorazit až 18 metrů tlustou vrstvu betonu a ani žádný existující ocelový pancíř by jí neodolal. Z toho vyplývá i primární určení této devastující zbraně proti vysoce odolným cílů, jako byly mohutné bunkry nebo těžké válečné lodě.
Cesta k Mistelům
Nápad na vytvoření bojového prostředku ve formě menšího pilotovaného letadla přimontovaného na větším „sebevražedném“ letadle bez osádky a s výbušninou se zrodil už v roce 1939 v hlavě Siegfrieda Holzbaura, technika a továrního pilota firmy Junkers. Jenže čas na realizaci takových nápadů ještě nenastal, vyloženě živnou půdu jim připravily až hromadící se neúspěchy německých vosk na válečných frontách.
První experimentální Mistely nebyly bombardovací, ale výsadkové. Zde vidíme spojený výsadkový kluzák DFS 230 se stíhačkou Messerschmitt Bf 109E.
Mezitím byly v roce 1942 zahájeny první německé experimenty s letounem připevněným na letounu. Už tehdy se objevil název Mistel. Nejednalo se však o prostředky bombardovací, ale o řešení jiného způsobu pohybu výsadkových kluzáků namísto klasického vleku na laně. Na kluzáku typu DFS 230 se postupně objevily lehký cvičný stroj Klemm Kl 35, lehká stíhačka Focke-Wulf Fw 56 a nakonec klasika Messerschmitt Bf 109E (a když už jsme u toho, tak první experimenty s letounem na letounu začaly už za první světové války ve Velké Británii a další proběhly v době meziválečné).
Německé pokusy s DFS 230 ve formě Mistelu nevykrystalizovaly do operačního použití. Zde jen prozraďme, že pouze se soustavou Bf 109 + DFS 230 bylo možné startovat ze země, v případě lehkého stroje Klemm Kl 35 či nevýkonné stíhačky Fw 56 bylo nutné nejprve danou soustavu s kluzákem dostat do vzduchu a potřebné výšky prostřednictvím klasického vleku na laně za Junkersem Ju 52.
Intenzivnější práce na vývoji už bombardovacích Mistelů Němci zahájili v roce 1943. Jako bombardovací element vybrali v první fázi dvoumotorový Junkers Ju 88A-4. K přestavbám na Mistely se používaly především olétané stroje s blížícím se koncem životnosti motorů nebo draku.
Nejprve samozřejmě vznikl Mistel s bombardérem s ponechanou pilotní kabinou, resp. s kabinou osádky, stejně jako to měly „sériové“ Mistely ve cvičné verzi. Pro důkladné letové zkoušky bylo taková řešení výhodnější. Jako řídící stroj posloužila stíhačka Messerschmitt Bf 109F-4.
Základní typy sestav následně realizovaných Mistelů pro operační použití u Luftwaffe byly následující, přičemž u všech existovaly vedle verzí bojových i verze cvičné:
- Ju 88A-4 + Bf 109F-4,
- Ju 88G-1 + Fw 190A-8 nebo Fw 190F-8,
- Ju 88A-4 + Fw 190A-8.
Mistel (jmelí), tajná zbraň Lufwaffe, cvičná verze s řídícím strojem typu Fw 190 na letišti obsazeném spojenci
Do konce války vzniklo celkem asi 250 Mistelů. Sloužily především u tajné eskadry KG 200 (KG znamená Kampfgeschwader, bombardovací eskadra), ale i u dalších jednotek Luftwaffe.
Bojové úspěchy Mistelů musíme klasifikovat jako nedostatečné, s čímž se ještě níže seznámíme.
Výtky si však zaslouží i z jiných důvodů. Především starty se ukázaly jako riskantní záležitost. Hmotnost sestavy markantně převyšovala maximální vzletovou hmotnost původního Ju 88 a jeho podvozek pro to nebyl stavěný. Pneumatiky se při takové zátěži staly vysoce háklivými na defekt. Pozemáci často lítali po letištních plochách s košťaty, aby smetli vše, o co by se mohla pneumatika prorazit. Při startech kvůli tomu docházelo i k tragickým nehodám, a to oproti jiným letounům s vyšší četností. Vyloženě nezáviděníhodnou pozici měl u cvičných verzí Mistelů pilot v bombardéru, protože i při malé nehodě hrozilo, že mu kolega se stíhačkou spadne za krk.
Útoky Mistelů proti lodím
Přímo učebnicové cíle pro Mistely představovala větší hladinová plavidla. Příležitosti pro ostré akce se jim naskytly v souvislosti s invazí západních Spojenců do Normandie. Od té doby probíhal i intenzivní námořní provoz mezi Velkou Británií a Normandií. Bylo třeba dopravovat vojáky, techniku, zásoby, zkrátka vojenské náklady rozličného druhu.
Prostředí ovšem nebylo neohrabaným Mistelům příliš přívětivě nakloněno kvůli spojenecké převaze ve vzduchu. Protože mustangy, spitfiry a další nemohly být všude, k několika dokončeným útokům Mistelů na lodě došlo. A přestože němečtí letci hlásili několik úspěchů, tak ve skutečnosti se jim podařilo potopit pouze jedinou loď. Navíc to byla francouzská starožitnost sloužící jako návnada.
Spojenci obsazené německé letiště s řadou Mistelů
Větší plánované akce Mistelů měla směřovat proti Home Fleet Královského námořnictva kotvící na své mateřské základně Scapa Flow. Ve vzduchu visely také útoky proti britským lodím v Gibraltaru či sovětským v Leningradu. Nic z toho se však nakonec nekonalo.
Útok na stěžejní britskou námořní základnu Scapa Flow ztratil smysl po potopení v norských pobřežních fjordech se ukrývající německé bitevní lodě Tirpitz bombardéry RAF 12. listopadu 1944. Velké lodě ze Scapa Flow, které tam byly drženy kvůli hrozbě případného výjezdu Tirpitze, potom totiž vypluly na Japonce a cílová destinace se tak stala pro útočníky chudou na cíle.
Železné kladivo, které nakonec neudeřilo
V roce 1943, kdy už Němci nemohli brát na lehkou váhu své neúspěchy na východní frontě, přišel profesor Heinrich Steinmann z Říšského ministerstva letectví (RLM, Reichsluftfahrtministerium) s plánem leteckých úderů proti elektrárnám situovaným v oblasti měst Moskva, Gorkij (dnes Nižnij Novgorod), Tula, Stalinogorsk (dnes Novomoskovsk) a jejich okolí.
Na těchto elektrárnách závisela životaschopnost 75 procent zbrojního průmyslu Sovětského svazu, podle předpokladů by zničení dvou třetin z nich dostatečně ochromilo sovětskou zbrojní výrobu. A cílené zničení turbín, jejichž výroba je technologicky náročná, by přineslo Sovětům kolosální problémy dlouhodobého rozsahu.
Plánovaná operace dostala kódové jméno Eisenhammer (Železné kladivo). Počítalo se s nasazením čtyř bombardovacích eskader (případně jejich částí): KG 4, KG 30, KG 55 a KG 100, a dále s podpůrnými stroji pro speciální úkoly od dalších jednotek. Hlavní bombardovací úlohu s klasickým pumovým nákladem měly plnit stroje Heinkel He 111 a Junkers Ju 88, zvláštní pozornost si potom zaslouží Dorniery Do 217 (od III./KG 100) vyzbrojené rádiem řízenými pumami Fritz X. Než se však podařilo operaci spustit, ocitly se kvůli pohybu fronty cílové oblasti mimo akční rádius bombardérů.
Čas běžel, východní fronta se posouvala stále více na západ, a s blížícím se začátkem posledního kalendářního roku války si Němci opět vzpomněli na sovětské elektrárny. Operace Eisenhammer byla opět vytažena na světlo, jen se musela ve věci nasazených prostředků radikálně modifikovat, neboť klasické bombardéry německé provenience byly kvůli velké vzdálenosti již dávno mimo hru.
Pro operaci Eisenhammer byly připraveny Mistely s objemnými přídavnými nádržemi.
Pro splnění úkolu byly vybrány Mistely, ty mohly z letišť v Německu k cílům bez problémů doletět, přičemž na hranici doletu to potom měla při návratu většina jejich řídících stíhaček, byť po vypuštění letounových pum měly plné palivové nádrže plus navíc pro tuto misi neobvykle objemnou nádrž přídavnou pod trupem. A stíhačky od nejvzdálenějších cílů to měly podle výpočtů už za hranicí bezpečného návratu, a tak jejich piloti museli počítat s výskokem nebo nouzovým přistáním před frontou. Nezbývalo by jim tedy než se vydat nepozorovaně na dlouhou cestu k frontě a přes ni po svých, nebo v tom horším případě se probít.
Stovka Mistelů, resp. jejich pilotů čekala na rozkaz ke vzletu. Dny plné nervozity ubíhaly jeden za druhým. Termín byl několikrát posunut a přišel duben. Mezitím Američené při náletech na německá letiště nějaké Mistely i zničili, až nakonec došlo k odvolání celé akce. Piloti nevěděli, proč akce byla odvolána, ale v každém případě to přijali s velkým ulehčením. Nikomu se příliš nechtělo na konci války do akce, jejíž úspěch byl nejistý a o poznání nejistějším se jevil i samotný návrat z ní.
Cíl: mosty přes Vislu a Odru
Hození železného kladiva do žita však neznamenalo, že piloti Mistelů mohli v klidu přes zimu a jaro 1945 čekat na konec války. Rudá armáda se řítila na Berlín. Visla a následně Odra sice představovaly v jejím posledním tažení přirozené překážky, ne však dostatečně velké, aby to Němcům nějak pomohlo.
Po vybojování tzv. předmostí a jejich rozšíření proudily přes řeky nekonečné sovětské vojenské kolony, po železničních mostech přejížděly vlaky s vojáky, technikou a rozličným vojenským materiálem. A těch mostů měli Sověti nepočítaně, řadu z nich klasických trvalých, když je Němci nestihli při ústupu zničit, a ještě více nově položených provizorních pontonových.
Mistel (jmelí), tajná zbraň Lufwaffe, cvičná verze s řídícím strojem Fw 190, rok 1946, ukořistěné letouny už mají britské znaky (za Mistelem je dopravní Junkers Ju 52)
Přirozenou snahou ustupujícího je mosty používané protivníkem zničit. V případě úspěchu tak může postup protistrany do jisté míry zpomalit. Ale zde ta šance zkrátka nebyla. Jednak měli Sověti těch mostů tolik, že přežívající zbytky Luftwaffe na takový úkol stačit nemohly. A navíc poškozený pontonový most lze relativně rychle opravit použitím nových dílů a v případě dobře vybaveného uživatele stavět další a další.
Do leteckých útoků proti mostům na Visle a Odře se vrhaly i Mistely. Lépe řečeno na zlomek z těchto mostů zaútočily, přičemž se jim podařilo i několik zásahů. Ale jak již tušíme, pro Rudou armádu to žádný problém nepředstavovalo.
Projekty dalších Mistelů
Současný plastikový model projektovaného proudového Mistelu ve složení stíhačky Heinkel He 162 a projektované letounové pumy Arado E.377. Počítalo se se starty ze speciálního pětikolového vozíku, který by samozřejmě zůstal na zemi.
Vedlo toho vznikaly projekty dalších sestav Mistelů, které však neopustily bezpečí papíru na stole konstruktéra. Z proudových sestav uveďme například Messerschmitt Me 262 s létající pumou adaptovanou z vyvíjeného bombardéru Junkers Ju 287, případně ještě zajímavější typ s Heinkelem He 162 a s už pro daný účel přímo vyvíjenou (ne adaptovanou z letadla) tzv. letounovou pumou Arado E.377.
Z poněkud jiného soudku je v poslední válečné zimě projektovaný, ale nerealizovaný Mistel pro dálkové průzkumné lety nebo například i pro roli značkovacích strojů pro také neuskutečněnou a výše zmíněnou operaci Eisenhammer. Na prodloužený průzkumný Junkers Ju 88H-4 (řada Ju 88H vznikla primárně pro dálkové lety nad Atlantikem) konstruktéři posadili stíhačku Fw 190A-8 pro jeho vlastní ochranu. Po vypuštění a svedení boje by se i tato stíhačka musela dostat domů vlastními silami. To znamenalo ještě o kus větší dobrodružství pro jejího pilota, než v případě bombardovacích Mistelů, protože by chudák nikdy předem nevěděl, kde bude vypuštěn.
