Mnichov s odstupem 80 let: kdo o co usiloval, kdo co získal, kdo tratil

aktualizováno 
Jaká byla pozice Československa před mnichovskou dohodou a co si od ní slibovali hlavní aktéři? To a ještě více se dozvíte v druhém díle pohledu historika na okolnosti kolem této události.

Uspokojení diktátorů nad mapou Československa s odtrženým územím. | foto:  archiv VHÚ Praha

Základy bezpečnostní architektury Československé republiky

První díl

První díl pohledu na události kolem mnichovské dohody si můžete přečíst zde.

Československo opíralo svou bezpečnost o existenci Společnosti národů. Oficiálně při tom vycházelo z přesvědčení, že případné mezinárodní spory budou řešeny na tomto kolektivně-bezpečnostním základě. Československá diplomacie pracovala soustavně a od počátku ve prospěch této ideje řadou podstatných iniciativ. Následující pasáže daného oddílu této statě se zabývají základy spojenectví se zeměmi, s nimiž Československo spojovaly konkrétní smluvní dokumenty.

Československo se od světové války tradičně opíralo především o spojenectví s Francií, přestože se ve 20. letech a ještě v první polovině 30. let obě země lišily v hodnocení bezpečnostních hrozeb ze strany Německa. Na rozdíl od Paříže spatřovala Praha hlavní zdroj potenciálního ohrožení v Maďarsku, jež usilovalo o návrat území někdejších Uher. S Francouzi, kteří hleděli vždy s obavami za Rýn, se českoslovenští stratégové shodli na tom, že Německo bude představovat bezpečnostní hrozbu definitivně až v roce 1934.

Československo-francouzská aliance byla jednou z vazeb mezi Paříží a jejími spojenci. Jejich základ se utvořil v době 1. světové války. V poválečném období byl dříve či později formalizován uzavřením spojeneckých smluv, případně vojenských konvencí: s Belgií v roce 1920, s Polskem v roce 1921 (v tomto případě byla vedle politické spojenecké smlouvy uzavřena též obecná vojenská konvence), s Jugoslávií v roce 1927 a s Rumunskem v roce 1926.

Celý soubor těchto smluv měl podle představ francouzských stratégů sloužit jako základna pro dlouhotrvající existenci versailleského systému. Myšlenka to byla nepochybně prospěšná. Její hodnota však kolidovala závažně se skutečností, že tento francouzský blok se nikdy nestal skutečně koherentním spojeneckým systémem. Narušovaly jej totiž především rozpory vnitřních priorit mezi francouzskými spojenci ve střední a jihovýchodní Evropě. Klíčový význam měl především československo-polský poměr, principiální pro jakoukoli účinnou strategickou kooperaci proti Německu. Mezi válkami se obě země nikdy neshodly na společných bezpečnostních zájmech, pomineme-li nadějný, ale významově omezený základ v podobě kontaktů armád obou států, zejména zpravodajských, z let 1927‒1935. Určující byla ovšem politická hlediska, a právě zde existovaly nepřekročitelné rozpory mezi československými a polskými představami o budoucím bezpečnostním uspořádání v Evropě.

Československo-francouzské spojenectví obdrželo mezinárodně-právní základnu spojeneckou smlouvou z 25. ledna 1924 a garanční dohodou z 16. října 1925. Smlouvou z roku 1924 se signatářské země zavázaly, že v případě ohrožení společných zájmů se shodnou na opatřeních, jež je měla chránit. Text ovšem postrádal ustanovení o vzájemné vojenské pomoci. Signatáři měli v tomto ohledu volnost a suverenitu rozhodování. Tuto neurčitost vnesla do dokumentu československá diplomacie. V době vzniku smlouvy se snažila, aby Československo nebylo zataženo proti své vůli do konfliktu, v nějž mohla vyústit rúrská krize. Československo nereflektovalo ani na francouzskou nabídku zvláštní vojenské konvence, a to ze stejných důvodů, podepřených navíc již zmíněnými obecnými ohledy na Německo, které bylo zejména nejvýznamnějším obchodním partnerem Československa. Přípravy pro společný postup při ohrožení se měly uskutečňovat na základě tajných nót ministrů zahraničních věcí z 26. a 30. ledna 1924, jež předpokládaly další spolupráci generálních štábů při tvorbě plánů na obranu proti agresi.

Podmínky, za nichž by bylo možné uskutečnit vzájemnou vojenskou pomoc, byly relativně zanedlouho vymezeny garanční dohodou Francie s Československem z 16. října 1925. Tento dokument vznikl ve spojitosti s Rýnským bezpečnostním paktem. Souvisel s ním právně a politicky. Určoval, že Francie a Československo si poskytnou vojenskou pomoc, stanou-li se cílem nevyprovokované agrese, a to i za situace, že se Rada Společnosti národů (SN) nevyjádří jednomyslně ve věci označení agresora. Jednomyslnost členy SN opravňovala pomáhat vojensky napadené zemi. Pro hodnotu Garanční smlouvy bylo podstatné to, že vzhledem k procedurám Rýnského bezpečnostního paktu neumožňovala Francii poskytnout Československu bezodkladnou pomoc. Eventuální francouzský postup přes Rýn byl ale vázán na souhlas ostatních signatářských zemí Rýnského bezpečnostního paktu. Relevance tohoto druhého dokumentu byla však fakticky zpochybněna, když Německo obnovilo 7. března 1936 vojenskou přítomnost v Porýní. Tímto krokem byla zničena celá stavba Rýnského bezpečnostního paktu.

Mobilizace a Mnichov 1938

Dosud uvedené československo-francouzské dokumenty byly primárně orientovány proti Německu. Kromě toho se však Československo aliančně zabezpečilo též proti Maďarsku. Základ společné vojenské obrany reprezentovala trojstranná vojenská konvence z roku 1923, která utvořila nadstavbu nad bilaterálními vojenskými konvencemi z roku 1921. Tyto dokumenty řešily základy vojenské kooperace, budované s oporou o dvojstranné politické smlouvy z let 1920‒1921. Konvence signatářům ukládala, aby v případě, že Maďaři napadnou jednoho z nich, zahájili mobilizaci do osmačtyřiceti hodin s ukončením mobilizační výstavby vojsk do dvaceti dnů. Za základ budoucího definitivního řešení společného velení bylo vzato pravidlo, že rozhodující slovo bude mít hlavní velitel státu, jenž by se stal cílem maďarské agrese.

V letech 1934‒1935 byly vytvořeny podmínky pro navázání spojenectví se Sovětským svazem. Francouzská zahraniční politika s vydatnou podporou československé diplomacie usilovala o kolektivně-bezpečnostní zajištění střední a východní Evropy. Měla to být obdoba tehdy ještě stále existujícího Rýnského bezpečnostního paktu, jenž garantoval státní hranice v západní Evropě. Z celého záměru zbyly pro zásadní odpor Německa a Polska pouze dvě nové aliance, postavené na spojeneckých smlouvách. Obě byly uzavřeny v květnu 1935. Francouzsko-sovětská 2. května a československo-sovětská 16. května.

Na přání československé diplomacie byla druhá z uvedených smluv doplněna doložkou, podle níž byl Sovětský svaz zavázán pomoci Československu pouze v případě, že by oběti agrese pomohla Francie. Toto zvláštní opatření vycházelo ze samé podstaty a smyslu strategického svazku Československa a Francie se Sověty. Z reálného vývoje tohoto vztahu bylo patrné, že se Francie a Československo ve skutečnosti zdráhaly zavazovat se konkrétními opatřeními k vojenské součinnosti se Sovětským svazem.

Fotogalerie

V rozhodných okamžicích září 1938 nebylo nic konkrétního připraveno. Jak se v roce 1936 vyjádřil československý prezident Edvard Beneš, hlavní smysl spojenectví se Sovětským svazem spočíval v udržení této mocnosti politicky co nejdál od Německa, aby nedošlo k obnově kooperace obou totalit, jak tomu bylo přibližně do poloviny roku 1933. Beneš předpokládal, že pokud by k obnově tohoto vztahu došlo, mělo by to pro malé a středně velké státy střední Evropy neblahé, až tragické následky.

Československá zahraniční politika usilovala vždy o dobře zajištěnou kolektivní bezpečnost. Svou defenzívu vždy zakládala na kooperaci se spojenci, nikdy ne na izolované obraně. V kolektivní záštitě spatřovala nejlepší podmínku pro zajištění existence státu. Bilaterální spojenecké smlouvy byly chápany jako určitý základ k pozdějšímu širšímu zajištění bezpečnosti.

Strategické přístupy Francie a Velké Británie ke krizi roku 1938

Hovoří-li se o Mnichovu a v jeho kontextu o politických přístupech západních mocností k nastalé krizi, působí interpretace mnohdy tak, jakoby jejich postup vycházel ze stejných pohnutek a shodných cílů. Ačkoli se Francie v září 1938 fakticky přizpůsobila Velké Británii a do velké míry potlačila vlastní hlediska, podstatné rozdíly mezi oběma velmocemi existovaly, hlavně po motivační stránce.

Vlády obou zemí se hodlaly především vyhnout válce. Bylo to příznačné hlavně pro Velkou Británii, která byla ochotna vojensky intervenovat v kontinentální Evropě jen za předpokladu, že by byla Francie napadena nevyprovokovanou agresí. Britská vláda posuzovala svou strategii vždy v rozsáhlém kontextu imperiálních zájmů, které sahaly daleko mimo Evropu.

Spojenecké vazby, jež by zakládaly podmínky k případnému britskému vojenskému angažmá hlouběji v Evropě, v roce 1938 žádné neměla. To ovšem britské vládě subjektivně nijak nebránilo v tom, aby se vměšovala zásadním způsobem a pouze z titulu mocenského vlivu a síly do vnitřních záležitostí středoevropských zemí.

Britský nátlak na Československo, který vyznačoval vývoj vedoucí k Mnichovu, je toho velice dobrým důkazem. Šlo o faktor, který nacisté účinně využívali k stupňování tlaku na Československo, jež bylo před mezinárodní veřejností očerňováno a prezentováno německou propagandou jako stát, který bezdůvodně a násilně utlačuje početnou německou menšinu, což bylo v naprostém rozporu s realitou.

Hitlerův nápor do střední Evropy byl v roce 1938 urychlen mimo jiné též na základě rozhovoru s lordem Halifaxem, jenž se uskutečnil 19. listopadu 1937 na Obersalzbergu. Britský ministr zahraničních věcí prohlásil, že Velká Británie není proti změnám v poválečném uspořádání, pokud se uskuteční pokojným způsobem. Britská usmiřovací politika, známá pod nechvalně proslulým pojmem appeasement, vycházela mimo jiné z přesvědčení o tom, že absorbuje-li Německo cizí území s národním německým osídlením, tedy Rakousko a pohraničí českých zemí v Československu, budou všechny jeho nároky uspokojeny a může dojít k novému uspořádání v Evropě.

Adolf Hitler přehlíží počátkem října 1938 v Karlových Varech nastoupené útvary...

Adolf Hitler přehlíží počátkem října 1938 v Karlových Varech nastoupené útvary 1. tankové divize.

Pozoruhodné je, že tím fakticky legitimizovala právo Německa na zisk teritorií cizích států. Nepřímo tím ovšem také zpochybnila postavení Francie, dřívějšího garanta versailleského systému, a to právě vůči Německu. Navíc také přehlížela a podceňovala vojensko-strategickou hodnotu Československa. Nepřipouštěla si, že by bylo schopno účinně se bránit proti německé vojenské agresi. Z nastíněných přístupů rovněž plyne, že britská vláda dostatečně nerespektovala ideologické zdroje nacistického tlaku do středoevropského prostoru. Připouštěla si jen úzký a zkreslený výklad ve smyslu sjednocení Němců do jednoho států.

Francouzské předpoklady měly jiný charakter. V Paříži se po neblahých historických zkušenostech nepřestávali obávat Německa ani po vítězství ve světové válce. Vždy počítali s německou snahou o revizi versailleského systému. Z počátku jej byli ochotni konzervovat i nasazením vojenských prostředků. Z důvodů, které již byly v této stati základním způsobem vysvětleny, ale tato vůle ke strategické iniciativě časem poklesla.

Obavy z Německa ovšem zůstaly a aktualizovaly se výrazně poté, co jej zavládli nacisté. Obavy z revize se rozšířily o perspektivu dalekosáhlé německé snahy realizovat dosud nevídanou expanzi v Evropě s důsledky též pro mimoevropský prostor. Francouzští stratégové pečlivě zkoumali též ideologické postuláty nacismu. Z nich a na základě cenných zpravodajských informací odvodili již v roce 1933 přesvědčení, že k vyhrocení krize v mezinárodních vztazích dojde pravděpodobně v roce 1938. Šlo o pozoruhodně přesnou prognózu. Nebyla jediná. Takové byly i závěry z francouzských analýz mladšího data.

Francie byla ovšem v nadmíru složitém postavení. Citované závěry neobdržely potřebný výraz v mocenském potenciálu. Celá symbióza závažných důvodů vedla k tomu, že Francie z vojenskostrategického hlediska postupně ztrácela superioritu nad Německem, síly se vyrovnávaly a tím se mimo jiné relativizovaly francouzské schopnosti poskytnut spojencům účinnou pomoc v případě jejich ohrožení. Francouzská strategie 30. let počítala vždy se zásadou nejprve zabezpečit svou vlastní defenzívu a pak, dovolí-li to situace, lze pomýšlet na alespoň takové vojenské akce proti Německu, které by odpoutaly z bojiště ve střední Evropě část nepřátelských sil a ulehčily by tak československým obráncům.

V září 1938 Francouzi dospěli k několika zásadním závěrům. Nutno zdůraznit, že to nebyly domněnky. Pracovali s maximem dostupných údajů. Paříž byla v tomto smyslu jakýmsi centrem, kde se díky spojeneckým a dalším spojnicím scházelo obrovské množství reprezentativních a zásadních údajů o stavu a schopnostech států. Na rozdíl od Britů dobře věděli, či přesněji respektovali, co vše Československo již učinilo na svou obranu a jak je jeho státotvorná společnost odhodlána bránit vlast až do krajnosti.

Současně si ovšem nedělali iluze o schopnostech a síle německé branné moci, kterou mohli podpořit minimálně ještě Maďaři. Došli k závěru, že Československo by velice brzy podlehlo ve zničující válce. Po československé porážce, kterou by nemohli odvrátit, očekávali, že se masa německých vojsk vydá západním směrem a napadne Francii. Nevěřili, že případná válka zůstane lokalizována jen v prostoru střední Evropy. V jejich přístupu k zářijové krizi je patrná na prvním místě ochrana vlastních zájmů. Podstatný byl ovšem též faktor určitého humanitou motivovaného hlediska. Cítili, že svého československého spojence nemohou zachránit vojensky, soustředili se tedy na to, aby se zachovaly alespoň životní síly spřáteleného národa a bojeschopnost československé armády, a to i za cenu odstoupení území s německou menšinou.

O autorovi

PhDr. Karel Straka, Ph.D. (1975)

PhDr. Karel Straka, Ph.D.

Samostatný vědecký pracovník Vojenského historického ústavu Praha. Zabývá se vývojem československé branné moci s akcentací let 1918–1939 a se zaměřením na činnost a výsledky práce vrcholových orgánů obrany státu. Předmětem jeho zvláštního odborného zájmu je problematika československého vojenského zpravodajství v uvedeném časovém úseku a výzkum vztahů Československa a Francie v oblasti vojenství se zaměřením na období mezi dvěma světovými válkami. Věnuje se též popularizaci historie. Na uvedená témata publikoval několik knižních monografií i syntetizujících prací a řadu studií.

Silně se v této souvislosti projevila určitá skrytá tendence zahraniční politiky Francie, která sice měla zájem na zachování existence svých spojenců, ale v krizových momentech nebyla proti změnám jejich hranic. Jak Francouzi, tak také Britové přitom ovšem uplatňovali nátlakové prostředky, které nutily československého prezidenta a vládu k takovým řešením, která byla v rozporu s československou ústavou. Uvedené skutečnosti ovšem nijak nerelativizují jasný historický fakt, že Francie Mnichovem Československo v dané chvíli opustila. Porušila spojenecký závazek a spolu s Velkou Británii objektivně dovolila přesunout Československo plně do sféry mocenského vlivu Německa.

Lze říci, že Mnichov byl mimo jiné také pokusem o nastolení nového uspořádání v Evropě. Tím, kdo nejenom v dané chvíli tratil nejvíce, byla demokracie v Evropě. Ve zmrzačeném Československu ztratila poslední oporu ve středu kontinentu. Mnichov a jeho následky uvedly v Československu v život procesy, které jasně směřovaly k autoritativnímu způsobu vládnutí. V očích těch, kdo nezavírali oči před realitou, ztratily Francie a Velká Británie kredit.

Britský předseda vlády Neville Chamberlain se stal tím, kdo dokázal nakonec diktátory Hitlera a Mussoliniho přesvědčit o mírovém řešení. Momentální zisk ovšem neznamenal, jak se již záhy ukázalo, řešení trvalé a skutečně smírčí. Hitler si přál válku. Mnichov mu cestu k ní zkomplikoval. Něco takového se podle jeho mínění již nesmělo opakovat. O tom, že toto své přesvědčení míní zcela vážně, světu předvedl v září následujícího roku.

Říšský kanléř Hitler si s poněkud zaraženým výrazem prohlíží nápis „Auf...

Říšský kanléř Hitler si s poněkud zaraženým výrazem prohlíží nápis „Auf Wiedersehen 1938”, který napsala osádka jednoho z lehkých objektů československého opevnění před ústupem z českého pohraničí do vnitrozemí.

Autor:


Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

Kamarád na něj namířil kulomet. Pak utíkal z pohraničí

Jaroslav Pavlů na archivním snímku se svými rodiči. Jako dítě musel utíkat z...

Před Němci utíkal jen se školní taškou, několika hračkami, s kladívkem a kleštěmi. Jaroslav Pavlů z...

Useknutí prstu i láska na lodi. Historici zmapovali příběhy předků z války

Julius Princ v první světové válce bojoval na italské frontě. V roce 1917 padl...

Není obvyklé, aby do historické výstavy vkládali autoři své osobní příběhy. Přesto letos udělali...

Slavný německý spisovatel vypráví příběh antifašistů v Sudetech

Zatčení němečtí antifašisté po obsazení československého pohraničí na podzim...

Při obsazování československého pohraničí na podzim 1938 nastaly zlé časy i místním německým...

Mohlo české těžké opevnění v roce 1938 odolat útoku wehrmachtu?

Porážka bez boje

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky...

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

Brňané před sto lety urazili hlavu rytíře Wehrmanna, Znojmo bránili Němci

Socha německého rytíře Wehrmanna s mečem byla na brněnské náměstí Svobody...

Zdaleka ne všichni na jižní Moravě před sto lety vyhlášení nezávislosti na rakousko-uherské...

Ostravica granica. Oblast Těšínska po Mnichovu zabraly polské jednotky

Říjen 1938: Polské tanky v Českém Těšíně před hotelem Piast.

VIDEO Seriál Nejen Němci nebo Maďaři. Před osmdesáti lety využilo politicky příznivé situace a agónie...

Nejčtenější

Alza to zase zkouší. Zákazníkům do košíku „tajně“ přihodí nechtěné věci

Stačí chvilka nepozornosti a obchod vám do košíku přidá něco, co jste si...

Před odesláním objednávky v e-shopu si dobře zkontrolujte obsah košíku. Je možné, že vám tam bez vašeho vědomí něco...

Alza dostala pokutu za přidávání zboží do košíku. A není jediná

Česká obchodní inspekce pravomocně rozhodla o udělení pokuty pro společnost...

Společnost Alza.cz bude muset zaplatit 150 tisíc korun za to, že zákazníkům přidávala do košíku zboží, na které sami...

Vyzkoušeli jsme nejlepší způsob, jak sledovat televizi. Poradíme i vám

Test set-top-boxů pro televizi přes internet

Nezajímá vás kdy pořad jde, ani kolik je v něm reklam. Pustíte si jej kdykoli během i po odvysílání a reklamní bloky...

Známe tvář mrtvé dívky z obleženého Tábora. Kdy zemřela, napověděla mince

Zrekonstruovaná podoba dívky (18 až 19 let) nalezené ve společném hrobě v...

Téměř 400 let ležela v zapomenutém společném hrobě, než její pozůstatky při stavbě rodinného bazénu náhodou objevili. V...

Raketa Falcon 9 neúspěšně přistála do moře, náklad ale letí dál k ISS

Nepovedené přistání Falcon 9

Porucha hydraulického čerpadla znemožnila přistání nosného stupně rakety Falcon 9. Přistál, či spíše spadl, do moře...

Další z rubriky

Jak vypadal český drak? Jediné kosti ptakoještěra zachránila Tomková

Odlitek původního nálezu kosterních fragmentů přední končetiny jediného dosud...

Jediný prokazatelný fosilní pozůstatek ptakoještěra z českého území byl objeven v osmdesátých letech předminulého...

Československá vlajka mohla vypadat jako americká, řekl expert

Expert na vlajky Aleš Brožek v diskusním pořadu iDNES.cz Rozstřel (16....

V uctívání vlajky nepatří Češi právě k premiantům. Tu svou mají nejraději Dánové. Správnou vlajku by mělo být schopné...

Co není ze zvířete, není maso. Dobytkáři se bojí konkurence ze zkumavky

Maso ze zkumavky (ilustrační foto)

Maso z laboratoře ještě na trhu není. Ale tento okamžik se zřejmě blíží, a tak se na něj odpůrci i zastánci této...

Najdete na iDNES.cz