Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Československá obří děla. Zbraně nejvyšší státní prestiže

aktualizováno 
Posedlost německých vojevůdců z počátku i poloviny 20. století mocnými děly je všeobecně známá. Obdobná mánie postihla ale i československé generály a ministry obrany. Naše dělostřelectvo v roce 1938 bylo proto vyzbrojeno i zbraněmi ráže 305 milimetrů!

V roce 1938 disponovala naše branná moc po Francii a Itálii třetím nejmocnějším těžkým dělostřelectvem v Evropě. Německo v roce 1938 nemělo téměř žádné zbraně obdobné palebné mohutnosti. Ale jaká byla skutečná taktická hodnota československých děl největších kalibrů? Máme pro vás další díl seriálu k 75. výročí mobilizace v roce 1938.

Vyzbrojování začalo tunelem

Škodovy závody v Plzni byly nejmohutnějším rakousko-uherským strojírenským podnikem světové úrovně. Habsburská říše sice na konci 19. a na počátku 20. století nepatřila k zemím bouřlivého hospodářského růstu, ale pravidelný roční přírůstek státního bohatství ve výši okolo jednoho procenta ročně umožňoval setrvalý rozvoj ozbrojených sil mocnářství.

Fotogalerie

V podmínkách tržního hospodářství a víceméně dokonalé konkurence se tím vytvořily předpoklady pro vznik velké zbrojovky, která profitovala z územně rozlehlého a finančně bonitního tuzemského trhu. Prosperující podnik pak mohl s úspěchem expandovat i do hospodářských sfér mimo mateřskou říši a své výrobky vysoké užitné hodnoty (přinejmenším podle mínění vojáků dané země) vyvážet do zahraničí.

Rozpadem Rakouska-Uherska se postavení zbrojovky v Plzni prudce změnilo k horšímu. Ačkoliv se T. G. Masarykovi a jeho stoupencům podařilo slepit obdivuhodně rozsáhlý stát s výměrou 140 tisíc čtverečních kilometrů, šlo jen o pouhou pětinu rozlohy předcházejícího mocenského útvaru. Škodovy závody se náhle ocitly v postavení nesmírně předimenzovaného podniku v poměru k velikosti Československé republiky. Obří strojírny ohrožoval akutní úpadek.

Vznikající československá armáda zajisté potřebovala nové zbraně, zejména těžké a lehké kulomety, opakovačky, pistole a polní dělostřelectvo. Plzeňská Škodovka však byla v oboru produkce zbraní uzpůsobena pro konstrukci a výrobu nejmohutnějších děl, nikoliv pěchotní výzbroje. Nebylo reálné v krátkém čase výrobní program přizpůsobit skokové změně poměrů.

Československá politická reprezentace vcelku dobře pochopila, že budování vojska právě zrozené republiky se bez výrobků ze Škodovky neobejde. Zbrojovka souběžně potřebovala získat velké zakázky, aby dokázala překlenout období rozvratu odbytových cest a úpravu výrobních programů.

Vládním úředníkům z Prahy, vesměs činným v politice už za císařství, ovšem jaksi nedošlo, že Československo nemá předpoklady stát se významnou mocností, jakou přes všechny dnešní pochybnosti bylo Rakousko-Uhersko, a posuzovali budoucí potřeby československé armády myšlenkově setrvačně z velmocenského úhlu pohledu.

Jednou z prvních státních objednávek pro Škodovku se proto stal požadavek na opravu dvou kusů 24cm kanónů vzor 16. Obří děla ráže 240 milimetrů se nacházela v Plzni uskladněná po bojovém nasazení v nedávno skončené válce. Později byla objednávka rozšířena o požadavek na výrobu dalších čtyř kanónů stejného vzoru a jedné náhradní hlavně jako zálohy pro případ války.

Z pohledu historické paralely šlo o stejně rozporuplnou akvizici, jakou byla o 78 let později neuvážená objednávka 72 kusů lehkých bitevních letadel L-159 Alca učiněná vládou České republiky u společnosti Aero v roce 1997. Vojenské síly našeho státu získaly v obou případech špičkovou zbraňovou soustavu, pro kterou jen s velkými obtížemi hledaly uplatnění.

Nejmohutnější dělostřeleckou zbraní naší armády všech dob byl kanón vz. 16.

Nejmohutnější dělostřeleckou zbraní naší armády všech dob byl kanón vz. 16.

Česká děla největšího kalibru všech dob

Pouhým zařazením obřích děl do výzbroje se z malého státu velmoc nestane. Přesto se touto rozporuplnou cestou k zvýšení vážnosti státního útvaru vydalo vedení československé republiky na počátku jeho existence vícekrát. K šesti 24cm kanónům vz. 16 s přepravní hmotností všech součástí jednoho děla 135 tun se připojily i těžké 30,5cm moždíře obdobné koncepce, převážené do palebného postavení rovněž po částech.

Na rozdíl od kanónů kalibru 240 milimetrů se škodovácké moždíře ráže 305 milimetrů proslavily na samém počátku první světové války při operacích německých i rakouských ozbrojených sil proti belgickým a italským pevnostem. Moždířové granáty například bez nesnází probíjely dva metry silné železobetonové stropy italských pancéřových fortů a vybuchovaly až v nižším patře, přičemž roztrhaly na kusy podstatnou část objektu.

Válka, která se nekonala

K 75. výročí československé mobilizace v roce 1938 jsme pro vás připravili pohled na vybavení a taktiku československé armády této doby.

Seriál článků by měl zachytit v přiměřeném rozsahu stupeň pohotovosti a bojeschopnosti jednotlivých složek branné moci tehdejšího státu.

leden : Těžké opevnění.

únor: Lehké opevnění.

březen: Pěchota.

duben: Polní dělostřelectvo.

květen: Těžké dělostřelectvo.

červen: Stíhací letectvo.

červenec: Bombardéry.

srpen: Útočná vozba.

září: Mobilizace.

Původní konstrukční provedení moždíře (30,5-cm-Belagerungsmörser M11 – obléhací moždíř model 11), s kterým Rakousko-Uhersko vstoupilo do války, bylo po nashromáždění poznatků získaných během bojového nasazení důkladně konstruktivně upraveno do modelu 30,5cm moždíře vz. 16. Pro potřeby československé branné moci v letech 1920 až 1921 továrna Škoda zhotovila a vojsku předala celkem 16 kusů děl tohoto typu včetně veškerého příslušenství, zejména těžkých automobilních tahačů Škoda "Z". Hmotnost převozních jednotek úplného moždíře činila během přepravy 35 tun, v bojovém postavení bez transportních prostředků 23 tun. Od roku 1932 tahala moždíře vz.16 vozidla Tatra T-25 poněkud rychleji.

Dělostřelecký traktor vz. 29, nakoupený československou brannou mocí v roce 1933, je příkladem promarněné příležitosti pozvednout úroveň motorizace dělostřelectva. Vozidlo typu Tatra T-25 je s odstupem doby možné oprávněně považovat za jeden z prvních terénních nákladních automobilů na světě, který se vyznačoval vynikajícími jízdními vlastnostmi v náročném terénu. Jeho využití jen pro vlek těžkých děl lze považovat za promarněnou příležitost motorizovat alespoň hrubé dělostřelectvo. Objednávka na 25 kusů nemohla změnit nic na poměru sil s Německem.

Vozidlo typu Tatra T – 25 je s odstupem doby možné oprávněně považovat za jedno...

Vozidlo typu Tatra T – 25 je s odstupem doby možné oprávněně považovat za jedno z prvních terénních nákladních automobilů na světě, které se vyznačovalo vynikajícími jízdními vlastnostmi v náročném terénu.

Úloha těžkého dělostřelectva po roce 1918

V období před první světovou válkou, během ní i nejméně celé desetiletí po jejím skončení byla děla s dostřelem nad 20 kilometrů jediným účinným bojovým prostředkem, který umožňoval působit palbou do hloubky frontového pásma na nepřátelské straně. Letecké síly teprve pozvolna nabíraly sílu. Lehké bombardéry a jiná bojová letadla té doby byla schopná svrhávat na pozice nepřátelských oddílů jen relativně malé pumičky o hmotnosti 10 až 50 kilogramů. Ke všemu mohla létat jen za přijatelného počasí. Zastřílenému dělostřelectvu nízká oblačnost, déšť, rozmoklý povrch letišť nebo prudký vichr příliš nevadily.

Nákres účinnosti dělostřeleckých zbraní různé ráže.

Nákres účinnosti dělostřeleckých zbraní různé ráže.

Těžká moždířová střela o hmotnosti 380 kilogramů byla rovněž nesrovnatelně účinnější než letecké bomby. Nejen při útoku na betonové objekty stálého opevnění nepřítele, ale i na frontové uzly obrany, které nebylo v silách dělostřelectva do ráže 150 milimetrů důkladně poničit.

Určitou nemotornost dělostřeleckých zbraní největší ráže poněkud zmírňovala těžká děla nižší třídy. V československé armádě tuto kategorii v letech 1918 až 1938 zastupovaly 21cm moždíře vz. 18 ráže 211 milimetrů, které dokázaly vystřelit do vzdálenosti 10,5 kilometru střelu o hmotnosti 135 kilogramů. Zbraň vážila v palebném postavení 9 tun. Za tahačem Škoda 6ST6L bylo možné vléct přepravní jednotky moždíře rychlostí až 25 kilometrů za hodinu, tedy dvojnásob svižněji v porovnání s moždíři 30,5cm s přepravní rychlostí 10 až 13 kilometrů v hodině. Celkem bylo do výzbroje zařazeno 18 kusů moždíře vz. 18.

Pozoruhodnou a na rozdíl od moždířů dalekonosnou dělostřeleckou zbraní naší armády v roce 1938 byl i 15cm těžký kanón vz. 15/16 s dostřelem 20,5 kilometru. Dělo ráže 152,4 milimetru vystřelovalo střely těžké necelých 60 kilogramů. Baterie těžkých děl tohoto typu byly rovněž motorizované. Do palebných pozic kanóny přepravovaly ve vleku automobily Škoda "Z", nebo "U", či pásové traktory konstrukce Hanomag a výroby ČKD typu WD-50. Celkem v inventáři vojska bylo 11 kusů kanónů vz. 15/16.

Sestavu těžkých děl československé armády v roce 1938 doplňovalo celkem 43 kusů 15cm těžké houfnice vz. 15 ráže 149,1 milimetru. Palebnými výkony se příliš nelišila od hrubých (středních) houfnic stejného kalibru, ale pro delší hlaveň dostřelila dál. Protože v konstrukci (a nejen u zbraní) je vždy něco za něco, houfnice nabrala proti polním sestrám na hmotnosti o dvě a půl tuny navíc. Nedostatek vyrovnali škodováčtí návrháři sdružením děla s motorovým tahačem Austro Daimler M 17 v jediné přepravní jednotce. Taktickou předností těžké houfnice vz. 15 proti hrubým souputnicím stejného balistického výkonu tak byla kompletní motorizace všech děl ve výzbroji. V nouzi bylo možné houfnici přepravovat za desetispřežím těžkých dělostřeleckých koní.

Francouzská děla pro středoevropskou tak trochu kolonii

Prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničí E. Beneš budovali Československo s vydatnou pomocí Francie, kterou československému národu představovali jako spojenecký stát a pevnou oporu našich národních zájmů ve složitém předivu mezinárodních vztahů. Otázkou je, jak na Československou republiku nahlížela francouzská strana. Ne v rovině diplomatických prohlášení, ale v praxi.

Působení francouzské vojenské mise se stalo po roce 1918 určujícím prvkem, který formoval utváření naší branné moci. Až do roku 1925 zastával funkci náčelníka Hlavního štábu francouzský generál (1919 - 1921 gen. Maurice Pellé, 1921 - 1925 gen. Eugene Mittelhausser). Jednou z forem "přátelské pomoci" byly i dodávky výzbroje pro dělostřelectvo.

Přestože naši vojáci byli vycvičeni k zacházení se zbraněmi rakousko-uherského, tedy domácího původu a po válce jich bylo v Evropě k mání dost a za slušné ceny, objednal M. Pellé bez vědomí našeho Ministerstva národní obrany ve Francii mimo jiné 42 kusů kanónů model 1897, 13 kusů hrubých kanónů vz. 13, 51 kusů těžkých houfnic vz. 17 C. S. a k tomu 253 tisíc dělostřeleckých ran. Dodávku pochopitelně zaplatila Československá republika.

Děla však prošla bojovou službou a byla značně opotřebovaná. Mnohé postroje pro tažné koně byly zpuchřelé. Dodanou munici označili českoslovenští důstojníci za "v poli sesbíranou" a dosti nebezpečnou. Nejakostní francouzské zbraně zapříčinily při výcviku našich vojáků řadu neštěstí.

Samotný počátek vojenské spolupráce Československa s Francií tak naznačil, že francouzská strana ke středoevropskému slovanskému prostředí pohlíží s patrnou neúctou koloniálního rázu. V roce 1938 přezíravý vztah části francouzské politické reprezentace k Čechům a Slovákům projevil v plné síle a bez obalu.

Bez nadhledu ani ránu

Československé dělostřelecké zbraně s dostřelem nad 15 kilometrů mohly zamýšlené taktické úkoly splnit pouze za předpokladu přesného stanovení polohy cíle. Běžné dělostřelecké pozorovatelny poblíž předního okraje pozic vlastních vojsk neumožňovaly dalekonosným dělům požadované údaje poskytnout (s výjimkou těch, které by se podařilo umístit do vrcholových částí vysokých hor a kopců).

Za první světové války se pro účely těžkého dělostřelectva osvědčilo vynášení pozorovatelů nad zemský povrch v koši upoutaného balónu. V roce 1938 naše dělostřelectvo disponovalo celkem čtyřmi kusy pozorovacích balónů s veškerým příslušenstvím k provozu. Odborní náčelníci si byli vědomi nebezpečí, které balónům nad bojištěm hrozí od nepřátelského dělostřelectva. Služební předpis nařizoval postupovat při přípravě balónu k vypuštění velmi obezřetně a veškerou činnost důkladně maskovat.

Plnění aerostatu vodíkem z polní plynárny, nebo z tlakových lahví mělo proběhnout zhruba 20 kilometrů za frontou. Poté by balón uvázaný za přepravním automobilem vykonal přesun na kotviště vzdálené od pásma bojů nejméně sedm kilometrů, aby aerostat nebylo možné sestřelit německým divizním dělostřelectvem. Motorový naviják umožňoval vystoupat balónu do výše 300 až 400 metrů pod dolní hranu oblačnosti. Přímo do mraků by se aerostat ukryl, kdyby se stal cílem útoku letadel nepřítele. Spojení s dělostřeleckou baterií zabezpečoval balónovým pozorovatelům telefonní kabel. Za dobré viditelnosti bylo možné sledovat pozice nepřítele na vzdálenost 15 kilometrů.

Místo nemotorných balónů, které ovšem mohly z čistě provozního hlediska vydržet ve vzduchu mnohem déle než letadla té doby, bylo možné průzkum a řízení dělostřelby těžkého dělostřelectva svěřit i pozorovacím letounům, v roce 1938 zastoupeným typem Š.328.

Do boje po troškách

Vrchní velení československé branné moci pohlíželo na těžké dělostřelectvo jako na posilové prostředky a podřídilo je vyšším velitelstvím. Ta pak měla za boje rozhodovat o jejich nasazení do střetů ve prospěch jednotlivých divizí.

Například na podporu 2. armády, která měla po mobilizaci bránit státní hranice od Králík po zemskou hranici se Slovenskem v délce 214 kilometrů, působila skupina těžkého dělostřelectva 2 sestávající se ze tří těžkých dělostřeleckých oddílů. První dva oddíly tvořil vždy svazek tří baterií po třech houfnicích vz. 15 (celkem 9 + 9 kusů děl). Třetí oddíl disponoval třemi bateriemi v každém po jednom moždíři vz.16.

Baterie houfnic vz. 15 tak mohla na pozice nepřítele vypálit za minutu tři rány, což byla velmi nízká hustota palby, která umožňovala napadeným jednotkám vyklidit postřelovaný prostor bez velkých ztrát. Jednodělové moždířové baterie pak byly schopné tvrdit muziku jednou ranou každou třetí minutu.

Československá těžká děla by představovala pro nepřátelské jednotky vážnou překážku jen v případě společného nasazení ucelených oddílů. Pak by jejich účinná palba mohla s určitou pravděpodobností zpomalit pochodové proudy wehrmachtu pronikající do hloubi státního území průlomy v liniích lehkého, nebo těžkého opevnění, čímž by se získal čas k přeskupení a rozvinutí záložních jednotek našeho vojska, určených k protiútoku.

Nákres přepravních jednotek moždíře vz. 16.

Nákres přepravních jednotek moždíře vz. 16.

Hrubá síla vítězí

Válečná zkušenost získaná československými důstojníky, tehdy ještě v řadách císařsko-královské armády, velitele dělostřelectva poučila, že ke zničení dobře vybudovaných polních opevnění je třeba nasadit děla větší ráže, která jsou schopná bořit dřevozemní palebné sruby a jiné podobné cíle.

V rakousko-uherské a později i naší armádě taktické úkoly tohoto druhu plnila takzvaná hrubá děla, zpravidla opatřená hlavní s vývrtem o průměru přibližně 150 milimetrů. Především u hrubých houfnic se projevoval geometrický vzrůst průměru granátu zhruba trojnásobným zvětšením hmotnosti střely v porovnání s projektilem ráže 100 milimetrů.

Větší střela pojala více trhaviny, která dokázala vyhloubit rozměrnější kráter. Z praktického hlediska však překotný zvětšování děl omezoval nárůst jejich hmotnosti. Proto do dnešních dob leží kalibr polních dělostřeleckých zbraní mezi 152 a 155 milimetry a více neroste.

Mírný pokrok v souladu s rakousko-uherskou tradicí

Tak jako v případě divizních a těžkých dělostřeleckých zbraní byly oddíly hrubé artilerie československé branné moci vyzbrojeny v roce 1938 rovněž zastarávajícím vzorem škodovácké 15cm hrubé houfnice vz. 14/16 s dostřelem pouhých 8 kilometrů, které však byly vyráběny po válce ve vyšší jakosti. Do výzbroje hrubých pluků jich bylo zařazeno celkem 128.

Souběžně s poválečnou výrobou houfnic vz. 14/16 probíhaly v Plzni i konstrukční práce na vylepšené zbrani stejného druhu a účelu. V roce 1924 byl prototyp nastřelen a po zkouškách přijat do výzbroje jako 15cm hrubá houfnice vz. 25. Při stejné hmotnosti projektilu se dostřel posunul až k hodnotě téměř 12 kilometrů. V sestavě hrubých dělostřeleckých pluků sloužilo v roce 1938 celkem 340 kusů houfnic tohoto vzoru.

Děla větších kalibrů tvořila výzbroj posilových útvarů vřazených do sestav sborů nebo armád. Hrubé dělostřelecké pluky měly pohotově zasahovat v úsecích fronty, kde by se našim jednotkám nedařilo.

Technický stav hrubého dělostřelectva potřebám armády vyhovoval až do počátku motorizace nikoliv naší, ale německé armády. Ve válce ještě více než v jiném sběhu událostí platí, že jen rychlá pomoc je účinná. Hipomobilní houfnice s neodpruženým pojezdem nebylo možné bez rozmyslu zapřáhnout za motorový tahač a uhánět s nimi cestou necestou, protože děla by se jednoduše rozpadla na kusy. Modernizace proto zasáhla i hrubé kanóny a houfnice. Naše sborové dělostřelectvo mělo být plně motorizované.

Hrubá děla československého dělostřelectva v roce 1938

15cm hrubá houfnice vz. 14/16 byla Škodovkou pro naší armádu vyráběna v letech 1919 až 1922. Během války ji sestrojil Ing. Wilhelm Kraft. Do palebného postavení se přepravovala hlaveň se závěrem a kolébka s lafetou zvlášť koňmo za šestispřežím pro každou přepravní jednotku. Hmotnost na přesunu 5,5 tuny, bojová 3 tuny, ráže 149,1 mm, náměr -5 stupňů až +70 stupňů, odměr ±8 stupňů, hmotnost střely 42 kilogramů, dostřel 8 kilometrů, 2 rány za minutu, obsluha 12 dělostřelců. V září 1938 bylo v inventáři československé branné moci 130 kusů a 14 záložních hlavní.

15cm hrubá houfnice vz. 25 byla firmou Škoda dodávána v letech 1925 až 1935. Hmotnost na přesunu 6 tun, bojová téměř 4 tuny, ráže 149,1 mm, náměr -5 stupňů až +70 stupňů, odměr ±3,5 stupně, hmotnost střely 42 kilogramů, dostřel až 12 kilometrů, 3 rány za minutu, obsluha 10 dělostřelců. Ve stavu bylo 340 kusů houfnic a asi 26 záložních hlavní.

10,5 cm hrubý kanón vz. 35, uzpůsobený pro vlečení za motorovými vozidly, byl v Plzni vyráběn od prosince 1935. Hmotnost na přesunu 4,5 tuny, ráže 105 mm, náměr -6 stupňů až +42 stupňů, odměr ±25 stupňů, hmotnost střely 18 kilogramů, úsťová rychlost 730 m/s, dostřel přes 18 kilometrů, 5 ran za minutu, obsluha 9 dělostřelců. Do září 1938 bylo dodáno asi 106 kusů.

Kanónový souboj konstruktéři ze Škodovky nevyhráli

Odborné diskuse a úvahy nad požadavky na nový hrubý kanón vedli vojáci s techniky od roku 1927 následující čtyři roky. Teprve v roce 1931 vydalo Ministerstvo národní obrany dispozice pro vývoj zamýšlené zbraně. Soutěže se zúčastnil projekt dělovky Škoda, ale také návrh konstruktérů z Vojenského technického leteckého ústavu. V roce 1933 vybrala ministerská komise ke stavbě prototypu dělo z výzkumného ústavu označené šifrou "J". Škodovka souběžně na vlastní náklady postavila kanón podle vlastních představ a vedla jej pod značkou "J1".

Zkoušky obou zbraní neproběhly vůbec uspokojivě. Granáty dopadaly do cílové plochy s příliš velkým rozptylem. Inženýři ze Škodovky navrhli obejít potíže snížením dostřelu děl z 18 kilometrů na 16,5 kilometru. Vojenští výzkumníci za příčinu nesnází označili nevhodně sestrojené vodící obroučky dělostřeleckého granátu a konstruktivně je upravili. Oba kanóny začaly střílet přesně a navíc dál. Vítězným kanónem se stal prototyp "J" s dostřelem 18,4 kilometru, který byl přijat do výzbroje jako 10,5cm hrubý kanón vz. 35.

Kanón by za války s Německem pravděpodobně sehrál mimořádně důležitou roli, protože jako k jediné naší zbrani velkého balistického výkonu byla pro něj vyvinuta a vyráběna protitanková munice (polopancéřový granát vz.35). Přestože nejsou dostupné údaje o účincích projektilu na pancéřové pláty, počáteční rychlost střely 730 metrů za sekundu napovídá, že žádný z německých tanků z výzbroje wehrmachtu v roce 1938 by palbě těchto kanónů na vzdálenost jistě dosahující 1,5 kilometru neodolal.

Velkou výhodou zbraňového kompletu byla také jeho vysoká mobilita, vyhovující i těm nejnáročnějším požadavkům tehdejší doby. Do výzbroje hrubých dělostřeleckých pluků bylo dodáno celkem 106 kusů tohoto vynikajícího českého kanónu.

Podle obdobných konstrukčních zásad vyrobila Škodovka i houfnici "K4", která byla přijata do výzbroje v roce 1937 jako hrubá houfnice vz.37. Do výroby šla v únoru 1938, ale k dělostřeleckým plukům se do září téhož roku nedostal ani kus.

Hrubé pluky proti hákovým křížům

V sestavě mobilizované armády se na konci září 1938 nacházelo celkem 24 hrubých dělostřeleckých pluků. Značným nedostatkem byl chabý stupeň motorizace. Jen hrubý dělostřelecký pluk 128 byl plně motorizovaný (18 ks kanónů vz. 35). Dalších osm pluků bylo motorizováno částečně a ostatní byly hipomobilní.

Organizačně se jednotlivé pluky lišily. Některé měly jen dva oddíly, každý po třech třídělových bateriích hrubých houfnic, jiné sdružovaly oddíly tři.

Jeden hrubý dělostřelecký pluk byl podřízen 17. divizi, sedm pluků spadalo pod velitelství takzvaných hraničních oblastí (hraniční oblast byla útvarem válečné armády, odpovídající velikostí posílené pěší divizi). Dvanáct jich bylo přiděleno sborům (sbor byl svazek několika divizí). Každé z velitelství armád (armáda byla taktickým svazkem několika sborů a hraničních pásem) velelo jednomu hrubému dělostřeleckému pluku.

Obecně lze posoudit stav československého dělostřelectva na válku s Německem za vyhovující v oblasti takticko technických vlastností jednotlivých typů děl. Závažným nedostatkem byla malá úroveň motorizace hrubého dělostřelectva, která by se v manévrovém boji s wehrmachtem zcela určitě projevila velice záporně. Výhodou naopak byl dostatek munice a vycvičených záloh. O úspěchu dělostřelců těžkých a hrubých pluků v boji s nepřítelem by tak nejspíše rozhodla smysluplnost a taktická vyspělost rozkazů vyšších velitelství československé branné moci.

Těžká děla československého dělostřelectva v roce 1938

24cm kanón vz. 16 sestrojili inženýři Oswald Dirmoser a Richard Dirmoser. Kanón byl přepravován v pěti oddělených jednotkách benzino-elektrickými vlaky, které mohly jezdit jak po kolejích o normálním rozchodu, tak i po silnicích. Příprava ke střelbě vyžadovala až 20 hodin perné práce obsluhy. Hmotnost na přesunu celé soupravy činila 135 tun, hmotnost děla v palebném postavení 79 tun, ráže 240 milimetrů, náměr +10 stupňů až +41 stupňů, odměr kruhový, hmotnost střely až 215 kilogramů, úsťová rychlost 750 m/s, dostřel přes 26 kilometrů, 1 rána za 5 minut, obsluha 200 dělostřelců. K dispozici bylo 6 kanonů.

30,5cm moždíř vz. 16 sestrojili opět inženýři O. Dirmoser a R. Dirmoser. Kusy zařazené do výzbroje naší armády byly zhotoveny v letech 1920 a 1921. Pro přepravu byl moždíř rozdělen na tři jednotky, tažené později terénními automobily Tatra T-25. Budování palebného postavení vyžadovalo ve velmi soudržných horninách až 40 hodin práce, sestavení zbraně pak 3 až 12 hodin. Obsluha si vystačila s pákovými zvedáky a s kladkami. Hmotnost na přesunu 35 tun, hmotnost samotného děla 23 tun, ráže 305 milimetrů, náměr +40 stupňů až +75 stupňů, odměr kruhový, hmotnost střely až 380 kilogramů, úsťová rychlost až 450 m/s, dostřel od 3,5 kilometru do víc než 12 kilometrů, jedna rána za 3 minuty, obsluha 16 dělostřelců. Ve výzbroji bylo 16 kusů (jiné zdroje udávají 17).

21cm moždíř vz. 18 byl konstrukcí osvědčeného týmu O. Dirmosera a R. Dirmosera. Od roku 1920 do konce prvního čtvrtletí 1923 dodala Škodovka naší branné moci 18 kusů, další vyvezla do Polska. Pro dopravu byla rozdělena na dvě části, tahačem byla Škoda "Z", později Škoda 6ST6L. Hloubení jámy pro ložiště trvalo 3 až 30 hodin. Hmotnost na přesunu 13,5 tuny, bojová 9 tun, ráže 211 milimetrů, náměr -4 stupňů až +71,5 stupňů, odměr kruhový, hmotnost střely 135 kilogramů, dostřel 10,5 kilometru, jedna rána za 3,5 minuty, obsluha 11 dělostřelců.

15cm kanón vz. 15/16 pocházel z obnovené výroby v letech 1919 až 1921 (jeden kus vznikl opravou válečného provedení, 9 kusů bylo zhotoveno po válce a jeden přestavbou kanónu vz. 15/20 na vz. 15/16). Doprava ve dvou částech, tažených kolovými tahači Škoda "Z". Příprava palpostu vyžadovala vyhloubení jámy, do které zaklouzávala hlaveň při střelbě s velkým náměrem. Zkušení kopáči zvládli práci za tři hodiny. Hmotnost na přesunu 18,5 tuny, hmotnost samotného děla 13 tun, ráže 152,4 milimetru, náměr -6 stupňů až +45 stupňů, odměr ±3 stupně, hmotnost střely 57,2 kilogramu, dostřel 20,5 kilometru, jedna rána za minutu, obsluha 17 dělostřelců.

15cm houfnice vz. 15 byla jedním z prvních děl na světě, která byla od počátku předurčena k dopravě vlekem za motorovým vozidlem. Obnovená výroba pokračovala ve Škodovce do roku 1923 a dala 43 kusů. Houfnice v jedné dopravní jednotce vlekly tahače Daimler vz.17 dopravní rychlostí 8 až 10 kilometrů za hodinu. Hmotnost na přesunu 6,5 tuny, bojová 5,7 tun, ráže 149,1 milimetrů, náměr -5 stupňů až +64 stupňů, odměr ± 8 stupně, hmotnost střely 42 kilogramů, dostřel 11,5 kilometru, jedna rána za minutu, obsluha 14 dělostřelců.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

HMS Dragon, torpédoborec Type 45
Úpadek britského námořnictva: bez protilodních střel a bojových letounů

Námořnictvo Jejího veličenstva dnes trpí akutním nedostatkem plavidel. Mnohé úkoly jsou již nad síly kdysi nejmocnějšího loďstva všech oceánů.  celý článek

B-1B
OBRAZEM: 70 let USAF. Od Mustangu k Raptoru, od Superpevnosti ke Spiritu

Americké letectvo USAF slaví letos 70 let své existence. Za tu dobu se zúčastnilo řady konfliktů, od Koreje přes Vietnam a Irák až po Sýrii, a v jeho výzbroji...  celý článek

F-117A
První „neviditelný“ bombardér F-117 definitivně končí

Americké letectvo se rozhodlo definitivně vyřadit "neviditelné" bombardéry Lockheed F-117 Nighthawk, které jsou od roku 2008 zakonzervovány na základně...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.