Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Čechy daly světu boha války. Kde zabíjela houfnice a kde kanon?

aktualizováno 
Je na zakopaného nepřítele ve svahu lepší houfnice, nebo kanon? A jak vůbec dělostřelectvo dopravit do zákopů? Koňmo, anebo autem? Zatímco koně uměl před poslední válkou obstarat každý, auto uměl řídit málokdo. Byl i nedostatek paliva, zato tráva rostla všude a skoro pořád.

Někteří vojevůdci z 18. století považovali artilerii za boha války, který rozhoduje bitvy. Jak bylo na útok wehrmachtu připraveno naše polní dělostřelectvo v roce 1938? Přinášíme další díl seriálu věnovaného 75. výročí mobilizace Československé armády v roce 1938.

Trocha slavné české historie

Shodou okolností právě v zemích Koruny české v období husitských válek byla děla poprvé v dějinách světového válečnictví soustavně a takticky úspěšně nasazována do polních bitev. Neuškodí si připomenout, že průkopnický počin husitských hejtmanů obohatil vojenské slovníky mnohých jazyků odborným názvoslovím, které do dnešních dob svědčí o transferu válečnických dovedností z naší země do zahraničí a nikoliv obráceně, jak se děje v současnosti.

Zejména na německé puškaře zapůsobily kališnické houfnice určené pro střelbu do houfů (šiků) protivníka natolik silně, že určitému druhu dělostřelecké výzbroje Němci říkají haubitze (houfnice) dodnes. Obdobně v němčině trvale zdomácněl výraz pro zvláštní druh dělostřeleckého náboje Kartätsche, česky kartáč.

Ale po roce 1932 panovala v Evropě a ve světě úplně jiná situace. Politická revoluce právě uskutečněná v sousedním Německu se projevovala přípravou říšské branné moci na vedení ozbrojeného střetu podle nejmodernějších principů. Pojem blesková válka, Blitzkrieg, se z vojenských teoretických spisků německých důstojníků seskupených okolo H. Guderiana dostal i do povědomí nejvyšších velitelů československých ozbrojených sil.

V téže době vypracoval generál Lev Prchala vlastní plán reorganizace armády, založený na posílení dělostřelectva. Návrh tehdejšího podnáčelníka Hlavního štábu nevzbudil u kolegů generálů pozornost. Vedení státu, včetně jeho vojenských složek, se nakonec rozhodlo nespoléhat se na dělostřelectvo či kulometné prapory, ale svěřit obranu hranic v počáteční fázi konfliktu betonovým pevnostem či pevnůstkám.

Bitvy vedené v následujícím období druhé světové války však ukázaly, že převaha palebné síly dělostřelectva významně a mnohdy i rozhodujícím způsobem ovlivňovala předpoklady pro vítězství v lokálních střetech na frontové linii, ale i v rozsáhlých ofenzívách a nakonec ve válce jako takové.

Houfnice a kanony značky Škoda

Výroba děl měla v Česku velmi dlouho tradici a odvíjela se v souladu se zdokonalováním zbraní, které probíhalo v Evropě v závislosti na všeobecném rozvoji řemesel a industriálních výrobních způsobů. Velmi ho urychlila průmyslová revoluce ve druhé polovině 19. století. Bohužel v té době Čechy spolu s celým Rakouskem - Uherskem ležely poněkud stranou od průkopnických středisek rozvoje vojenské techniky. Z podniků na českém území zachytila trend zejména Škodova strojírna v Plzni, která se nejprve prosadila v konstrukci a výrobě lodních děl velké ráže. V oboru polního dělostřelectva vsadila rakousko-uherská armáda na divizní artilerii s hlavněmi zhotovenými z kujného bronzu. Škodovka však byla podnikem zařízeným na zpracování oceli, a stála proto poněkud mimo zájem vojenských náčelníků z Vídně.

Až téměř do začátku první světové války se proslulost dělovky v plzeňské...

Až téměř do začátku první světové války se proslulost dělovky v plzeňské Škodovce odvíjela od výroby vynikajících děl ráže 30,5 cm pro naše rakousko – uherské bitevní lodě. Na obrázku je zachycena trojčitá věž hlavního kalibru s kanóny 7 cm na střeše věže.

Pozvolný rozmach výroby polních děl ve Škodových závodech začal až na přelomu 19. a 20. století, kdy se plzeňský závod uplatnil při sestrojování a produkci ocelové lafety pro kanón 7,65 cm vz. 5/8. Později, pro nedostatek surovin nutných ke slévání bronzu, vyráběla Škodovka ke zbrani i ocelové hlavně vlastní výroby. Technické provedení kanónů vzoru 5/8 bylo natolik vyhovující, že i přes zastaralost jich měla naše mobilizovaná armáda v září 1938 ve stavu ještě nezanedbatelných 86 kusů a 4 další v protiletadlové úpravě.

Houfnice zabíjí ve zvlněném terénu lépe

Sázka na děla s plochou dráhou letu střely vojákům rakousko-uherské armády (ale třeba i francouzské) nevyšla na sto procent. Počáteční bitvy první světové války ukázaly, že houfnice dopravující granáty na cíl takticky výhodnějším strmým úhlem sestupné části balistické křivky jsou v boji ve zvlněném terénu mnohem účinnější než kanóny.

Škodovy závody se již před světovou válkou snažily uplatnit své původní a podařené konstrukce houfnic u císařské královské armády, ale neúspěšně. Veškerou produkci proto plzeňský podnik vyvážel do zahraničí. Krátce po vypuknutí konfliktu rakousko-uherská ozbrojená moc veškeré dokončené dělostřelecké zbraně určené pro export zabavila a záhy objednala u výrobce další výrobní řady. Nejproslulejším válečným typem polní houfnice ze Škodovky se stala 10cm houfnice vzor 14. V Plzni bylo vyrobeno do konce války něco málo přes 4 tisíce houfnic.

Neméně důležitá a možná i významnější byla výroba dělostřelecké munice ve Škodových závodech. Plzeňský podnik se tím stal naprosto nepostradatelným pro vojenskou sílu jakéhokoliv státu, na jehož území se nacházel.

Vojenská porážka habsburské monarchie a rozpad Rakouska-Uherska nepřivodil zánik výroby zbraní ve Škodových závodech. Jednou ze záruk mocenské svrchovanosti a nezávislosti nové Československé republiky byla i branná moc, která pro splnění státoprávních úkolů nutně potřebovala moderní a účinnou dělostřeleckou výzbroj.

Co čím rozstřílet a proč?

Pro pochopení významu polního dělostřelectva v období těsně před začátkem druhé světové války je třeba si připomenout základní taktické úkoly, které artilerie plnila, nebo měla plnit.

Nákres rozdílu drah dělostřeleckých granátů, vypalovaných houfnicemi, nebo...

Nákres rozdílu drah dělostřeleckých granátů vypalovaných houfnicemi nebo kanóny. Houfnice jsou vhodnější k postřelování bojiště v celé jeho hloubce. Pro dlouhou dobu letu střely na cíl vzrůstá vliv větru na přesnost střelby. Kanónem lze dosáhnout snadněji přesnějšího zásahu bodového cíle, ale některé prostory bitevního pole nelze pro plochou dráhu střely ohrozit. Právě proto československé lehké dělostřelectvo využívalo oba druhy děl.

Lehké dělostřelectvo bojovalo s nepřítelem především v součinnosti s pěšími pluky divize. Kanóny, nebo houfnice v obraně narušovaly palebnými přepady útočné přípravy nepřítele, ostřelovaly zjištěná výchozí shromaždiště pěchoty, vedly přehradnou palbu na rojnice protivníka za jeho útoku. Neméně důležité bylo i ničení odhalených pozorovatelen na předním okraji pozic nepřítele a polním způsobem opevněná postavení těžkých kulometů, které vlastní pěchota nezvládala vyřazovat z boje dostatečně efektivně.

Dělostřelecké baterie by v reálném boji splnily uložené úkoly pouze za předpokladu fungujícího spojení mezi pozorovatelnou umístěnou poblíž vlastní čáry obrany, kde se zpravidla nacházel i velitel baterie, a palebným postavením děl umístěných mimo dohled průzkumníků nepřítele za frontou. Oboustrannou komunikaci zajišťovaly zpravidla drátové polní telefony vz. 23 (asi 15 tisíc kusů), nebo modernější vz. 35 (necelých 30 tisíc kusů). Armáda disponovala zásobou telefonních kabelů v souhrnné délce zhruba 130 tisíc kilometrů. Toto množství spojovacího materiálu bylo však určeno pro celé vojsko, nikoliv jen pro dělostřelectvo.

Podélný řez šrapnelem vz. 21. Munice tohoto druhu byla určena ke střelbě na...

Podélný řez šrapnelem vz. 21. Munice tohoto druhu byla určena ke střelbě na nekrytou pěchotu na přesunu do pásma bojové činnosti nebo během útoku. Jestliže se podařilo nepřátelským vojákům vybudovat zákopovou soustavu, ztrácelo ostřelování šrapnely účinnost.

Lehká děla (ráže od 8 do 10 centimetrů) využívala k palbě na nepřítele rozličné typy granátů. V první světové válce masově vyráběné šrapnely nebyly už nadále považovány za nejúčinnější prostředek k ničení pěchoty. Vhodnějším se jevil takzvaný g-šrapnel vz. 21, který v jednom projektilu spojoval trhavý účinek oddělitelné hlavice střely s nárazovým zapalovačem a klasického šrapnelu plněného kuličkami a iniciovaného k výbuchu samostatným časovacím zapalovačem.

Taková střela vybuchovala v prostoru cíle dvakrát. Nejprve šrapnelová část a po nárazu na terén hlavice naplněná trhavinou. Konstrukčně jednodušší byl ostrý časovací granát vz. 21, který byl buď před nabitím nastaven (načasován) k vzdušné explozi, kdy vzniklé střepiny působily obdobně jako kuličky šrapnelu, anebo jako nárazový granát, který se roztrhl až při kontaktu projektilu s pevnou překážkou.

Třetím druhem dělostřelecké munice lehkého dělostřelectva ráže 10 centimetrů byl ostrý minový granát vz. 21 s dnovým zapalovačem a silnostěnným pláštěm granátu. K výbuchu trhavé náplně docházelo až po vniknutí střely do země a projevovalo se zvýšeným bořivým efektem. Ve skladech byla uložena i značná zásoba starších vzorů dělostřeleckých nábojů.

Používané kalibry československých 8cm lehkých kanónů se střelou o hmotnosti 8 kilogramů a 10cm lehkých houfnic s projektilem hmotnosti 16 kilogramů byly plně vyhovující. Polní děla vládla dostatečným účinkem na celou řadu v úvahu přicházejících cílů. V žádném technickém parametru československé polní dělostřelectvo za obdobnými zbraněmi wehrmachtu výrazně nezaostávalo, ale ani je nijak nepřevyšovalo.

Schéma činnosti takzvaného granátošrapnelu, který byl zaveden do výzbroje...

Schéma činnosti takzvaného granátošrapnelu, který byl zaveden do výzbroje našeho lehkého dělostřelectva v období před rokem 1938 pod označením g-šrapnel vz. 21. Byl určen pro použití v houfnicích ráže 10 centimetrů. ( vz. 14/19 a vz. 30)

Koně uměl obstarat každý, auto skoro nikdo

Zásadní otázkou bojové použitelnosti divizního dělostřelectva v manévrovém boji byl ve třicátých letech minulého století způsob dopravy kanónů a houfnic do palebného postavení. Rozvoj motorizace na jedné straně umožňoval přepravu děl výrazně urychlit, ale na druhé straně byl spojen s celou řadou nedostatečně zvládnutých a hlavně ve válce nevyzkoušených postupů.

Tažného koně dovedl podkovat každý kovář. Rovněž po značnou část roku rostla tráva na kdejaké louce a ve vesnických stodolách bylo uloženo seno, či oves. Zacvičených kočích schopných ovládat selskou vozbu a znalých péče o zvířata bylo stejně mnoho, jako je dnes řidičů dodávek. Naproti tomu vůdčí list (řidičák) drželo v té době jen velmi omezené množství osob. Počty mechaniků a autosprávkáren (český dobový výraz pro servisy) byly ještě skrovnější. Většinu paliv pro motorová vozidla dovážela naše republika ze Spojených států, Sovětského svazu a Rumunska.

Válka, která se nekonala

K 75. výročí československé mobilizace v roce 1938 jsme pro vás připravili pohled na vybavení a taktiku československé armády této doby.

Seriál článků by měl zachytit v přiměřeném rozsahu stupeň pohotovosti a bojeschopnosti jednotlivých složek branné moci tehdejšího státu.

leden : Těžké opevnění.

únor: Lehké opevnění.

březen: Pěchota.

duben: Polní dělostřelectvo.

květen: Těžké dělostřelectvo.

červen: Stíhací letectvo.

červenec: Bombardéry.

srpen: Útočná vozba.

září: Mobilizace.

Snaha omezit závislost země na importu surové ropy či benzínu přivedla československé politické představitele k uzákonění palivových směsí. Motorová vozidla jezdila na takzvaný Dynakol , který byl směsí 50 procent etanolu, 30 procent benzenu a 20 procent benzínu. Druhým dostupným palivem byl čistý benzín, ale později bylo nařízeno přidávat i do něj 20 procent bezvodého lihu, vyráběného kvasnými procesy v lihovarech z domácích surovin (převážně brambor). Etanol nahradil celkem asi 50 tisíc tun benzínu, což činilo pětinu spotřeby pohonných hmot ve státě. Masový rozvoj motorizace armády by značně zhoršil palivovou bilanci Československa, a tím i strategickou pozici ozbrojených sil.

Nerozvinutá byla i výrobní základna automobilového průmyslu. Jen ojedinělé továrny dokázaly vyrábět vozidla v sériích. I mnohé velké strojírenské podniky produkovaly nákladní vozidla v podstatě kusovým způsobem výroby (například firma Wikov).

V protikladu s možnostmi průmyslu měla remontní služba (chov a výcvik koní) v armádě staletou tradici a její kapacita byla dostatečná a hlavně ve výhledu předvídatelná. Navíc v civilním sektoru se nacházel velký počet koní předurčených k povolání do armády v okamžiku vyhlášení mobilizačních opatření. Polní děla československých dělostřeleckých pluků proto z výše uvedených faktů tahala do boje převážně koňská spřežení. Volba hipotrakce dělostřelecké výzbroje tak byla učiněna především jako sázka na jistotu.

Taktické jednotky československého lehkého dělostřelectva

Základním organizačním útvarem polní artilerie v československém pozemním vojsku byl lehký dělostřelecký pluk. Po mobilizaci sestával z velitelství, spojovací baterie a tří dělostřeleckých oddílů. Každý oddíl sdružoval tři baterie. První oddíl pluku byl vyzbrojen osmicentimetrovými lehkými kanóny, kterých bylo v bateriích po čtyřech kusech. Druhý a třetí oddíl měly v sestavě vždy tři baterie deseticentimetrových lehkých houfnic po třech dělech v baterii.

Lehký dělostřelecký pluk po mobilizaci vykazoval předepsaný stav 1 807 mužů včetně důstojníků, zaokrouhleně 1 100 tažných či jezdeckých koní (pro průzkumníky a velitele), 142 povozů a 19 lehkých kulometů určených jednak k obraně postavení pluku před útoky pozemních sil nepřítele, ale také ke střelbě na vzdušné cíle. Hlavní palebnou sílu pluku tvořilo dohromady 30 děl.

Celkem vyslala mobilizovaná armáda v září 1938 do určených pozic 34 lehkých dělostřeleckých pluků. U některých pluků byly kanónové baterie vyzbrojeny odlišně kanóny vz. 5/8, nebo výjimečně horskými kanóny vz.15.

Mimo standardní uspořádání dělostřeleckých jednotek se nacházely čtyři jezdecké dělostřelecké oddíly, které byly předurčeny do válečné sestavy takzvaných rychlých divizí. Přestože měly vést bojovou součinnost s tanky, byly do září 1938 rovněž hipomobilní. Jezdecký dělostřelecký oddíl evidoval tyto předepsané počty: 664 mužů, 8 lehkých kulometů, 12 kusů 8cm kanónů vz. 5/8, 31 povozů a 692 koní.

Fotogalerie

Výše uvedené lehké dělostřelecké jednoty byly součástí pěších, nebo rychlých divizí, či jim na roveň postavených jednotek předurčených k obraně prostorů státního území na takzvaném prvním hlavním obranném postavení (zpravidla se pozičně krylo s příhraničními liniemi těžkého, nebo lehkého opevnění, třebaže nedokončenými).

Vyšším velitelstvím sborů a armád bylo podřízeno celkem osm dalších pluků lehkého dělostřelectva, které vytvářely operační zálohu. Aby je bylo možné nasazovat jako posilové jednotky podle vývoje válečné situace rychle a pohotově, byly přes všechna úskalí motorizované a vyzbrojené nejmodernější dělostřeleckou výzbrojí. Motorizovaný pluk však sestával jen ze dvou oddílů. První oddíl byl vyzbrojen kanóny vz. 30 (3 baterie po 4 kanónech) a druhý oddíl houfnicemi vz. 30 (3 baterie po 3 houfnicích). Celkem se v sestavě motorizovaného lehkého dělostřeleckého pluku nacházelo 21 děl.

Operační způsobilost dělostřelectva se neodvíjela jen od bojových vlastností zbraní. Stejně významné bylo i zabezpečení baterií v boji dostatečným množstvím munice. Zejména v manévrovém boji byla pružná a pohotová doprava nábojů z nádražních překladišť, nebo z dělostřeleckých skladů k frontě základním prvkem úspěšného vedení bojové činnosti. Nemotorizované trény československých dělostřeleckých pluků proto podporovaly automobilní prapory s průměrným mírovým počtem okolo 20 nákladních vozidel, 20 osobních vozidel a 10 motocyklů v každém ze sedmi praporů vytvořených pro celou brannou moc. Za mobilizace bylo postaveno dalších 130 motorizovaných dopravních jednotek s nákladními auty, ale jejich akceschopnost byla velmi rozdílná.

Mnohde chyběli odborně způsobilí řidiči (někteří vojáci německé národnosti neuposlechli rozkaz k nástupu vojenské služby), vozidla se nacházela ve špatném stavu, či byla dokonce záměrně poškozena, pocházela-li ze Sudet. Automobilové kolony válečné armády nebyly ovšem předurčeny pro zásobování polního dělostřelectva, ale měly zabezpečovat veškeré logistické úkony vojska souběžně s železniční dopravou.

Kousavý trpaslík Němců

Německo bylo do konce první světové války na špici světového zbrojního vývoje. Poválečný rozvrat státu utlumil vývoj nových zbraní jen částečně. Říšští průmyslníci spolu s vojáky vyvíjeli dlouho před uchopením moci národními socialisty celou řadu bojových prostředků pro budoucí války. Na sankční dohody, které vnutila Německu po první světové válce Francie s Velkou Británií, nebrali ohled a důvtipně je obcházeli.

Konstruktéři firmy Rheinmetall již v roce 1927 sestrojili v souladu s požadavky německých vojáků lehké pěchotní dělo ráže 75 milimetrů (7,5-cm-leichtes Infanteriegeschütz 18) s hlavní dlouhou necelých 80 centimetrů. Bojovou úlohou kanónku bylo ničit z palebného postavení na předním okraji pozic německé pěchoty kulometná hnízda protivníka, i ta opevněná polním způsobem. Dělo bylo rovněž schopné vystřelovat granáty i vrchní skupinou úhlů a působit palbou do roklí, nebo na odvrácené svahy výšin. Ničivý účinek tříštivotrhavého projektilu o hmotnosti 6 kilogramů plněného tritolem byl naprosto vyhovující. Rychlost palby až 12 ran za minutu rovněž. Další bojovou výhodou byla malá hmotnost zbraně a neustálá palebná pohotovost v přední linii.

Pohled na muzeální exponát německého lehkého pěchotního děla vzor 18. Zbraň v...

Pohled na muzeální exponát německého lehkého pěchotního děla vzor 18. Zbraň v sobě spojovala velmi vyhovujícím způsobem vlastnosti, kanónu, minometu či těžkého granátometu.

Pěší pluk wehrmachtu byl obyčejně posílen rotou lehkých pěchotních děl, která se skládala ze tří čet po dvou pěchotních dělech. Zbraně byly přepravovány spolu s kolesnou za čtyřspřežím. Rotě bylo celkem přiděleno 180 mužů a 133 koní.

V porovnání s československým polním dělostřelectvem vládlo německé pěchotní dělo zhruba třetinovým dostřelem (10 kilometrů : 3,5 kilometru). Zkušenosti získané během války však ukázaly, že největší počet paleb divizního dělostřelectva byl veden na vzdálenost do 4 kilometrů. Výkon německého pěchotního děla tudíž odpovídal taktickým potřebám a v počtech, v kterých bylo zavedeno (přes 2 200 kusů v září 1938), by bylo pro naši pěchotu velmi nebezpečnou zbraní.

Těžký perlík německé pěchoty

Pěší divize wehrmachtu byly koncipovány obdobně jako československé. Tři pěší pluky podporoval dělostřelecký pluk. Rozdíl spočíval zejména v počtu děl.

Německý dělostřelecký pluk měl tabulkový početní stav 2 872 osob včetně důstojníků, 2 208 koní (776 jezdeckých, 874 lehkých tažných a 558 těžkých tažných), 240 potahů, 76 osobních vozidel, 80 nákladních automobilů a 57 motocyklů (8 s přívěsným vozíkem). Pomocnou výzbroj tvořilo 24 lehkých kulometů. Pluk byl rozčleněn na tři lehké oddíly, které sdružovaly každý tři baterie po 4 kusech 105milimetrových lehkých polních houfnic vzor 18 (leichte Feldhaubitze 18) a jeden oddíl těžký tvořený třemi bateriemi po čtyřech těžkých polních houfnicích vzor 18 kalibru 149,1 milimetru (15-cm-schwere Feldhaubitze 18).

Každá pěší divize wehrmachtu mohla v roce 1938 na pozice československé armády udeřit celkem 36 lehkými, 12 těžkými houfnicemi a 20 pěchotními kanónky (z rot pěchotních děl). Německé polní dělostřelectvo proto více než dvojnásobně převyšovalo palebnou sílu našich jednotek.

V úrovni motorizace byl rozdíl menší. Dělostřelecké pluky wehrmachtu lze rovněž považovat za převážně hipomobilní jako naše oddíly. Příčinou stavu byla jako v případě našeho vojska nedostatečně rozvinutá palivová základna státu.

Němci měli slabé pancéřování, naše děla by je asi zničila

Na rozdíl od letecké techniky, která v období po první světové válce prodělávala bouřlivý vývoj a žádný z typů nevydržel na vrcholu technické způsobilosti víc než pět let, byla dělostřelecká výzbroj z roku 1918 použitelná bez větších potíží i na prahu nového světového konfliktu. Ale v průběhu dvou desetiletí vyvstala pro dělostřelce dříve neznámá úloha: boj s tanky.

Vyhodnocení výsledků bitev za účasti obrněných jednotek ve španělské občanské válce (1936 -1939) přineslo zúčastněným německým (ale i sovětským) vojenským analytikům poznatky využitelné pro zvýšení připravenosti dělostřelectva na střet s obrněnými vozidly. Stávající druhové složení munice je třeba doplnit o projektily konstrukčně uzpůsobené k prorážení pancéřových desek. Zbrojaři obou totalitních států dostali pokyn vyvinout, vyzkoušet a vyrábět pro všechna vhodná děla průbojné střely.

Československá branná moc zareagovala o poznání povrchněji. Pouze pro nejmodernější hrubé kanóny vz. 35 byl vyvinut polopancéřový granát. O nasazení protiletadlových děl s velmi vysokou úsťovou rychlostí projektilů do protitankového boje se bohužel neuvažovalo. V tomto směru projevili němečtí a sovětští konstruktéři větší prozíravost podpořenou ovšem bezprostřední válečnou zkušeností ze Španělska.

Na druhé straně německé tanky typu PzKpfw I a PzKpfw II byly pancéřovány pláty síly nejvýše 14,5 milimetru. Celkem oprávněně velitelé československého dělostřelectva předpokládali, že trhavé granáty polních kanónů a i houfnic si s takto slabě obrněnými cíli poradí tak jako tak. Počáteční pohybová energie projektilů československých polních kanónů a houfnic o hmotnosti okolo 8 a 16 kilogramů byla značná (1 megajoule, či 1,25 megajoule) a mnohonásobně převyšovala energii granátů malých kanónků proti útočné vozbě (0,24 megajoule).

Přímý zásah na vzdálenost 500 až 600 metrů, nebo za příznivých podmínek i na delší vzdálenost by s velkou pravděpodobností byl pro německý tank osudný. I kdyby nedošlo k proražení pancíře, na jeho vnitřní straně by odskakovaly pro osádku smrtelně nebezpečné střepiny, nebo by se desky prohýbaly a praskaly ve svárech. Svízelnějším problémem by asi bylo efektivní zaměřování děl s relativně malou úsťovou rychlostí projektilů na plošně malé a navíc pohyblivé cíle. Pravděpodobnost přesného zásahu by s rostoucí dálkou palby rychle klesala k nule.

Na výsledek boje by tak měla vliv především taktická vyspělost a úroveň výcviku obsluh našeho polního dělostřelectva, kterou s odstupem doby můžeme hodnotit jen v hrubých obrysech.

Nákres houfnice vz. 14/19 v palebném postavení. V případě války s Německem v...

Nákres houfnice vz. 14/19 v palebném postavení. V případě války s Německem v roce 1938 by bylo pro vzdušnou převahu luftwaffe důkladné zamaskování palebného postavení dělostřelectva základním předpokladem pro splnění bojového úkolu.

Nevidomý hromovládce

Bohužel další nepříznivé souvislosti v neprospěch účinného nasazení československého polního dělostřelectva do boje s wehrmachtem jsou zjevnější. Je pozoruhodné, že zejména v liniích lehkého opevnění nebyly až na nepodstatné výjimky vybudovány žádné pozorovatelny, ze kterých by velitelé československé pěchoty a dělostřelectva řídili boj o obranné postavení ve svěřeném úseku. Z takových objektů by bylo jednak možné pohotově a správně vyhodnocovat celkovou situaci v pásmu opevnění a smysluplnými rozkazy reagovat na vývoj situace.

Přesné palebné přepady polního dělostřelectva by zcela nepochybně byly velmi výraznou a možná rozhodující podporou kulometným dávkám z jednotlivých řopíků při odrážení náporu útočných vln německé pěchoty, nebo úderných čet. Jediný oddíl polního, ale i hrubého dělostřelectva (o něm a o těžký dělech bude pojednávat následující díl seriálu), by byl schopný působit ve prospěch pěchoty, bránící se v opevnění na úseku širokém nejméně 10 až 15 kilometrů.

Bez vhodně položených a palbě nepřítele odolných pozorovatelen se i technicky způsobilé válečné božstvo, za které můžeme naše dělostřelectvo v roce 1938 považovat, mění z hromovládce ve slepce, který místo aby zasazoval nepřátelům zdrcující údery, bezmocně tápe a je předurčen spíše k porážce.

Ze zatím známých fakt vyplývá, že podmínkám činnosti dělostřeleckých pozorovatelů v lehkém opevnění nebyla ze strany Ředitelství opevňovacích prací věnována náležitá pozornost. Na druhé straně dobře vycvičený dělostřelecký průzkumník si poradí v každé, i nepříznivé situaci, bez ohledu na to, skrývá-li se v okopu, nebo betonovém bunkru.

Lehké dělostřelectvo československé armády

10cm lehká houfnice vzor 14/19 byla nejpočetnější zbraní lehkých dělostřeleckých oddílů čs. branné moci. Ve výzbroji bylo celkem 605 kusů.Vznikla úpravou původního válečného provedení (houfnice vz. 14) po roce 1918. Konstruktivní změna se týkala zejména prodloužení hlavně. Přepravní hmotnost byla 3 tuny, bojová 1,5 tuny, ráže 100 mm, hmotnost střely 16 kilogramů, dostřel do 10 kilometrů, rychlost střelby 6 ran za minutu a obsluha čítala 7 mužů.

8cm lehký kanón vzor 17 byl zařazen v počtu 297 kusů do kanónových baterií lehkých dělostřeleckých pluků. Přepravní hmotnost činila 2,2 tuny, bojová 1,3 tuny, ráže – 76,5 milimetru, hmotnost náboje 8 kilogramů (dle typu), dostřel 10 kilometrů, rychlost střelby 8 ran za minutu, obsluha 6 mužů.

Ve stavu výzbroje mělo československé lehké dělostřelectvo i celou řadu dalších typů děl starších vzorů, například 8cm lehký kanón vz.5/8 (86 kusů), 7,5cm horský kanón vz.15 (235 kusů) nebo 10cm horská houfnice vz.16/19 (44 kusů). Nejstarší dělostřeleckou zbraní byl původně francouzský 7,5cm lehký kanón vz.1897. V rezervě jich bylo uloženo 38 kusů. Německá armáda obstarožní francouzské kanóny po okupaci zabavila a zařadila do výzbroje druhosledových a týlových jednotek, kde sloužily do konce války.

Houfnice vz. 30 byla již konstrukčně uzpůsobena pro tažení za nákladním...

Houfnice vz. 30 byla již konstrukčně uzpůsobena pro tažení za nákladním automobilem.

Nejstarším dělem z hlediska konstrukce i výroby v čs. vojsku byl v roce 1938...

Nejstarším dělem z hlediska konstrukce i výroby v čs. vojsku v roce 1938 byl legendární francouzský kanón model 1897.

Lehký kanón vz. 17

Lehký kanón vz. 17

8cm lehký kanón vz.30 byl nejmodernějším kanónem lehkého dělostřelectva a do výzbroje byl zařazen v počtu 202 kusů. Přepravní hmotnost byla 3 tuny (hipomobilní), nebo 2 tuny (za motorovým tahačem i bojová), ráže 76,5 milimetru, hmotnost granátu 8 kilogramů, dostřel 13,5 kilometru, 10 ran za minutu, obsluha 10 mužů. Bohužel nebyla k dispozici munice pro boj s tanky.

10cm lehká houfnice vz.30 představovala další moderní dělostřeleckou zbraň. Hipomobilním, nebo motorizovaným oddílům bylo přiděleno celkem 146 kusů. Přepravní hmotnost činila 3 tuny, 1,7 tuny v boji, ráže 100 milimetru, hmotnost střely 16 kilogramů, dostřel 10,6 kilometru, 8 ran za minutu, obsluha 10 mužů.

Autor:



Nejčtenější

Největší vzducholoď Zeppelin je v Praze. Podívejte se na přistání

Netradiční pohled se naskytl Pražanům i lidem, kteří bydlí mezi hlavním městem...

Netradiční pohled se dnes naskytl Pražanům i lidem v Česku, jimiž nad hlavami proletěla největší komerční vzducholoď...

Libeňský most nejde zachránit. Stavěli ho starou technologií, práci odbyli

Libeňský most

Nejde opravit tak, aby vydržel sto let, shodují se odborníci na mostní konstrukce a beton. Libeňský most je postaven...



Někdo zřejmě tajně vyrábí látky ničící ozónovou vrstvu. Ale kdo a kde?

Ozonová díra, jako je nad Antarktidou na snímku, nad Arktidou není. Zatím.

Množství látek poškozujících ozónovou vrstvu v posledních letech klesá překvapivě pomalu, ohlásili vědci. Někde zřejmě...

Zaostalí Arabové měli strach ze vzdělaných židovských přistěhovalců

Demonstrace proti nové Bílé knize omezující židovskou migraci do Palestiny, 1939

Před 70 lety byl založen stát Izrael. Co vše tomuto aktu předcházelo, co vadilo Arabům na Židech vracejících se do své...

Americká revoluce v námořním válčení. Připlouvá mořský dron Sea Hunter

Americký námořní dron Sea Hunter

Americká DARPA dokončila vývoj námořního dronu Sea Hunter. K jeho hlavním úkolům patří vyhledávání a sledování...

Další z rubriky

Podrž jí ruce. Jak a proč se sexuální násilí stalo válečným zločinem?

Forenzní technik nad masovým hrobem v Kosovu v roce 1999

Tribunál pro bývalou Jugoslávii má na svém kontě jeden málo známý právní precedent: poprvé odsoudil válečné zločince za...

Atomové bombardéry a stíhačka honící Fantomase. Stroje RAF po roce 1945

Handley Page Victor

Třetí závěrečný díl fotoseriálu věnovaného letadlům britského Královského letectva, které vzniklo před sto lety,...

Pokračovací válka. Hrdinní Finové bojovali proti tankové velmoci SSSR

Sovětský tank T-50 vyřazený z provozu během pokračovací války. Lehkých tanků...

Sovětský svaz na podzim 1939 napadl Finsko, více než tříměsíční válka přinesla napadenému citelné územní ztráty....

Najdete na iDNES.cz