Mobilizace 1938

Mobilizace 1938 | foto: Jiří Macoun

K zemi! Povel, který branci nezvládali. Jak se cvičila naše pěchota

  • 149
I zdánlivě jednoduché úkony rozhodují na bojišti o přežití či smrti. Přečtěte si, jak se cvičili naši vojáci v očekávání druhé světové války.

Položit život za vlast je nejvyšší občanskou ctností všech politických režimů bez ohledu na skutečnost, jestli zemi vládnou demokraté, totalitní vůdci či panovník z Boží vůle. Seznamte se s přípravou statisíců našich mužů z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska i Podkarpatské Rusi na boj s krutým nepřítelem.

Malé šarže nejvyšší důležitosti

Současná vojensko-historická literatura popisující válečné události v období druhé světové války odvozuje sílu jednotlivých armád od počtu divizí nasazených do jednotlivých operací. Základním taktickým prvkem vojska však divize nebyla. Veškerá síla libovolné armády té doby se do značné míry odvíjela od bojových schopností příslušníků pěchotního družstva. Nejinak tomu bylo i v případě československé branné moci.

Hrubým propočtem lze odhadnout, že mobilizovaná československá armáda s početním stavem 1,1 milionu mužů měla ve stavu okolo 13 až 14 tisíc velitelů pěchotních družstev. Většina z nich nosila na výložkách jednu pecku, označující hodnost svobodníka, tedy nejnižší možnou poddůstojnickou šarži vůbec.

Poměr počtu velitelů pěchotních družstev k početnímu stavu celých ozbrojených sil těsně přesahoval hodnotu jedné setiny všech příslušníků armády. Ale téměř výhradně na tomto nepatrném zlomku vojáků záleželo, jak naše vojsko jako celek obstojí v boji s nepřítelem. Bez schopných velitelů družstev se i nejlépe vyzbrojená armáda mění v neovladatelné houfy zmatených a nespolupracujících mužů, předurčených k rychlé porážce.

Zbraně československých pěšáků

Stupeň připravenosti československého vojska na vedení válečných operací se odvíjel jednak od úrovně ovládnutí vojenského řemesla právě veliteli družstev, jednak od výzbroje pěšáků.

Z hlediska základní střelecké výzbroje bylo mezi československou a německou armádou dosaženo v podstatě naprosto rovnovážného stavu. Hlavní zbraní našeho pěšáka byla opakovací puška vz. 24 domácí výroby, která však konstrukčně vycházela z německé pušky Mauser M98. Pěšáci wehrmachtu byli nejvíce vyzbrojeni puškou (karabinou) stejného druhu v provedení Mauser K98k. Bojové vlastnosti obou zbraní je možné považovat za shodné. Munice byla vzájemně zaměnitelná, tedy okamžitě a bez úprav použitelná do pušek druhé strany.

Opakovací puška vz. 24

Palebnou sílu střelců z opakovacích pušek zvyšovaly těžké kulomety. Československá armáda zůstala u v té době klasického schématu. Vytrvalé a přesné palby z předem vybudovaných obranných postavení, případně i během útoku, zabezpečovaly vodou chlazené těžké kulomety vz. 24 nebo téměř shodné vz. 7/24. Kulometná rota pěšího praporu byla vyzbrojena dvanácti kusy těžkých kulometů.

Ale v období třicátých let 20. století byla taková nasycenost automatickými zbraněmi už nedostatečná. Československá armáda zachytila trend zvyšování palebné síly pěchoty nákupem lehkého kulometu vz. 26 ze Zbrojovky Brno, který se stal hlavní zbraní každého pěchotního družstva.

Německá armáda se v té době pokusila předběhnout dobu a vyzbrojila své polní jednotky univerzálním kulometem MG 34. Zhruba 12 kilogramů těžká zbraň sloužila s dvounožkou jako kulomet lehký a s masivním trojnohým podstavcem pro stabilní zamíření jako kulomet těžký. Odolnost zbraně proti přehřívání vyřešili konstruktéři vyměňováním hlavně po 250 výstřelech krátce za sebou (i u těžkého provedení).

Německá zbraň se v průběhu války osvědčila jen částečně. Byla citlivá na znečištění prachem (nikoliv střelným, ale tím, který se vznášel nad bojištěm). Obdobně jako v případě opakovaček neměla ani jedna strana v oboru kulometů nad protivníkem převahu.

Puška vz. 24 za 43 000 korun

Byla sestrojena podle německé opakovačky soustavy Mauser 98 po 1. světové válce v letech 1920 až 1924 ve státní československé Zbrojovce Brno. Vyráběla se na strojním zařízení, výhodně zakoupeném moravským podnikem u německé firmy Mauser, které vítězné mocnosti zakázaly vyrábět vojenské zbraně.

Technici Zbrojovky Brno dosáhli dokonalým zpřesněním výrobních postupů plné zaměnitelnosti součástek k opakovačce a vynikající úrovní výroby příkladně zapůsobili i na jiné naše strojírenské podniky. Dříve pro odchylky rozměrů jednotlivých obrobků mohli skládat pušky jen velmi zkušení dělníci, kteří dovedli díly z výroby sestavit dohromady. Ale za takového stavu nebylo možné součástku z jedné pušky použít jako náhradní díl v druhé ručnici bez úprav. V současnosti se něco takového obtížně chápe, ale ve strojírenství na počátku 20. století šlo o obvyklý stav sériové výroby.

Puška vz. 24 měla ocelovou hlaveň zkrácenou proti německému vzoru na 590 milimetrů, vrtanou pro náboje ráže 7,92 milimetru (vyráběla se podle objednávek zahraničních zákazníků i pro náboje jiného průměru). Délka opakovačky byla 1 100 milimetrů, s bodákem měřila o 310 milimetrů víc.

Hmotnost pušky bez bodáku činila 4 kg. Zásobník pojal pět kusů nábojů Mauser 7,92x57JS (prach 3,05 gramu, hmotnost střely podle druhu 8,1 - 14,26 gramu). Hlaveň pušky při zkouškách vydržela 13 500 až 14 500 výstřelů. Počáteční nákupní cena pušky pro Československou armádu v roce 1924 byla 1 000 korun, tedy velmi přibližně 43 000 v dnešní hodnotě české koruny. Později klesla na necelou polovinu.

Celkem československé továrny vyrobily 1,9 milionu opakovaček vz. 24. Podstatná část zbraní se vyvezla do zahraničí. Ve stavu v době mobilizace měly československé branné síly 762 tisíc kusů pušek vz. 24 a k nim 986 tisíc kusů bodáků
vz. 24.

Českoslovenští pěšáci byli mimo střeleckou výzbroj vybaveni i ručními nárazovými granáty originální konstrukce. Spolehlivé a účinné granáty jim umožňovaly vést boj s protivníky ukrytými v prostorech mimo dosah palby pušek a kulometů, například v zákopech, roklích, za mezemi a obdobnými krajinotvornými prvky, ploty, rohy budov apod.

Do výzbroje našich ozbrojených sil byl nejprve zaveden ruční granát vz. 21 a později modernější a levnější ruční granát vz. 34. Pěchota wehrmachtu byla v roce 1938 vyzbrojena ručním granátem s násadou model 24 (Stielhandgranate 24), který na rozdíl od československého granátu neměl nárazovou, ale časovací roznětku (4-6 sekund). Výhodou českých granátů bylo, že vybuchovaly okamžitě po dopadu na zem. Německé explodovaly vždy až po uvedené prodlevě. Sekunda či dvě rozdílu mezi dopadem a výbuchem granátu mohly určitým způsobem snižovat jeho účinnost.

Umění zalehnout

Výcvik pěšáků byl před válkou náročným učebním oborem jako každé jiné souběžné získávání rozumových a tělesných dovedností. Proti živnostenským řemeslům má prezenční vojenská služba z hlediska výchovy a výcviku tovaryšů jednu podstatnou nevýhodu. Dobrého vojáka je třeba udělat i z těch, kteří zrovna neoplývají nadáním pro pohybovou zdatnost či myšlenkovou pohotovost a navíc vojáky být ani nechtějí. Ale za války jde každému muži téměř neustále o život. Každá chyba v ovládání zbraní nebo v chování na bojišti vede ke zbytečným ztrátám.

Československá armáda, tak jako jiné ozbrojené síly tehdejšího světa, měla vypracovanou řadu služebních výcvikových předpisů. Písemné instrukce zabezpečovaly, že důstojníci při výcviku na nic nezapomenou a zároveň poskytovaly každému nováčkovi dostatečnou teoretickou podporu pro rychlé zvládnutí taktických návyků.

Například vykonání jednoduchého povelu "K zemi!" řešil předpis takto:

Na povel si klekne vojín na pravé koleno, opře se levou rukou o zem a zároveň s dopadem do lehu položí pušku, kterou drží v pravé ruce nad hledím, šikmo přes levé předloktí hledím vlevo tak, aby se ústím nedotkla země. Hlavu má mírně pozdviženu v původním směru. Má-li vojín kulomet, rozevře levou rukou jeho nožky, klekne na pravé koleno, přičemž se opírá levou rukou o zem, postaví kulomet vpravo na zem a hbitě si lehne po jeho levé straně.

Válka, která se nekonala

K výročí československé mobilizace v roce 1938 jsme pro vás připravili pohled na vybavení a taktiku československé armády této doby.

Seriál článků by měl zachytit v přiměřeném rozsahu stupeň pohotovosti a bojeschopnosti jednotlivých složek branné moci tehdejšího státu.

leden : Těžké opevnění

únor: Lehké opevnění

březen: Pěchota

duben: Polní dělostřelectvo

květen: Těžké dělostřelectvo

červen: Stíhací letectvo

červenec: Bombardéry

srpen: Útočná vozba

září: Mobilizace

Jednoduchý úkon, popsaný snad až perverzně složitě, měl být vycvičenými vojáky vykonáván v terénu především tak, aby v žádném případě nedošlo k nahrnutí hlíny, bláta, písku či sněhu do hlavně pušky nebo kulometu. Výzbroj měla být zároveň okamžitě pohotově připravená k palbě.

Ti, kdo zažili vojenský pěchotní výcvik na vlastní kůži, vědí, že nejméně polovina nováčků za poklusu s plnou polní na zádech napoprvé cvik správně nezvládne. Jedině po usilovném zdokonalování mnoha drobných úkonů a dovedností se stává branec dokonale připraveným bojovníkem. Jen velmi málo mužů ovládlo předepsané učivo za dobu kratší 24 měsíců.

Vojenská správa se pokusila zvýšit úroveň odborných schopností nejnižších velitelů tím, že podstatným způsobem zvýšila počet tabulkových míst pro vojenské profesionály, takzvané délesloužící poddůstojníky. V rozporu se současnou představou o velkém odhodlání Čechů a Slováků bránit republiku před Německem se nepodařilo tato místa ani v období velké nezaměstnanosti v roce 1937 naplnit o celou pětinu.

Těžký kulomet vz. 24

Vznikl československou konstrukční úpravou původní výrobní dokumentace rakousko-uherských kulometů Schwarzlose M.07/12, které vznikly v dílně Andrease Wilhelma Schwarzloseho. Šlo o vodou chlazený kulomet fungující na principu částečně uzamčeného závěru.

Původní rakousko-uherská zbraň používala náboj ráže 8 mm. Firma Zbrojovka ing. F. Janeček v Nuslích nabídla naší armádě provedení konstrukčních úprav kulometu pro nový čs. standardní náboj Mauser 7,92x57JS. Československá branná moc zařadila do výzbroje jednak kusy vzniklé úpravou válečných rakouských výrobků a označovala je jako těžký kulomet vz. 7/24 (4 987 kusů), nebo zcela nově zhotovené jako vz. 24 (2 253 kusů). Celková hmotnost kulometu včetně trojnožky činila 44 kilogramů včetně půl litru mazacího oleje a tří litrů chladící vody (pro srovnání: sovětský Maxim měl 68 kilogramů).

Zbraň používala látkové pásy po 250 nebo 100 nábojích v dřevěných bedničkách. Charakteristická byla relativně nízká (klapavá) kadence kulometu, zpravidla hodně pod 580 ran za minutu. Podle mínění části současných odborníků se za slabinu zbraně považuje soustava mazání nábojnic během střelby. Tak, jak je v technice obvyklé, jiní, například Rusové, toto konstrukční řešení po zkušenostech s kořistními zbraněmi z 1. světové války spíše oceňovali, protože zbraň střílela spolehlivě i ve velmi prašném prostředí, kdy se jiné kulomety zadíraly.

Robustní trojnožka zabezpečovala přesné vedení i dalekých paleb hodně nad jeden kilometr. Těžkými kulomety vz. 7/24 a vz. 24 byly vyzbrojeny i mnohé objekty lehkého opevnění. Do splnění výzbrojního programu chybělo v září 1938 zhruba tisíc těžkých kulometů. Moderní těžké kulomety vz. 37 byly použitelné jen v pevnostních lafetách, protože polní podstavce se nepodařilo vyrobit.

Sázka na třináctku

Nejnižší taktickou jednotku československé pěchoty tvořil tým 13 mužů (velitel, zástupce velitele, kulometník, tři pomocníci kulometníka, pět úderníků a dva granátníci). Družstvo v boji i mimo něj řídil jeho velitel. Byl odpovědný za spojení s velitelem čety a sousedy vpravo i vlevo. Rozhodoval o palbě zbraní a držel družstvo v určené pozici za všech okolností.

Zástupce velitele družstva napomáhal veliteli tím, že opakoval jeho povely a prověřoval jejich plnění. Střelec střílel z lehkého kulometu většinou podle povelů velitele družstva, upravoval palebné postavení nebo pozoroval podezřelá místa v předpolí.

První pomocník byl vpravo od lehkého kulometu a podával střelivo střelci. Hlásil veliteli spotřebování poloviny munice. Dohlížel na druhého a třetího pomocníka, aby včas dodali plné zásobníky. Druhý a třetí pomocník shromažďovali náboje od úderníků, plnili zásobníky a předávali je prvnímu pomocníkovi. Všichni pomocníci museli zvládat úlohu střelce z kulometu a bojovat jako údernici. Úderníci tvořili útočnou sílu družstva. Vedli doplňující palbu z pušek a vykonávali úkoly pátračů, spojky nebo stráže. Granátníci vrhali ruční granáty podle rozkazu velitele družstva (šest kusů na granátníka).

Výcvikové předpisy a bojové řády určovaly pěšákům vedení boje v útoku, v obraně, v osadě, lesích, horách, roklích, v boji s tanky a tančíky nepřítele, způsob spolupráce s vlastními tanky, za podpory dělostřelectva i bez ní, odražení ataky (tedy útoku jízdy nepřítele vyzbrojeného šavlemi), ústup a ústupový manévr, ochranu proti plynům, boj v noci, mlze a dýmu, střelbu zajištěnou (zbraň bylo možné zamířit do předem vyhlédnutého prostoru i za snížené viditelnosti) a spoustu jiných i třeba málo pravděpodobných situací.

Těžký kulomet vz. 24.

Samotné bojové řády byly a jsou jen pomůckou s omezenou účinností na výsledek válečného střetu. Rozhodující pro bojeschopnost armády byla funkčnost celého velitelského sboru a zejména odborná zdatnost nižších velitelů a jejich schopnost přimět podřízené k dokonalému, ale smysluplnému plnění rozkazů nadřízených náčelníků.

Vojenská násobilka válečných počtů

Z pěchotních družstev byly vytvářeny vyšší taktické jednotky. Níže popsané schéma ozřejmuje tabulkové stavy po vyhlášení branné pohotovosti státu. Tři družstva byla seskupena v četu (43 mužů), které velel důstojník, či zástupce velitele. K velitelské struktuře čety patřil ještě pozorovatel a spojka. Čtyři čety byly sdruženy do pěší roty, která již měla vlastní podpůrné složky v podobě pomocného družstva (velitelský roj a hospodářský roj).

Taktická sestava tří rot vytvářela prapor, který byl doplněn o kulometnou rotu s těžkými kulomety (12 kusů). Každá zbraň se přepravovala zvlášť na káře tažené koněm. Zpravidla tři prapory byly seskupovány do pěšího pluku. Pluk měl v sestavě kanónovou rotu (dvanáct kusů protitankových 3,7cm kanónků), minometnou rotu (šest kusů 8cm minometů), rotu zákopníků a spojovací rotu (s polními drátovými telefony, holuby, světelným nebo zemním telegrafem, spojkami pěšími, na bicyklech nebo motocyklech).

Pěší divizi na válečných počtech (po mobilizaci) tvořilo velitelství jednotky a zpravidla tři pěší prapory, jeden lehký dělostřelecký pluk (obvykle dvanáct kanónů 8 cm a osmnáct houfnic 10 cm), smíšený přezvědný oddíl (v dnešní terminologii průzkumný), telegrafní prapor, ženijní rota a útvary služeb (veterinární, zdravotnická, opravy výzbroje, výstrojní, proviantní, trestní/právní, polní pošta aj.). Pěší divize na plných válečných počtech měla ve stavu 14 tisíc vojáků.

Rychlost přesunu celé divize lze odhadnout na 60 kilometrů za den, výjimečně samostatných pěších praporů až na 80 kilometrů. Dlouhé pochody krátce za sebou pochopitelně vojáky unavovaly, přestože zdravá populace byla tehdy mnohem fyzicky zdatnější než generace dnešních auty a sezením u počítačů zchátralých mladých mužů.

Ruční granáty československých pěšáků v roce 1938

Vejčitý Janečkův granát zabíjel do třiceti metrů.

Prvním granátem zavedeným do výzbroje československého vojska byl útočný granát vz. 21. Výroba byla ukončena pro vysokou cenu za jeden kus, způsobenou technologií zhotovování v roce 1926. Celkem jich bylo dokončeno 600 tisíc kusů a k použití v případné válce v roce 1938 jich zůstala polovina. Mohl být vystřelován i z puškových granátometů, ale v roce 1938 naše pěchota ani jiné složky ozbrojených sil vrhače granátů už neměly.

Útočný granát vz. 34.

Útočný granát vz. 21.

Podmínkou správné činnosti granátu bylo, aby se během letu otáčel kolem krátké osy procházející těžištěm. Odstředivou silou došlo k oddálení úderníkové a roznětkové části. Pojistný kolík vypadl. Po nárazu granátu na zem se přerušilo působení odstředivé síly a tlakem pružiny došlo k napíchnutí roznětky.

Nevýhodou granátu byla náročnost výcviku obsluhy. Ale v roce 1938 bylo možné vejčitý Janečkův granát považovat za vyhovující zbraň, jakou je ostatně každá, která je schopná vybuchnout v řadách nepřátel. Granát měl hmotnost 450 gramů a střepiny jeho pláště zraňovaly a usmrcovaly lidi v okruhu 30 metrů.

První typ nahradil po roce 1935 ruční nárazový granát RG-34. Nová jednorázová zbraň byla výrobně jednodušší, všeobecně bezpečnější i spolehlivější. Díly granátu byly vyráběny převážně levným lisováním z plechu. Vrhová pojistka zabezpečovala odjištění granátu až po letu vzduchem, dlouhém nejméně 5 až 15 metrů. Granát tudíž nevybuchoval po odjištění přepravní pojistky ani při náhodném či neopatrností zaviněném vypadnutí z ruky granátníka.

Při správně provedeném vrhu explodoval i při dopadu do sněhu, vody nebo vysoké trávy. Ze stejného důvodu byl jen omezeně vhodný pro vypouštění granátovými skluzy objektů těžkého i lehkého opevnění. Měl hmotnost 350 gramů, výšku 100 milimetrů a průměr 50 milimetrů. Okruhem účinku odpovídal předchozímu typu. V září 1938 tvořilo válečnou zásobu asi 1,2 milionu kusů granátů RG-34.

Slabá místa československé pěchoty

Z hlediska úrovně výcviku a výzbroje i výstroje mužstva současní vojensko-historičtí odborníci neshledávají podstatné rozdíly v materiálním vybavení či bojové přípravě našich divizí a divizí německého wehrmachtu. Až na několik výjimek. Ty by ovšem s vysokou pravděpodobností hrály ve vzájemném střetu rozhodující roli.

Kanón (3,7cm) proti útočné vozbě vz.34 ( KPÚV vz.34) byl spolu s modernizovaným modelem vz. 37 jedinou československou zbraní pěchoty určenou k boji s nepřátelskou obrněnou technikou. Na svou dobu se jednalo o výkonnou zbraň, která dokázala probít průrazným granátem (hmotnost 0,85 kilogramu) na 550 metrů pancíř síly 30 milimetrů. Kanón se vyráběl v třech mírně odlišných provedeních pro pěchotu, jízdu a motorizované jednotky. Hmotnost kanónu v palebném postavení byla pod 300 kilogramů. Poloautomatický závěr umožňoval vést rychlopalbu 23 ran za minutu. Československá armáda disponovala v září 1938 pouhými 640 kusy obou typů protitankových kanónů.

Československé vojenské správě a průmyslu se nepodařilo vyzbrojit pěší prapory dostatečným množstvím protitankové výzbroje. Probíhal sice vývoj speciální pušky, určené k probíjení pancířů, a celé řady skutečně výkonných kanónů k ničení obrněné techniky německé armády, ale pro potíže rozličného rázu se nové zbraně k jednotkám do září 1938 nedostaly.

Nedobře byla organizována i samotná výroba 3,7cm protitankových kanónů, nejprve vz. 34 a později vz. 37. Škodovy závody v poklidu vyráběly technologicky nenáročné minomety, jejichž produkci mohly zcela, nebo částečně předat méně vybavenému strojírenskému podniku. Na rychlé zhotovení potřebného počtu kanónů proti útočné vozbě už pak největší československá zbrojovka neměla kapacity.

Výsledkem byla naprosto nedostatečná nasycenost pěších jednotek potřebným protitankovým materiálem. Jako nezvládnutý ze strany československých vojenských činitelů se z organizačního i taktického hlediska jeví praktikovaný způsob dopravy kanónů proti útočné vozbě na bojiště (v zápřahu za koníkem) a po bojišti (v zápřahu za členy obsluhy). Československé protitankové kanóny měly ničit tanky, které byly jednoznačně nejpohyblivějšími zbraněmi popisovaného období, ale jim samotným mobilita nutná pro vedení pružného manévrového obranného boje naprosto scházela.

Lehký kulomet vz. 26

Vypálil 600 ran za minutu

Byl zbraní pro palebnou podporu pěchotního družstva. Pohon závěrové automatiky získával energii k činnosti prostřednictvím odběru části rozpínajících se plynů z hlavně během výstřelu. Hmotnost zbraně bez střeliva byla 8,84 kilogramu, s plným zásobníkem 9,4 kilogramu.

Kulomet měřil na délku 1 165 milimetrů, hlaveň 602 milimetrů. Zbraň používala náboj pro opakovačky. Kadence dosahovala hodnoty 600 ran za minutu, tedy deseti výstřelů za sekundu. Zásobník na 20 kusů nábojů spotřeboval kulometník za dvě vteřiny.

Vojenská správa platila za jeden kulomet 3 400 korun, ale vojáci ho dlouho ke střelbě využívat nemohli. Vnější vroubkování hlavně sice zvětšovalo její plochu, aby teplo mohlo odcházet jako infračervené (tepelné) záření, ale víc než 300 ran, rychle vypálených za sebou, bez poškození nesnesla. Neustálou palebnou pohotovost lehkého kulometu zaručovala druhá hlaveň, která byla nedílnou součástí zbraně. Po vystřelení 15 zásobníků kulometník během pár sekund vyměnil rozžhavenou hlaveň za náhradní chladnou.

Doplňková výbava ke kulometu (druhá hlaveň, plnička zásobníků, čištění zbraně aj.) přišla armádu na další dva tisíce korun, takže za celý kulomet zaplatili občané prostřednictvím vojenské správy 5 400 korun (dnes asi 180 tisíc korun).

V září 1938 měla naše armáda k dispozici 30 519 kusů lehkých kulometů vz. 26. Do předepsaného stavu 33 490 kusů chybělo 2 971 zbraňových kompletů.

Vlekla se i konstrukce a výroba protitankových min, které v případě včasného položení minových polí před linie lehkého opevnění mohly rozhodujícím způsobem vylepšit odolnost obranných postavení před útoky tanků.

Chabá byla i celková úroveň motorizace, nejen vojenských oddílů, ale celého státu vůbec. První vyšší motorizovanou jednotkou naší armády se měla 1. října 1938 stát
14. divize, dislokovaná na jižní Moravě, ale v průběhu uvádění branné moci do válečného stavu se vozidel vzdala ve prospěch jiných útvarů, čímž naše jediná motorizovaná divize zanikla dříve, než vznikla.

Brániti se až do konce, jak nám káže mužná čest

Slova vojenské přísahy zavazovala československé pěšáky k boji s nepřítelem bez ohledu na vlastní život a zdraví. Odhodlání postavit se na obranu národní nezávislosti má naději na úspěch pouze v případě, že je podpořeno i materiálním vybavením nebo velmi promyšleným způsobem vedení boje, který protivníka zaskočí. O výsledku jakéhokoliv konfliktu není rozhodnuto předem.

I československá branná moc měla v držení dnes poněkud opomíjený malý trumf v podobě 227 kusů velkých kulometů vz. 36 ráže 20 milimetrů. Primárně byly určeny k boji s letadly nepřítele. Ale s protipancéřovými střelami byly schopné na vzdálenost 500 až 700 metrů provrtat všechny německé střední tanky, slaběji pancéřované i na větší dálku.

Lehký kulomet vz. 26

Velkou operační výhodou rot VKPL (velkých kulometů proti letadlům - 8 kusů/rota) byla jejich úplná motorizace. V případě operačně a takticky správných velitelských rozhodnutí náčelníků československé branné moci mohly kulomety vz. 36 dvoucentimetrovými průbojnými granáty při kadenci čtyři a půl rány za sekundu napáchat v útočných klínech německých tankových divizí paseku, která by přinejmenším na určitou dobu dokázala zchladit rozpálené hlavy zastánců bleskové války v řadách wehrmachtu.

Včas provedená mobilizace a téměř úplné rozvinutí pěších sil československé armády k 30. září 1938 vytvořilo taktické předpoklady, že válka nacionálně socialistického Německa s Československem by nemusela probíhat jen podle Hitlerova scénáře.

Tabulka porovnává skutečné stavy mobilizované 5. divize československé armády ke dni 30. září 1938 a obecné předepsané počty německé pěší divize. Poskytuje tedy jen přibližné srovnání sil pěších divizí obou stran. Rozdíl v úrovni motorizace a počtů výzbroje je ale zřejmý.

Tabulka Mobilizace 1938

Rok 1938 - Mnichov a mobilizace