Soubory ve formátu MP3 se dají díky své úspornosti dobře skladovat třeba na CD nebo na harddisku počítače, jejich poslech na cestách ale vyžaduje nějaký přenosný přehrávač, do kterého by se dal výběr skladeb operativně překopírovat. Snahy o vytvoření takového přístroje vedly u firmy Diamond k výrobě přehrávače Rio 300, ve své době i dnes velmi populárního zařízení. Skladby se u tohoto přehrávače i u jeho následovníků ukládají do FLASH paměti, která svůj obsah udrží i po výpadku napájení a je naprosto imunní proti otřesům. Celý přehrávač je velmi malý, lehký a odolný, s minimálními požadavky na napájení, takže vydrží dlouho pracovat při provozu na baterie. Nevýhodou takového přehrávače je omezená paměť, do které se nahraje necelá hodina hudby v CD kvalitě, případně více, ale za cenu kvality nižší. Téměř všechny přenosné přehrávače sice mají možnost paměť rozšířit přídavnou kartičkou, ale její cena je stále hodně vysoká na to, aby jich mohl mít uživatel dostatečné množství a vyměňoval je jako kazety ve walkmanu. Výrobci tak intenzivně hledají způsob, jak co nejvíce zrychlit nahrávání skladeb do přehrávače, aby se pohodlně mohl obsah jeho paměti často vyměňovat. Dnes se k tomuto účelu používá paralelní nebo USB rozhraní, v budoucnosti se nepochybně objeví přehrávače třeba s IEE 1394 (FireWire) rozhraním, kde bude nahrání několika hodin hudby trvat pouze pár sekund. Zatím však takhle daleko nejsme a musíme se spokojit s dobou přenosu v řádu minut.
Jinou cestou se vydali další výrobci, kteří představili již i MP3 přehrávač do auta, místo autorádia či CD přehrávače. Takové zařízení obsahuje klasický pevný disk, který samozřejmě může uložit nesrovnatelně větší množství skladeb, i když za cenu menší odolnosti proti nárazům a otřesům. Na obdobném principu pracuje i do testu zařazený přehrávač MP3 Disc Player, který k ukládání používá disky CD. Získává tím velkou paměť za nízkou cenu. Přehrávač je vybaven vyrovnávací pamětí, poslech však přesto mohou přerušit trvalejší otřesy, které se u přenosných přístrojů občas vyskytnou.
Co si mám představit pod tím "MP3"?
Vlastní označení MP3 vzniklo zkrácením Mpeg layer 3, což je označení pro způsob komprese specializovaný na zpracování zvukových souborů a odvozený z algoritmu Mpeg pro kompresi videa. O principu, na jakém MP3 komprese pracuje, byl již popsán stoh papíru, takže jej zmíním pouze krátce. Kompresní algoritmus zkoumá po blocích vstupní data a inteligentní metodou vynechává neslyšitelné frekvence, které by lidské ucho mezi jinými tóny nerozlišilo. Výsledný "zjednodušený" signál se následně převede na parametrickou křivku, podobně jako obrázek ve formátu JPG. Zredukuje se tím množství dat, které je třeba uložit. Zajímavou možností tohoto formátu je, stejně jako u obrazového formátu JPG, volba stupně komprese. U MP3 formátu se nastaví hodnota bitrate označující datový průtok potřebný pro přehrávání takto kódované skladby. Čím menší je hodnota bitrate, tím více se data redukují a výsledný soubor, ovšem i jeho kvalita, se zmenší. Parametry vstupního zvukového souboru určí, zda se komprese provede na mono- nebo stereofonní, vybere se nejnižší bitrate podle požadavku na kvalitu výsledného souboru. Pro srozumitelné mluvené slovo totiž dostačuje datový průtok 8 kilobitů za sekundu s výslednou kompresí téměř 100 : 1. Poslech hudby na úrovni dobrého radiopřijímače poskytuje bitrate 64 kilobitů, pro kvalitu téměř shodnou s CD je pak s kompresí 12 : 1 použit datový průtok 128 kilobitů za sekundu. Používá se i bitrate vyšší, 256 až 320 kilobitů za sekundu, ale smysl to má pouze v kombinaci s kvalitními reprosoustavami a jen pro některý druh hudby. Pro poslech hudby z počítače se nejvíce používá datový průtok 128 kilobitů za sekundu, ale jelikož každá minuta skladby zabere zhruba 950 KB, příliš se tato kvalita nehodí pro přenosné přehrávače s FLASH pamětí. Jejich paměť by pojala 35 nebo 70 minut, což je pro celý den "v terénu" přece jen nedostatečné. Doporučuje se použít bitrate 64 kilobitů, čímž se kapacita přehrávače zdvojnásobí. Nemělo by se pak stát, že skladby častým opakováním omrzí.
Určitým kompromisem pro vytváření kvalitnějších, ale stále ještě úsporných MP3 souborů je variabilní bitrate (VBR). Skladba kódovaná v tomto formátu dostane místo stanoveného bitrate pouze procenty vyjádřenou kvalitu, v průběhu komprese program stanoví nejvhodnější bitrate pro každý blok zvlášť, takže příznivé části skladby se zmenší hodně a naopak u náročných pasáží stoupá bitrate k vyšším hodnotám pro věrnější reprodukci. Touto metodou se dá při zachování kvality přibližně o 10 - 15 % zmenšit velikost výsledného souboru, přičemž platí, že hodnota VBR 50 průměrně odpovídá bitrate 128 kilobitů za sekundu, i když bitrate v průběhu přehrávání kolísá od 64 do 160 kilobitů za sekundu. Toto kolísání ale zároveň způsobuje potíže s určením výsledné délky souboru dříve, než dojde ke kompresi. Rychlé převíjení VBR skladby také "převíjí" různou rychlostí v různých částech skladby, podle aktuálního bitrate. Některé přehrávače mají také potíže se zobrazením času a výpočtu délky takovéto skladby.
Oproti tradičnímu zvukovému formátu WAV může MP3 skladba obsahovat takzvaný ID3 TAG (v překladu etiketa či visačka), což je blok dat připojený na konec souboru, do kterého se mimo jiné ukládá plný název skladby, jméno interpreta nebo název alba, ze kterého skladba pochází. Přehrávače umí s těmito TAGy pracovat, což usnadňuje orientaci v rozsáhlých zvukových knihovnách. Některé však TAGy nepřečtou a na displeji místo jména skladby zobrazí pouze název MP3 souboru, takže pro udržení přehlednosti je třeba soubory správně i pojmenovat, nelze se spokojit s automaticky přiděleným jménem Track01, který grabovací program skladbě přiřadí.
